Sháněl staré bubny

Letní prázdniny, po ránu v jihočeské dědině, která vyrůstala polehoučku na městys. Po návsi, kterou měnili v náměstí, se ubírala k řece panička s pejskem.

„Aj, aj, jaká to vzácná návštěva k nám do mlýna!“ vítal pan otec z kopáčovského klepáče na vyšlapaném prahu své mlejnice slečnu Frónynku z fary, buclatou osůbku nepřiznaného kanonického stáří, ale vždy ještě k světu, která byla ustrojena po městsku, avšak nevyfintěna a bez klobouku, už z daleka se libě usmívala a nyní se docela rozesmála:

„Viďte, to abyste zbořili kamna. Přicházím jako parlamentářka. Přijel k nám host, milostpánův vzdálený bratranec, bývalý vrchnostenský vychovatel na penzi, dá si říkat konzervátor, někde od Klatov, a ten hrozně rád ryby! Nejraději candáty nebo štiky. Už dva dny o ně škemrá. Můžete si pomyslit moje rozpaky! Milostpán, co je mezi vámi a farou ta politická mrzutost, vás nechce požádat ani o bělici a kde já ubohá se mám dobrat štiky nebo candáta! Avšak řekla jsem si, co je mi po těch mužských rozbrojích, mne pan otec vždy míval rád, tak se nebudu nikoho ptát a doskočím si k němu sama. Viďte, že budete mít pro mne nějakou menší štiku nebo většího candáta?“

Náš pan otec Kmínek, starý dobrák od kosti, se sice trochu zakabonil, poštáral se v dýmce, nu, odepřít kajícné prosby nedovedl.

„No, vám k vůli na něco políčím,“ odpověděl, „ale jen kvůli vám! Snad do zítřka štiku dostanu. A ouhoř by to nemohl být?“

„Ale bože,“ zaplesala slečna Frónynka, „ať je to cokoliv, jen když tomu starému bláznu budu moci posloužit v pátek rybou.“

„Starému bláznu?“podivil se pan otec.
„No, jak mu jinak říci; víte proč cestuje po Čechách? Hledá staré bubny.“
„Staré...bubny?“ propukl pan otec v smích. „A k čemu?“

„To se ho zeptejte. Prý kvůli jejich kůži. Nevím,co s ní dělá. Zdali ji máčí nebo vaří, peče nebo smaží nebo co? Ale shání staré bubny, kde jen může, po zámcích, po půdách, po kruchtách, u policajtů i komediantů, no kdyby věděl, že nějaký máte...“

„Náhodou mám ve mlýně, a to pořádný. Jenže se mu, myslím, nehodí.“
„I hodí, pane otče. Jen se zmínit, máte ho zde, starého blázna, na krku.“

„Nic se mu nezmiňujte. Můj buben pro něho není. On hledá a sbírá nejspíš staré pergameny; doufá, že ta kůže bubnů může být na rubu popsána, to budou ty myší! Ponechte to náhodě, slečno Frónynko, snad se spolu seznámíme v hospodě.“

„Však už má po hospodě trhání, a moc ho mrzí, že náš milostpán, co povstaly ty různice a hněvy v obci, nechodí do společnosti. A sám by nerad.“
„Tak mu pošeptejte, jen aby přišel, že rádi takového učeného pán mezi sebou přivítáme.“

„No, tuze zábavy s ním mít nebudete. Je to takový divný pavouk a chvílemi dost hořký host – ten pan konzervátor Štěbenec. Víte, tak tuhle mu trochu přeskočilo.“

Hrábla prsty na čele, a slečna Frónynka se poroučela.

Přes noc byl úhoř chycen a příštího jitra slečně Frónynce doručen, která s poděkováním zároveň vzkázala, že ten pán z Klatovska dnes večer přijde k „Věnci“.

„Tož si Frantíku, na něj nabrus Filipa,“ napomenul při té zprávě pan otec svého dvacetiletého synátora, filozofa v druhém roce,“ ukaž mu, že jsi taky kovaný v dějinách, aby si nemyslel, že jsme tu samí burani. Kdo ví, co mu o nás farář napovídal.“

„Nebojte se, tatínku, nedáme se. Bude-li nám makat na zuby, ukážeme mu, že je máme zdravé!“ zasmál se troufale kučeravý mladík, v němž se paňmaminka shlížela, třebas ho často kárávala pro jeho „světácké“ náhledy. Neznaboh říkával že tam, kde je v obci pěkná fara, má být také pěkná hospoda; kdežto ona naopak, tam, kde je pěkná hospoda, že má být taky pěkná fara.

„A ještě pěknější mlýn,“ dodal obyčejně pan otec a bylo po soudu.

Šlo již večer na devátou, když pan konzervátor Štěbenec zavítal do naplněné hospody „U věnce“.Na faře měli k večeři smaženého úhoře. Pan farář se nedostavil. Tím líp, pomysleli si všichni sousedé, když pan otec Klímek pana konzervátora Štěbence uvítal a přizval ke stolu.

„Měli jsme tu právě rozdělanou řeč o vašnostině návštěvě...“ rozvázal hovorný mistr Hladík, svého řemesla jirchář, „že prý hodláte ohledat naši chudou krajinu, nemáme-li tu nějaké staré památky.“
„Už se to rozneslo?“ ušklíbl se pan Štěbenec. „Kdopak vám to pověděl?“

„Ale kdo. Náš starý Vendulák, obecní policajt; ráčil jste ho prý zastavit před polednem, kdy vybubnovával na náměstí tu kontumaci, a prohlížel jste mu jeho křaplavý buben.“

„Ano. Poněvadž se mi jevil být velmi obstarožný a on mi na otázku po jeho stáří odpověděl, že pamatuje Žižku. Tak jsem ho hned, jak odbubnoval, pozval na faru, abych si ten buben blíže prohlédl; ale on se chudák snad bál, že mu ho chci zabavit, tak se mi vymluvil, že je to buben obecní, pročež musí požádat starostu o dovolení. Nu, tak jsem mu pověděl, kdo jsem a co s bubnem chci. Že jsem sběratel podobných starožitností a že se zajímám hlavně o staré české bubny, o jejich kůži.“

„Jak je vydělaná?“ ozval se živě jirchář Hladík. „Tomu vy ráčíte rozumět? Což jste od mého řemesla? A už povstával a zvedal sklenici k rarostnému ťuknutí.

Pan konzervátor však zavrtěl hlavou. „Nejsem vyučný jirchářství, ale troufám si tak dalece rozumět pergamenům, abych rozpoznal, z jaké jsou kůže.“
„Nu, pergameny na bubny se nejvíce dělají z telecí kůže,“ pochlubil se odborník Hladík, „někdy též z vepřové, kozlí nebo oslí.“
„A také...z lidské!“ doložil důrazně pan konzervátor Štěbenec.
Všichni se v úžasu podívali na sebe.
„Tohle jsem jakživ neslyšel,“ ozval se jirchář.
„Aspoň za starodávna se dělávaly,“ řekl Štěbenec, mám pro to doklady.
„U nás v Čechách? podivil se pan otec Kmínek.
„Ano, u nás v Čechách.“
„Račte mít pro to historické doklady?“ otázal se nyní mlynářův Frantík. „Já se taky trochu vyznám v českých kulturních dějinách, ale že by staří Čechové byli stahovali lidskou kůži a vydělávali ji na pergamen pro bubny, o tom jsem se nikde nedočet.“

„A co pověst o Žižkově kůži na válečném bubnu Sirotků a Táborů, která byla rozšířena po celé tehdejší Evropě, to není nic?“

„To je právě jen pověst, vlastně kleveta a babskká pověra, rozšiřovaná od zuřících poražených nepřátel, kteří popisovali Žižku jako vtěleného satanáše, a když po jeho smrti rovněž nad nimi vítězil Prokop, tedy si vymyslili báchorku, že prý Žižka na smrtelné loži u Přibyslavi poručil svým hejtmanům, aby mu po smrti sedřeli kůži s těla a napjali ji na válečný buben, který pak vydával takový hrozný zvuk, že každý protivník Čechů děsem zachvácen musel upalovat z bojiště. Litoměřický probošt Papoušek tu babskkou pověst sdělil vášnivému odpůrci Žižky, kardinalu Eneáši Sylviemu, který teprve roku 1451 letmo zahlédl kousek české země, ale směle napsal historii českého národa, v níž zhyzdil Žižkovu památku vypravováním této báchorky na důkaz, jaký prý byl Žižka ukrutný a surový člověk. Po Sylviovi ji opakoval Dobravius, a po něm pověstný fantasta Hájek z Libočan tu lež rozsíval ve své kronice mezi lid...“

„Hm, pane filozofe, ale nebyl to jen hloupý rozum nevzdělaného lidu, ale té pověsti věřili i velcí duchové. Jmenuji vám jen pruského krále Bedřicha II. a jeho ctitele slavného Voltaira. Pruský Bedřich našel v kladské pevnosti starý buben, potažený lidskou kůží. Ujistili ho, že je to divotvorný Žižkův buben, načež si ho Bedřich vzal do své klenotnice a napsal o tom Voltairovi, který mu k té vzácné památce blahopřál.“

„Dovolte, pane konzervátore, proto však to nemusela být pravda, co měl za pravdu Bedřich. Viděl jste ten buben? A přesvědčil jste se na vlastní oči, že je potažen lidskou kůží?“

„Neviděl... Ale četl jsem kdesi, že prý to byla skutečně lidská kůže.“

Ale kde. Nedejte se vysmát!“ vpadl mu do řeči jirchář. „Za prve se lidská kůže za povlak na buben ani nehodí, protože se příliš vytahuje. A za druhé by za ta staletí dávno zpráchnivěla na padrť.“

Tyhle jitchářské námitky vyvedly pana Štěbence trochu z konceptu, ale proto se přece ještě nepoddal. Pošímral se v rozpacích za pravým uchem a nepozoroval ani, jak si posunuje paruku hezounko k levému uchu.

„To se právě musí všechno prozkoumat a probádat,“ odpověděl konečně, „to je věc vědy. Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Žižka sem, Žižka tam, na tom nesejde, ale hledám staré bubny proto, abych vědecky zjistil, zda staří Čechové kdy bubnovali na lidskou kůži nebo ne.“

„Ale ano, pane konzervátore,“ zažertoval náš pan otec Kmínek, „zvláště tenkrát za časů Žižkových a Prokopových, jenže většími paličkami.“
„Nemiluji žerty ve vědě, pane mlynáři.“
„Já zase ano, ve vědě i nevědě. Žert je solí života. To vás raději na ten svůj buben nepozvu.“
Štěbenec sebou trhl: „Vy máte taky buben?“
„Mám, pěkný.“
„Starý?“
„Dost, ale jedno mu chybí: není potažen ani vepřovou, ani telecí, ani skopovou kůží, neřku-li oslí nebo lidskou, ale jen plechem. Melu v něm kroupy, a říká se mu holandr.“
„I jděte k šípku s takovými vtipy! Nehrajete filky?“
„Hrajeme.“

Teď se teprve Štěbenec pousmál.Štěstí mu přálo, vyhrál asi osm krejcarů, a proto dosti spokojen odcházeje, slíbil, že zítra večer přijde zas.

A také přišel. Všechem zářící jako triumfátor. Co ho milého asi potkalo?

Šel se koupat do řeky, a to dosti daleko až pod splav, přes nějž byla lávka, s níž spadla kdysi bába i s válem trávy. Proto ten obrázek na vrbě a pověst mezi lidmi, že tam straší hastrman. Této pověsti pan Štěbenec ovšem nevěřil a proto se za vrbou převlékl do plavek a nasadil si na hlavu velký slamák proti úpalu srpnového slunce, lezl klidně do lahodné vody; byl v ní již po pás a ubíral se pomalu proti proudu do peřejí, do vysokého splavu, když pojednou na břehu zazněl dětský křik: „Hastrman! Hastrman!“ A tři asi desetiletí kluci, s dvěma stejně velkými děvčaty se dali splašeně na útěk. Štěbenec jim ovšem z vody hrozil. Ale když uběhli asi čtyřicet kroků, smělejší kluci se zastavili a znovu zevlovali a pokřikovali na Štěbence, který se kodrcal s napřaženýma rukama ke splavu. O to by nebylo. Avšak ta banda skotácká spustila pojednou řvavými hlasy oddrhovačku:

„Hastrmane, hastrmane,

dej nám kůži na buben,

budeme ti bubnovati,
až polezeš z vody ven!“

Co to? Milá Štebenec se našponoval ve vodě jako kolík. „Dej nám kůži na buben.“ Odkud to nabrali? Chtěl na kluky zavolat, aby posečkali, avšak jen zvolal: „Pojďte sem!“ a učinil několik kroků proti nim, ustrašení caparti se dali na útěk, a jen z velké dálky se odvážili opětovat mu písničku. Tak blaženě se snad ještě nikdy pan Štěbenec neusmíval jako zde pod splavem, a slečna Frónynka si při večeři opravdu myslela, že mu přeskočilo, když uslyšela, jakou důležitost příkládá té písničce o hastrmanovi. Tím prý je už skoro dokázáno, že se v Čechách dávala za starodávna lidská kůže na buben.

V hospodě však celá společnost nevycházela z hlasitého smíchu., když vyprávěl, jak tam stál ve strakatých plavkách se širokým slamákem na hlavě, a ti hoši ho měli za hastrmana, kterého žádali, aby jim dal kůži na buben.

„No, ale čí kůži?“ namítl pan otec.
„Čí, čí? Přece svoji.“
„To tam nestojí, pane konzervátore. A kdyby: pak je to kůže hastrmana a ne lidská.“

„Ale oslovili mne, v mé lidské podobě a stáli o moji kůži,“ bránil pan Štěbenec svůj názor. Však zejtra prý tam půjde schválně znovu se koupat pod splav. Snad tam ti caparti zase přijdou..

Bodejť by nepřišli,jak se rozkřiklo, že se tam ukázal hastrman, tak tam bylo dětí jako špačků.

A pane bylo, celá škola! Jenže se ho už tak nebáli jako včera. Jakmile se náš milý Štěbenec za vrbou svlékl a ve svých modře pruhovných plavkách a svém širokém slamáku vystoupil a slézal do vody, již darebové zaječeli sborem, co ji hrdlo stačilo.

„Hastrmane, tatrmane,
prodej kůži na buben!
Budeme ti bubnovati,
až polezeš z vody ven!“
„Jaká to divná varianta?“ podivil se Štěbenec, „tatrmane a prodej?“

Ale než se mohl dopátrat smyslu té nové záhady, již počala ta nezbedná čeládka po něm házet nesčíslnými hroudami až to kolem něho stříkalo.

„Holoto, skotáci!“ rozkřikl se v odvetu na ně Štěbenec. „Já nejsem žádný hastrman, já to povím panu učiteli!“

Ale kdo ví, byl-li by jeho seberáznější protest něco platný, kdyby se v tu chvíli neobjevil znenadání pan otec Kmínek, který se na kluky rozehnal zdviženou holí, hřímaje na ně.

„Nezbedové! Necháte toho pána se pokojně vykoupat?!“
„To není žádný pán, to je hastrman,“ ozvali se někteří povyrostlejší.

„Oslové, vy věříte ještě na hastrmany? Styďte se,klancáti, jakživ jsem takové hloupé kluky neviděl!“

A kluci se opravdu zastyděli až po uši, zmlkli a jako polití se odtud trousili po mezích.
Štěbenci však zašla chuť na další koupání a oblékal si právě košili, když pan otec, přešel přes lávku k němu na druhý břeh a udělil mu zdravé kázání:

„Z toho vidíte sám, kam vede šíření a udržování pověr mezi prostým lidem! To jsou děti rodičů, kterým nikdo neotvírá rozum, kteří civějí v stoleté tuposti, nevědí, kdo byl Hus, kdo Jeroným,, kdo Žižka a Prokop, kdo Jiřík z Poděbrad, kdo Komenský, ale zato věří v hastrmany, v polednice, v klekáníčka, v uřknutí, v zázračné babí léky a v padesátery pověry. Když pak se najdou probudilí občané, kteří chtějí těm spáčům otvírat oči , tu se vyskytnou páni, kteří proto na ně mohou strčit psí hlavu; veřejně i tajně proti nim brojí a lid před nimi varují jako před neznabohy a kacíři... Račte o tom, co jste právě zažil, vyprávět panu faráři, a libo-li, vyřiďte mu také, co já k tomu říkal! S tím se mějte dobře a ty mátohy s těmi bubny pusťte z hlavy. Nazdar!“

Štěbenec mu podal ruku a pronesl skleslým hlasem: „Snad máte pravdu. Stálo mne to už peněz a co z toho? Raději chytat ryby.“
A od toho dne chodil spokojen s prutem na ryby a dal si s bubny pokoj.