Jak získali mlynáři erb

Mlynářský erb pochází z roku 1116, kdy také vznikl „cech mlynářský“. Píše o tom Jan František Beckovský*. Ale i o zvláštní udatnosti českého mlynáře Jiřího z Doupova.

V roce 1116 požádal Vladislava I., českého knížete, uherský král Štěpán, aby mezi sebou uzavřeli věčný mír. Kvůli tomu se měli oba vladaří setkat na uherském pomezí. V té době byl z Uher vyhnán muž jménem Sok a za svoje vyhoštění z uherských zemí se chtěl pomstít. Vydával se za falešného posla a dosáhl toho, že místo míru povstal mezi Čechy a Uhry svár, který vyústil v boj se střídavým štěstím na obou stranách.

Po jednom střetu začali Češi utíkat a tomuto „ústupu“ nemohl zabránit ani kníže Vladislav, který mezitím k vojsku dorazil. Když vše nasvědčovalo o porážce Čechů, stočil mezi dotírající Uhry muž v bílé suknici a velice mnoho jich pobil, až se brodil v jejich krví. Prchající Češi se vzpamatovali a tak se dali brzy Uhři na útěk až k městu Budínu. Po tak slavném vítězství se kníže Vladislav ptal svých ryytířů, co je to za hrdinu, který si tak udatně počínal. Rytíři odpověděli, že je to mlynář z Doupova, načež byl před knížete předveden. Když se knížeti poklonil, kníže vstal z pařezu, na kterém po boji odpočíval a podal mu ruku. Mlynář mu chtěl podat pravici, ale všiml si, že v bitvě přišel o tři prsty. Proto si rychle utřel ruku o bílou suknici, která na ní zanechala tři krvavé pruhy a teprve potom podal knížeti ruku. Kníže mu řekl:

„Díky ti, ctěný udatný hrdino, žes nás dnes vysvobodil od veliké hanby. Za odměnu budeš ty a všchni tví potomci tvého stavu užívat erb s třemi červenými pruhy v bílém poli!“

Zároveň jmenoval Jiřího z Doupova správcem města Žatec a celého okolního kraje. Soka pak, který svým hanebným činem způsobil onu strašlivou řež, kázal kníže v přítomnosti jak mlynáře, tak celého vojska roztrhat čtyřmi koni.
Karel Kýr

* Jan František Beckovský (18. 8. 1658 Německý Brod – 26. 12. 1725 Praha). Český spisovatel, historik, překladatel náboženské literatury a kněz.

Vodník (hastrman) - nezbytná "rekvizita" každého mlýna

Mezi nejznámější nadpřirozené bytosti v Čechách patří vodník. Hrdina mnoha pohádek a pověstím prastará vybájená postava, zlá, nebo alespoň ne dobrá, která žije ve vnitrozemských vodách, tedy v řekách, potocích, rybnících, jezerech – ale nikdy ne v moři. A topí lidi.

Je-li ve vlastním živlu, tedy pod vodou, prý vodník vypadá jako malý pitvorný mužíček, jeho vlasy, vousy a brvy jsou zelené. Ústa má široká, od ucha k uchu, mezi prsty rukou i nohou má plovací blánu. Býval také popisován jako lysý stařec s tlustým břichem, který mý na hlavě vysokou čepici ze sítin a kolem těla pás z vodních rostlin. Tato představa vodníka se blíží Silénovi, ale zlému. Připomeňme si, že Silénos je v řecké mytologii vychovatel a průvodce boha vína Dionýsa. Jeho druhové byli Silénové sídlíci na březích vod a u jejich pramenů.

Podle pověstí se vodník rád živí rybami, které pojídá syrové (jako vydra). Vodník byl nejen pitvorný, ale i strašný. Tyto dvě stránky jeho bytosti jsou dobře odlišeny v různých zkazkách. Své obydlí má vodník pod vodou, někdy jde o prosté bydlení, jindy pomalu o palác. Ale vždy tam má řady polic, na kterých stojí hrnečky pokryté pokličkami. V těchto hrnečcích jsou uvězněny duše lidí, které vodník utopil. Odklopením pokličky z hrnečku lze duši osvobodit, vyběhne vzhůru jako vzduchová bublina. V některých pohádkách se takovým odklopením hrnečku utopení ruší, takže uropenec se vrátí živý domů, někdy ale zestárlý o dobu, po kterou byl pohřešován.

Na své oběti vodník rád líčí. Děti láká velkou zlatou rybou, která svítí jako hvězda, děvčata pentličkami a zrcadélky, jež rozvěšuje na břehu. Nejsnadněji prý může utopit toho, kdo se koupe buď o půlnoci, nebo v pravé poledne. Topí lidí tak, že je stáhne za nohy pod hladinu. V lidových zkazkách však vodník topí nejčastěji pacholky, kteří plaví koně. Toto zaměstnání bylo totiž v dobách, kdy se veřejné koupání považovalo za neslušné a nezdravé, pravděpodobně nejčastější možností, jak se dostat do styku s vodou řeky, potoka, jezera nebo rybníka.

Dlužno dodat, že vodník se dokáže přeměňovat. Mezi lidi většinou vychází v lidské podobě. Nepříjímá však jen vzhled dospělého člověka. Dovede přijímat i různé jiné podoby.

Jakýsi rozsvěcovač svítilen, který marně toužil po dítěti, našel na mostě plačícího kojence. Když dítě zvedl, aby si je odnesl domů, začalo mu v náručí růst, tleskat a chechtat se, až se přes zábradlí mostu přemetlo do vody. Zděšeně prchající rozsvěcovač uslyšel pak za sebou divoké kokrhání a ohlédnuv se, spatřil za sebou na zábradlí mostu zeleného kohouta s ohnivě svítícím hřebenem, tak velikého jako statný pes.

Vodník se ukazuje také v noci jako lucerna, hořící na vodě v černém stínu stromů a keřů. Zjevuje se i v podobě koně. V koně proměněný vodník se rád pase u vody. Snaží se, aby se na něho někdo vsedl, pak se dá do cvalu směrem k vodě, a neseskočí-li jezdec včas, utopí ho.

Vypráví se, že vodníka lze snadno poznat podle toho, že mu ze šosu stále kape voda. Odvážný člověk se může pokusit vodníkovi tento šos ustřihnout a zakopat jej, obtočený svěceným růžencem, buď v posvěcené zemi, nebo na rozcestí. Pak ale vodník zuří a za odvážlicem létá kamení a různé noční příšery. Není divu, protože vodník s ustřiženým šosem ztrácí všechny nadpřirozené síly a brzy i sám život. Na souši nemůže žít déle než do příštího svítáni, a uchýlí -li se po tomto čase pod vodu, utopí se nyní jako každý obyčejný člověk.

Nemůže-li vodník lidi utopit anebo alespoň poděsit (obyčejně tím, že se jim náhle zjeví), provádí jim alespoň drobná šibalství. Tam například, je-li déšť, rozhazuje sedlákům nakupené seno, aby se deštěm znehodnotilo.

Stykem s lidmi se vodník někdy tak domestikuje, že s ním lze spolupracovat. Takoví „ochočení“ vodníci pomáhají mlynářům v jejich práci. Za to smějí chytat a ve mlýně smažit ryby, dostanou tam mléko, které prý rádi pijí, a přespávají dokonce ve mlýně na peci. Pro svůj šos, z něhož jim stále kape voda, jsou ovšem u služebnictva ve mlýně vrlmi neoblíbeni.

Takoví vodníci pak někdy ztrácejí všechnu strašidelnost (podobně jako někdy čerti z lidových pohádek) a stávají se komickými figurkami. Z uličnictví zastavují mlýnská kola, „berou“ na domácí dcerušku a poměrně nejhorším skutkem, jehož jsou schopni, je, že se náhle vynoří z vody a vyděsí pištící děvčata. S takovou scénou se můžete setkat v Jiráskově Lucerně.

Vodník se často cestou přidružil k člověku – zpravidla jednomu- a prozradil mu, kdo je a že jde někoho utopit. Dokonce popsal člověka zasvěceného smrti a všechny bližší podrobnosti jeho utonutí. Běda však tomu, kdo by se pokusil varovat oběť nebo zachraňovat: při nejbližší příležitosti by vodník utopil i jeho.

Ve vodě má vodník ohromnou sílu, mimo vodu je sláb. Jako lesní panny jezdí na jelenu, tak vodník jezdí na sumci. Za noci sedává na mlýnském kole nebo na stromě a češe si své dlouhé zelené vlasy. Tělo má měkké a kluzké, lze ho proto těžko chytit - tu ho fantazie lidu opět připodobňuje k žábě. Je-li v dobré náladě, nahání rybářům ryby a pomáhá mlynářům v jejich práci. Je-li rozhněván, trhá rybářům sítě, mlynářům odvádí vodu a porouchává mlýnská kola, převrhává loďky. Miluje zelenou barvu a červenou.(„Zelené šaty, botky rudé, zítra moje svatba bude,“ píše Erben v baladě Vodník.) Při řeči vodník obyčejně huhňá, což je vedle šosu, z něhož kape voda, jeho poznávacím znamením mezi lidmi. V městech rád chodívá na trh, pak mají kramáři dobré obchody.

Lidová fantazie dokonce vodníka oženila a přidělila mu i děti. Jeho ženou bývá vodní panna. Někdy však vodník zatouží po některé vesnické dívce, utopí ji, když pere prádlo nebo se koupe, žije s ní pod vodou a má s ní děti. Ty pak mají po otci zelené vlasy. („Hajej, dadej, můj synáčku s zelenými vlásky! Nevdala se tvá matička ve příbytek lásky“.) V baladě Vodník nám Erben líčí osud takového vodníka a vesnické dívky.

Jako před upírem a všemi strašidly lze se chránit i před vodníkem někteými bylinami, například kapradím nebo černobýlem (Artemisia vulgaris). Spoutat ho nelze ničím jiným než provazem z lýč.

Pramen: Vladimír Vondráček & František Holub: Fantastické a magické ve světle psychiatrie

Jak se lidé snažili spoutat vítr

Přestože jsou větrné mlýny v mnoha zemích rozesety po celé krajině, většinou jsou považovány za pozůstatky dávné minulosti. Ale tyto stavby byly po celá staletí považovány za naprostý vrchol technického pokroku. A i když se několik desetiletí prakticky nevyužívaly, v současné době si v mnoha oblasech získávají oblibu. Podívejme se jak se větrné mlýny dokázaly přizpůsobil nejen měnícímu se větru, ale i měnícím se potřebám.

Nejstarší typ větrného mlýna

Všechno začalo tím, že lidé začali cítit potřebu mít k jídlu chléb. Ve starověku lidé, například Izraelité, získávali mouku tak, že mleli obilí na „ručních mlýncích“. (4. Mojžíšova 11:7,8) Ruční drcení zrn mezi dvěma kameny byla úmorná práce. Později se začaly používat těžší mlýnské kameny, kterými „otáčel osel“ nebo jiné tažné zvíře. (Matouš 18:6) Ale i tento způsob měl mnoho nevýhod.

Lidé se už dávno naučili využívat vodní a větrnou energii pomocí vodního kola a plachetnice.  Asi v 7. století př. n. l. se někde ve vyprahlých stepích Asie či Středního východu se podařilo principy těchto dvou vynálezů zkombinovat a využít vítr k tomu, aby otáčel mlýnským kamenem. Do plachet, jimiž byly potaženy lopatky tohoto nového vynálezu, se opíral vítr a otáčel svislou osou, která byla připojena k mlýnskému kameni. (V některých oblastech Středního východu se tyto jednoduché mlýny používaly až do 20. století.) Tento nejstarší typ větrného mlýna sloužil k mletí pšenice a ječmene a také k čerpání podzemní vody. Byl jedním z dokladů toho, že za mnoha vynálezy  stojí snaha zjednodušit si namáhavou práci.

Se změnou vzhledu roste výkon

Původní mlýny jejichž lopatky neboli perutě přímo otáčely svislou osou, nebyly příliš účinné. K výraznému zlepšení došlo ve chvíli, kdy byly perutě s plachtami napojeny na vodorovnou hřídel, který vyčnívala z mlýna. Aby bylo možné zároveň otáček mlýnským kamenem, byl pohyb vodorovné hřídele přenášen na svislou osu pomocí soustavy ozubených kol. Díky tomu mohly mlýny využít energii větru mnohem účinněji. Energii, kterou vyprodukovaly, dokonce stačila k pohonu kotoučových pil  a podobných nástrojů. Ale ať větrný mlýn vykonával jakoukoli úlohu, potřeboval stálý zdroj energie. A jak je známo, vítr je nevypočitatelný a neustále mění směr. Jak tedy zařídit, aby se perutě mlýna dokázaly přizpůsobit? Prvním řešením byl vynález otočného neboli sloupového mlýna. Mlýn byl umístěn na jakémsi sloupu, který umožňoval, aby se celá stavba, včetně perutí, otáčela proti větru.

Je nabíledni, že takové mlýny nemohly být příliš velké  a proto někteří stavitelé přišli s nápadem, že by bylo lepší, kdyby se otáčela pouze střecha. Z ní vyčnívala vodorovná osa, takže se celá střecha mohla otáčet v závislosti na směru větru. Ale jak mlynář dokázal pohnout střechou,  když musel zároveň pohnout hřídelí, perutěmi a brzdícím zařízením? Ze střechy v zadní části mlýna vedl zvláštní trámec, který dosahoval až na zem. Na první pohled vypadá jako podpěra, ve skutečnosti je to páka. Člověk či zvíře může pomocí této páky natočit střechu tak, aby perutě mlýna směřovaly proti větru. Takový mlýn můžete ještě vidět ve španělském městě Cartagena.

Jiné mlýny mají zvláštní zařízení, které připomínají malou vrtuli nebo větrník a které je umístěno za perutěmi. Slouží k tomu, aby se perutě automaticky natáčely správným směrem. Jak to funguje? Představte si, že perutě mlýna jsou nasměrovány  proti větru a otáčejí se plnou rychlostí. Náhle vítr změní směr, a pohyb perutí se zpomalí. Vrtulka, která je umístěna v pravém úhlu k perutím, se naopak roztočí. Její pohyb se přenese na soustavu ozubených kol, a ta natočí střechu a s ní i perutě do žádoucího směru, tedy proti větru.

Od plachet k destičkám

Jedním z důvodů, proč využívání větrné energie není snadné, je neustále se měnící rychlost větru. Původní větrné mlýny, jejichž plachty byly podobné jako na plachetnicích, měly s proměnlivou rychlostí větru potíže. Pokud se použilo brzdící zařízení, teplo, které při tom vznikalo díky tření, mohlo vést k požárům. A navíc silné poryvy větru mohly navíc způsobit, že jednotlivé plachty do sebe narazily a polámaly se. Nebo dokonce spadly na mlýn a způsobily velké škody. Dokonce se stalo, že mlynář na jedné z perutí svinoval plachtu, náhle selhalo brzdící zařízení a mlynář byl katapultován do vzduchu.

V roce 1772 byl tento problém vyřešen. Skotský konstruktér nahradil plachty destičkami, které se automaticky otvítaly a zavíraly, takže trochu připomínaly dnešní okenní žaluzie V knize Windmills (Větrné mlýny) se píše:

„Při silném poryvu větru byl tlak na destičky tak silný, že překonal protitlak pružiny, destičky se otevřely, čímž se zmenšila plocha, do níž se opíral vítr, a otáčení lopatek se zpomalilo. Když rychlost větru klesla, napětí pružiny překonalo tlak větru, destičky se sklopily, takže se plocha vystavená větru znovu zvětšila a rychlost  otáčení lopatek se nesnížila.“

Mlýny s otočnou střechou a automaticky nastavitelnými perutěmi dosáhly zenitu na konci 19. století. Podle odhadů se tehdy celkový výkon  všech evropských mlýnů rovnal 1 500 megawattům. (Jeden megawatt je 1 000 000 wattů. Běžná žárovka má výkon 60 wattů.)

Pokrok však šel nezadržitelnš dopředu – začala se využívat elektrická energie, parní turbíny a spalovací motory. Nová zařízení byla účinná a mobilní a větrné mlýny jim nemohly  konkurovat. Zdálo se, že, že nastal konec větrných mlýnů. Že upadnou v zapomnění. Ale stalo se něco neočekávaného.

Nástupci větrných mlýnů

V 70. letech minulého století došlo ke krizi v souvislosti s fosilními palivy, což vedlo k tomu, že lidé začali uvažovat o alternativních zdrojích energie. Zároveň se začalo mluvit o tom, že splodiny vznikající při používání fosilních paliv znečišťují atmosféru. Bylo tedy zapotřebí najít „čistý“ zdroj energie. Princip větrných mlýnů se stal zajímavým řešením. Začaly se vyrábět větrné turbíny.

Moderní větrné mlýny nejsou tak mohutné jako jejich předchůdci. Proto, že současné větrné turbíny nemusejí pohánět žádný stroj, který by byl uložen v těle mlýna. Turbíny přeměňují větrnou energii na energii elektrickou, která je obvykle přenášena do rozvodné sítě. V roce 1988 byl celkový výkon evropských „mlýnů“  1 500 megawattů, což přesně odpovídalo výkonu jejich předchůdců o sto let dříve.

Moderní větrné parky, tedy skupiny větrných turbín, mění ráz mnohých venkovských oblastí. Turbíny lemují vrcholky vysokých kopců a vypadají jako řada obrovských stromů pokrytých námrazou. I když na člověka nepůsobí svou nádherou, ale tento estetický nedostatek je vyvážen desítkami tisíc megawattů čisté energie, které tyto turbíny vyprodukují po celém světě. A přispívají k tomu, že se výrazně snižuje množství skleníkových plynů.

Historie mlynářství

Mlýny v krajině

Osamělé větrné mlýny v krajině vynikají nad své okolí, byly postaveny na místech

širokého rozhledu, proto byly zpravidla pro své okolí dominantní. Vodní mlýny

byly zase jakoby cudně ukryty ve stromoví, kterým byly vždy osázeny břehy potoků i mlýnských náhonů.

Zkusili jste někdy spočinout ve stínu stromů venkovského mlýna? Nikde ani

človíčka, kolem zvláštní vůně vodní tříště a zetlelého listí, někdy také bezu nebo

kvetoucí lípy. Takové prostředí s vlahým větrem uklidňuje, v takovém prostředí

vše kolem hlouběji vnímáme.

Vánek osvěžuje nás, okolí i celé kontinenty. Osvěží i unavené a jeho šum v korunách stromů je písní přírody, která ukonejší i smutné a nešťastné. Z takového

prostředí se pak vracíte domů potěšeni, ztišeni a spokojenější.

Využívání povětrnotních podmínek v oblasti Moravské brány a Oderských vrchů

Větrné mlýny byly stavěny v takových oblastech, kde převládaly stálé rovnoměrné větry, a také tam, kde byl nedostatek vodní energie. Vhodné vzdušné proudy

se vyskytují v podhůří a na větších rovinách. Z toho důvodu je velký počet

větrných mlýnů zaznamenán v Moravské bráně – v tzv. stabilním katastru z let

1827–1836 je v této oblasti zachyceno 107 dřevěných větrných mlýnů.

Jde o následující tři typy větrných mlýnů:

• mlýn sloupový – nazývaný také moravský, německý, beraní, kozlečí, tzv.

samec

• mlýn holandský – tzv. samice

• malé větrné mlýny (otáčivé i neotáčivé) – měly podstatně menší rozměry

a výkon a podstatně jednodušší provedení. Sloužily rodinám pro domácí potřebu a jsou dosud k vidění v blízkosti usedlostí na Frýdeckomístecku i jinde.

Moderní větrné mlýny na Potštátsku.2 3

Sloupový větrný mlýn

Základ sloupového větrného mlýna se skládá z rovnoramenného kříže tvořeného

silnými trámy položenými na kamenech nebo na podezdívce. Ve středu kříže je

kolmo vetknut silný nosný trám (tatík), dlouhý až 6 metrů, o průměru až 90 cm.

Ve výšce asi dvou metrů od země je na něm zavěšeno trámové sedlo, které je

i s tatíkem podpíráno silnými vzpěrami. To jsou pevné části větrného mlýna.

Ostatní části se otáčejí s celou budovou mlýna dle potřeby, tj. proti větru. Dva

trámy (zvané dědek a babka) spojují přední a zadní stěnu větřáku a na nich také

spočívá přístavek, zvaný šalanda, vyčnívající z budovy se vstupním schodištěm.

Na čepu tatíka je třetí vodorovný trám (matka), který nese váhu mlýna a spojuje

také obě boční stěny mlýna. Ty jsou pobity deskami, které končí asi 20 cm nad

zemí, aby se dalo celou budovou otáčet. Čelní stěna bývá navíc proti větru pobita

šindelem. Mezi sedlovými trámy je uchycena asi 6 metrů dlouhá oj usnadňující

otáčení mlýna. Vrátek zakotvený za kůl navíjí lano, které je uchyceno na ocase

mlýna.

Holandský větrný mlýn

Větrný mlýn holandského typu je zděný a vyznačuje se kuželovým až válcovým

tvarem. Zdivo mlýna je v dolní části silné až jeden metr, v horní části se zužuje.

Na horním obvodu zdi spočívá otáčivá jehlancová střecha s perutěmi, uložená

na válečcích. Střechou je možno otáčet pomocí vrátku, nebo prostřednictvím

převodového mechanizmu. V některých případech je otáčení řešeno pomocí

dlouhých ráhen (šráků). Průměr zdiva holandského větrného mlýna je zaznamenán od 7 do 14 metrů, výška větřáků tohoto typu bývá od 8 do 14 metrů.

Ve zdivu mlýna jsou dva vchodové otvory pro případ, že perutě se právě otáčí

před jedním z nich. V druhém podlaží budovy mlýna se vyskytuje jedno, dvě,

někdy i tři mlecí složení. Jedno z nich bývalo složení kašové, sloužící k loupání

prosa (kašník). V některých větrných mlýnech je možno se setkat i se složením

k loupání ječmene (krupník).

Přemísťování větrných mlýnů

Sloupové (dřevěné) větrné mlýny byly přemísťovány z více důvodů: někdy byly

stěhovány z důvodu dědictví nebo sňatku, jindy kvůli prodeji, také však byly přemísťovány na místo, kde byl stálejší a vydatnější vítr. Někdy byl mlýn přemístěn

i proto, že v příslušné oblasti bylo více obilí k mletí.

Na větší vzdálenosti byly větrné mlýny přepravované po rozložení na jednotlivé díly, které se pak naložily asi na dvanáct vozů se zvířecími potahy. Takovým

způsobem byl z důvodu sňatku přemístěn i mlýn Červeků (Herodků) stojící nyní

v poměrně zachovalém stavu ve Skaličce u Hranic. Do Skaličky byl převezen kolem roku 1850 ze vzdálených Dřevohostic. Podobným způsobem byl přemístěn

i větrný mlýn z Horních Těšic do Kozích Louček. Roku 1879 vyhořel domek stojí-

cí v Horních Těšicích u tohoto větřáku, proto byl mlýn do Kozích Louček prodán.

Podobně byly stěhovány i větrné mlýny stojící nyní v Kyžlířově a v Partutovicích.

Z historie větrných mlýnů

Větrné mlýny je možno zařadit mezi nejstarší technická zařízení využívající

přírodní energii. Jejich historie sahá hluboko do doby před narozením Krista.

Na území Čech je první větrný mlýn doložen roku 1277 v Praze u Břevnovského

kláštera. Na Moravě a ve Slezsku bylo zaznamenáno asi 700 větrných mlýnů,

téměř výhradně sloupového typu. Největší počet větrných mlýnů byl soustředěn

na území mezi Přerovem, Ostravou a Opavou. Nejstarší důkaz o mlýnu na území

Moravy je z roku 1440, šlo o mlýn v Bavorově na Opavsku.

V současnosti jsou přístupné sloupové větrné mlýny v Cholticích, Partutovicích, ve Skaličce, v Těšanech, Rymicích, v Kloboukách a v Rožnově pod Radhoš-

těm (vnitřní zařízení do něj bylo dovezeno z Kladník).

Mlýny holandského typu jsou v Ruprechtově, ve Štípě, Rudici a v Kuželově.

Jen ojediněle měli majitelé mlýny v držení po více generací. Mezi takové patří

větrný mlýn ve Skaličce a ve Štípě.

Stavba mlýnů

Výstavba větrných mlýnů byla podpořena i císařským patentem Josefa II. z 1. října 1784 a císaře Františka I. z 1. prosince 1814. Podle nařízení císařovny Marie

Terezie měl stát mlýn v každé obci. Zřizování větrných mlýnů doporučovalo koncem 18. století i nařízení moravského gubernia. Největší počet větrných mlýnů

byl postaven v této oblasti v 18. a 19. století. Sloupové větrné mlýny byly vysoké

9 až 13 metrů o půdorysu asi 6,5 × 6,5 metru. Délka perutí byla 5 až 8 metrů.

Povolení ke stavbě mlýnů vydávala příslušná vrchnost, která zároveň stanovila

i roční nájem odváděný vrchnosti, případně obci.

Stavbu větrného nebo vodního mlýna, vodních kol a mlýnského zařízení

prováděli mlynáři a sekerníci. Jejich staleté zkušenosti vyústily nejen ve značné

zdokonalení větrných a zvláště vodních mlýnů – v podstatě lze říci, že konstrukce

mlýnů byly počátkem vzniku strojírenství, jehož rozvoj pak závisel především

na rozmachu hutnictví a na následné tovární výrobě, jež pak zpětně přispěla

ke strojnímu vybavení mlýnů, což vedlo k zásadní modernizaci mlýnů v průběhu

19. a zvláště 20. století.

Zpracování obilí

K drcení obilí sloužily již v dávnověku různé kameny, později zdokonalené a upravené v otáčivé ruční mlýnky. K pohonu mlýnků a mlýnů byla později využívána

i síla zvířat zapřažených do ojů různých žentourů, které pak pomocí převodů

mlecími složeními otáčela. V příhodných místech byla později využívána síla

větru a vody. To umožnilo mlít obilí mezi podstatně většími kameny za vyšších

otáček. Tím bylo dosahováno větších semelků za jednotku času. Vše však bylo

podmíněno dostatkem větru nebo vody.

Teprve používání různých motorů k pohonu mlýnů na konci 19. a ve 20. století přispělo k podstatnému rozšíření mlýnského strojního zařízení a obilních

čistíren. Dokonalejší mlecí a čisticí stroje se tak podílely na výrazně vyšší kvalitě

mouky. V současnosti je obilí určené k mletí nejdřív čištěno v čisticích strojích,

poté je tříděno na různých strojích se síty, případně na vibračních stolech. Ná-

sledně je obilí ve strojích loupacích zbavováno klíčků a nečistot spočívajících na

obalu (slupce) zrní. Po navlhčení a několikahodinovém odležení je obilí drceno

mezi rýhovanými válci o různých otáčkách. Pak je opakovaně přemíláno mezi

válci s postupně větším přítlakem, při osmi až dvanácti průchodech v mlecích,

vysévacích a čisticích strojích. V současných moderních mlýnech je celý mlecí

proces automatizován a řízen prostřednictvím počítačových programů. Tím je

dosahováno optimálních mlecích i ekonomických výsledků.

Využívání přírodní energie

Vodní a větrná energie sloužila k pohonu mlýnů, také však k pohonu stoup

v olejnách a krupárnách, k pohonu valch, hamrů, pil k pořezu dřeva, k drcení

kůry, používala se v tírnách lnu, v tkalcovství, soukenictví a podobně. Pohon

větrných i vodních mlýnů byl zejména v 19. a 20. století postupně nahrazován

různými motory. Byly to stroje parní, zplyňovací a výbušné a v neposlední řadě

také vodní turbíny.

V současnosti jsou mlýny poháněny téměř výhradně elektrickými motory, které mají spolehlivý provoz a hlavně stálé, synchronní otáčky, což je pro správnou

funkci mlýnských strojů velmi důležité. Z toho důvodu je v místech dostatku stálé

vody (na řekách) tah turbín vždy spřažen do společného tahu s elektromotory.

Ve vodních elektrárnách je vodní spád dosud využíván prostřednictvím vodních turbín k výrobě elektrického proudu, který je dodáván do veřejné elektrizační sítě. Tímto způsobem jsou dosud v provozu využívány i turbíny na větších

tocích, které byly původně instalovány k pohonu mlýnů.

O mlynářích

Obsluha mlýna a péče o něj a také o vodní dílo byla úkolem mlynáře, který byl

buď majitelem, nebo nájemcem mlýna. Takový mlynář však byl zpravidla sou-

časně i zemědělcem, neboť samotný provoz mlýna k celoroční obživě rodiny

nepostačoval. Při stavbě mlýnů i jejich údržbě si mlynáři zpravidla vystačili sami,

protože museli ovládat řemeslo mlynářské i sekernické, takže dokázali dřevo

nejen opracovat, ale také smontovat jednotlivé části, ovládali i opracování kovů,

později i montáž a elektroúdržbu různých mlýnských strojů a motorů.

Díky těmto dovednostem byli mlynáři svému okolí v mnohém potřební

a užiteční, takže byli všeobecně uznáváni a váženi, z toho důvodu byli žádáni

i o kmotrovství při křtech dětí, svědčili při svatbách a jiných příležitostech.

V případě potřeby vypomáhal ve mlýně mlynářský učeň (prášek), případně

tovaryš, někdy mládek, pokud jej mlynář měl. Ve větších mlýnech pracoval a sou-

časně na práci mlýnské chasy dohlížel i stárek. Z ekonomických důvodů byl však

nejčastěji mlýn obsluhován jen členy mlynářovy rodiny.

Mlýny byly také místem setkávání, takže pro široké okolí představovaly zdroj

informací o dění ve světě. Nejednou také byly zdrojem technického i kulturního

pokroku venkova.

Mlynářská „chasa“

• prášek – mlynářský učeň, který vypomáhal při různých pracích ve mlýně,

někdy i v hospodářství, pracoval za stravu, ubytování a dohodnuté týdenní

kapesné

• tovaryš – vyučený mlynář, pracoval ve mlýně za kolísavý plat, zpravidla

v úkolové mzdě, ve mlýně mu byla poskytována strava i ubytování

• mládek – vyučený mlynář s praxí, samostatně pracující za stálý, někdy úkolový plat, také se ve mlýně stravoval, případně byl i ubytován v „šalandě“

• stárek – mlynář s víceletou praxí, pracoval ve mlýně a současně také řídil

činnost „chasy“, obsluhoval zákazníky a dbal o řádný chod mlýna

• otec – byl zpravidla vlastníkem mlýna, nebo jeho nájemcem, většinou také

pracoval ve mlýně a staral se o něj, vodní dílo i příslušné hospodářství

• panímáma – manželka „otce“, dbala o domácnost, děti a hospodářství,

v případě ovdovění měla na starosti i provoz mlýna

Vandrovní tovaryš

Bylo zvykem, že po vyučení se mladý

mlynář vydal do světa na zkušenou.

Mnohdy prošel více zemí v tehdej-

ším Rakousku–Uhersku a pozdržel

se ve mlýnech, ve kterých pomáhal

a sbíral zkušenosti. Mnohdy se naučil rozumět i cizí řeči. Jako tehdejší

vnitrostátní i služební průkaz mu

sloužila vandrovní knížka, vydávaná

na základě císařského nejvyššího

patentu z 24. února 1827.

V tištěném ponaučení, které

bylo součástí vandrovní knížky bylo napsáno: „Při vstoupení do díla odevzdá se

knížka dávateli díla, aby ji u sebe uložil. Při vystavení z díla dojde dávatel s dělníkem a vandrovní knížkou k obecnímu představenému a udá tam spravedlivě,

jak dlouho dělník v díle byl a jestliže se obratně, pilně a věrně zachoval. Tyto

vlastnosti dosvědčí a jedno i druhé zapíše obecný představený do vandrovní

knížky. Kdyby vysvědčení stran těch vlastností nemělo být dobré, zapíše se jen,

jak dlouho dělník v díle byl, nebo toliko to, co mu jest ku prospěchu…“.

Krajánek

Krajánkem byl nazýván vyučený mlynář nebo sekerník, který byl bez stálého

zaměstnání. Příležitostně pracoval v jednotlivých mlýnech, nebo v různých

intervalech putoval od mlýna ke mlýnu. Byla–li ve mlýně pro něj práce, zůstal

i několik týdnů. Dlouho to však krajánci u jednoho mlynáře nevydrželi, neboť

měli „toulavé boty“.

Krajánek nosil veškeré své potřeby v uzlíku z režného plátna, takový uzlík

s osobními potřebami nosil na zádech, případně zavěšený na holi přes rameno.

Deku (přikrývku) nosil zavinutou u pasu a zavěšenou přes rameno. Do mlýna

krajánek přicházel zpravidla odpoledne, před setměním. Ve mlýně dostal

zdarma stravu a nocleh.

Večer, nejčastěji v šalandě, vyprávěl, co je kde

nového, kde je která mlynářská nevěsta či ženich,

případně vyprávěl zážitky,

pověsti a pohádky nebo

zahrál na hudební nástroj, nejčastěji na harmoniku. Ráno – po snídani – dostal

kapesné na cestu a putoval dál.

Poslední krajánci, kteří putovali po vodních mlýnech střední a východní Moravy, jsou doloženi někdy v roce 1952, byli to krajánci Krhut, Sychra a Čuřík.

Názvoslová budovy větřáku a vybavení

• přízemní části budovy větřáku se říkalo: „pod větřákem“

• prvnímu patru v budově: „moučnice“, „šalanda“, „světnička“, „jizbečka“

• druhému patru budovy větřáku: „zanáška“

• základní trámy kříže, na němž byla otáčena celá budova: „podešve“

• střední sloup stojící na kříži větřáku: „tatík“, „otec“

• vzpěry středního sloupu: „apoštolé“

• trámový rámec nesoucí první patro budovy větřáku: „sedlo“

• nosný trám druhého patra budovy: „matka“ nebo také „platva“

• trámy křídel: „pláty“

• sedlová střecha budovy větřáku: „čepice“, „kšilt“

• výplně křídel: „plachty“

• hřídel nesoucí perutě (lopaty): „val“

• tři vodorovné trámy, na nichž spočívá mlýn: „babka“, „dědek“

• Názvosloví příslušenství větrného mlýna

• ozubení palečného kola, které pohánělo hřídel s cévím: „palce“

• protipřevod palečného kola: „céví“, „trýb“

• příčný trám nesoucí mlecí kámen: „stolica“

• kryt mlýnských kamenů: „lub“

• násypka na obilí umístěná nad lubem: „koš“

• pohyblivé dno pod násypkou: „korčák“

• kláda brzdícího zařízení: „drak“

• trámec k otáčení budovy: „oj“, „ocas“

• truhla s moučnými síty: „múčnica“

• konstrukce třepající vysévacím rukávem: „hasačert“

• těžká kláda na brzdě (hemu) palečného kola: „drak“.

• horní mlecí kámen: „běhoun“, dolní: „spodek“

• ráhna k otáčení střechy holandského mlýna: „šráky“

Práva a povinnosti mlynářů

Práva a povinnosti mlynářů stanovovala vrchnost, později byla stanovena v cechovních artikulích, kde byli také mlynáři nabádáni k poctivosti, mravnosti,

k soucítění s potřebnými. Byla vymezena práva a povinnosti mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Do cechů byli přijímáni jen lidé vyučení, morálně

a mravně zachovalí, s čestným původem. V mnohých mlýnech bylo možno

spatřit „mlynářské desatero“, vyvěšené ve mlýnici, které svým obsahem působilo

i na chování mlečů.

V Hranicích byl mlynářský cech založen v roce 1772 na popud mlynáře Jakuba Kresty. Cech měl ve znaku mlynářské kolo a sdružoval 27 mistrů.

Cechovní pravidla a cechovní zřízení bylo roku 1859 nahrazeno živnostenským řádem, mlynáři se pak sdružovali ve „Společenstvu mlynářů“, které vydávalo oprávnění k provozování mlynářské živnosti v příslušné oblasti. Společenstva

také pečovala o výchovu učňů a o odborné školství, dbala o staré a invalidní

členy, stanovovala výši poplatků za mletí a dbala o dokonalejší technické vybavení mlýnů.

Platba za semletí

Platba za semletí byla prováděna různě, dle místních podmínek v dané době. Za

šrotování dostával mlynář obvykle naturální odměnu, a to 6 až 8 kg ze 100 kg,

nebo 2 kg rozprachu a 8 krejcarů. Někde odebírali ještě 4 kg méta (mýta). V roce

1920 byly brány 2 kg rozprachu a 2 Kč ze 100 kg obilí. V roce 1939 byly sazby

Společenstvem mlynářů upraveny takto: za mletí 100 kg žita platba 14 Kč a 4 %

promelku. Za šrotování nebo mačkání 100 kg obilí se platilo 6 Kč při 2% promelku. Za loupání 100 kg ječmene na kroupy 16 Kč a 10 % promelku. V roce 1952

bylo stanoveno naturální melné v množství cca 10 % z váhy mletého obilí.

Ve větrných mlýnech mleli především chalupníci a drobní zemědělci. Obilí

k mletí přinášeli na zádech, případně na trakaři, jiní přijížděli s kravkami a s povozem. Mouka z větrných mlýnů byla tmavší a mletí trvalo zpravidla déle než ve

mlýnech vodních. Platba za mletí však bývala nižší. Lidé přiváželi žito (rež) nebo

pšenici, ječmen, viku, hrách nebo kukuřici (turkyň), někdy i pozadky z čistění

zrnin.

Práce ve mlýně

Práce ve mlýně a v jeho okolí byla po celý rok. Spočívala v činnostech s mletím

a s mlýnem souvisejících. Téměř neustále bylo třeba přemisťovat plné pytle

meliva od jednotlivých mlecích strojů a dohlížet na chod strojů i množství vody

v mlýnském náhonu. Několikrát denně bylo nutno zamést prach na všech podlahách. Bylo také nutno přivítat zákazníky, pomoci jim složit obilí, podívat se na

jeho kvalitu, zvážit jej a vysypat. Semleté produkty bylo nutno dát do pytlů a ty

zpravidla i pomoct naložit na vůz. Navíc musela být vedena písemná evidence

o semelku a zaznamenána platba za semletí.

Pracovní doba ve mlýně i v hospodářství byla běžně 16 i více hodin denně.

Bylo–li hodně mletí, mlelo se nepřetržitě ve dne i v noci. V takovém případě se

střídali v obsluze mlýna i členové rodiny mlynáře. Při jarní oblevě bylo nutno

včas vysekat led kolem hrazení vody na splavu i na vantrokách. Při náhlém přívalu vody bylo nutno vyjmout z konstrukcí splavu fošny, které hradily vodu.

Úrazy ve mlýnech

Úrazy ve mlýnech byly poměrně časté. Početné a velké otáčející se a pohybující se

mechanismy mlýnů byly častým zdrojem těžkých úrazů. Velmi časté a nebezpeč-

né bylo zejména nahazování řemenů v chodu na otáčející se řemenice upevněné

na transmisích. Nebezpečná byla i ruční manipulace s melivem uvnitř kapsových

výtahů (elevátorů) či zásahy rukou do prostoru mlecích válců. Jiný druh úrazů

vznikal při práci v prostorech vodních kol, které bylo nutno za velkých mrazů

zbavovat značné vrstvy ledu, která na vodním kole stále namrzala. Vodní kolo

muselo být za chodu ve stříkající vodě osekáváno sekerou (pantokem). Při uvolnění velké kry docházelo k pádu člověka do prostoru, v kterém se otáčelo vodní

kolo. V takových případech nebyly výjimkou ani úrazy smrtelné. Práce v prašném

prostředí byla příčinou častých plicních chorob.

Denní strava ve mlýně

Strava vždy závisela na místních a sezónních podmínkám, převažovalo pečivo

z mouky (chléb, koláče, knedlíky), někdy jáhlová a krupičná kaše, kroupy

(oukrop). Poněvadž ke každému mlýnu přináleželo rolnické hospodářství, tak

stravování bylo ovlivněno i výpěstky z tohoto hospodaření. Dle možnosti byla

chována také drůbež (slepice, kachny, husy, někdy krůty, případně také koza či

ovce) a také vepřík. Zpravidla bývaly ve chlévě i kravky, proto bylo denně k dispozici i mléko, případně výrobky z něj (máslo, sýr, podmáslí). Na zahrádce i na

poli byla pěstována zelenina, brambory, hrách, fazole a obilí.

Denní strava byla asi takováto: na snídani mléko nebo bílá káva a chléb.

K dopolední svačině chléb s máslem, případně se sýrem a bílá káva. V poledne

polévka a koláče. K odpolední svačině byl chléb s máslem nebo koláče s černou

kávou někdy s čajem. K večeři mléko nebo bílá káva s chlebem, někdy zemáky

(brambory). Koláče bývaly k obědu třikrát týdně (v neděli, ve středu a v pátek).

Zvyky

Lidové zvyky v prostředí mlýnů byly různé, osobité a po léta dodržované. Postavení mlýna, ať už větrného nebo vodního, bylo vždy velkou událostí pro širší kraj,

také pro mlynáře z okolí a jeho rodinu. Taková událost neunikla ani krajánkům

a různým podomním obchodníkům (braťkům).

Součástí slavnosti bylo pohoštění, i když mnohdy velmi skromné, neboť

mlynář byl zpravidla stavbou mlýna značně zadlužen. Mlýn byl k takové oslavě

ověnčen a nescházel ani hudebník či harmonikář, který zahrál k tanci.

• Byly–li perutě mlýna zastaveny ve znamení kříže, znamenalo to, že není co

mlít.

• Postavení perutí do tvaru X znamenalo, že mlýn je mimo provoz, bylo tomu

tak i v neděli a ve svátek.

• Na Velký pátek v časné ráno se rodina mlynáře a mlýnská chasa myla do půl

těla u splavu. (Údajně se jedná o připomínku vstupu Ježíše do řeky Hebron).

• Při úmrtí mlynáře zůstával mlýn do doby pohřbu stát.

• Narodilo–li se ve vodním mlýně dítko, přinášel je mlynář v náruči s tím, že

bylo doneseno vodníkem.

Pověsti

V lidovém podání bylo možné se setkat s různými pověstmi a pověrami. Odlehlost mlýnů od dědin dodávala takovým pověstem zcela neopakovatelné kouzlo,

po generace se tak například tradovalo, že:

• v den svatého Mikuláše sestupuje Mikuláš se svou družinou z nebe na zem

po křídle větrného mlýna.

• jednou někdo uvázal ke křídlu mlýna kozu – zesílený vítr pak otáčel křídly

mlýna i s kozou. Od těch dob prý kozy kříčí neee, neee, neee...

Vypráví se také, že některé mlýny mají kouzelnou moc. Když do takového

mlýnského zařízení skočila stará a nepěkná baba, která však byla po celý život

na svého muže hodná, byla přemleta na velmi pohlednou mladici. Pokud však

někdy na svého muže hodná nebyla, vypadla ze mlýna jako stará ošklivá čarodějnice. Bohužel, žádná z žen dosud nenašla odvahu do takového mlýna skočit,

abychom mohli ověřit pravdivost tohoto vyprávění.

Štědrý den ve mlýně

Štědrý den byl až do podvečera dnem pracovním, i když – zvláště odpoledne

– převládaly přípravy a úklid pro slavnostní večeři. Po snídani bylo zvykem

držet celodenní půst až do štědrovečerní večeře. Odpoledne byl postaven na

rozlehlém kuchyňském stole vánoční stromek (zpravidla smrček). Na stromek

byly věšeny různé ozdoby, převážně zhotovené z papíru a ze slámy (řetěz). Také

tam bývalo několik vánočních třpytících se „baněk“. Na větve bývalo zavěšováno

domácí pečené těstové, případně perníkové cukroví.

Na stole pod vánočním stromkem byl vždy položen bochník chleba, koláče

a nádoba s medem. V podvečer byla pomocí rýžových kartáčů vydrhnuta prkenná podlaha, na stůl položen bílý ubrus a na něj pak nádobí. Poté se již jen čekalo

na místního obecního posla a jeho ženu, kteří postupně obcházeli všechny domy

v dědině. Každému hospodáři trubkou odtroubili část některé koledy a popřáli

příjemné a spokojené Vánoce. Do košíku dostali výslužku, tj. koláče, příp. mouku

a kus uzeného. Pak všichni zasedli u stolu, pomodlili se Otčenáš a zavzpomínali

na zemřelé, strádající a trpící. Slavnostní štědrovečerní večeře začínala polévkou, pak bývala zpravidla krupice s máslem, hořčicí a medem nebo s cukrem.

Pak byl podáván čaj a koláče. Po delším společném prožitku štědrovečerního

večera se dospělí odebrali do kostela na půlnoční mši, ostatní až ráno na ranní

pobožnost.

Říkanky

Hastrmane, tatrmane,

dej nám kůži na buben,

budeme Ti bubnovati,

až nám vyjdeš z vody ven.

Nebo:

Vodník sedí na vantrokách

a nohama houpá,

kdo se na něj chodí dívat,

ve vodě ho skoupá.

Jiná:

Vodním kolem voda točí,

kolo točí mlýnem,

mlynář zrní v kámen sype,

podráží ho klínem.

Povídání v lidovém podání

Jářku, já vám vy kakraholti řeknu, jak sme chodili na ryby. Safraporte – nélepší

bylo chytať ryby do prótěnýho košéka. To ale mosel člověk vlísť celé do vody,

vyslečené do naha. Botiska aj kabatisko zostalo na břehu a člověk mosel vlísť do

vody, tak jak ho Pánbu stvořil. Košék se táhnul vodó při dně, nebo kole břehu.

Občas se koš zvihl nad vodu, podívať se, lesy só v něm ryby. Šak nehdy se tak podařilo z vody vytahnóť aj veliký ryby. Tož to sme se potem s chutí oblíkli a hajdy,

pelášili sme dom.

A to vám milí moji řeknu aj o tem, jak sme chytali ryby ve struze na háček. To

se doma vzala pevněší niť a špendlék. Ten se ohnul do podoby háčku a uvázal se

na niť. O kus výše se navlíkl špunt, podle kerýho se poznalo, lesy ryba bere. Na

háček se navlíkla hlésta tak, aby nebyl viděť. Nehdy se chytla ryba brzo, nehdy

šak žádná – jak už to v životě chodí. Dyž nás uviděl hotař, zařval: „Prach a broky,

cházko nečesaná, já vám dám ryby!“. My sme šak na ně ani na něho nečekali.

Zánik mlýnů

Zánik mlýnů – větrných i vodních – byl v průběhu staletí způsoben nejen vlivem

času, povodní a požárů, značný vliv měly i doby válečné. Největší hromadná

likvidace zvláště námezdních

mlýnů však nastala po roce

1948, kdy komunistická státní

moc vyvinula maximální úsilí

o zastavení a likvidaci tisíců

mlýnů, včetně vodních turbín.

Dle statistických údajů byl

v ČSR od roku 1935 do roku

1989 zastaven a definitivně

ukončen provoz 6198 mlýnů!

Katastrofální dopad na

existenci námezdních mlýnů

měly změny poměrů v země-

dělství. Zemědělcům byly po

roce 1948 předepisovány takové dodávky, aby je nebyli schopni plnit, a následně

byla jejich hospodářství zabavována pod správu „státních statků“ či „jednotných

zemědělských družstev“ (JZD). Mnohé námezdní mlýny byly združstevněny

a znárodněny, obilí semílaly jen na zvláštní povolení vydávané příslušným ná-

rodním výborem, což bylo podmíněno splněním všech předepsaných dodávek.

Téměř všechno obilí bylo hned z polí odevzdáváno do výkupních podniků, které

dodávaly obilí k mletí jen mlýnům obchodním. V průběhu deseti roků námezdní

mlýny ukončily provoz a byly státním aparátem předávány k dalšímu užívání

JZD nebo státním statkům ke skladování krmiv a podobně. Budovy mlýnů

nikdo neudržoval. Strojní zařízení bylo ve většině případů zničeno a odvezeno

do kovošrotu.

Jen v nepatrné části zastavených mlýnů jsou dosud zachovány mlýnské

stroje, někteří majitelé mlýnů o ně na vlastní náklady dosud pečují. V ojedinělých

případech byly majiteli mlýnů uvedeny znovu do provozu vodní turbíny, zvláště

na stálejších vodách. V takových případech je vyrobená elektrická energie dodá-

vaná do veřejné elektrické sítě.

Životní podmínky mlynýřů po znárodnění

Mlynáři, kterým byly mlýny znárodněny, byli hospodářsky, společensky i politicky řazeni na okraj společnosti. Byly jim zpravidla znárodněny i jejich byty, mnohdy včetně přilehlých pozemků. Z toho důvodu musili platit nájem, který často

přesahoval jejich možnosti, neboť práce pro ně byla zpravidla jen v zemědělství,

a ta byla v té době velmi špatně placena. Důchod neměli žádný, nebo minimální,

neboť práce v domácnosti a ve vlastním mlýně nebyla po řadu roků uznávána za

„odpracované roky“.

Navíc jejich dětem a příslušníkům rodin byla znemožňována možnost vyššího

vzdělání, mnohdy museli jít přímo ze školy pracovat do JZD, nebo do průmyslu.

Tito lidé prožívali hořké poznání, že obětavá práce a celoživotní osobní oběti

celých rodin jim byly tehdejším režimem přičítány k tíži.

Arnošt Pospíšil

www.historie.hranet.cz

Stáhněte si film

V roce 1941 režisér Cikán natočil film Z českých mlýnů. Pokud ho chcete shlédnout, je možné si ho stáhnout na  Filmyuložto.cz Pobavíte se

Dějiny mlynářského řemesla

Mlynářské řemeslo patří v Čechách k těm nejstarším. Někteří historikové kladou vznik prvního vodou hnaného mlýna na území našeho státu již do 8. století. Z roku 718 pochází údaj o prvním vodním mlýně ve střední Evropě, který postavil tesař Halak mlynáři Svachovi v Žatci na řece Ohři. Podle mlýnů bývaly často pojmenovány osady, kde se tato zařízení nacházela. Za všechny si uveďme Melník (později Mělník), Mlýnce či Mukoděly.

Nejstaršími držiteli mlýnů byly kláštery a prebendy, později města a vrchnosti, které je dávaly do dočasného, nebo i dědičného nájmu mlynářům. Jako řemeslo bylo mlynářství dlouho nesamostatné. Nejníže stáli tzv. mlynáři náchlební, kteří pracovali pro vrchnost za mzdu. O něco vyšší postavení měli mlynáři pracující za určitý peníz, resp. díl důchodu, kterým hradili náklady na provoz mlýna. Nejlépe na tom byli mlynáři s pevným nájemným neboli úrokem. Dávka ze mlýna se platila podle počtu vodních kol a sestávala i z různých služeb vrchnosti. Důležitou institucí bývali ve středověku tzv. přísežní mlynáři. Ti vyměřovali a cejchovali strouhy, jezy a stavidla a zároveň byli rozhodčími ve sporech, které se týkaly mlynářských práv a povinností.

Už za vlády Karla IV. měli mlynáři vlastní cechovní organizaci. Protože jich však v této době ještě nebylo mnoho a byli roztroušeni po celé zemi, dávali se zapisovat k cechu pekařskému v nejbližším městě. Tak se dostaly na některá cechovní pečetidla kromě známého mlynářského kola a širočiny také preclíky, žemle nebo perník. Poplatky za vstup do cechu bývaly vysoké. Za ochranu a bratrství se platívalo až 60 kop grošů. K tomu musel kandidát splňovat dané podmínky. Například se vyžadovalo předložení tzv. cejtu a také dokladu o poctivém zplození. Cejt (z německého slova die Zeit = čas) potvrzoval, že mlynář určitý čas – většinou alespoň půl roku – mistroval v obci, k níž mlýn patřil. Druhý požadavek se dal obejít tzv. očistou, kterou za poplatek poskytovala vrchnostenská kancelář. Hlavním požadavkem ovšem bylo složení náročné řemeslné zkoušky. Mravní bezúhonnost mlynáře se považovala za samozřejmost. I potom se ale mlynáři museli řídit velmi přísnými vrchnostenskými instrukcemi, takže mlynářské poměry nebyly tak idylické, jak by se na první pohled mohlo zdát. Svůj cech mívali nejen mlynářští mistři, ale i tovaryši.

Vyučený mlynář, který byl majitelem mlýna nebo alespoň jeho nájemcem, byl nazýván pan otec. Představoval hlavní osobu řídící provoz mlýna. U větších mlýnů se staral o obchodní záležitosti, reklamu, investice a rozvoj. Na práci měl pomocníky (mládky a stárky) a učedníky (prášky). U malých mlýnů pak sám obsluhoval stroje a mlel. Mlynáři bývali velmi vzdělaní lidé s rozsáhlými znalostmi z mnoha oborů a s řemeslnými dovednosti. Museli být i dobrými obchodníky a zemědělci, protože k mlýnu patřilo hospodářství. V obci zaujímali významné místo, často byli voleni za starosty nebo soudce z lidu. Náročná práce jim však přinášela řadu zdravotních problémů, jako zaprášení plic, nedoslýchavost, revma nebo časté úrazy. Podle velikosti vodního díla se rozlišovali mlynáři velkovodští (na velkém říčním mlýnu), potočníci (na potocích) a tzv. žabaři (na potůčcích a strouhách).

Technický pokrok si ve mlýnech razil cestu jen velmi pomalu. Mnohé vytrvaly až do konce při vodním pohonu mlýnských kol a s mlecími stroji s mlýnskými kameny. Před dožínkami musela proběhnout údržba celého strojního zařízení i vodního díla, např. oprava jezu, vyčistění náhonu, vyspravení polámaných česlic a palců ozubených kol, výměna lopatek vodního kola, nakřesání mlýnských kamenů apod. Pokrokem bylo zavedení turbín, parních pohonů a stále se zdokonalujících mechanismů k čištění meliva. Říká se, že sám Karel VI., který se zabýval sestrojováním různých technických vynálezů, zkonstruoval železný mlýnek, a stal se tak průkopníkem pozdějších válcových mlýnů. U nich funkci mlecích kamenů zastávaly ocelové válce, které se do mlýnů začaly zavádět během 19. století. Velký význam sehrály mlýny při elektrifikaci obcí. Mnohé z nich dodávaly elektrickou energii pro veřejné osvětlení dávno předtím, než bylo přikročeno ke všeobecné elektrifikaci.

V roce 1859 bylo živnostenským zákonem zrušeno cechovní zřízení mlynářů. Začala se tvořit mlynářská společenstva a v roce 1883 se mlynářské řemeslo stalo svobodnou živností, čímž nastal úpadek úrovně mlynářství u nás. Statistika obchodních komor z roku 1885 registrovala v Čechách 7 227 mlýnů s 10 180 dělníky. Do začátku 20. století se však počet mlýnů snížil na 6 099, z nichž 552 stálo. V roce 1931 bylo mlynářství prohlášeno řemeslnou živností. V pozdější době byli mlynáři jako představitelé maloburžoazie často perzekvováni a po únoru 1948 byly mlýny i soukromé vodní elektrárny znárodňovány. Vracely se v rámci restitučních nároků po roce 1989, většinou však byly nefunkční a ve zchátralém stavu. V současnosti je v České republice provozováno asi 550 malých vodních elektráren, což je v porovnání s ostatními evropskými státy velmi málo, zvláště s ohledem na jejich ekologický provoz.

David Kozler elektroskanzen-slovice.vz