Pila a Hollandr na stará kolena

„Bože, vy dobře vypadáte,“ vítali jsme se navzájem s panem otcem Rokytou na jeho jizerském klepáči, když jsem tam loni o prázdninám po – patnácti letech opět jako starý známý turista zapadl. A zatím jsme si v pravdě mysleli jeden o druhém: „Bože, ty jsi za tu dobu zestárl.“ Je to jako s tou třískou v oku bližního: svá léta člověk na sobě nevidí, a byť měl sebelepší zrcadla, ale na starém známém, kterého pár let neviděl, je rázem spatří, až žasne. A což teprve když Rokyta zavolal paňmaminku a děti. Tenkrát -tak jsem ji měl v paměti- ještě statná jako rozkvetlá pivoňka, a teď šedivá, nahrbená stařenka, které jenom ten milý úsměv zůstal na tváři; a tihle klackové? To že jsou někdejší jejich drobní caparti? Nejmladší je už kvartán a nejstarší už je vousatý mládek na ženění, prostřední pak jednoročákem. Za nic bych se v tu chvíli nebyl podíval do zrcadla na stěně. Nastalo, rozumí se, obvyklé vyptávání po mé familii, moje odpovědi budily velký úžas - jak ta léta při všech trampotách utíkají - a proto jsem honem obrátil list a začal se vyptávat po různých veselých a milých známých z tehdejších lepších časů, až jsem si vzpomněl také na komické figurky dvou nerozlušných světoběžných krajánků Pily a Hollandra, které jsem zde před patnácti lety v šalandě na noclehu poznal a jejichž veselé vypravování o kudrnatých kouscích z vojny, z pašeráckého i mlynářkého život mi tehda způsobilo výbornou celovečerní zábavu.

„Pila a Hollandr? Ti jsou ještě živi a zdrávi, dědkové a oba zde usadilí, jeden má trafičku, druhý je u něho v podnájmu a dělá ponocného. Protloukají to živobytí všelijak, ale pořád veselí kumpáni, kořalkové a skoro každý večer si přijdou pokecat do šalandy. Střídávají se v ponocenství, podle toho, jak je který více či méně nalíznutý a hádávají se spolu o svou střízlivost a o to, kdo je lepším ponocným.“

„Nejlepší však bývá legrace,“ vpadl do páně otcovy řeči jeho nejstarší syn, mládek Vojta, „když se přou, kdo z nich vlastně našel ty dvakrát ukradené kapesní hodinky?“

Už jsem byl polapen. „Tedy spor o ponocenství a o vlastnictví dvakrát ukradených hodinek jim kalí zimu života?“ zasmál jsem se, nerozuměje ovšem těm narážkám ani za mák.

„Občas, ale ne moc. Poslední doušek kořaličky je vždycky smíří. Však vám o tom nejlíp dovedou vyprávět. Pobudete přece u nás na nocleh, jakpak jináče; tady je máte večer oba parkosy v šalandě jako na zavolanou.“

„Ale do večera je ještě hodná chvilka,“ namítl jsem děkuje za pohostinství, „a vy umíte také velmi zábavně vyprávět, pane otče.“

„Tak si k tomu pojďme posedět ven pod lípu, je-li libo, tam bude přijemněji.“

Taková pěkná lípa, jaké vídáváme v našich horách na pahorcích u stavení, zdobila také nádvoří Rokytovic mlýna. Pamatuje prý Švédy v Čechách, ale dosud je jako obrovská kytka krásná. Pod ní sedátko, plné řezbářského umění, ovšem nedokončeného, poněvadž byl řezbář nejspíš v nejlepším vyrušen, až mu kudla odlítla. Tu jsme se tedy vespolek uvelebili, paňmaminka mi přinesla malovaný hrnek smetany a kus bábovky, pan otec si nacpal dýmku a spustil:

„Tedy byste se rád dověděl, jak se u nás Pila a Hollandr na stará kolena uchytili? Jsou tomu asi čtyři léta, když po dlouhé, dlouhé době se zase objevili; sešlí tělem, starci se sedmi křížky n zádech, ale duchem pořád bývalí vtipní taškáři. Stěžovali si pouze na nohy: Ty prý jim už tak neslouží, jak by rádi, už prý mají toho kolendrování světem skoro dost a tak by se prý měli ohlédnout po nějaké ekypáži. Malý kapitálek už na ni mají: našli v opuštěném cikánském táboře drahocenné stříbrné hodinky se zlatým řetízkem. Hned mi je taky ukázali: niklové ,rozkopky´ s talmi řetízkem. Náhoda jim přála. Zemřel nám tu před týdnem stařičký ponocný Mareček, invalida, který měl z milosti trafičku, tamhle v obecním špitále za svatým Floriánem na návsi...“

„Za oknem; pamatuji si na toho starocha, podřimoval celý den,“ doložil jsem; „nemíval chudák větší výběr, avšak doutníky, krátké i viržinka byly suché.“

„Ten nám tedy právě vhod umřel a zrovna byl u mne respicient od finanční stráže -já byl tenkrát starostou- přeptat se, máme-li v obci nějakého spolehlivého invalidu, který by dovedl prodávat tabák? ,Bodejť neměli a hned dva,´ řekl jsem, ,pojďte se na ně sám podívat.´ A tak jsem ho vedl do mlejnice, kde oba seděli na pytlích, obklopeni veselými mlečkami, jimž vypravovali své divy, až se žáby ohýbaly smíchy. ,Obšour´ je vzal ,k raportu´ a konec konců byl dobrák, sám jim napsal žádost na finanční direkci za trafiku v Poslepicích za oknem. Já se jako starosta za ně zaručil, že to dobře povedou rukou společnou a že mají náležitý provozní kapitálek -to byly ty hodinky- do začátku. K tomu jsem dodal, že jeden z kompaňonů – a sice Hollandr, byl právě zvolen obecním ponocným s naturálním bytem ve špitále a denním služným, jehož výška se teprve ustanoví. Byl bych vám přál vidět tehda ty jejich oči; neměli o ničem ni tušení a najednou takové terno. Respicient také vyřídil panu komisaři můj srdečný pozdrav a do čtrnácti dnů měl Pila trafiku. Nato ihned rukou společnou mne pumpli o padesát korun; dávali mi ovšem do zástavy své drahocenné hodinky. Vyhověl jsem jim, aby si nakoupili trochu tabáku a cigár pro trafiku, ,obšour´to okoukl, shledal vše v rychtiku, koupil si od nich hned pár viržinek a šel do hospody nařídit hospodskému, aby nebral odnikud doutníky než od Pilovy trafiky. Hollandr uměl trochu lakýrovat a tak přelakýroval orlíčka s nápisem <C. K. Tabák> i Turka na okenici, že byly jako zbrusu nové. Tak to měli celkem slušně zařízeno. Báby ze špitálu jim vařily a praly, špitální zahrádka poskytovala zeleninu, trochu ovoce i brambor na zimu, brzy Hollandr, brzy Pila podělkoval ve mlýně, aby si odpracovali svůj dluh, a v noci se v ponocování poctivě střídali.

Měl jsem z toho sám radost, že se lajdáci na stará kolena přece jen uchytili a usadili doma po tom cigánění světem a nezajdou někde cestou v cizině. Avšak nic netrvá na světě věčně, ani juchtové boty. Loni byl zvolen jiný obecní výbor a jiný starosta a ten začal na naše milé ponocné vrčet. Že prý ves špatně hlídají, že jsou v noci víc ve mlýně než na návsi, že prý netroubí jak se patří hodiny a že nedopadli během léta žádného zloděje, ač prý se sousedům přes noc ztratilo už ledacos. Já se jich zastával a zase jsem jim domlouval, aby byli ve své službě dbalejší a zanechali té zatrolené kořalky, když mají hlídku. Ale bylo to marné. Pili na zlost, až – také jedné krásné noci, Pilovi, když usnul za stodolou, někdo ukradl halapartnu a... hodinky!!! O halapartnu ani tak nešlo; za pár krejcarů udělal kovář novou, ale s hodinkami to bylo horší. Jak měli teď v noci troubit každou hodinu za hodinou, když v celé vsi, ani v okolí nebyly žádné bicí hodiny! Na nové cibule neměli peníze a vypůjčit si od někoho na noc hodinky... to tak, aby se nový starosta dozvěděl, že si dal ponocný ukrást z kapsy hodinky, jak byl namazaný! I mně samotnému se z počátku se svým malérem ostýchali svěřit a snažili se se chudáci pomáhat si, jak uměli. Ale to si nechte od nich samotných vyprávět, jak jim to zamotalo hlavu, než vyzráli na ty noční hodiny bez koleček, až se jim přece jen podařilo starostu i radní přesvědčit, že není lepších hlídačů nad ně.“

„Tak, tak“, přísvědčovala paňmaminka, „zatím povečeřme, než přijdou na černou hodinku do šalandy, však tu budou co nevidět.“

„A myslíte, že se svěří, když před vámi samými to tak dlouho tajili?“

„No, všechno vám neřeknou, to víte, zvlášť jak nakonec starostu a radní překonali ve své bdělosti. Z toho se tu jen tuhle jedinému Vojtovi vyzpovídali, jakým sádlem si Hollandr namazal boty, aby na něj hafani nedoráželi, když se kradl přes plot na dvůr k starostovi a ukrucoval zámek u prasečího chlívka a u kurníku.“

„Cože, on ukrucoval zámky?“

„Všechno z pouhé politiky: jak byl zámek ukroucen, Hollandr upláchl na náves a zabouchal starostovi na okna: ,Vstávejte, zloději!´ Vyburcovanému pak zděšeně vypravoval, jak právě zahnal dva černé chlapy, nejspíš cikány, kteří se dobývali do jeho chlívku a do kurníku. Rozumí se, hned se běželo s lucernou ke chlívku i ke kurníku, a skutečně: zámek ukroucen, petlice vypáčena, dvířka z pantů vysazena, ale, zaplať Pánbůh, nic nebylo ukradeno, prase i husy zdrávy a slepice v kurníku od první do poslední na hřadě. Totéž pak provedl na druhém konci vesnice u prvního radního Pila. Naši bdělí ponocní, když zloděje tak časně zahnali, tržili chválu od hospodářů i hospodyň, na druhý den toho byla plná ves, jakou půtku naši ponocní v noci svedli s cikány, jak na ně lupiči doráželi s dlouhatánskými noži, ale jak se staří vojáci nedali, nýbrž statečně je zahnali a halapartnou notně poznamenali.“

„Tak bych prosila k večeři, máme čerstvě vařené na loupačku,“ zvala paňmaminka do světnice. Zatím to byl candát na másle, jen se rozsejpal; k tomu pak arci také brambory, ovšem oloupané. Večeřička jedna báseň.

Po ní pak alou do šalandy, kde již panovali zarudlý Hollandr i holohlavý Pila, chystajíce se ke každovečerní „pobožnosti“. Pila už míchal karty, Hollandr si nacpával mohutnou porculánku, k níž scházel jen ještě bachratější korbílek piva. Než i o to bylo brzy postaráno, a byli-li zpočátku mým příchodem poněkud zaraženi, darované viržinky a pěnivé sklenice jim brzy rozvázaly jazyky, dokonce když z mých otázek postřehli, že znám a mile v paměti chovám už lecos z jejich nahnutého životopisu.

Tak například na mou otázku, jak našli v tom cikánském táboře hodinky,se hned ozval Hollandr: „Prosím, to byla moje zásluha.“

„Oho,“ Pila nato, „žes je našel, to byla holá náhoda, ale nebýt mne, nebyli bychom se vůbec ani do toho cikánského tábora dostali.“

„Jak to?“ zeptal jsem se.
Pila nechal karet a přisedl si ke mně.

„No, šlapali jsme tenkrát tady do zdejšího na nocleh, ale že bylo náramné vedro a my jsme byli již celodenní cestou značně umdleni, ulehli jsme si na pokraji lesa k zdřímnutí; pospali jme si, až byla už čirá tma. No, nic nevadí, povídáme si, cestu známe i potmě a v poslepickém nás teprv znají jako své hříchy; tam můžeme zapadnout třeba o půlnoci. A tak jsme se dali na cestu lesem. Pojednou jsme za sebou zaslechli spěšné kroky. Zastavili jsme se s rozeznali proti obzoru na silnici dva mužské, kteří se k nám blížili ostrým krokem.,Ukryjme se do houští,´ radil mi tuhle Hollandr, ,má to vojenský krok, nejspíš četníci.´ ,Co bycho se ukrývali,´ řekl jsem, ,nic jsme neudělali a vandrbuchy máme v pořádku, tak co?´ a postavil jsem se neohroženě na silnici. A věru jsme udělali dobře. Byl to skutečně četník, ale s hajným, který nás náhodou znal. Šli na cikány, kteří tu kdesi v lesní rokli u paseky měli oheň a tábořili. Je prý jich celý houf a mají s sebou veliké balíky. Nejspíš z krádeží, po kterých tu odpočívají. Četník nás vybídl, abychom mu byli nápomocni při zatčení té bandy. Netěšilo nás to dvakrát, ale co naplat. Špatný voják, který uteče před bitvou. Bylo ujednáno, že se k nim ve vší tichosti přiblížíme, ale pak se na ně vyřítíme ze čtyř stran naráz a všichni zahromujeme: , Halt – stát!´ Jenže hajný měl na řemínku mladého prchlivého psa, který jakmile zvětřil cikány, začal sebou trhat, až se hajnému vytrhl a jako střela s se hnal s velikým štěkotem k cikánskému táboru. Tam nastal poprask. Mžikem zalili oheň tak, že nastala čirá tma a v té tmě, pronásledováni jen naším hloupým psem, nám ufoukli dříve, než jsme se mohli k pasece a táboru prodrat. Hnízdo bylo prázdné; četník s hajným zakleli, avšak nelenili, pustili se podle psího štěkotu za prchajícími cikány a nás oba tu nechali na holičkách.

,Kam teď? Nu prozatím si sedneme a čekejme,´ radil jsem. ,až se něčeho dočkáme.´ A vytáhl jsem sirky, abych si posvítil na nejbližší okolí. Vtom se kamarád Hollandr ozval: ,Já na něco sed, posviť mi!´ Posvítil jsem a on vytáhl zpod sebe zlodějskou lucerničku s oharkem svíčky. ,Trefa,´ a už jsme rozsvěcovali. ,Na pár minut to vystačí, než se rozkoukáme.´ Nu, nebylo tohzo mnoho ke spatření. Krom převráceného kotle pár hrnců a něco hadrů, kterých jsem se štítil dotknout.“

„Já jsem se však neštítil,“ poznamenal živě Hollandr, „nadzvedl jsem je a hle, tu pod nimi v mechu svítí pěkné stříbrné hodinky se zlatým řetízkem a jdou, jdou! Jářku, Pilo, to nás sem anděl vedl, ale teď pryč odtud. Prohlídni si je honem, knot už dohořívá a šup s nimi do nejhlubší kapsy Nato jsme při blikající lucerničce hledali pěšinu k silnici, až jsme ji taky šťastně našli. V lese bylo ticho jako v hrobě a my jsme se v něm kradli jako pytláci, oči pořád na šťopkách. Ani po četníkovi, ani po hajném, ani po cikánech však nejmenší památky. Bůhvíkde je čert po polích honil.

Oddechli jsme si však teprve tehdy, když jsme měli lesy za sebou a stoupali lukami k zdejšímu mlýnu. A jako neštěstí nikdy nepřichází samo, rovněž tak štěstí. Zde jsme se dověděli, že nám právě starý ponocný Mareček udělal místo, abychom tu místo něho převzali troubu i s trafikou. Pan otec se nám ukázal pravým otcem, půjčil nám pár desítek do kšeftu, nevzal hodinky, když jsme mu je chtěli dát do zástavy, ale nechal nám je do služby na noc, abychom troubili správně hodiny, když je obec tak chudá, že nemá ani na kostelní věži cimbálku. Nebožtík Mareček měl své tumpachové hodinky, ale ty se po jeho smrti někam scvrkly, nikdo nevěděl kam. Prý se o ně tahali příbuzní, až z nich lítaly ručičky i kolečka. Tak jsme měli, chvála Bohu, všechno pěkně připraveno, jen to hrálo. Ale jak přišel ten nový starosta, byl konec radosti. Zasedl si na nás jako na dva ochlasty a darmožrouty v obci; slíbili nejspíš to ponocenství nějakému svému poskokovi jako zlaté prasátko. Nic bych si z toho nedělal, kdyby nebyl tuhle brácha Pila vyvedl koninu, že se o posvícení napařil pod obraz a usnul za humny jako pařez. Našel jsem ho sice, když dlouho netroubil, ale hodinky byly v pekle a halapartna taky. Vzteky jsem se dal do troubení, ať bylo hodin co bylo, neboť jsem si myslel, že je beztoho všemu konec. Na štěstí nebylo. Náš pn otec držel nad námi ochrannou ruku, ale musel jsem mu slíbit, že už jaktěživi, když půjdeme na hlídku, nečichneme ke kořalce. To jsme taky ze všech sil dodržovali, ale jak bez hodinek v noci vědět, kolik je hodin? To byla starost! Do půlnoci to ještě šlo. To jsme měli vyzkoumáno:jak padne desátá, jde z hospody domů řídící, o jedenácté starosta, o půlnoci pan farář a hodinu po půlnoci...“

„Poslední hosté,“ vpadl mu rychle do řeči pan otec, „kteří si chtějí dočíst noviny.“

Hollandr se ani neusmál, ale naopak zavzdychal: „Od jedné s půlnocí však do svítání aby čerchmant se v té noční havěti vyznal. Lesníci prý vědí, kdy v lesích piští netopýři, kdy houkají sovy, kdy prvně zatoká tetřev a doupnák zavrká, datel zaťuká a kukačka začne kukat. Ale ve vesnicích ti pitomí kohouti řvou od půlnoci do svítání druh po druhu, jak se každému zmane. Tak jsme si museli vymyslet něco lepšího. Koupili jsme si tuhle velkou porculánku a vyzkoušeli ji ve dne podle slunečních hodin na faře, dlouho-li vydrží čadit. Zjistili jsme, že při mírném dýmaní hodinu. To byla trefa. Nacpali jsme ji tedy vrchem a ten, kdo měl vartu, zapálil si ji zrovna, když zavírali za posledním hostem hospodu. To byla hodina po půlnoci. Člověk nato kouřil až na popel. Pak odtroubil druhou; vyklepal nacpal opět fajfku vrchem, znovu zapálil a bafal dále, až ji celou vykouřil, načež mohl směle troubit třetí a naposledy, když už pálil jazyk, čtvrtou. Tak jsme si udělali z fajfky hodiny bez koleček, které však šly manifik, jenže jsme za noc vykouřili skoro paklík tabáku. To bylo do měsíce trochu moc na naši trafičku. Abychom vyšli, nesměli jsme přes den k fajfce skoro ani přivonět a to víte, jak je kuřáku těžko. Nepřestávali jsme proto přemýšlet o nových hodinách, přeptávali se hajných, polních hlídačů, sadařů, žádný nám neuměl poradit.

Napadlo nás tedy, zdali by se nedalo něco s těmi slunečními hodinami na faře provést. Byly namalovány na polední straně v prvním patře mezi okny; z jednoho koukával ve dne farář, z druhého slečna kuchařka, a nejednou se nás z okna ptávali, když jsme dole v poledne zevlovali na hodiny, ukazují-li zrovna na dvanáctku. Pak farář se nato vždy koukl na své kapesní hodinky a nařídil si je podle slunečních; my to dělávali zároveň s ním, pokud jsme měli své hodinky. Ale teď, když už jsme neměli co seřizovat, nechali jsme kostelníka zvonit poledne, kdy měl uvaříno, ať to bylo kdy to bylo. Což by se nedalo v noci s těmi slunečními hodinami něco udělat? Takhle měsíc kdyby chtěl každou noc nám na ně posvítit, ale kdežpak ten flamendr; vyleze si a zaleze za mraky kdy chce, na toho není žádné spolehnutí. Ale co na ně posvítit v noci lucernou? Ukazují-li, když na ně svítí slunce, proč by neukazovaly, když na ně posvítí lucerna? Světlo jako světlo! Nad hodinami po levé straně od rafiky byl namalován kohout, na pravé straně sova. Oba drželi v zobácích konce jakéhosi kalounu, na kterém byla napsána nějaká slova, prý latinská. Slabikovali jsme je, až jsme je uměli nazpaměť Ex oriente lux. Co to znamená? Hádali jsme a již příští noc jsme se chtěli toho domáknout, není-li to snad poučení, jak sluneční hodiny ukazují v noci. Tak jsme tedy mezi desátou a jedenáctou, než se pan farář vrátil z hospody, se přiblížili z lucernou pověšenou na halkapartně k milým hodinám, zvedli ji a svítili si na kohouta. Stín rafiky padal šikmo dolů na desítku. Dobře. ,Teď zase posviť na sůvu,´ šeptl jsem Pilovi. Stín přešel na druhou stranu a ukazoval na čtyřku. ,Tudy na to!´ zaradovali jsme se .,A teď posviť na slovo Ex.´ Posvítil a stín rafiky padl na trojku. Právě jsem mu šeptal, aby přistrčil lucernu ke slovu lux, když se vtom rozlítla špehýrka levého okna a v ní vykoukla rozcuchaná ženská hlava a vřískala: ,Zatracená holoto, flamendři, co mi tu blikáte do...´ a dál jsme už nedoslechli, neboť hned, jak se špehýrka rozlítla, vzali jsme nohy na ramena, sfoukli lucernu a tma před námi, tma za námi.

Když to nešlo se slunečními hodinami, zkusili jsme to s vodou. Zde na to připadl Pila a nebylo k tomu nic zapotřebí než dvě konve na vodu. Do jedné z nich jsme navrtali dírku, jen co by stéblo prošlo, pak jsme ji postavili na druhou konev, naplnili vrchem vodou a jak zvonili poledne, vytáhli čípek z dírky a čekali, brzo-li voda steče do spodní konve. Jeden z nás co chvíli odskočil k sousedovi nakouknout oknem do světnice, kde bylo vidět na hodiny na stěně a tak jsme vypozorovali, že to trvá přes hodinu, než voda z konve vykape. I navrtali jsme o poznání větší dírku a rafičili to tak dlouho, až jsme dosáhli toho, že konev byla rovně za hodinu prázdná. Teď jsme jednoduše vlili skapanou vodu do konve znovu a tak jsme tím bryndáním doměřili se druhé, třetí a čtvrté hodiny. Sláva!

Ale chyba byla v tom, že jsme nesměli oba oka zamhouřit, nýbrž jen dřepět u těch konví a nakukovat, brzo-li voda vykape, načež musel jeden vyběhnout na náves, odtroubit hodinu a zase po chvíli domů, zatím co druhý tam zíval u konví. A zatím mohli zloději celou ves odnést. Však se tady o to jednou u starostů i u prvního radního silně pokoušeli, ale já náhodou tehdy ponocoval, chlapiska jsem stopoval a ještě včas na ně vyrazil. Pane, to byla pranice! Halapartnu jsem o ně rozmlátil, než jsem je zmohl a zahnal.“

Nedaleko mne sedící Pila, který to hrdinství snad kamarádovi záviděl, zabručel si do vousů jen jediné, ale jadrné slovíčko: „I...kuš!“

Hollandr to na štěstí nezaslechl a proto vesele končil: „Zámky u chlívku a u kurníku lotři ukroutili, ale neodnesli ani štětinu ani pírko.Tím rázem starosta obrátil: ze Šavla se stal Pavel. Když nato pan otec navrhl v obecním výboru, aby se ponocnému koupily niklové, ale spolehlivé hodinky jako mívají konduktéři na drahách, poněvadž ponocný, chudák, při tom zápasu s lotry u starostova chlívku o svoje přišel, okamžitě byl návrh přijat a hodinky koupeny.“

„Sice už obstárlé,“ poznamenal Pila, „ale dobré: za pětku mezi bratry. Jen abychom o ně zas při nějaké patálii nepřišli.“

Tady humoresky Karla Tůmy končí. Myslím si, že je jich dost – dává to přes 500 knižních stran. Až se trochu vyčasí, vydám se za mlýny, které zbyly. Něco nafotím a zjistím o nich co nejvíce. Ale má to jeden háček. Pokud na tyto cesty vydělám. Protože z důchodu, který je tak na přežití, se to „utáhnout“ nedá. Uvidíme! V žádné případě se ale na těchto stránkách neloučím.

Jak pan otec Drvota vzpomíná

Poslední neděle před svatou Kateřinou zatrápeného roku 1912 nebylo na kamenickém jen tak jako jindy, ale tentokrát neobyčejně slavnostě veselo. Neboť jen jen, že to tak chytla nejmladší dceruška Helenka pana otce Drvoty, aby ještě letos sestře „podrazila“ stoličku...

Ano, dnes ji vyvdával, tu svoji čečetku, za mladého, bodrého rolníka Rubeše ze sousedství a proto byl náš otylý a oplešatělý, však nicméně pořád křepký a statný šedesátník dnes tak vesel, jako by byl vyhrál hlavní trefu na svůj ruský los, který mu loni syn přivedl k svátku z Prahy.

„Pojď si přece již ke mně přisednout!“volal už po třetí na uřícenou, blahem zářící pańmaminku, která, ač byla od časného rána na nohou, pořád ještě neměla stání, nýbrž obsluhovala neustále do pozního večera hodující lenochy svatebčany, jako by si nemohli sami nabrat a nalejt co hrdlo ráčí.

Konečně si tedy přisedla a přiťukla se svým starým „na zdraví těch mladých“, čímž byla zahájena kudrnatá řada veselých i vážnějších, ale vesměs upřímně míněných přípitků, mezi nimiž nescházelo ovšem také nadšených zdravic jihoslovanským hrdinům nazdárů jejich vítězné věci.

Starý pan otec Drvota připíjel jen což, ale chvílemi se nějak zamyslel, jako by mu něco kostrbatého táhlo myslí. Jeho soused, lesní Votoček, to zmerčil a jako starý přítel na něho hned udeřil:

„Copak ti, starý Matěji, vrtá mozkem?“
„Ale nic, jen tak vzpomínám.“
„Nač? Na svou svatbu?“

„Eh ne, ale na první jihoslovanskou válku za svobodu před třicet ipěti lety, jak ta nám tehdá jináč hnula naší mladou krví proti dnešku!“

„No dovol, tatínku,“ ozval se mladý pan otec Drvota udiveně, „cožpak se dnes neradujeme o sto šest z každého úspěchu balkánských junáků, jako bychom to sami vyhráli? Přijď, kam přijď, o ničem jiném se nemluví než o válce na Balkáně a všude se sbírá na raněné Jihoslovany.“

„To je všechno pravda, ale přece jen mi připadá, že to tenkrát bylo u nás všechno o celý hřebík bujnější, teplejší, ohnivější než dnes!“

„To se ti snad jen zdá, starouši,“ podotkla paňmaminka, „poněvadž jsme byli tehdá sami mladí.“

„Zajisté,“ notoval paňmamince lesní Votoček, zapaluje si svou ulmačku. „,Líp bývalo jindy!´ zpívá každý starý kapucín, když si vzpomíná na své první porcinkule!“
„A na první hubičky!“ vpadl jim do řeči rozjařený družba, mládek Stuchlík, začeš po něm rozjařená družička hodila cukrátkem.
Ale náš starý pan otec se nedal zviklat.

„Ne, ne,“ vrtěl hlavou, „nic se mi nezdá, je to pravda, že v nás tenkrát byla jinší krev, jinší zápal, nežli je dnes! Ani ponětí nemáte, milí hoši, o tom, jak to tenkrát z jara 1876 námi všemi trhlo, když nejprve v Hercegovině a Bosně se zvedli utlačení Slované proti tureckým bimbašům a zahájili svým hrdinským povstáním ten veliký boj Slovanů proti půlměsíci! Tehda, panebože, až se nám dech tajil v prsou. Náš Palacký tehdy umíral, ale myslí byl pořád u bojujících Jihoslovanů. ,Riegře, pomáhejte vítězit!´ byla jeho poslední slova. Považte jen! Hrstka černohorských a srbských Sokolů se pojednou vrhla jako horská bouřka na ohromnou přesilu tureckých vojsk. V dálce se pak zvedali Makedonci a Bulhaři. V čele Srbů ruský generál Černajev a vedle něho náš rodák, osmačtyřicátník, plukovník Zach. A hned první utkání bylo vítězné! Černajev vyrval Turkům pevnost Niš, Zach jim pevně odolával na srbském Javoru.

Než, jak se říká, první vyhrání z kapsy vyhání. Turků se přihrnulo na malé srbské knížectví jako much, a proti tí přesile bylo těžké co svést. Srbové bojovali jako lvové u Alexince a Deligradu, však nic naplat, štěstí je opustilo. Turci je tiskli pořád hloub a hloub do země. My trnuli úzkostí a brzy jsme upírali zraky na Černou Horu brzy na veliké Rusko. Nu, když bylo nejhůř, Rusko aspoň tak dalece přiskočilo, že vymohlo na srbském bojišti příměří.

Ale zato ta naše radost z černohorských junáků. To byly tenkrát veselé žně! Lidé na polích četli tehdy v poledne nahlas noviny a sousedé na sebe volali:,Už jste slyšeli, že Černohorci Turkům nasekali? Pane, ti znají kosit!´

U nás v šalandě jako v mlejnici o ničem jiném nebyla řeč, než o té milé hrdinné Černé Hoře, jak proti ní vytáhl Muktar paša se čtyřiceti tisíci divokých bojovníků, Albánců, bašibozuků – jak mu tehdy pálení černohorští bojovníci posvítili! V šalandě jsme měli tehdy nakreslenou velkou mapu Černé Hory, uhlem na stěně; kreslil ji nebožtík Valenta, sekerník, prej podle generálštábky, kterou mu půjčil jeho bratranec, féla od hejtmanství. Vypadala jako piškot, nahoře a dole tlustá a uprostřed štíhlá; tak šla do ní napříč hlavní vojenská silnice. Poté chtěl tedy Muktar paša vtrhnout do samého srdce Černé Hory a tam všechno porubat. Nuže, Černohorci ho pustili do země, ustupovali v boji před Turky pořád hloub do svých roklí, až měli celou tureckou armádu ve vnitřku své skalní kotliny. A pak se na milé Turky, Albánce a bašibozuky sesypali ze svých hor jako krupobití a teď nastal mejdan na handžáry! Prohnali Turka celou svou zemí, po té příční silnici sem a tam, až se octnul Muktar paša zase slavně venku! Ale neptejte se, v jakém stavu! Polovici své armády tam ztratil a ta, co mu zbyla, vypadala jako žito po kroupách.

To nás těšilo; a ve mlejnici, myslím, ještě dnes najdete na sloupu nalepený obrázek z tehdejších Humorů o té proháňce Muktara paši po černohorských pilulkách výborných ,doktorů´ Marka Milanova, Peka Pavloviče a Ilji Plamence. Tak se totiž jmenovali ti slavní Sokolové černohorští, kteří dobyli nad tureckou armádou skvělých vítězství ve Vučím dolu, u Medunu a Fundiny, kde Turka dorazili až do základů!

Přes zimu dali Turci Slovanům pokoj, ale pifku na ně měli nehoráznou a důkladnou pifčičku měli také naši dobří přátelíčkové ve Vídni na nás, pro tu naši radost. Ukázalo se to nejlíp, když po Novém roce 1877 generál Černajev, navraceje se do Ruska, zastavil se na skok v Praze, aby si s námi potřásl rukou. Přál bych vám vidět ten tehdejší poprask pro naše vřelé uvítání statečného slovanského bohatýra! Jako by je na vidle bral. Štandrecht svolávali na Prahu, všechny nás chtěli pozavírat a Černajev musel již druhého dne z Prahy a z Čech vůbec, takže nesměl se ani podívat do našeho divadla v Praze, kde se na jeho počest hrála Smetanova Hubička.

Šťastnou náhodou jsem tenkrát zajel do Prahy a tak jsem byl také toho večera v divadle a do smrti nezapomenu na to nadšení Pražanů!

To byla demonstrace pro bojující Jihoslovany, až srdce usedalo. Konec nemělo to volání slávy a což teprv, když se na jevišti objevil komisař v uniformě a poroučel, aby bylo ticho v Čechách. Jakpak nemělo být o tehdejším masopustě v naších srdcích veselo, když už vrabci na střechách věděli, co se z jara chystá na Balkáně!

V dubnu 1877 skutečně také vypověděl ruský báťuška Turkovi válku za vysvobození balkánských Slovanů z jeho drápů. Teď byli opět Bulhaři vzhůru a my s nimi.

Kéž Pánbůh požehná ruským zbraním, aby už tomu trápení dobrého slovanského lidu v Turecku byl jednou provždy konec – toužil tehdá hlasitě opět všechen náš národ z celého srdce. Naše obecní i okresní zastupitelstva projevovala radost i díky Rusku a dávala konat bohoslužby za zdar osvobození balkánských křesťanů.

Na všech stranách byly chystány velké tábory lidu; ale zase nám té radosti nepřáli, zase pršely zákazy za zákazy. Jenže jim to dohromady nebylo nic platno. Rusové se přece jen dostali přes Dunaj a mocně vtrhli do Bulharska a u nás bylo zase všeobecné nadšení a radost, když Gurko pronikl přes Balkán a zmocnil se pod ním Kazanliku, kde prý kvetou nejkrásnější růže světa.

Byla ovšem chyba, že u Plevna ještě stála neporažená turecká armáda Rusům v boku a týlu, a že její čilý velitel Osman paša proměnil Plevno v takovou nedobytnou pevnost, jako je dnes Drinopol, Skadar a Čataldža dohromady.

To byl pro Rusy ouraz na Balkáně; museli z Kazanliku zpátky a nemohli zabránit, aby jim pak Turci nezatarasili hlavní cestu přes sedlo horstva a k pověstnému průsmyku na Šipce. O znovudobytí průchodu přes Balkán jako o dobytí Plevna byla pak ukrutně dlouhá a krvavá dřina od léta do zimy. Na tisíce udatného ruského vojska tam padlo, nicméně ne a ne Turky zdolat; přibývalo jich spíše, jako hub po dešti.

Už nám počínalo být z toho všeho úzko, neboť kolkolem už naši nepřátelé vejskali, škodolibě se vysmívali Rusům a turecké hrdinstvé vynášeli do nebes. Věřte mi, tenkrát jsem nemohl pro to maďarsko-německé vejskání usnout, a novin ne a ne se dočkat.

Konečně však to na podzim přece vzali Rusové hákem! Skobelev a Totleben sevřeli Plevno jako do kleští a ruská stráž na Šipce stála jako žulový sloup za nejkrutější nepohody.památného 8.listopadu začal před Plevnem rozhodný boj; sevřený Osman paša vyrazil, aby se probil kruhem oblehatelů; ale špatně se mu to vyplatilo. Dostal co proto. Na deset tisíc Turků padlo ve dvojdenních bojích, on sám byl zraněn do stehna.

A tak 10.listopadu vystrčil bílý prapor. Vzdal se Osman Rusům na milost a nemilost s třiceti tisíci prostými muži, dvěma tisíci důstojníků, sto dvaceti osmi štábními oficíry a desíti paši. Maminko, viď, jak jsme tehdá vyváděli? To nám bylo líp než o posvícení.

,Plevno padlo! Už to víte, že Plevno padlo?´ vítali se lidé na potkání a staří kocouři se líbali a plakali radostí ještě než začali pít!“

„Nu a potom přišlo pozdvihování!“ smál se lesní, který se dobře pamatoval na svou tehdejší opičku, při které dal tucet ran ze své lefošky z okna hospody Pánubohu do oken na oslavu Plevna.

„A naši kluci,“ dodal, „brzy nato už přinesli ze školy písničku, která začínala: ,Osman paša u Plevna dostal sušku do stehna!´ a končila: ,Plevno padlo, Plevno padlo, kdo teď Rusy zastaví?´“

„Naše chasa,“ pokračoval pan otec, „zase zapálili oheň na kopci, jako když stodola hoří, a večer celé městečko bylo osvětleno. Vůbec tenkrát celé Čechy byly jediná iluminace a sláva, aťsi proto pukal žlučí, kdo chtěl. Věděli jsme, jak padne Plevno, že už bude Rusům hej!

A bylo. Ještě měsíc krutých bojů v třeskutých mrazech na Balkáně, ale pak Skobolev a Radecký přichvátali Gurkovi v rozhodné chvíli na pomoc a teď to šlo s Turky horempádem s kopce dolů! Vítězní Rusové hnali Turky pořád pryč na Cařihrad a 20. ledna 1878 už stáli před Cařihradem když tu... Turků se ujala Anglie a diplomacie a donutila Rusy k míru!

Tak to bylo před třiceti pěti lety skoro jako dnes: u samého cíle ouraz! Dobře Halvlíček říkal: ,Takové psoty drživají jak juchové boty!´ - Ale jednou před jen se sderou na křápy, amen.“

V hodince veselého shledání

„Pánbůh dobrý večer vespolek!“ zdravil veselým hlasem ve dveřích šalandy brtnického klepáče dýmající chasu, rozloženou po kavalcích a lavicích, opožděný krajánek, asi čtyřicátník, chlapina jako habr, s vojenským knírem, osmahlý, pihovatý a přizrzlý jako lišák.

Všichni se rázem nadzvedli na kavalcích i lavicích a vítali ho jednomyslným: „Nazdar!“
„Matěj Peřina...“ představoval se kamarádům, „...jdu až...“

Však nežli dořekl, odkud jde, vyskočil s kavalce sekerník Višňovský jako jelen, rozpřáhl ruce s výkřikem:“Ježíšmarja, Matěji, jsi to ty?“ a zavřel ho v náruč. Deset let se neviděli, co spolu na vojně chroupávali komisárek a druh se druhu ve světě ztratili jako špendlík v seně.

Nastalo vyptávání, co a jak zažili a přestáli za ta léta svého kolendrování božím světem, a bylo toho tolik, že si k tomu museli oba sednout za stůl a poslat práška s korbílkem do hospody.
„Ale dříve bych se měl přece představit panu otci,“ vzpomněl si Matěj Peřina.

„Máš pravdu, pojď, představím tě sám!“ nabídl se čilý Višňovský a již se oba hrnuli spolu ke dveřím, když vkročil do šalandy mladý muž bodrého vzezření, v úhořem v saku, a hned na Višňovského:

„Vy prý umíte stahovat ouhoře? Prosím vás, udělejte to našim ženským.“

Byl to pan otec Korčák, který se teprve nedávno přiženil do brtnického mlýna, jakmile si odbyl vojnu. Nepozbyl na ní své veselé kamarádské mysli, spíše naopak.

Chasa si ho nemohla vynachválit. Zdědil po otci ne sice mlýn, ten vyhořel, ale jeho dobré srdce pro tu plavajznickou chasu, mezi níž vyrostl od malička, takže znal všechny její strasti i slasti, všechny její nápady a spády jako své boty.

Bera mu úhoře z ruky představoval mu Višňovský zdvořile příchozího krajánka: „Pane otče, dnes si dám fajrum, třebaže jsem dutý jako ten starý topol u náhonu. Přišel můj nejmilejší kamarád z vojny, zde ho máte, Matěj Peřina, krom té duše potvora jako já. Máme si toho co povídat, že nebudeme do půlnoci hotovi. Deset let jsme o sobě nevěděli.“

„No,to máte arci pořádně nadržíno!“ smál se pak otec, přijímaje od Petřiny vandrovní knížku; však ho ani nenapadlo, aby ji prohlížel, nýbrž zastrčil ji nedbale do kapsy, z níž vytáhl dýmku, a usedl na lavici.

Panečku, to znamenalo bene, a proto byly také v tu chvíli už kavalce prázdny a všechna chasa byla pěkně na lavici za stolem jako kuřata v podvečer na hřadě.

„Náš pan otec je také stará pára,“ představoval rozjařený Višňovský nyní pana otce Korčáka krajánkovi Peřinovi. „Jenže byl na vojně trochu hodnější než my dva... považ si, ani kasárníka nevyfásnul, to je co říci!“

„Je to možné?“ žasnul Peřina. „To my dva jich ani nedovedem spočítat, co nám jich nandali po ta tři léta naší blahoslavené vojny!“

„Tedy jste ji měli veselou?“ smál se pan otec.

„Ale bože, přebože, až hanba mluvit!“smál se Višňovský. „A čemu se do smrti nepřestanu divit je, že jsem to nicméně přivedl na kaprála.“

„Což bylo mým pekelným štěstím!“ přiznal se upřímně Peřina. „Panenko svatohorká, nebýt on mým kaprálem, to bych ze španglí snad ani nevyšel!“

„Kdybys nemlel na dluh!“ osopil se na kamaráda sekerník. „Jakpak jsem ho mohl udávat k raportu, když jsme spolu z jedné vesnice, kde kmotři kradou husy, tetky slepice, a když jsme skoro všechny ty veselé flámky a hlouposti prováděli vždycky společnou rukou.“

Vtom se přibatolil Poldík s jediným korbílkem a vyřizoval zlou novinu; že prý co nevidět bude pivo dražší, a to nejmíň o dva háky na litru!
„Cože!“ vykřikli všichni. „I pivo dražší? To, to už přestává všechno. Cožpak se přidražila voda?“

„Nejspíš jí bylo letos málo. A proto žádná pomoc: musíme se proti té hrozící drahotě opatřit včas!“ rozhorlil se pan otec Korčák, vjel do kapsy a podávaje práškovi korunu, nařizoval mu:

„Vezmi z kuchyně ten velký džbán a přines ho plný, a už ať jsi tu!“

Rád nerad prášek odfičel, zatím co Peřina se vůči napěněnému korbílku upejpal jako stydlivá nevěsta. Chtěl první „poctu“ dopřát zdvořile panu otci; nuž, ten ji sice přijal, ale zato hned uvrtal obě „staré páry“, aby dali něco z té veselé vojny „do placu“.

„Což o to by nebylo, ale kde to načít?“ rozpomínal se Višňovský a mrknuv na Peřinu, zakomandoval: „Matěji, vzpomínej!“

„Tak poslušně hlásim, pane kaprál, už jsem si vzpomněl. Jak jsme tenkrát našeho majora po půlnoci dohonili na tom mostě!“
„Aha, děkuji, nechci, to byl pěkný malér! Vypravuj!“

„No, dostali jsme vycházku přes čas, ale jen do půlnoci, dýl nám nechtěl major Herdliczka jakžživ dovolit. Rozumi se však samo sebou, že jsme to skoro vždy asi o hodinu přetáhli; půl hodiny sem, půl hodiny tam, na to se u našeho regimentu tak přísně nehledělo; nu a jelikož jsme byli dva, tedy na každého půl hodiny dělalo dohromady hodinu. Ale jednou nás zdržela na Starém Městě „U modré žáby“ tak vydařená zábava, že ne ne se trhnout, až skoro už byly dvě hodiny přes půlnoc... Co naplat, něco uprosíme, něco zapřeme, povídali jsme si a hnali to po řetězovém mostě k Albrechtským kasárnám jako pár splašených automobilů. Tu jsme dohonili nějakého starocha v tmavém haveloku a měkkém, nalitém kolouku.

„To je pražský prorok povětrnosti Fiala!“ povídám hlasitě kamarádovi Višňovskému.
Poohlédl se po nás, ale neříkal nic.
„Na mou věru, je to on.“
A jak jsme přecházeli zrovna pod lucernou, pozdravili jsme ho: „Nazdar, proroku Fialo!“
Ale místo vlídné odpovědi na nás dědek zahromoval: ,Halt! Antreten!´
Zůstali jsme jako přimrazeni. Byl to náš major Herdliczka v civilu!!
Rozumí se, že jme neuposlechli ani jeho ,Haltu!´ ani jeho ,Antreten!´ a vzali teď teprve plnou parou do zaječích!

Bez dechu jsme se přihnali do kasáren, odevzdali své ,erlaubšajny´jako zmoklí kohouti a dlouho jsme nemohli usnout starostí, jak to s námi dopadne. Poznal nás? Nepoznal nás?

,Poznal - li, to půjdou frčky dolů!´ vzdychal tuhle Višňovský, poroučeje už své kaprálství Pánubohu.

,A tys čekal svatě špangle!´ připomínal Peřinovi opět sekerník.

„No měli jsme zkrátka mizernou noc a neptejte se, jak nám bylo, když druhého dne jsme byli oba povoláni k raportu a to před samého majora.

Měřil si nás chvíli od hlavy k patě a pak začal výslech: ,Vy jste měli včera do dvanácté hodiny přes čas. V kolik hodin jste přišli?´

,Poslušně hlásíme, ve čtvrt na jednu.´
,Hm, a proč jste nepřišli včas?´
,Poslušně hlásím,´ povídal jsem, ,já byl na Vinohradech v nóbl společnosti starých veselých pánů a ti mi ze žertu schovali čepici.´
,A vy?´ obrátil se na Višňovského.

,Poslušně hlásim, já byl na večírku v Holešovicích a tam se mu spustila z nosu krev a nedala se zastavit.´

,Hm, a pak jste se ve zdraví sešli k druhé hodině po půlnoci na řetězovém mostě, vy s čepicí a vy se zdravým nosem. A tam jste dohonili... proroka Fialu.ˇ
My už ani nemukali.
,Teď mi povězte, jaké počasí vám ten prorok povětrnosti prorokoval?´
,Poslušně hlásíme, na to se nepamatujem...´

,Já to vím velmi dobře: prorokoval vám, že zítra bude v kasárnách velmi špatné počasí a potrvá celý měsíc. A proto, abyste nedostali rýmu, ani krvácení z nosu, dostanete každý třicet dní kasárníka; abtretet! Flamendři!´

Trvalo chvíli, než se šalanda dosyta vysmála, avšak Peřina, zavlaživ si notným douškem z velkého džbánu hrdlo, již opět spouštěl:

„A cožpak teprve ta naše legrace u telefonu na plackomandu! Přišli jsme tam jednu neděli k večeru navštívit našeho krajana félu Kocourka, který tam měl službu u telefonu. Přivítal nás už hodně nachmelený, neboť byl v kanceláři celé odpoledne sám a tak hold z dlouhé chvíle a z dišperace, že mu jeho ,stará´ dala kvinde, si přihýbal rumu. Když jsme přišli, poslal pro pivo, pil s námi na zdraví a za půl hodiny byl v limbu. Natáhl se na pohovku a usnul jako pařez. Už jsme se chtěli zvedat k odchodu, když tu zařinčel telefon. Já se v telefonu trochu vyznám, tak jsem tedy šel a poslouchal. Volali z restaurace z nádraží státní dráhy o vojenskou asistenci na nějakého lajtnanta, který prý tam dělá už půl hodiny takový nerorázný kravál, zuří, soptí a tasí šavli a není k utišení. Pověděl jsem tu tuhle Višňovskému. Tak jsme začali budit milého félu Kocourka, třepali jsme s ním, křičeli mu do uší, ale chlap jen zamumlal, obrátil se na druhou stranu a spal jako dřevo dál. Telefon zase volal: ,Prosíme o rychlou pomoc! ´ Co dělat? Kocourka, ne a ne vzkřísit z mrtvých, a tam na nádraží se šavlí ohání rozzuřený lajtnnant!

,Nevíš, jak se taková vojenská asistence sežene?ˇ
,Nevím,´ odpověděl Višňovský, ,ale něco mne napadá.´
Nakoukl do seznamu telefonních stanic a už to měl.
,Zavoláme na ambulaci.´
A už vytáčel telefonní číslo.

,Plackomando: šikovatel Kocourek. Prosíme, okamžitě s ambulancí na státní nádraží. Tam v restauraci zešilel důstojník, ukrutně zuří a ohrožuje pasažéry!

A s tím jsme ponechali Kocourka i s telefonem Pánubohu a šli procházkou pomalu ke státnímu nádraží do restaurace. Než jsme tam došli, už bylo po všem. Přijela ambulace, milého na mol opilého pana lajtnanta přes všechno jeho zuření naložili a odvezli do blázince.“

„Hrome!“ žasl pan otec. „To jste to spravili, a prosím vás, co z toho pošlo? Co za to chudák Kocourek utržil?“

„Nic. Docela nic! Lajtnanta na druhý den z blázince propustili, a on byl rád, že je rád, mlčel o svém randálu jako pěna; a také féla Kocourek se ve zdraví prospal ze své opice a nevěděl o ničem. Zkoprněl teprve a po měsíci, když jsme se mu vyzpovídli, jak jsme ho tenkrát u telefonu v těžké chvíli přátelsky zastoupili.“

´

´

Komedie s vánočním stromkem

Do dubenické myslivny se nastěhoval po Všech svatých nový lesní: až prý odněkud z Moravy. Ještě ho ze zdejších nikdo hrubě neznal, leda od vidění. Kdežto nebožtík lesní Řehák, jenž mu před měsícem udělal místo, býval v podubském mlýně a v podubské hospodě pečený vařený – tento, jeho novopečený zástupce, dosud se neohřál ani tu, ani tam a přece už bylo po Martině a venku hezky chladno.

Buďto je teprv nedávno ženatý, anebo nějaký divný pavouk, usuzovali sousedé; ani hajný Sekora se v něm ještě nevyznal; na všechny dotazy jen krčil rameny a neřekl nežli: „Zdá se, že je to hodný pán, ale na službu jako břitva! Proti nebožtíku lesnímu to bere moc ztuha. Člověk aby se ztrhal...!“

„Nu, ona se ta přísnost časem ošoupe,“ usmál se světa zkušený pan otec Vokáč z podubského a jménem denních hostů „U zelené lišky“ zval asi dva dny před vánocemi nového pana lesního na taroky nebo preferanc.

Hajný pozvání rád vyřídil a ejhle, pan lesní Chleborád tu byl jako na koni. Statný čtyřicátník se silnými kníry, ale řídkými vlasy, vzpřímený hranáč, odměřený ve slově jako v kroku a posuncích tak, že by mohl od hodiny dělat setníka z Kopníku.

Přiznal se naráz, že si k smrti rád zahraje preferans. Také se hned do hry pustil a už s ním nebylo řeči, leda až, když mu vyhasla dýmka, takže si musel znovu nacpávat, na čemž si dával obřadně záležet.

Té chvíle využil pan otec Vokáč, aby mu trochu mákl na zub. A brzy se toho domakal, co chtěl vědět: že nový lesní, krom té duše a fajfky, je moc komisní doupnák, který by ve dne v noci adjunkty, hajné, kluky, žáby, baby a pytláky proháněl, aby se mu z lesa neztratil ani pařízek, ani souše, ani hříbek, ani králík.

Počkej, předsevzal si náš poťouchlý pan otec, tebe musím drobek polehtat!
A tak, jakmile dohráli a spočítali, kolik kdo prohrál, a Chleborád se spokojeně dopočetl, že vyhrává patnáct krejcarů, náš Vokáč si k němu přisedl blíže a vesele se ho zeptal:

„A což na nás, starousedlíky, byste taky tak zostra dokročil, kdybychom si například přišli do lesa pro nějaký ten smrček na vánoční stromek?“

Tou otázkou byl lesní patrně překvapen.
„Vy jste čtverák,“ odpověděl, „přece takoví páni starousedlíci znají zákon a nedopustí se

lesního pychu!“

„No, ale kdyby!“smál se pan otec. „Dejme tomu, že bychom vás dnes, jak tu jsme, požádali každý o smrček pro naše děti? Přimhouřil byste oko, jako to nebožtík Řehák dělával a řekl byste: ,No, pro mne, ale vyberte si z houštiny!´“

„A to ne!“ rozhodlil se Chleborád. „To rozhodně neudělám .Já jsem odpovědný za každý jalovec, neřku stromek!“

„A což kdybychom si tedy bez vašeho dovolení pro nějaký ten smrček přišli do lesa s pilkou sami?“

„Tak vám v tom zabráníme, ať jste, kdo jste, za to vám ručím!“ odpověděl lesní zvysoka jako panský vrátný.

Ale to si na starého Vokáče přišel.
„A já vám za to ručím, že mi v tom nezabráníte! Budu-li chtít, přijdu si do lesa a odnesu si odtamtud takový pěkný košatý stromek na půldruha metru vysoký, a to i kdybyste na něm seděl!“

„Vy žertujete, pane mlynáři! To byste se po čertech zmýlil! Šlo-li to za nebožtíka Řeháka, nevím, ale za mé správy to nepůjde! Já právě mladý les dávám hlídat dnem i nocí, že mi ani veverka neujde, natož vy, takový bachratý pan otec. Zkuste to, libo-li, ale neradím vám to, mohlo by vás to mrzet!“

„Tak se vsaďme! O deset litrů ležáku, že si zítra odpoledne odnesu z vašeho mladého lesa pěkný, půl druhého metru vysoký smrček, který si sám uříznu, aniž mne chytíte!“

„Inu, dobře, to se vsadím třeba o hekťák!“ vykřikl sebevědomě už dopálený lesník. „Na to se podíváme!“

„Ano, na to se podíváme,“ odpověděl zcela klidně pan otec, „a tuhle sousedé budou svědky! Platí tedy sázka o deset litrů?

„Platí!“
Podali si ruce a rozdurděný lesní Chleborád se zvedl k odchodu.
„To jsem, věru, na ten zítřejší špás zvědav!“ prohodil ještě ve dveřích.
„A my teprv!“ volali sousedé sborem za ním, neboť věru sami měli také rozum navrch hlavy.
Jedva byl lesní na pět kroků od hospody, už jeden po druhém naléhali na milého pana otce, aby jim pověděl, jak to hodlá provést. Ten komisní doupnák že je s to, aby přivedl do lesa i četníka!

„Buďte bez starosti!“ konějšil je však troufalý Vokáč. „Nic mi neudělá; chcete-li, přijďte zítra ke čtvté k hájovně a uvidíte!“

A nepověděl jim svůj záměr, ať dotírali a škemrali, jak chtěli.

*

Příštého odpoledne, záhy před čtvrtou hodinou už šlapala celá stolní společnost od „Zelené lišky“

po zasněžené okresní silnici vzhůru k hájovně, v jejíž blízkosti se po stráni zelenal mladý smrkový les, že byla radost na něj pohledět.

Pan otec v řádném kožichu kráčel jim v čele a vesele si vykračoval. Za čtvrt hodiny stáli u hájovny, z níž vystoupil hajný Sejkora s puškou přes rameno a rozpačitě cosi zamumlal, jako pozdrav. Patrně na ně číhal.
„Kde najdem pana lesního?“zeptal se pan otec. „V myslivně?“
„Ane, právě šel tudy tamhle do smrčin.“
„Tak nám ho pojďte pomoct najít. Máme s ním důležité řízení.“

Hajný udiveně pátral panu otci ve tváři. Zaslechl od adjunkta cosi o chystané krádeži smrčku ze strany mlynáře a teď přišel ten mlynář sám a chce mluvit s panem lesním! Jak si to měl ve své kotrbě srovnat? Nu, proč by ho nedovedl k panu lesnímu?

Ušli jedva pár set kroků a zastali na malé pasece lesního, sedícího na pařezu s puškou v ruce, jako na čekané. Byl nemálo překvapen, když je spatřil. Nemyslil si nic jiného, nežli že je hajný přistihl a nachytal při lesním pychu a že mu je eskortuje.

Vymrštil se s puškou jako losos u jezu a šel panu otci Vokáčovi se smíchem vstříc.
„Aha, pánové si došli pro smrček? Nu, kde ho máte?“

„Ještě ho nemáme, ale za chvilku ho budeme mít,“ odpověděl rovněž se smíchem pan otec, sáhl do kapsy a vytáhl z ní složený papír, který rozestřel panu lesnímu před očima. A vyjevený lesní Chleborád četl:

„Panu mlynáři Vokáčovi z podubského jeden pěkný smrček jeden a půl metru zvýši. Hned vydat. Lesní úřad.
Nadlesní Kvíčala m.p.“
Ubohý lesní zrudl ve tváři leknutím a studem jako krocan.
„Ah, tak já nehraji!“ zvolal. „Naše sázka zněla jinak!“

„Nic jinak!“odpověděl pan otec na oko vážně a rozhodně, dávaje důraz na každé slovo. „Já se s vámi vsadil o deset litrů, že si dnes odpoledne odnesu z tohoto lesa pěkný, půldruhého metru vysoký smrček, který si sám uříznu, aniž mne nachytáte.“

„Ano, tak zněla sázka!“ přisvědčovali sousedé.
„Přicházím tedy, abych si stromek uřízl a odnesl a doufám, že mne nikdo nezadrží, až si ho ponesu z lesa domů.

„Kdybyste byl řekl, že přijdete s takovou fintou!“ čepejřil se lesní... Ale pan otec ho nenechal domluivit.

„Ptal jste se mne, jak to provedu? To bylo mou věcí a to jsme se nevsázeli.“
„Nikoliv, o tom nebyla řeč,“ dosvědčovali sousedé, zatím co lesní pukal vzteky .Ale vtom ho něco napadlo. Zakomentoval na Sejkoru:

„Hajný, uřízněte tady panu otci pěkný, půl druhého metru vysoký smrček. Snad tenhle bude akorát.“

Hajný vytáhl metr, změřil, a skutečně, smrček měl míru na vous. Loveckým tesákem lesního za malou chvíli hajný přesekal stromek u samé země a skácel, načež lesní opět velel: „Vydat panu otci!“

Pan otec převzal smrček jako vítězně dobytý prapor a podávaje lesnímu ruku, otázal se ho: „Kdy dáte těch prohraných deset litrů do placu?“

„Já?“ ušklíbl se vítězně lesní jako Mefisto. „Vy jste prohrál, milý pane otče Vokáči, vy a ne já!“
„Jak to?“ podivili se všichni sousedé a pan otec nejvíce.

„Zcela jasně,“ vykládal lesní advokátsky. „Naše sázka zněla, že si smrček uříznete sám. Vy jste ho ale sám neuřizl, nýbrž na můj rozkaz to udělal hajný. Tím je prohra na vaší straně!“

Sousedé zkoprněli, jak na ně Chleborád vyzrál. Jediný pan otec zůstal docela klidný a řekl: „Ano, tak tomu je, já se vsadil, že si smrček v tom lese uřiznu sám. A taky tomu dostojím.“

To řka, vytáhl z kožichu zahradnickou pilku a čilou sekernickou rukou uřízl stromek asi tři coule od spodu, jen to šmiklo.

„Ták, teď jste viděli, jak jsem smrček vlastní rukou v lese uřízl, aniž mne při tom někdo nachytal!“

„Výborně! Naši vyhráli!“plesali sousedé, až se to lesem rozléhalo, zatím co lesní Chleborád natáhl tvář jako slabikář.

Hajný Sejkora koukal na tu komedii opodál, tutlaje povinně smích, když tu lesní k němu přiskočil a zlostně jím zatřepal: „Truldo,co tu stojíš jako dřevěný Mojžíš? Dosvědčíš mi, že jsi to byl ty, kdo jako první uřízl smrček.!“

Než však ulekaný hajný ze sebe vypravil slovo, již pan otec Vokáč promluvil: „Jakpak ho mohl bez pilky uříznout; on ho jen tesákem zpřetínal, usekl a pak zlomil, až teprve já ho teď pořádně uřízl!“

„Jděte mi k čertu!“ zasoptil, ale už ne tak doopravdy poražený lesní. „Vy jste za deset mazaných advokátů!“ Po těchto slovech kvapil z bojiště tak rychle, že snd ani nedoslechl, jak mu sousedé přáli: „Šťastné a veselé svátky!“

Když pan na Boží hod „U zelené lišky“ sousedé s panem otcem oslavovali tu výhru, byl už lesní Chleborád mezi nimi jiný člověk. Smál se té mlynářské mazanosti a chtěl jen vědět, mnoho-li pan otec za ten smrček na lesním úřadě dal.

Mnoho-li? Dobré slovo a pac! ,O takovou maličkost jde? ´podivil se nadlesní Kvíčala, a už psal lístek. A tak nechtějte, pane lesní, po druhé překvíčalovat kvíčalu!“

"Tajemná matka" (Z vypravování bodré paňmaminky)

Bývá hezky hovorno a šumno „na táčkách“, sejde-li se k nim některé masopustní neděle „U věnce“ půl tuctu pánů otců z rakovnických potoků; ale což teprve, přivezou-li s sebou také své lepší polovice, své paňmaminky mladšího i staršího věku, které si pak sesednou k sobě za dlouhý stůl pod zrcadlo, jako slípky na hřadu, v mžiku se seznamují a spřátelují, a než mine půlhodina, již si při kafíčku sdílejí všelijaké svoje velké i malé slasti a strasti, pravidelně počínajíce s nářky na ty nynější služky, z čehož se pak přejde na děti a z dětí na přítomné pány manžely, jací jsou „takto hodní“, ale časem zase...nu dobře, ještě že ty kritiky nebývají než jen tak nadhozeny několika žertovnými slovy, jen tak štipečkem soli nebo pepře, jinak by se leckdo mohl domnívat, že všichni ti páni otcové, jak zde čadí, nestojí dohromady za ... fajfku tabáku.

Ostatně čadící a popíjející páni otcové naschouchali jen tak na půl ucha, bavili se mezi sebou a pouze občas některý z nich zahrozil šprýmovně té „ženské sněmovně“ přes stůl:

„Vy, vy, co mne tam zase melete?“

Salva smíchu bývala mu odezvou a on proto raději zase nahlížel do karet, než by se staral o ty ženské řeči.

„Po druhé se vdát? Ani za nic na světě! Já mám už jednoho manželství dost!“ zaříkala se právě schválně nahlas, aby to její starý slyšel, veselá paňmaminka Beránková z botnického.

Ale vedle ní sedící statná čtyřicátnice, nedávno po druhé provdaná panímaminka Šťastná z bukovského, já rázem okřikla:

„Nechte být! Osud je osud. Nevíme nikdy, co nás čeká! Například já. Když jsem před pěti lety ovdověla, Bůh je mi svědkem, taky jsem se tak bláhově zaříkávala, že už se do smrti nevdám, ale budu žít jen pro své děti Božku a Karlíka, které zdědily polovinu mlýna, kdežto druhá patřila mně. Chtěla jsem mlýn pronajmout a odstěhovat se někam do města, kde jsou školy. Náš stárek Anton, který byl léta pravou rukou mého nebožtíka, mne však od toho odrazoval: z těch pár zlatých pachtu sotva prý budu moci být ve městě živa, jak se na můj stav sluší, a kdo ví, bude-li nám tam sloužit zdraví a jak prý se nám bude po venkově stýskat. Sliboval, že do smrti mi mlýn povede tak poctivě jako dosud za dlouhé nemoci mého muže, a já o tom nepochybovala.

Znala jsem ho jako řádného a dobrého člověka. Měl už bláznovská léta dávnou za sebou, byl to usedlý, rozšafný starý mládenec se čtyřmi křížky na zádech a mně už taky ponalu táhla čtyřicítka, a tak jsem se nepotřebovala bát lidských řečí a mohla s ním proto dobře hospodařit ve mlýně dál. Dceru Boženku, které šlo na šestnáctý rok, jsme na poručníkovo naléhání poslali na vyšší dívčí školu k tetě do Prahy, Karlíka na reálku do Berouna.

Ale chudák Boženka už mi po čtvrt roce přijela churavá domů, nejdříve to vypadalo jako horká nemoc, avšak brzy z toho byly rychlé úbytě, na které také umřel můj muž. Já myslela, že to nepřežiji, když mi ji odnášeli za ním na krchov a ustlali jí tam k věčnému odpočinku vedle něho.

Celý rok do mne nic nebylo, chodila jsem jako bludná duše, a nebýt tak poctivého stárka, který se svědomitě staral i o ostatní hospodářství, nevím, jak by to u nás dopadlo.

Konečně jsem i tuto ztrátu oželela – časem každá bolest otrne; já odložila smutek a vezla po roce syna na studie do Prahy, kde mne teta srdečně přivítala a ne a ne mne pustit. Tenkrát se v Praze přitrefila právě ta divná historie s tou „tajemnou matkou“. Snad se na ni ještě pmatujete?

U jedné hokyně na vinohradech sloužilo asi šestnáctileté děvče -chudáček „Pražátko“, které se narodilo v Červeném domě, neznalo ani otce, ani matku, ale rostlo od malička pořád mezi cizími lidmi jako to mlází v lese.

Najednou, když mu bylo patnáct let, dostalo rekomando psaní, ve kterém byla pětka a dva řádky: ,Má drahá dušičko! Buď hodná a doufej! Tvá nešťastná matka nad Tebou bdí.´ Ale žádný podpis! A po dvou měsících zase takové psaní s pětkou, k tomu napomenuití,aby se nikomu se svým tajemstvím nesvěřovala, ale doufala, že se se svou matkou přece jednou shledá; a zase bez podpisu!

Konečně, asi po šestém nepodepsaném dopisu, dala si s ní tajemná matka dostaveníčko, ale zase s příkazem, že se děvče nesmí nikomu svěřit. Děvče však už to tajemství nemohlo vydržet, svěřilo se s ním svým kamarádkám, které to roznesly dále a brzy toho byla celá Praha.

Hádalo se na každou druhou vdanou domácí paní v sousedství, klepny měly na mlýně zasypáno jen to rachotilo, ale tajemná matka k dostaveničku nepřišla.
Věc utichla, po tajemné matce nebylo ani slechu.

Byla jsem pak už asi měsíc z Prahy zase doma, když k nám přijela kočovná divadelní společnost, uvelebila se v hostinci „U věnce“, obcházela zvát od statku ke statku a oznamovala, že příští neděli bude provozovat nejnovější dojemnou pražskou činohru „Tajemná matka vinohradské nalezenky“.

,To musíme jít! To bych ráda viděla!“ povídám stárkovi, který tu historii také znal z novin, ale tuze jí nevěřil; nejspíš prý si z Pražáků někdo vystřelil, buď aby tomu hokynáři nebo děvčeti pomohl. Já mu však připomněla, že není šprochu, aby na tom nebylo pravdy trochu, pro nic za nic, že by přece nikdo opuštěné služebné holce neposílal peníze, nějaké tajemství že za tím každopádně vězí, až sám stárek byl zvědav a hádal, že je to spíše nějaký mlsný pán , a ne tajemná matka.

Šli jsme tedy v neděli do divadla. Nevím, kdo ten kus skládal, ale nabrali to divně. To nebyla žádná obyčejná chůva nebo služka, ale slečinka jako z dragantu, hezounká roztomilá, že byste mohli na ní oči nechat; ale náramně nešťastná. Neboť měla milence Ferdinanda, taky moc hezkého a řádného chasníka, truhláře na vykládnou práci. Měli se k smrti rádi a on by si ji byl tuze rád vzal, neboť se právě vrátil z vojny, když do toho přišla ta tajemná matka.

Chudinka Anežka mu ukázala plna radosti ta psaní s pětkmi a on se strašně zarazil.

To prý je konec jejich lásky, neboť ta matka je jistě moc bohatá paní, má nejméně rohák a jezdí v kočáře a nikdy nesvolí, aby si vzala chudého dělníka. On je však moc hrdý, než aby se před takovou dámou pokořil. A kdo ví, kdo je otcem? Třeba nějaký hrabě nebo baron, třeba major, pod kterým sloužil. Jak by takové příbuzenstvo na něj pohlíželo. Ne, to nesnese, a proto dává lásce sbohem.

Ubohá Anežka z toho mohla přijít o rozum. To sehráli ti dva nešťastní milenci tak krásně, že jsme museli všichni plakat.

Ale toho soužení nebylo ještě dost. Zoufalá Anežka utíká o pomoc ke svému poručníkovi, kterého dosud neznala. Prosí ho, aby jí dal svolení ke sňatku a pátral po její tajemné matce. Ale starý paprika poručník se do její krásy pobláznil a chtěl ji k sobě za hopodyni. Nešťastná Anežka se mu tak tak vyrvala a utíkala rovnou na most, aby skočila do vody. Ale v posledním okamžiku ji zachrání strážník, předvedl na úřad, tam se jí ujali, pozvali novinami onu tajemnou matku na dostaveníčko a pozvali tam také, aby nevěděla, tajně jejího miláčka i poručníka. V určitou hodinu se tam všichni sešli.

Přišla hustým závojem zahalená dáma, blížila se k Anežce, ale jak a za ní spatřiila poručníka, zavrávorala a vykřikla:

„Tvůj otec!“ a dala se na útěk.

Anežce omdlévala, ale její miláček Ferda ji včas zachytil, detektiv chytil poručníka za rameno, a ten, aby zavřel Anežce ústa, ji honem dal svolení ke sňatku s jejím Ferdináčkem.

Hra se náramně líbila a když jsme si potom v dolejší místnosti zasedli na pivo a kousek salámu, byli herci, kteří tak také sešli, všeobecně pochvalováni.

Náhodou přisedl k našemu stolu zrovna ten herec, co hrál milence Ferdinanda, představil se nám jako Břetislav Šeřík; já mu zdvořile udělala také poklonu pro jeho pěknou hru, ale pochválila jsem také jeho milenku Anežku, že mne svou hrou dojala k slzám.

Pohlédl na mne a pravil skoro šeptem: ,Hrála ubohá svou vlastní tragédii. Nezná také svou matku. Také je dítě lásky, ty bývají nejnadanější. Však tamhle přichází!´

V minutě nám ji představil jako slečnu Květenskou, které k nám s dovolením také přisedla. Opakovala jsem jí svoji chválu a přála jí štěstí k jejímu velkému nadání. Slovo dalo slovo, ale ti dva si nedávali pořád nic k večeři .A přece, pomyslela jsem si, mají po takové túře vytráveno. Nabídla jsem jí okusit svého salámu, stárek nabídl opět jemu, a když jsme pozorovali, jak jim chutná, poručili jsme repete. Bylo radost se na ně dívat, s jakou chutí se do toho pustili; zkrátka, byli ten večer našimi hosty, a mohu říci, milými hosty. Známost byla navázána.

Ale neptejte se, jak se mi vyplatila! Na druhý den přišli oba před samým obědem na „návštěvu“, klábosili o všem možnéma zdrželi se, až jsem je musela pozvat k obědu.

Pak přinášeli denně lístky do divadla, které jsem si samozřejmě nemohla nechat darovat, přitom se začali už okoukaní svěřovat se všelijakými nedostatky své garderoby, počali si vypůjčovat brzy něco od stárka, brzy zase ode mne, inu, chudoba cti netratí, myslela jsem si, a když jednou Šeřík po straně u mne za svou ubohou nalezenku zaorodoval, jak by mohla na svůj talent dostat krásné místo u větší společnosti, kdyby jen měla něco lepšího na oblečení, bylo mně chuděrky tak líto, že jsem ji darovala troje dosti drahé šaty po nebožce Božce, kolíkero bílých sukní, košil, dvoje zánovní botky, vyšívané zástěrky, pěkný kolový plášťa nevím co ještě všechno na památku. Inu, to bylo ňákého děkování a žehnání.

Konečně u nás dohráli, přišli se rozloučit a mohli nám samými díky ruce rozmačkat, až najednou chuděrka vytáhla šátek a dala se do usedavého pláče. Marně jsem se jí ptala, co jí je... a tu mi dojatý Šeřík po straně opět svěřil její poslední těžkost.

Zůstala hostinskému dlužna šest zlatek, ředitel jí nechce dát zálohu, on sám také nemá, a hostinský ukrutník ji zabavil všechny ty krásné šaty, co ode mne dostala. Nu, co si s bídou počít? Vtiskla jsem jí tedy ještě šest zlatek do dlaně a přála jim šťastnou cestu.

Pravili, že teď jedou na Křivoklát a že nám z každé štace budou posílat pohledy. Zatím však minul měsíc, minulo šest neděl, ale pohlednice nepřišla žádná.

Státek, dobrák, je ještě omlouval, že je jim asi každý haléř dobrý, ale já už začínala pochybovat, že si na nás kdy vzpomenou.

Tu však, ejhle, jednoho dne se po mně ptala nějaká cizí ženská. Přijíždí prý schválně ke mně z Nového Strašecí a ráda by se mnou promluvila pár slov, ale mezi čtyřma očima.

Vypadala tak nějak podivně, jako nějaké cestující obchodnice, pašeračka. Uvedla jsem ji tedy do světnice a co si přeje. ,Přináším vám, vzácná paňmaminko něco na památku od Míly Květenské´ a podávala mi umouněnou obálku.

,Ah, konečně se ozvala!´ zvolala jsem mile překvapena a rozevřela dychtivě obálku; rozevřela a ono tam nic, než...kadeř jejích černých vlasů.

,Vzácná paňmaminka má dosud ten samý krásný vlas jako slečinka,´ ĺichotila mi babka a zadíval se na mne s takovým divným úsměvem.
,A kvůli tomu sem jedete ze Strašecího?´ podivila jsem se.

Babizna si ale položila ukazováček napříč přes ústa a důrazně zašeptala: ,Já umím mlčet! Ode mne se nikdo nic nedoví. Ale slečinka přišla cestou s tím pánem do nesnází, já ji vypomohla pětadvaceti zlatými, na které mně nechala v zástavě troje šaty, co jste jí prý pořídila do výbavy, dvoje vlněné, jedny hedvábné a odjela s tím pánem, ani nevím kam. Chtěla jsem to už prodat, ale tu mi páni na radnici řekli, že to je zástava ,která se nesmí do roka prodat. Já chudá žena však potřebuji ty peníze už jako sůl, nebyly moje, a tak tedy vážím cestu k vám, paňmaminko, a vím, že ty věci ráda vyplatíte. Já budu mlčet jako hrob!´

,Co mlčet? S čím mlčet?´povstala jsem popuzena.
,No, vzácná paní, přede mnou se nepotřebujete s tím tajit, já vím všechno!´

Teď jsem toho však už měla dost: ,Tak mluvte, co na mne víte!´ vykřikla jsem jako na horách a dupla přitom.

Stárek to zaslechl v síňce; vstoupil do pokoje.

,Dobře, že přicházíte!´ pobízela jsem ho dál. ,Tahle paní mi tu hraje takovou komedii, že prý na mne něco ví, ale umí prý mlčet jako hrob!´ a v krátkosti jsem mu vypověděla, co Květenská s tím šatstvem provedla.

,Co tedy víte? Ven s tím!´

,No, no … že vzácná paňmaminka je tou tajemnou matkou, co je o ní to divadlo. A ona, Květenská je její...´

Já se div nezalkla! Tak se mi tedy ta opice za mé dobrodiní odměnila! Vydává mne po světě za svou tajemnou matku!

Stárek nato jednoduše vyhodil, mne však popadla taková lítost, že jsem se dala do pláče a myslela, že mně to utrhne srdce. Pak jsem však v tom rozčilení popadla stárka za ruku:

,Antone, věříš, že bych mohla být tou tajemnou matkou?´

Dal se do smíchu, do takového srdečného smíchu, stiskl mi ruku a políbil. Od té chvíle jsme byli svoji. Za měsíc nato jsme se brali.“

Pro bobří kožich

„Ale nech toho čtení, starouši, o posvícení by sis přece s těmi novinami mohl dát svatý pokoj!“ kárala panímaminka žernovickéo pana otce, dolevajíc mu jeho „božíhodovou“ sklenici, která prý pamatovala ještě blahé a veselé časy dávno zašlých mlynářských „kvartálů“. „Beztoho na to již nevidíš!“ Pan otec se na ni podíval přes brejle a usmál se: „Hned jsem s tím hotov, to je zajímavá historie.“ „Asi něco nového o točně?“ vyzvídal strýc Klíma, řídící ze sousední obce, který si hrozně rád před lidmi zahrál na učeného. „Ňák to s ní po celém tom rámusu divně dopadá. Naposled se k ní ani ten Cook, ani Peary nedostal. Aspoň jeden to upírá druhému a žádný nemůže dobře dokázat, že tam byl.“ „Cožpak si nemohli, bezinkové, vzít na tu točnu každý dva svědky a kolkovaný papír s sebou?“ divil se sekerník Mikota. „A bylo by po alibi.“ „Ono se to řekne, dva svědky vytáhnout na severní točnu,“ smál se řídící, nastavuje sklenici k dolití panímamince, která se ho polohlasem optala: „Prosím vás, co je vlastně to ,alibi´?“ „To je důkaz, že tam obžalovaný nebyl, kde se něco šustlo, co se mu klade za vinu. Ale s tou točnou má se to právě naopak: tu jde o „ibi´, to jest o důkaz, že tam oba byli!“ A pane, takový důkaz, že tam člověk byl, kde vlastně nebyl, je někdy ještě tíž provést, nežli na to alibi,“ pousmál se vedle něho, mžouraje potutelně očima, zrzavý čtyřicátník, stárek Švinda. Pan otec zabraný do novin to zaslechl a vesele přisvědčil: „Máte pravdu, stárku! Znáte to z vlastní zkušenosti? Však jsem tu právě četl takovou zábavnou komedii, kde šlo také o to ,ibi´. Ne sice na severní točně, ale o jedné fintivé a trochu moc fešné paničce...“ „Vždyť jsem si to hned pomyslila, že je v té točně ženská!“ vpadla mu do řeči panímaminka, „že tě to tolik zajímalo. Ty jeden svatoušku, ty!“ „No, počkej, až uslyšíš, sama řekneš, že je to moc zajímavý případ,“ bránil se pan otec, „ a poučný, kam zavádí ženské ta hříšná parádivost a závist.“ Složil brejle do futrálu, napil se, zapálil si porculánku a vyprávěl: V jednom odlehlém ruském městě, na dráze ze Saratova do Moskvy žil dosti zámožný, ale velice skrblický mlynář, který měl svou mladou a velice hezkou ženu sice rád, ale svůj mamon ještě radši. Ona zase naopak neznala cenu peněz a neměl pro nic smysl nežli pro tu hříšnou parádu. Celý den před zrcadlem se točit, fintit a frizírovat, to bylo její hlavní zaměstnání! Jak uviděla na některé sousedce nový nádherný klobouk nebo nové módní šaty, už to také musela mít,vem kde vem. Záviděla jim jejich šperky,šály, boa, štucle, krajky, pařížské botky a rukavičky, inu všechno! Proto mívala se svým obstárlým mužem-škudlou co chvíli domácí sváry a hádky, které obzvláště před každými svátky bývaly ostré jako nabroušený oškrt: jen křísnout – až si dal starý říct, vytáh´ šuplík a nějakou tou storublovkou si ji udobřil... Tak i nedávno, jak zafičel první podzimní vítr ze strnisek, milá rozmařilá paní mlynářka počala stonat... po novém kožichu. Nemůže prý přece vyjít na ulici ve svém starém pelichajícím kožichu; paní revidentka se jí už pochlubila s novým nádherným bobřím kožichem, paní sládková si také pojede do Moskvy pro liščí, ba i lékárníková prý dostane k svátku nový krásný kožich! Starý skrblík se vzpíral a bránil, jak mohl, ale nic naplat; rozhněvaná ženuška mu dělala takové peklo, škubala si ze vzteku svůj starý kořich jako husu a ukazovala mu, jak ty lysiny v něm už hnedle svítí tak jako ta jeho pleš! Nu, zkrátka, nepolevila, až z něho vyždímala dvě storublovky.jen je měla v hrsti, hajdy na dráhu a do milé bělokamenné matičky Moskvy pro kožich. Doufala, že za dvě stě rublů už dostane něco nádherného. Ale nestojte, té drahoty nekřesťanské! Pod čtyři sta rublů žádný nóbl kožich nikde, ať obešla bazarů a krámů sebevíc.! Ba, takový, jaký si přála, stál dokonce celých šest set! A tak po celodenním marném běhání, hledání a smlouvání, utrmácená k padnutí, konečně večer pochopila, že tu není se svým pakatýlkem nic platná, ale že musí s nepořízenou domů, aby tam honem vypáčila ze svého lakomce ještě aspoň nejmíň dvě stovky. No, ale ať se těší! Kývla na izvoščika, aby ji dovetl opět na nádraží. Tam si usedla, povečeřela, pila čaj, kouřila cigarety a mračila se na svět jako Škaredá středa na Bílou sobotu. Vtom se k ní přiblížil mladý, neobyčejně hezký pasažér s taškou v ruce, dvorně se uklonil a lahodným hlasem se zeptal, je-li u stolu volno. Přisvědčila a nutila se do úsměvu. Dal si večeři, pedstavil se jí jako obchodní cestující a ptal se jí kam jede. Pověděla mu to a on se zaradoval. Toť prý jedou, náhodou, stejným směrem, jenže on nejede tak daleko jako ona - přitom si šibal trochu zavzdychl- ale těšilo by ho prý moc, kdyby ji aspoň pro ten kousek cesty směl být společníkem. Zalíbil se jí na první pohled a proto svolila. Byli ve vagoně sami dva, slovo dalo slovo, on vyzvídal, proč je tak smutná a ona se mu zponenáhlu svěřila s celou svou kožešinovou trampotou. Žasnul nad lakomstvím a necitelností jejího muže. Pouhé dvě stovky jí dát na kožich, jí, která by byla hodna kožichu z hranostajů! ,Za každou hodinku strávenou s vámi bych s radostí dal sto rublů!´ vyrazil ze sebe nadšeně a uchopil ji za ruku. Hloupá husa byla celá šťastná. Zasmála se mu, že prý by asi brzy želel, kdyby ho vzala za slovo. ,O ne! Nikdy!´ ujišťoval a uchopil ji za obě ruce. ,Stojím za svým slovem, sto rublů za každou hodinku ve vaší drahé společnosti.!´ ,Ale vždyť jste řekl, že musíte brzy vystoupit!´ připomenula mu. ,Nu ano, již na třetí stanici, do které přijedeme před půlnocí. Ale to nevadí. Vystupte tam také se mnou, živá duše nás tam nezná, strávíme tam spolu při šampaňském a ústřicích do svítání pět krátkých, ale překrásných hodinek, za které se vám již předem dovoluji odvděčit smluvenou skrovnou odměnou.“ Po těchto slovech vytáhl z peněženky velkou, zbrusu novou bankovku, na které svítilo v rozích jasně: 500 R. Mžikem ji vtiskl do její horké, třesoucí se dlaně. Sevřela dlaň s bankovkou a myšlenka: ,Kožich za sedm set rublů!´ ji tak nesmírně oblažila, že se jí zatočila hlava a že mu mu jako opilá div nepadla do náruče. Vem to nešť! Prohýří s tím krásným neznámým elegánem v neznámém hnízdě několik hodin a zítra se prvním vlakem vrátí do Moskvy, aby si koupila ten nejnádhernější bobří kožich na světě!“ „Opice jedna, nevěrná!“ vykřikla panímaminka a zaspávala si rukama obě uši, aby nemohla vyslechnout, co dále následovalo... Pan otec ji však honem utěšil. „Neboj se; o tom, jak se n té stanici poměli, není v novinách ani slovo! Ale zato, jak se měla potom, když se příští den vrátila zase do Moskvy, a v jednom z větších kožišnických tamních závodů si kupovala nádherný bobří kožich za šest set rublů. Kožišník se nějak bedlivě zahleděl na její pětistorublovou bankovku – šel ke svému psacímu pulpitu, kde nahlížel do nějakých novin, pak zavrtěl hlavou a s nedůvěřivým pohledem cosi šeptal svému knihvedoucímu, který si nato chvatně nasadil čepici a kamsi odběhl. ,Promiňte, milostivá,´ omlouval se kožišník, ,ale ta pětistorublovka se mi zdá jaksi podezřelá. Poslal jsem ji na úřad k prozkoumání.!´ Do naší paničky jako by z čista jasna uhodilo: ,Falešná?!´ vykřikla. ,Ó ten hanebník!´ Šly na ni mrákoty; chtěla na vzduch, ale kožišník ji nepustil, až se vrátil knihvedoucí s detektivem, který milou paní mlynářku bez dlouhých okolků zatknul a dovedl na policjní komisařství. Tam si ji hned vzal tlustý komisař na paškál: ,Od koho jste dostala tu pětistorublovku?´ ,Od svého muže!´ ,Opravdu?´ ,Opravdu!´ ,Dobrá, tedy povoláme telegraficky vašeho muže sem a vy zatím zůstanete zde ve vazbě!´ ,Pro umučenou hodinu!´ zabědovala na smrt polekaná hříšnice. ,Mého muže sem?! To by byla jeho smrt! Jen to ne,pane komisaři...!´ ,Musíme přece zjistit,´ odpověděl komisař, ,odkud k té bankovce přišel...´ , On...on, k ní vůbc nepřišel,´jektala. ,Já ji našla!´ ,Našla? Hm, a kdy a kde?´ ,Včera večer na nádraží, když jsem chtěla jet domů!´ ,A co jste potom dělala, když jste ji našla? Jela jste domů?´ ,Ne, zůstala jsem už zde...´koktala a měnila barvu, ,abych si dnes koupila za ni kožich.´ ,Měla jste nějakého společníka?´ ,Ne.´ ,A kde jste nocovala? Teď byla ubohá mlynářka na skřipci. ,Neznám jméno toho hotelu...´ ,Ani ulici?´ ,Neznám.´ ,Nelžete, paničko,´ spustil na ni komisař zhurta. ,Jde o vážnou věc. Ta pětistorublovka není falečná, ale je...ukradená, pochází z poštovní loupeže. Máme zde její číslo. Proto vám radím, přiznejte se, od koho ji máte, jinak vám hrozí žalář, popřípadě Sibiř!´ ,Tohle jí dodalo. Padla na kolena a upřímně se komisaři z celého svého dobrodružství vyznala. A jen pro Boha prosila, aby se o jejím poklesku nedověděl její muž. Zabil by ji prý. Očekávala polomrtvá svůj ortel. Ale kupodivu: tlustá tcář komisařova se pojednou rozšířila úsměvem, i ty jeho šedivé oči se usmály a on ji téměř s otcovskou dobrotou pozvedl. ,Vy, vy, malá hříšnice! To smlsnutí zapovězeného ovoce se vám mohlo špatně vyplatit! Teď mi však povězte, jak vypadal ten donjuan...´ Musela mu ho popsat dopodrobna od hlavy k patě, až po tu bradavičku pod levým okem, při čemž si komisař ten popis lupiče bedlivě zaznamenával do protokolu. Potom šel k druhému stolu, rozevřel tam veliké album a vybídl ji, aby si dobře prohlédla podobizny, kterých tam bylo na sta. ,Začněte odzadu,´ poradil jí ještě. Začala, zobracela asi pět listů a náhle vykřikla. ,To je on!´ ,Ah, vida, tedy ten!´zaradoval se komisař. ,Skutečně, bradavice pod levým okem. Ten lump má gusto!´ Když pak podepsala protokol, poklepal jí na rameno a káravě ji napomenul: ,Děkujte,paničko, Hospodinu, že jste tak šťastně vyvázla z osidel! Až lotra dopadnem, budete obeslána ke svědectví proti němu. To bude celý váš zasloužený trest. A teď se vraťte k svému muiži a nehrešte už!´ Zdrcena, bez kožichu a přece poměrně šťastna, odjížděla kající hříšnice z Moskvy k svému lakomému muži.“ „Zavřít ji měli, fiflenu nevěrnou!“ horlil řídící, ale stárek útrpně pokrčil rmeny: „Kdo jste bez hříchu, hoďte po hříšnici kamenem!“ „Měla štěstí, že narazila na tak hodného komisaře, který byl asi také starý hříšník!“ podotkla panímaminka.“ Ale také její muž, mlynář, měl na tom vinu.Při svém bohatství neměl být, starý prďola, ke své mladé ženě tak lakomý. Měl jí taky dopřát trochu radosti!“ „Oh, vždyť jsem si to myslel, že to přece jen svedeš všechno na muže!“ smál se pan otec s s ním celá spolkečnost. ´

Na vandru za komínem

Zase jednou po dlouhých desíti letech svedla rozmarná tetka Náhoda dohromady ty naše dva staré veselé a věrné kamarády z cechu světoběžných krajánků - „Pulce“ a „Sumce“.

A to na místě zrovna pro ně jako udělaném: v teplé, útulné šalandě zapadlého lužnického klepáče, ve kterém to ještě chodí po starodávnu, kde se za soumraku počíná slízat všechno plavajznické řemeslo a jeho přátelé z obce na milou černou hodinku k veselým šplechtům a mudrování o všem možném i nemožném, a nejraději o zažitých švandách a dobroidružstvích za těch nanicovatých vandrů, ba čím dále tím nanicovatějším světem.

Už tu byli přes hodinu oba naši krajánci, natažení na kavalcích, roztáčeli svoje desetileté vzpomínky,n co se neviděli, když tu prášek v koutě u kamen začal ladit svoiu harmoniku. „No, tak nám něco zahraj!“ vybídl ho stárek Šantrůček, ale ňákou hodně veselou.“

A kluk spustil:
„Měl jsem tě, holka, rád,
už tě má kamarád...“

I strhl po několika taktech celou šalandu ke zpěvu. Až okna drnčela z té ráznosti, jakou šalanda vyrážela závěrečný verš:

„Takovou opici
najdu na ulici,
měl jsem tě, holka, rád,
už tě nechci.“
Prosím vás, komupak se někdy nepřitrefil podobný malér v lásce.

Každý si vzpomněl na nějakou tu nevěrnici nebo na některého nevěrného kamaráda soka, který člověku jeho anděla před nosem vyfouk´, a proto ta ráznost ve zpěvu.

„Ba,“ ozval se krajánek Sumec, „to je snad na světě nejvíc ke vzteku, když kamarád kamarádu závidí holku. O tom bych moh´nejlíp vyprávět, ale škoda řečí. Hrej dál!“

„Ne, ne...vypravuj Sumče, vypravuj!“ ozvala se rázem celá zvědavá šalanda.
„Tak mi dejte někdo nacpat.“
Dali mu ochotně, a Sumec, zapáliv si umouněnou porculánku, po několika bafech rozvázal.

„Pro falešného kamaráda jsem nastoupil svůj první vandr do světa, jako ho snad z vás nenastoupil ještě nikdo. Všichni jste jistě odcházeli z místa dveřmi, že?“

„No bodejť oknem!“ smál se kdekdo!“
„Hleďte, ale já šel z dobrého místa na vandr komínem!“
„Hahaha, komínem?“ divili se všichni.

„A jak to, u čerta?“ potřásal svou šedivou hlavou zkušený sekerník Tříska i přisedl si honem na kavalec blíž k Sumci, aby mu neušlo ani slovo.

„Nu, jak! Mládkoval jsem tehdá na takovém šumavském drnkáči pod Boubínem, kde bylo v létě krásně, ale v zimě jako na Siberii. A tu z dlouhé chvíle kutíval jsem po domácnosti, všelicos paňmamince pospravil a kde se co dalo, smls´, jen aby ušel člověku čas.

Pan otec vězel skoro pořád ve včelíně anebo dělal klece. Takový starý bručoun. Dobrého slova ani pohledu nikomu nedal. Ale zato měl dceru, Toničku, a pane, to byla holčina jako cibulička, jako jablíčko k nakousnutí.

Rozumí se, že jsem byl po ní celý blázen, prosím vás, vždyť mi bylo jedva něco přes dvacet let, a ona taky si ráda se mnou promluvila za větrem: avšak staří ji hlídali přede mnou jako před zlodějem.

,To vám říkám, mládku,´ varovala mne ob den paňmáma,.ať se mi s Tončou nezačínáte, sice vás táta hodí pod kola, a já vás tam ještě přimáčnu. To tak, sedmnáctileté žábě plést hlavu!´

Ale dejte zamilovanému bláznu rozum. Ona pletla hlavu mně a já jí, až jsme je měli přes zimu oba dva hodně popletené, když se zas otevřela práce, a přišel pilař Vrána, chlapisko jako hora, jenže od neštovic zďobaný a kulhavý.

Proto mi ani ve snu nenapadlo, že by mne moh´ u Tomči vypíchnout, také jsme se brzy stali dobrými kamarády. Já se tužil ve mlejnici, on na pile o stošest a Tonča, jak se mi zdálo, si ho vůbec nevšímala. Posmívala se mu, že „šel proti kroupám“.

Ale čert nikdy nespí. Zato on si začal všímat tím víc jí a když zmerčil, že mi ona dává přednost, začal žárlit jako zamilovaný kocour a my měli peklo. Jestli nás dříve hlídali staří, teď k nim přibyl ještě Vrána a chvilky nám nedopřál, kujón.

Viděl od pily na vrata k mlejnici, a jak se tam Tonča šustla, už tam měl taky co hledat a zahlížel na nás jako ostříž na holuby.“

„Tak jste ho měl jednoduše z mlejnice vyhodit!“

„To bych ho teprve na sebe nasadil; ale vyzráli jsme na něj jinak. Vedle kuchyně, v níž paňmaminka vařila, byla ještě tak zvaná černá kuchyň; takový tmavý kutloch, bez oken a v něm starodávné ohniště, ve kterém se však nevařilo, leda voda na prádlo. Používalo se té díry jen k prádlu,i byly tam tedy necky, škopky, pazdeří a dříví a takové harampádí. Dveře do té černé kuchyně se zavíraly jen zvenčí na petlici … inu a tam jsme se s Tončou slízali. Jak byla petlice spuštěná ze skoby, bylo to pro mne znamení, že Tonča je tam!

Skok, dva skoky, až jsem tam byl taky.

Rozumí se, vždy jen na pár minut, na pár hubiček, a už jsme zas museli vyklouznout, aby nás nikdo nepostih´. Nestálo to věčně za ten strach, ale lepší něco než nic. Čert však nikdy nespí, a každému džbánku se jednou utrhne ucho.

Kdysi mne ten kujón Vrána přece jen musel zahlédnout, jak jsem tam vklouzl; zkrátka dobře, jak si v té černé kuchyňce kradem zase tu šťastnou chvílku zapovězených hubiček, pojednou to zvenčí zašramotilo na dveřích a někdo nás zamknul na petlici...!

Co teď?
Byli jsme v pasti!

Tonča, chudák, trnula ouzkostí a ve mně ovšem byla taky malý dušička. Rozhlédl jsem se, kam bych se ukryl, ono však nic, než to ohniště.

,Víš co, Tončo,´ napadlo mne, já vlezu do komína a ty bouchej na dveře, ať ti otevřou. Hodně hubuj, kdo tě to tam zavřel, a potom, až to bude možné,mne pusť šikovně ven.“
Jiné rady a pomoci nebylo.

Hop tedy na ohniště a šátral jsem se vzhůru jako kominík do komína; když jsem byl asi dva sáhy vysoko, Tonča začalo bušit na dveře. Po chvíli jsem zaslechl kroky, hlasy, křik...otevřeli jí chudince a mně se odlehčilo.

Visel jsem v komíně jako netopýr, a hmatal nohou, rukou po nějaké štěrbině nebo vysedlé cihle, abych se o ni opřel a trochu si pohověl. Jinak bych to byl dlouho nevydržel. Zdálo se mi, že to trvá půl věčnosti, když opět vrzly dveře a někdo šátral po kuchyni.

Už jsem chtěl zavolat: ,Toničko!´, ale moudře jsem to spolkl, neboť kdo ví, není-li to stará, nebo pan otec, nebo naposled...

Však neměl jsem pokdy dlouho dumat.
Najednou se pode mnou na ohništi rozsvítilo a mžikem to hořelo! Jako když zapálí pazdeří.“
„Hahaha, tak vás chtěli za živa udit?“
„Nebo jako lišku vykouřit z doupěte!“ smáli se kamarádi jeden před druhého.

„Vám je do smíchu, ale mně tenkrát bylo spíš do všeho jiného,“ odlehčil si Sumec. „Co dělat? Nic jiného než honem šupity vzhůru komínem jako nejčilejší kominík a dostat se na zdravý vzduch. V minutě jsem již vystrkoval hlavu z komína, vzepřel jsem se a hup na hřeben střechy. Jak jsem se však kouknul dolů, zatajil se ve mně dech hůř, než v tom komíně. Neboť dole vám stíl pan otec s panímámou a hrozili mi zaťatými pěstmi a za nimi se chechtal Vrána jako Jidáš. Ano, vypadal jsem k smíchu, jako kropenatá šelma, půl plavajzníka a půl kominíka, ale kdo tím byl vinen nežli on, špatenka, duše černá, ďábelský zrádce, pes! Vytrhl jsem ze vzteku tašku ze střechy a mrštil jí po něm. Jen tak tak uhnul! Pak mi podali žebřík a vandrbuch, a za hodinu jsem dával své lásce adie!Nikdo mne na tom drnkáči už nikdo nezahlíd.“

„Ale zato já jsem tam po letech zapad!“ ozval se kamarád Pulec, „a domluvili jsme se. Mám ti vyřídit pozdravení od Vrány, který je tam mlynářem, a od jeho panímámy, která slavila právě svátek Toničky, ale ne tuze vesele. Pár buchet a trochu culifindy, to bylo vše. Mají asi pět dětí a vede se jim tak tak. Nejstarší kluk půjde letos do učení. Chce být... kominíkem.“

Dostali ho!

Na příleském už před hodnou chvílí zarazili, ale starému samomleči Cakulejdovi se pořád ještě nechtělo s jeho troškou ze mlýna.

A bodejť by se chtělo, když mu zrovna zavoněly kolem nosu pečené brambory, které nesla, vrchovatou mísu, děvečka do šalandy chase k večeři.

Kmotr Cakulejda takto bramborům v mundúru, ani šťouchaným mnoho neudělal, ale zato pro pečený brambor by se byl utloukl.

Nechal tedy naloženou forku forkou a šup do milé šalandy.

„Jářku, jsou moučné?“ zeptal se a beze všech cavyků si hned vybral z mísy největší a pěstí jej na stole rozkřís´, jen to chřuplo.

„Namoutě, jen se rozsejpá!“ liboval si a už usedal bez pobízení, aby si brambor vyfoukal.

Chasníci se koukali druh na druha, usmáli se, načež stárek Pálený hned poroučel práškovi: „Prostří přece našemu vzácnému hostu, jak se sluší a patří, ať o nás neřekne, že neznáme moresy.“

A již roztahoval staré noviny, které rozestřel před Cakulejdou jako ubrus, zatím co prášek přinesl uražený talíř se starou kudlou.

„Ale, ale, jaképak orace kvůli bramboru,“ upejpal se mile překvapený kmotr.

„To není kvůli bramboru, to je kvůli vám!“lichotil škudlovi stárek potutelně dál. „Však my dobře víme, co to znamená, proč jste se pozval na naši hubenou večeři! Že vám nejde o ten brambor čili zemák, nýbrž...o veselou zábavu mezi námi, tou chudou, ale poctivou mlynářskou chasou, kteréž chcete jako pravý český zeman jednou dát nějaké bene!“

Cakulejda otevřel hubu a vypouli oči jako u vyjevení.

Stárek Pálený však řečnil slavnostně dál: „Viděl jsem vám to už celé odpoledne na nose, že nás dnes večer hodláte překvapit a ten soudek ležáku, který jste koupil v pivovaru, že nepovezete domů, třebaže jste jej dal naoko naložit na vůz, nýbrž chcete jej s námi ve zdraví vypít, čemuž naše hřímavé nazdar!“

„Výborně! Výborně!“ tleskala rázem rozveselená šalanda a než se zkoprnělý strýc Cakulejda vzpamatoval ze svého leknutí a než ze sebe stačil vypravit. „To se mýlíte, to je omyl, to vezu domů na posvícení!“ už byl soudek zde a už se k němu přitočil čilý krajánek Roztočil s mládkem Fajfrem a jako nejobratnější výčepní ho v mžiku narazili a stáčeli do desaterých džbánků, zatím co stárek přikládal na talíř zuřícímu Cakulejdovi pro udobření nejpěkněji upečené brambory.

„Zloději! Petrovští! To pivo mi zaplatíte!“ křičel Cakulejda, jako by ho brali na vidle.
Vtom se otevřely dveře a v nich se objevil červený nos a pod ním zrzavé kníry, jako veverčí ocásky. Hajný Štětina...ten tu ke všemi ještě scházel!
„Aj, to je nějaká traktace!“ žasl, jedva dovřel dveře. „Copak to slavíme?“

„Padesáté narozeniny našeho hosta a hostitele pana Cakulejdy!“poučil ho mrkaje stárek.

„Ah!“ šoural se hajný s nejpřívětivějším úsměvem k dopálenému Cakulejdovi. „Tož přijměte od starého jalovce upřímnou gratulaci...“

„Ale vždyť to není žádná pravda, vždyť je to samý šizunk, vždyť mě ta banda plavejznická napálila!“ repetil Cakulejda a ukazoval zuřivě na stárka. „Tuhle ten špicovaný, na obě strany broušený oškrt!“

„Hned se dovtípil,“ vpadl stárek, „že se k nám churým mlynářským soused Cakulejda jen tak pro nic za nic nepozval na brambory, ale že nás sám chce počastovat a poněvadž loni tou dobou říkával, že už za rok uvidí taky Abrhama...“

„Já že něco takového říkal?“ zapíral Cakulejda, ale marně, neboť ihned celá šalanda, krom jediného krajánka Roztočila, stárkovi svědčila.

„Ano, ano, je tomu právě rok, víte, jak jsme Potrhlíkovi odšoupli tu studnu...“

Jak byl dopálen, však při té vzpomínce se nemohl Cakulejda zdržet smíchu. Provedl totiž sám záblatskému ševci Potrhlíkovi tenkrát povedený kousek, a to se stárkem dohromady. Proto byl teď Cakulejda tak odzbrojen, že jen cosi zavrčel skrze zuby a raději se honem pustil do své hromady bramborů a do napěněné sklenice svého posvíceneckého ležáku.

„Studni odšoupnout,“ divil se starý hajný, „pane, to je kumšt. To bych se na mou duši sám rád naučil.“

„To jsem taky ještě jakživ neslyšel,“ ozval se světa znalý krajánek.
A tak žádná pomoc,muselo to prasknout.
„Víte jistě všichni, co je to hádavá opice?“ začal stárek, utíraje si pivní pěnu s knírů.
„Bodejť bychom to nevěděli!“smála se celá šalanda sborem. „Pěkná mrcha.“

„No, a takovou mívá o svém kvartále zpravidla Potrhlík, soused Cakulejdův v Záblatí. Musí a musí se přít, třeba o kozí chlup, a to až do krve. Rok mu vrtalo pořád hlavou, zdali je to pravda, že se země točí? Jak prý by to mohlo být, aby se věčně točila a nikdy nezastavila a potom...vždyť to nikdo nepozoroval. Soused Cakulejda mu to dobře vysvětloval, že se točí přes noc, když spíme, ale on ne a ne: že prý to vyzkoumal minulou noc, když nemohl usnout, že se země nepohne ani o coul a o čem se jednou na vlastní oči přesvědčí, to si nedá nikým vymluvit.“

,A jak jste to vyzkoumal?´ dotírali jsme na něho.

,Touhletou holí,´ poučoval nás. ,Tou jsem si zvečera změřil na fous, jak je moje studna ve dvorku vzdálena od prasečího chlívku, který stojí od ní na západ, a pak zase od plůtku k Cakulejdově zahradě, který od ní stojí na východ. Od prasečího chlívku ke studni jsem naměřil na fous osm těchto mých holí, od studny k plůtku pět a půl. To pak dá rozum: kdyby se země přes noc točila od západu k východu, musela by po půlnoci být studna od chlívku o kus dál a k půlku blíž. Já však nelenil, vstal o půlnoci a měřil. A co myslíte? Ani o coul nebyla studna dál. Vstal jsem o druhé, o třetí a zase měřil, nic naplat... pořád osm a pět a půl!´

,Ale kdo ví, jak jste měřil?´ škádlili jsme ho. ,To jste měl asi trochu v hlavě, nebo jste byl rozespalý.´

,Nic v hlavě, nic rozespalý,´ přel se však Potrhlík, až nás všechno bolelo od smíchu.

I povyšli jsme s Cakulejdou ven a tu nám oběma jednou ranou napadlo, že bychom měli tomu potrhlému ševci tu jeho matematiku nějak poplést.

,Já mu uříznu kousek té hole,´ řekl jsem.

,A já... kdybych měl koho domů poslat,´ pravil tuhle přítel Cakulejda, ,já bych mu teptve popletl Filipa.´

,A jak?´

,No, dal bych ten jeho prohnilý plůtek odšoupnout asi o loket do jeho dvorka: to by byla potom podívaná na ševce, až by se nemohl doměřit.´

Umluveno, dojednáno. Za chvíli jsme vyfoukli nepozorovaně Potrhlíkovi hůl a uřízli ji na pile asi o tři coule – a prášek zatím klusal s keserem do Záblatí, kde s Cakulejdovými kluky vytrhli a pošoupli plaňkový plůtek o dobrý loket do ševcova dvora.

Mezitím jsme zdržovali rozpařeného Potrhlíka veselou zábavou, vypravováním všech možných i nemožných taškařic hodně přes půlnoc, načež jsme mu nabídli, že ho doprovodíme domů, abychom se o pravdivosti jeho důkazu přesvědčili u samotné studně.

,To bych sám rád! Tak pojďme,kamarádi,´ radoval se.

Ale jak jsme vyšli, začal vrávorat... Patrně taky pro tu zkrácenou hůl, ale že jich vypil patnáct, ani nezpozoroval to zkrácení, nýbrž zavěsil se do nás a otravoval nás celou cestu stále jen tím svým neomylným důkazem, že země stojí jako pařez.

,Vsaďme se o zlatku! Platí?´
,Platí!´
Konečně jsme se dokodrcali na jeho dvorek.

Měsíc svítil jako rybí oko. Potrhlík si klekl u svého prasečího chlívku na zem, narazil si čepici do týla a počal svou holí měřit ke chlívku.

Měří a počítá: ,Jedna, dvě, třetí, čtvrtá, pátá, šestá, sedmá, osmá...´ Co to? Chyba! Ke studni scházelo ještě dobře půl lokte!

,To jsem blázen!´ bručel a začal měřit zpět ke chlívku.
Nic naplat, pořád scházelo půl lokte.
Potřásl hlavou a pravil: ,To jsem blázen! Ale počkejte! Teď´to změříme od studny k plotu. Tam bylo na fous pět a půl hole.´
Zase počítal: , Jedna, dvě, tři, čtyři...´ale u páté se pojednou zarazil. Byl u samého plotu!
,Hrom do štoudve, tady je zase studna o půl lokte blíž k plotu!´ žasl.

,To je zcela v pořádku,´ propukli jsme oba v hlasitý smích. ,Země se otočila, zatím co jsme se o ni hádali, o půl lokte k východu!´

,To není možné!´ přel se Potrhlík celý zmatený a dal se znovu do měření.
,Prohrál jste, mistře! Prohrál!!!´ zvolali jsme hlasitě.
Vtom se však rozlítly dveře u chalupy a v nich jako furie paní mistrová.

,To, už jsi zase prohrál?! I ty jeden flamendře karbanická,´ spustila na zdrceného muže, i rozehnala se zuřivě po jeho holi.

My, ovšem na další legraci, rozumí se, nečekali, nýbrž vzali roha a za tím rohem jsme poslouchali, jak chudákovi měřila! Pane, ta mu jich naměřila do chalupy!“

Teď i Cakulejda se nadobro rozesmál a soudek žil, až dozvonil, amen. Dostali jsme ho!