Dostali ho!

Na příleském už před hodnou chvílí zarazili, ale starému samomleči Cakulejdovi se pořád ještě nechtělo s jeho troškou ze mlýna.

A bodejť by se chtělo, když mu zrovna zavoněly kolem nosu pečené brambory, které nesla, vrchovatou mísu, děvečka do šalandy chase k večeři.

Kmotr Cakulejda takto bramborům v mundúru, ani šťouchaným mnoho neudělal, ale zato pro pečený brambor by se byl utloukl.

Nechal tedy naloženou forku forkou a šup do milé šalandy.

„Jářku, jsou moučné?“ zeptal se a beze všech cavyků si hned vybral z mísy největší a pěstí jej na stole rozkřís´, jen to chřuplo.

„Namoutě, jen se rozsejpá!“ liboval si a už usedal bez pobízení, aby si brambor vyfoukal.

Chasníci se koukali druh na druha, usmáli se, načež stárek Pálený hned poroučel práškovi: „Prostří přece našemu vzácnému hostu, jak se sluší a patří, ať o nás neřekne, že neznáme moresy.“

A již roztahoval staré noviny, které rozestřel před Cakulejdou jako ubrus, zatím co prášek přinesl uražený talíř se starou kudlou.

„Ale, ale, jaképak orace kvůli bramboru,“ upejpal se mile překvapený kmotr.

„To není kvůli bramboru, to je kvůli vám!“lichotil škudlovi stárek potutelně dál. „Však my dobře víme, co to znamená, proč jste se pozval na naši hubenou večeři! Že vám nejde o ten brambor čili zemák, nýbrž...o veselou zábavu mezi námi, tou chudou, ale poctivou mlynářskou chasou, kteréž chcete jako pravý český zeman jednou dát nějaké bene!“

Cakulejda otevřel hubu a vypouli oči jako u vyjevení.

Stárek Pálený však řečnil slavnostně dál: „Viděl jsem vám to už celé odpoledne na nose, že nás dnes večer hodláte překvapit a ten soudek ležáku, který jste koupil v pivovaru, že nepovezete domů, třebaže jste jej dal naoko naložit na vůz, nýbrž chcete jej s námi ve zdraví vypít, čemuž naše hřímavé nazdar!“

„Výborně! Výborně!“ tleskala rázem rozveselená šalanda a než se zkoprnělý strýc Cakulejda vzpamatoval ze svého leknutí a než ze sebe stačil vypravit. „To se mýlíte, to je omyl, to vezu domů na posvícení!“ už byl soudek zde a už se k němu přitočil čilý krajánek Roztočil s mládkem Fajfrem a jako nejobratnější výčepní ho v mžiku narazili a stáčeli do desaterých džbánků, zatím co stárek přikládal na talíř zuřícímu Cakulejdovi pro udobření nejpěkněji upečené brambory.

„Zloději! Petrovští! To pivo mi zaplatíte!“ křičel Cakulejda, jako by ho brali na vidle.
Vtom se otevřely dveře a v nich se objevil červený nos a pod ním zrzavé kníry, jako veverčí ocásky. Hajný Štětina...ten tu ke všemi ještě scházel!
„Aj, to je nějaká traktace!“ žasl, jedva dovřel dveře. „Copak to slavíme?“

„Padesáté narozeniny našeho hosta a hostitele pana Cakulejdy!“poučil ho mrkaje stárek.

„Ah!“ šoural se hajný s nejpřívětivějším úsměvem k dopálenému Cakulejdovi. „Tož přijměte od starého jalovce upřímnou gratulaci...“

„Ale vždyť to není žádná pravda, vždyť je to samý šizunk, vždyť mě ta banda plavejznická napálila!“ repetil Cakulejda a ukazoval zuřivě na stárka. „Tuhle ten špicovaný, na obě strany broušený oškrt!“

„Hned se dovtípil,“ vpadl stárek, „že se k nám churým mlynářským soused Cakulejda jen tak pro nic za nic nepozval na brambory, ale že nás sám chce počastovat a poněvadž loni tou dobou říkával, že už za rok uvidí taky Abrhama...“

„Já že něco takového říkal?“ zapíral Cakulejda, ale marně, neboť ihned celá šalanda, krom jediného krajánka Roztočila, stárkovi svědčila.

„Ano, ano, je tomu právě rok, víte, jak jsme Potrhlíkovi odšoupli tu studnu...“

Jak byl dopálen, však při té vzpomínce se nemohl Cakulejda zdržet smíchu. Provedl totiž sám záblatskému ševci Potrhlíkovi tenkrát povedený kousek, a to se stárkem dohromady. Proto byl teď Cakulejda tak odzbrojen, že jen cosi zavrčel skrze zuby a raději se honem pustil do své hromady bramborů a do napěněné sklenice svého posvíceneckého ležáku.

„Studni odšoupnout,“ divil se starý hajný, „pane, to je kumšt. To bych se na mou duši sám rád naučil.“

„To jsem taky ještě jakživ neslyšel,“ ozval se světa znalý krajánek.
A tak žádná pomoc,muselo to prasknout.
„Víte jistě všichni, co je to hádavá opice?“ začal stárek, utíraje si pivní pěnu s knírů.
„Bodejť bychom to nevěděli!“smála se celá šalanda sborem. „Pěkná mrcha.“

„No, a takovou mívá o svém kvartále zpravidla Potrhlík, soused Cakulejdův v Záblatí. Musí a musí se přít, třeba o kozí chlup, a to až do krve. Rok mu vrtalo pořád hlavou, zdali je to pravda, že se země točí? Jak prý by to mohlo být, aby se věčně točila a nikdy nezastavila a potom...vždyť to nikdo nepozoroval. Soused Cakulejda mu to dobře vysvětloval, že se točí přes noc, když spíme, ale on ne a ne: že prý to vyzkoumal minulou noc, když nemohl usnout, že se země nepohne ani o coul a o čem se jednou na vlastní oči přesvědčí, to si nedá nikým vymluvit.“

,A jak jste to vyzkoumal?´ dotírali jsme na něho.

,Touhletou holí,´ poučoval nás. ,Tou jsem si zvečera změřil na fous, jak je moje studna ve dvorku vzdálena od prasečího chlívku, který stojí od ní na západ, a pak zase od plůtku k Cakulejdově zahradě, který od ní stojí na východ. Od prasečího chlívku ke studni jsem naměřil na fous osm těchto mých holí, od studny k plůtku pět a půl. To pak dá rozum: kdyby se země přes noc točila od západu k východu, musela by po půlnoci být studna od chlívku o kus dál a k půlku blíž. Já však nelenil, vstal o půlnoci a měřil. A co myslíte? Ani o coul nebyla studna dál. Vstal jsem o druhé, o třetí a zase měřil, nic naplat... pořád osm a pět a půl!´

,Ale kdo ví, jak jste měřil?´ škádlili jsme ho. ,To jste měl asi trochu v hlavě, nebo jste byl rozespalý.´

,Nic v hlavě, nic rozespalý,´ přel se však Potrhlík, až nás všechno bolelo od smíchu.

I povyšli jsme s Cakulejdou ven a tu nám oběma jednou ranou napadlo, že bychom měli tomu potrhlému ševci tu jeho matematiku nějak poplést.

,Já mu uříznu kousek té hole,´ řekl jsem.

,A já... kdybych měl koho domů poslat,´ pravil tuhle přítel Cakulejda, ,já bych mu teptve popletl Filipa.´

,A jak?´

,No, dal bych ten jeho prohnilý plůtek odšoupnout asi o loket do jeho dvorka: to by byla potom podívaná na ševce, až by se nemohl doměřit.´

Umluveno, dojednáno. Za chvíli jsme vyfoukli nepozorovaně Potrhlíkovi hůl a uřízli ji na pile asi o tři coule – a prášek zatím klusal s keserem do Záblatí, kde s Cakulejdovými kluky vytrhli a pošoupli plaňkový plůtek o dobrý loket do ševcova dvora.

Mezitím jsme zdržovali rozpařeného Potrhlíka veselou zábavou, vypravováním všech možných i nemožných taškařic hodně přes půlnoc, načež jsme mu nabídli, že ho doprovodíme domů, abychom se o pravdivosti jeho důkazu přesvědčili u samotné studně.

,To bych sám rád! Tak pojďme,kamarádi,´ radoval se.

Ale jak jsme vyšli, začal vrávorat... Patrně taky pro tu zkrácenou hůl, ale že jich vypil patnáct, ani nezpozoroval to zkrácení, nýbrž zavěsil se do nás a otravoval nás celou cestu stále jen tím svým neomylným důkazem, že země stojí jako pařez.

,Vsaďme se o zlatku! Platí?´
,Platí!´
Konečně jsme se dokodrcali na jeho dvorek.

Měsíc svítil jako rybí oko. Potrhlík si klekl u svého prasečího chlívku na zem, narazil si čepici do týla a počal svou holí měřit ke chlívku.

Měří a počítá: ,Jedna, dvě, třetí, čtvrtá, pátá, šestá, sedmá, osmá...´ Co to? Chyba! Ke studni scházelo ještě dobře půl lokte!

,To jsem blázen!´ bručel a začal měřit zpět ke chlívku.
Nic naplat, pořád scházelo půl lokte.
Potřásl hlavou a pravil: ,To jsem blázen! Ale počkejte! Teď´to změříme od studny k plotu. Tam bylo na fous pět a půl hole.´
Zase počítal: , Jedna, dvě, tři, čtyři...´ale u páté se pojednou zarazil. Byl u samého plotu!
,Hrom do štoudve, tady je zase studna o půl lokte blíž k plotu!´ žasl.

,To je zcela v pořádku,´ propukli jsme oba v hlasitý smích. ,Země se otočila, zatím co jsme se o ni hádali, o půl lokte k východu!´

,To není možné!´ přel se Potrhlík celý zmatený a dal se znovu do měření.
,Prohrál jste, mistře! Prohrál!!!´ zvolali jsme hlasitě.
Vtom se však rozlítly dveře u chalupy a v nich jako furie paní mistrová.

,To, už jsi zase prohrál?! I ty jeden flamendře karbanická,´ spustila na zdrceného muže, i rozehnala se zuřivě po jeho holi.

My, ovšem na další legraci, rozumí se, nečekali, nýbrž vzali roha a za tím rohem jsme poslouchali, jak chudákovi měřila! Pane, ta mu jich naměřila do chalupy!“

Teď i Cakulejda se nadobro rozesmál a soudek žil, až dozvonil, amen. Dostali jsme ho!