"V tom lásky plání..."

„No tohle zase už nic neříkám!“ propukla paňmaminka v hlasitý smích a pustila, v nichž právě četla, do klína.

„Co tam máš?“ ptal se pan otec Příhoda zvědavě.

„A to snad ani není možné, to bude jen ňáká masopustní legrace,“ mínila paňmaminka, i přečetla z novin nahlas tento inzerát:

„Onu dámu, s níž jsem se na rolnickém plesu v Berouně při volence zasnoubil, žádám laskavě, aby mi snažně sdělila své jméno a svou adresu pod značnou: Volenka, poste restante Smíchov“

„Hahaha, no to byl jistě nějaký poblázněný studentík,“ smál se pan otec, „chudákovi se tím náhlým štěstím asi zatočila hlava jako běhoun, takže se zapomněl zeptat, jak se anděl jmenuje.“

„Anebo nějaký pětigrošový vrták, z něhož se kterás povedená Mařenka ztropila důkladně blázna,“poznamenal světa zkušený stárek Slavíček.

„Ale dovol,“ odporoval mu mládek Trnka; „zasnoubit se s holkou a nezeptat se jí ani, jak ji říkají – zdali Kačka nebo Barča, to mi nejde do hlavy.“

„No, no,“ ozval se od druhého konce stolu čtyřicátník, snědý, ramenatý a černovlasý jako Bosňák, kterému se smávali, že ho cikáni někde ve mlýně pohodili za koš, poněvadž opravdu z té bílé mlynářské plandy jeho černá hlava koukala jako blecha z mléka.

Byl to sekerník Hlavatý, „zkažený student“ - za mládí zapálený divadelní ochotník a miláček žen. Teď však už jen karet a – lutrie milovný „bratr mazavka“.

„No, no,,“ ozval se tedy Hlavatý proti kamarádu mládkovi, „jen se nedělej tak chytrým, copak neztratí každý mladý ťuhýk hlavu, když se znenadání zakouká do hezké, rozkošné diblice? Jen si vzpomeň, tenkrát na Národopisné, jak se nám samotným vedlo s těmi růžovými dvojčátky! Zrovna tak pitomě!“

Zraky všech se obrátily na mládka, který se rozpačitě usmíval, sahaje honem po naplněné sklenici, aby do její pěny schoval nos, jako schovává pštros hlavu do písku.

To bylo něco pro veselou panímaminku. Honem podávala sekerníkovi přes stůl džbán, aby si dolil, a pobízela ho, aby dal tu příhodu z Národopisné „do placu“.

„Jen se opovaž!“ zakřikoval ho Trnka.
Ale rozumí se, nadarmo!

„Přání naší vzácné panímaminky je mi rozkazem,“ uklonil se Hlavatý jako na divadle a nedbaje mrkání mládkova, po malém doušku vzpomínal:

„Byli jsme tehda -vždyť je tomu už přes dvanáct let- ještě dost mladí zající, tak na ženitbu akorát. Oba jsme se vyučili v jednom mlýně; osud nás arci rozvál do světa, daleko od sebe, ale mi si zůstali pořád věrni a dopisovali si z každé štace jako dva milenci. Většinou samý nářek na tu vezdejší psotu života, která nikdy nezahálí a držívá se mlynářsských více než prachy.

Oba jsme dospěli k názoru, že se psoty nezbavíme, dokud aspoň jednoho z nás nepotká štěstí, buď v podobě bohaté nevěsty anebo terna. Ale poněvadž ty bohaté nevěsty za našich časů na chudé mlynářské chasníky zrovna tak špatně berou jako parny na česnek, dospěli jsme k dalšímu názoru, že musíme nejdříve udělat terno.

Tuhle kamarád Trnka pak měl jednou živý sen. Zdálo se mu o nebožtíku tatíkovi, že psal ve mlejnici na trám numera 4, 9, 19. Tak jsme je tedy začali vytrvale sázet: já na Brno, on na Prahu, kde tehda pracoval na Šítkových mlýnech. Bylo ujednáno, ať vyhraje z nás jeden nebo druhý, že se o výhru bratrsky rozdělíme.

Tak jsme sázeli už tři léta – zanesli do té lotynky posledné groš, ale Fortuna si z nás dělala jen dobrý den. Jednou vyšlo to, jindy ono a z našich čísel, ale všechna tři pohromadě nikdy.

Mládkoval jsem tenkrát na malém drnkáči na Slaném potoce, kde toho po čertech málo zbylo za lubem, a tak jsem jednoho tahu už neměl ani ty dva šestáky na terno. ,Vsadíš tedy pouhé ambo solo za patnáct krejcarů,´ rozhodl jsem se, napsal si svá čísla na tři papírky, svinul je do čepice a dal klukovi práškovi dvě z nich vytáhnout. Vytáh´ 4 a 19 i sypal jsem s nimi do kolektury. A co byste neřekli?

V sobotu bylo mé ambo venku. Vyhrál jsem dvě stě dvacet zlatých! Zavejsk´ jsem si a vyhodil čepici do stropu v první chvíli, ale pak jsem začal uvažovat.

,Co s nimi? Rozdělíme-li výhru, přijde na každého z nás sto deset zlatých. To nestačí ani na pachtování větrníku. A tak víš co?´ dopsal jsem kamarádu Trnkovi ještě téhož večera. ,Sekneme s dřinou a uděláme si za ně pospolu pár veselých dnů.´

,Sláva!´ přišla Trnkova odpověď obratem poštou. ,Souhlasím všemi čtyřmi. Přijeď do Prahy na výstavu, je krásná. Vyparádíme se na ni, že bude Praha na nás koukat!´

Trnkův nápad se mi zalíbil. Hned jsem dal výpověď a za tři neděle už jsme kolendrovali spolu s Trnkou po naší nádherné Národopisné, vystrojeni jako dva kavalíři.

Šaty podle nejnovější módy, stříbrné hodinky s pozlacenými řetízky, prstýnky a náprsní jehlice s Cleyovými diamanty a každý padesátku v portmonce.“

„Tedy polovic svého jměni jste vydali za parádu?!“ žasla paňmaminka. „A potom že my ženské si na ni potrpíme.“

„Ale zato ten dojem, jaký jsme dělali,“ hyzdil se mládek, „viď, Hlaváči, jak se ženské po nás ohlížely. A jaké dámy!“

„No a potom to naše štěstí s těmi dvojčaty!“ chlubně dodal sekerník Hlavatý. „To stálo za celé jmění.“

„Bych řek´. Prosím tě,přestaň!“ bručel mládek, už zase jako zpražený oukropek.

„Ne, ne, právě to chceme slyšet,“ pobízela tím více panímaminka sekerníka a honem mu zase dolévala čerstvého.

„Jak víte, byla na Národopisné Česká vesnice a v ní starý český mlýnek – provedený věrně podle skutečnosti do nejmenších podrobností. Rozumí se samo sebou, že nás ten mlejnek k sobě denně táhl a že jsme měli švandu z toho, když jsme pozorovali Pražáky a Pražačky, když jim starý plavejzník všechny ty verky na veverky předváděl. Rozumí se také samo sebou, že my se k řemelu ani dost málo nehlásili, nýbrž jako praví kavalíři jen se pořád oprašovali a pozorovali slečinky, až jsme pojednou oba dva zároveň zůstali jako u vyjevení. Za košem se smály dvě holky jako dva obrázky. Jedna blond, druhá kaštanová, obě ve stejných nebemodrých šatičkách, jedna hezčí než druhá. Za jejich růžovými klobouky usmívala se pak jako zapadající sluníčko zarudlá, opálená bodrá tvář jejich tatíka, patrně venkovana, statkáře, a to podle všeho hodně zazobaného. Rázem jsme šťouchli druh druha:

,To jsou holky, co?´ A už jsme se jich nepustili. V turnovské chalupě jsme se s nimi dali do řeči, já se starým, Trnka s děvčaty – a jedva byla známost zadělána, už starý dostal žízeň a ptal se nás, kde je zde ,to nejlepší´. Ochotně jsme mu je pomáhali hledat, až jsme se uvelebili u Choděry na plzeňské, které ho, jak se napil, přivedlo k vytržení.

,Pane, tu je krásně,´ liboval si, ,odtud se nehnem.´

Děvčatům zase vjela do nohou hudba, skoro na seslích nadskakovaly a veselost jim jen hrála v očích i tvářičkách. Nám pak už dokonce bylo jako v ráji. Trnka mne představil jako technika-stavitele, já jeho jako bankovního úředníka.

,A my jsme od nás, kde se, kde se řípě daří,´ představil se nám zkrátka jejich rozveselený tatík; nepověděl nám ani jméno okresu, neřku obce, ani své jméno. Jen z řeči děvčat jsme vystihli, že té blonďaté říkají Týnča a té kaštanové Milča, a maminku že nechali tentokrát doma s Ferdou a Jeníkem, kteří prý asi vzpomínají.

Bavili jsme se tak znamenitě, jako bychom se znali odjakživa .Jeden prášil víc než druhý a byli jsme přesvědčeni, že jsou holky do nás právě tak celé pryč, jako my byli do nich.

Tak nám to uběhlo, že jsme byli překvapeni večerem, kdy se muselo jít k fontáně. A tu -když fontána vyzářila, hudba spustila Kde domov můj? A tisíc tisíců lidí začalo zpívat, tu jsme byli tak uchváceni, že jsme dívkám tiskli ruce a nemohli se s nimi rozloučit.

,Zítra nashledanou,´ žádali jsme dojatého pantátu, ,ve dvě odpoledne před průmyslovým palácem.´
,Holenkové, tou dobou musíme už být doma,´ vzpouzel se; než děvčata žadonila s námi s mrkala na nás, abychom jim pomáhali: a tak se konečně zdálo, že naše společné ,oremus´ starého obměkčilo.
,To bychom museli ještě dnes mamince psát, aby nás nečekala!´
Těmito slovy se s námi rozloučil.

Ale když jsme na druhý den přišli na výstavu a před průmyslovým palácem vystáli celý dolík, zpropadený neznámý pantáta se svými dceruškami nepřišel. A my pro ně nakoupili všelijaké pěkné dárečky za pětku!“

„A nikdy jste je už nespatřili?“ vyzvídala dychtivě paňmaminka.

„Nikdy. Celý týden jsme byli denně na výstavě, prohledali ji křížem krážem, ale po našich ideálech v nebemodrých šatečkách ani památky. Ulítly nám, jako vylítali ty naše pětičky a zlatičky, až jsme si jednoho smutného jitra řekli:

,Kamaráde, žádná pomoc než jediná: zastavárna.´ Nejdříve tam putovaly šperky, pak hodinky, pak černé šaty a za čtrnáct dní na to dali jsme se sami na pouť, ne však do amtu, nýbrž ve svých plátěnkách s ranci na zádech, jako dva krajánkové, do širé vlasti.

Potulovali jsme se tak měsíc, až jsme zapadli do jednoho většího mlýna na Jizeře. Pan otec nebyl doma, ani paňmaminka, odjeli prý do sousední obce k zeťům.,Mají tam dvě dcery nedávno provdané´- vykládal nám stárek – a nepřijdou prý až pozdě večer. Ulehli jsme tedy cestou utrmáceni hned po večeři a brzy usnuli. Z prvního spaní nás však probudil štěkot hafana a hrkot kočáru, který zarazil před mlýnem, zrovna pod oknem, u něhož jsme spali. Nedzvedl jsem hlavu, vykoukl oknem, a co vidím: Ten pantáta z výstavy pomáhá paňmamince z kočáru! Zář lucerny mii ho zcela jasně dala poznat.

Zůstal jsem jako zkoprnělý. Zatřepal jsem Trnkou a šeptal mu vyděšeně co jsem spatřil. Vtom vešel pan otec do šalandy, ale jen nakouk´ a vida, že spíme, hned zase odešel.

A my příštího jitra co nejranněji hup z kavalců a bez snídaně jsme putovali o mlýn dál.“