František Sekanina o humoreskách Karla Tůmy Z českých mlýnů (r.1948)

František Sekanina roku 1923

1

...Vždyť humor našemu autorovi opravdu tryskal ze srdce a k srdci zase mile promlouvá. Je přece známo, že i nejvážnější práce jde radostněji a spádněji od ruky, jestliže je podložena veselou myslí. „Veselou myslí dobudeš světa“, vyřkl už před půl stem let nejpopulárnější americký filozof („apoštolem úspěchu“ zvaný Orizon Swett Marden) dvé pravdivé heslo života. A Tůma ve svých humoreskách nejenom loudí úsměvy a obveseluje, on také učí národním cnostem a úsměvem vede k dobru.

Možno říci, že všech svobodných živností našeho lidu už odedávna patřilo v nejpokročilejším a také lidově nejmilejším právě ovzduší našich českých mlýnů. Jestliže holandské národní básnictví (jak se praví) vyrostlo ze starých větrných mlýnů a jestliže už Voltaire velmi rád našeptával svému královkému příteli Bedřichu II. v Postupimi, že francouzská poezie už proto je roztomilejší než německá, že nemá své kořeny v krvi bratrovražených výbojů, nýbrž v rozmarných „šprýmech krajánků a mlynářských na potocích v poříčí Dordogne“, můžeme dobře říci o našem písemnictví českém, že už dávno a dávno se opíralo o starý český mlýn. Jistě i proto, že náš mlynářský „pan otec“ vždy patřil k nejuvědomělejším reprezentantům svobodných cechů živnostenských a že jeho nerozluční krajánkové, sekerníci i mládkové s celou tou potulnou chasou po dolní i horní Berounce, Sázavě, Ohři patřili k nejpovedenějším šibalům.

I docela malý výlet do našich kulturních dějin to napoví. Již Jungmann ve své „Historie literatury české (1825) nám připomíná, že „mlynář ouvalský“ František Pleskot psával poučné i veselé příspěvky do Hýblových „Rozmanitostí“ a o tomto probuzenském „panu otci“ ze mlýna nám velmi pěkně a rozvedeněji referoval náš milý literárně-historický vševěd prof. Ferdinand Strejček už v jednom ze strarších čísel „Zvonu“. Cituje nám tam z něho dokonce ze zmíněného starého Hýblova časopisu celou jeho mlynářskou humoresku „Podivný zloděj“, kterou právem pokládá za „první mlynářskou českou humoresku“ (arciže první od časů obrozenských). O mlynáři Pleskotovi nám kdysi (1871) už Ant. Rybička ve „Světozoru“ hovořil jako o nadšeném divadelníkovi a příteli Václava Klimenta Klicpery, s nímž hrával ve Štěpánkově „Čechu a Němci“, probouzeje tak poněmčovaný český lid.

Mlynáři naši bývali odjakživa stav probudilý a rozšafně, vlastenecky se stavějící do předních vrstev českého lidu. Jejich přímý styk s přírodou a živé spojení s národem, který právě k nim se především utíkal pro ten vezdejší Boží dárek, propůjčil jim velikou prostotu a srdečnou otevřenost zároveň s opravdovou popularitou. Není divu, že již naši obrozenští básníci počali k mlynáři a k jeho okolí pohlížeti jako k námětu obzvláště výrazném a vděčnému; a jistě to nebylo jen blízké sousedství německé poezie XVIII. století a mimořádný zájem Goethův o mlýnské ovzduší (jeho čtverácké balady a písně), jak soudí leckdo, nýbrž právě onen sugestivní stavovský svéráz, který nutil už Ant. Jaroslava Puchmajera zbásniti svého „Jiřího krále a Vaňka Všeboje“, nebo Frant. Hajniše svého žertovného „Mlynářského krajánka“. Spadají sem ovšem i mlynářské anekdoty i obrázky Filípkovy a především našeho Fr.Jaroslava Rubše, k jehož jménu se pojí už celá skupina veselých a bodře kreslených figur z ovzduší českého mlýna: jeho oblíbená deklamovánka „Mlynářova chlouba“ z roku 1837, tolikrát přednášená v obnovených probuzenských českých besedách; jeho stejně často deklamovaná hříčka o práškovi ve mlýně pana H.; anebo ona svérázně tesaná postať „pana otce“ v proslulém „Panu amanuensisovi“ (Putování za novelou) z roku 1841.

Jedna z nádherně vykreslených , skoro ústředních postav pana otce z „Babičky“ Boženy Němcové není tu ovšem na místě posledním.

2

Že ani novější české písemnictví na mlýn a mlynáře nezapomnělo, víme dobře sami. Náš drahý Svatopluk Čech nám posadil pane otce do samého středu vybraných hostí ve svém nejmilejším básnickém cyklu „Ve stínu lípy“ a vložil mu do úst úchvatný vlastenecký epilog, vlastní citovou korunu celé té nádherné básně. Vždyť opravdu žhavý cit vlastenecký a nesmlouvavá láska k rodné zemi české, do jejíchž krás nás postavil Bůh, vždycky patřily k nejtypičtějším znakům našeho mlynářského „pana otce“, jak si jej vysnilo české písemnictví. A proto také tak vroucně znějí ony konečné verše mlynářova přípitku:

Tak, rodný kraji náš, buď zdráv nám stále!
K pyšnému květu rozvíjej se dál!
Shrň v sebe vděky, půvaby všech zemí
a jako hvězda skvěj se nade všemi!
Buď hrdým klenotem na klínu země,
buď růží čarokrásnou v její kšici,
staň korunou se slávy v její témě
a perlou nadšení na její líci!

K typickým postavám českých mlýnů se nejedou vraceli i Adolf Heyduk a Jos. V. Sládek, oba ostatně i svým životem velmi blízcí jejich ovzduší. Rumburský mlynář Čejka byl přímým Heydukovým dědečkem z matčiny strany a J. V. Sládek strávil ve starém zbirožském „hrkáči“ u Zikmundů skoro celé své mládí. Tam, jak zpívá, bývalo prý mu nejútulněji a vždycky blaze.

I není divu, že k přitažlivém ovzduší českým mlýnů na dlouho zůstal připoután, sotva k němu v studentském mládí přivoněl, i významný český svobodomyslný žurnalista a havlíčkovský politik Karel Tůma (1843-1917), český poslanec a zasloužilý vydavatel horlivě čtených i působivých monografiínaších i cizích průbojných politiků (Havlíček, Julius Grégr, Washington, Cambetta, Mazzini, Cavour...).

Tento beletristický odklon velmi vážného politického úvodníkáře Národních listů, který pro své nesmlouvavé pokrokářské smýšlení za Rakouska trpěl i žalářích, snad překvapuje. Ale Karel Tůma, nejstarší syn pražského soudce (a pozdějšího soudního rady v Písku), byl mnohostranně založená povaha, vyznačená nezdolnou podnikavostí. Ohnivý řečník, který opravdu žhavě vnikl do národního cítění i svými rychle znárodněnými písněmi „Hranice vzplála“ - „Hoj, Sokolíci, mužně vpřed!“- „Kdyby tak tatík Žižka vstal..“ jistě viděl i ve svých veselých obrázcích „Z českých mlýnů“ jednu z nejvhodnějších praktických cest vlastenecké i kulturní výchovy českého lidu, jak nám to dobře naznačuje nejedna z humoresek.

Kdo si přečte třeba jen taková čísla „Českých mlýnů“, jako jsou „Neopravujte přírodu!“, „Jak pan otec Janata poznal Havlíčka“, „Purkyňův zuvák“, „Jak Žižka vyhrál u Sudoměře“, „Pan otec Drvota vzpomíná“, „Komedie s vánočním stromkem“, „Zachránil Garibaldiho“, a mnoho a mnoho jiných – pochopí správnost tohoto názoru. Pod rouškou veselé taškařice nebo práškovského šibalství zopakuje vám Tůma celou zajímavou strategii Žižkovu anebo základní obrys jihoslovanských zápasů proti výbojným zásahům tureckých pašů (celá klasická bitva o Plevno a Šipkapas roku 1877 je tu vykreslena velmi výrazně). Jinde autor v rozmarně usměvavé črtě nezapomenutelně vyzvedne základní problém vědeckého významu Purkyňova, anebo revolučních výbojů a zápasů národního italského hrdiny Garibaldiho. Opět jinde vám veselou formou a přímo žertovně, tak jadrně dovede rozebrati a navždy vyléčit nepolepšitelného záletníka a opilce, že pouhé přečtění vykoná stejný zázrak.

Jiné rozmarné črty vybraly si za praktický cíl naučit české lidi vážit si v zemi domácích předností a krás a nešilhst zbytečně po cizině. Jinde Karel Tůma, veliký ctitel Havlíčka Borovského, při každé vhodné příležitosti poukáže na ten či onen čin drahého bojovníka, zdůrazní nám tu či onu jeho národní ctnost. Stejně v jeho mlynářských humoreskách získává letmými vzpomínkami a náznaky i Nerusa nebo Palacký, ožívá různými reminiscencemi i mravní pozadí osudového dramatu Husova, naznačují se různé charakteristické obrysy památného Jara národů z roku osmačtyřicátého. V těchto směrech Tůma velmi rád zalétá do bližší nebo vzdálenější historie, připomínaje čtenáři svérázné postavy česdkých dějin – nikdy ovšem bez jasných tendencí pokrokových a zmravňujících.

K těmto poučným a povznášejícím kladům Tůmových humoresek rád bych připočetl i jasnou, prostou lidovou řeč autorovu, jeho časté užívání rázovitých rčení, sem tam i úsloví nebo výrazů, které jsou užívány snad jen v určitých krajích: „ramfalec mazaného chleba“, „uměl na to jít s čepicí“, „budu se soudit až k sedmi kurfirstům“, „pohlédl na něho nebozízkem“, „zima nám zas přitužila o dva kožichy...“ a mnoho jiných. Tůma také mezi vypravováním oživí nejednu starou lidovou písničku, staré pořekadlo nebo přísloví, připomene nejednu pověru našeho lidového venkova, proti níž důsledně a s užitkem bojuje (viz třeba výstižnou humoresku „Sháněl staré bubny“, nebo časté motivy o strašidlech). Stejně účinlivě si nejednou zabojuje proti karbanu, lotýnce a bezměrnému pití, ačkoli kartičky a pivečko bývají v takové Tůmově mlýnské šalandě na denním pořádku – někdy až k omrzení.

3

Karel Tůma, politický spoluzakladatel naší bývalé národní strany svobodomyslné a důvěrný přítel obou Grégrů, Jos. Bartáka, Sladkovského a nebojácný bojovník za politická práva českého národa, byl rodinně spřízněn s básníkem Fr. Lad. Čelakovským, jehož dceru Marii pojal za choť. Českou vlast poznal už jako student gymnázia podle úředních stanic svého otce na různých místech: v Rychnově n. Kněžnou, v Hradci Králové i v rodné Praze, kde později zakotvil jako spisovatel a novinář. Jako student přilnul též k českému životu mlynářskému, pobývaje několikeré prázdniny v Zadní Třebáni u Karlštejna, kam jej zvával strýc Václav Tůma, majitel mlýna na Berounce, aby ulehčil dětmi bohaté rodině píseckého soudního rady. Tam se také čiperný a nadaný gamnzista mezi veselými mládky, stárky a prášky, potulnými sekerníky a krajánky plnou duší zaučoval na humoristu.

Vůbec to byl muž rázného činu a píle,který dovedl zdatně využít každé příležitosti k poučení a výchově rozumu, srdce i citů. I nuceného pobytu v rakouských vězeních použil k doplňování svých vědomostí politických a dějepisných i k doučování jazyků, z nichž nám potom překládal vybrané básně (bojovné písně Petöfiho, ze slovanských jazykl hlvně Puškina). Ještě před uvězněním sepsal pro politický tábor řipský proslulý revoluční projev, (pronesený pak Václavem Jandou), v němž se několikrátě zápalně vystupňovl okřídlený motiv:
„Chceme, aby u nás v Čechách neplatil jiný zákon, než který nám vypracuje řádný český sněm a podepíše korunovaný český král!“

Jako vážný politický pracovník vedle svých poslaneckých řečí sněmovních zůstavil nám Karel Tůma především své pokrokové a svobodomyslně průbojné monografie, kterými podle příkladů zahrničních hodlal i u nás probudit revolučního ducha odbojového. Jsou to: „O boji národa amerického za samostatnost“ (1872), „O Jiřím Washingtonovi, zakladateli svobody americké“ (1872), životopisně založené spisky „Jiří Washington“ a „Apoštol svobody“ (Mazzini), monografie „Ze života malého národa“ (jak se vymanili Belgové z rakouského poddanství), „Potlačený národ“ -(Irové)-: vše se stálými zřeteli k naším zájmům. Z dalších studií obrácených k cizině jest jeho „ Leon Gambetta“, „Osvoboditel otroků John Brown“, „Camillo Cavour“, „Gladstone“ a j. v.

K naší domácí politické a literární historii se přímo obrací Tůmův „Život Karla Havlíčka Borovského“ (1866), dílo s vášnivým obdivem psané a velmi rozšířené, k němuž vydal i Výbor z jeho spisů. Se stejnou srdečností a láskou napsal po smrti Julia Grígra (1897) jeho obsáhlý životopis, který ještě téhož roku vyšel knižně. Hojného zájmu došly i jeho pokrokové psané studie „Duch našich dějin“ a „V plamenech kostnických“ o mravních ideálech velkého husineckého rodáka.

U Karla Tůmy zaslouží paměti i celkem málo známá skutečnost, že byl jeden z prvních (ne-li vůbec první) z českých básníků, kteří nám přivítali mladou Tyršovu myšlenku sokolskou výraznou básní, která nám dokonce znárodněla. Dodnes při pochodech zpíváme její každému známé dvojverší:

...a byť i cesta daleká,
ta sokolíka neleká--
Jsou to verše ze zmíněné písně mladého Karla Tůmy.

Odkazem čtenářsky rozhodně nejpopulárnějším a rozšířeným je ovšem jeho původně osmidílný cyklus „Z českých mlýnů“, postupně tvořený od poloviny osmdesátých let (19. století) na pokračování. Z původně projektovaných dvou knížek (1886-1887) veliká obliba u čtenářů vynucovala si další a další, takže cyklus se rozrůstal – ku podivu nikterak pro svou literární škodu, sem tam i k obsahovému prohloubení; hlavně tím, že autor rozšiřoval i základní motiv svých obrázků. I ten veselý prvek v Karlu Tůmovi (jež ostatně ještě před „Českými mlýny“ psal svou satiricko-humoristickou „Politiku u džbánku“) nabýval životem dobrého prohlubování a růstu.

Z rozmarně a bodře veselých skladeb tohoto politického národního borce za svobodu a pokrok známe ještě obě veselohry „Petr jako Pavel“ i hojně hrané „Zlaté péro“. Napsal i drama „Žertva na Balkáně“, a do výpravné hry „Carův kurých“ přispěl scénou „na telegrafním úřadě“.

Hned od prvních sešitů „Českých mlýnů“ z roku 1866 byly Tůmovy humoresky ilustrovány chrudimským rodákem Karlem Lad. Thumou (1853-1917), populárním karikaturistou a českým učitelem v Heřmanově Městci, předtím v Holicích u Pardubic a v Slatiňanech u Chrudimě. Byl to mladší bratr vynikajícího chrodimského učitele-včelaře a včelařského organizátora Aloise Thumy, od něhož je dosud v užívání dobrá včelařská čítanka. Thumovy ilustrace dovedly nejzdařileji vystihovat dobromyslnou rozšafnost a prostotu „pánů otců“ a jejich pohostinných dobráckých paňmaminek, jakož i svůdný půvab krasotinek a mladých mleček v okruhu mlynářské chasy.K.L. Thuma byl i oblíbeným karikaturistou „Palečka“ a „Humoristických listů“, učitelských kalendářů „Palacký“ a „Havlíček“ a j.

FRANTIŠEK SEKANINA (14. 2. 1875, Žárovice, dnes součást Plumlova – 4. března 1958 Smečno). Byl to český básník, spisovatel, literární kritik a překldatel.