Na vandru za komínem

Zase jednou po dlouhých desíti letech svedla rozmarná tetka Náhoda dohromady ty naše dva staré veselé a věrné kamarády z cechu světoběžných krajánků - „Pulce“ a „Sumce“.

A to na místě zrovna pro ně jako udělaném: v teplé, útulné šalandě zapadlého lužnického klepáče, ve kterém to ještě chodí po starodávnu, kde se za soumraku počíná slízat všechno plavajznické řemeslo a jeho přátelé z obce na milou černou hodinku k veselým šplechtům a mudrování o všem možném i nemožném, a nejraději o zažitých švandách a dobroidružstvích za těch nanicovatých vandrů, ba čím dále tím nanicovatějším světem.

Už tu byli přes hodinu oba naši krajánci, natažení na kavalcích, roztáčeli svoje desetileté vzpomínky,n co se neviděli, když tu prášek v koutě u kamen začal ladit svoiu harmoniku. „No, tak nám něco zahraj!“ vybídl ho stárek Šantrůček, ale ňákou hodně veselou.“

A kluk spustil:
„Měl jsem tě, holka, rád,
už tě má kamarád...“

I strhl po několika taktech celou šalandu ke zpěvu. Až okna drnčela z té ráznosti, jakou šalanda vyrážela závěrečný verš:

„Takovou opici
najdu na ulici,
měl jsem tě, holka, rád,
už tě nechci.“
Prosím vás, komupak se někdy nepřitrefil podobný malér v lásce.

Každý si vzpomněl na nějakou tu nevěrnici nebo na některého nevěrného kamaráda soka, který člověku jeho anděla před nosem vyfouk´, a proto ta ráznost ve zpěvu.

„Ba,“ ozval se krajánek Sumec, „to je snad na světě nejvíc ke vzteku, když kamarád kamarádu závidí holku. O tom bych moh´nejlíp vyprávět, ale škoda řečí. Hrej dál!“

„Ne, ne...vypravuj Sumče, vypravuj!“ ozvala se rázem celá zvědavá šalanda.
„Tak mi dejte někdo nacpat.“
Dali mu ochotně, a Sumec, zapáliv si umouněnou porculánku, po několika bafech rozvázal.

„Pro falešného kamaráda jsem nastoupil svůj první vandr do světa, jako ho snad z vás nenastoupil ještě nikdo. Všichni jste jistě odcházeli z místa dveřmi, že?“

„No bodejť oknem!“ smál se kdekdo!“
„Hleďte, ale já šel z dobrého místa na vandr komínem!“
„Hahaha, komínem?“ divili se všichni.

„A jak to, u čerta?“ potřásal svou šedivou hlavou zkušený sekerník Tříska i přisedl si honem na kavalec blíž k Sumci, aby mu neušlo ani slovo.

„Nu, jak! Mládkoval jsem tehdá na takovém šumavském drnkáči pod Boubínem, kde bylo v létě krásně, ale v zimě jako na Siberii. A tu z dlouhé chvíle kutíval jsem po domácnosti, všelicos paňmamince pospravil a kde se co dalo, smls´, jen aby ušel člověku čas.

Pan otec vězel skoro pořád ve včelíně anebo dělal klece. Takový starý bručoun. Dobrého slova ani pohledu nikomu nedal. Ale zato měl dceru, Toničku, a pane, to byla holčina jako cibulička, jako jablíčko k nakousnutí.

Rozumí se, že jsem byl po ní celý blázen, prosím vás, vždyť mi bylo jedva něco přes dvacet let, a ona taky si ráda se mnou promluvila za větrem: avšak staří ji hlídali přede mnou jako před zlodějem.

,To vám říkám, mládku,´ varovala mne ob den paňmáma,.ať se mi s Tončou nezačínáte, sice vás táta hodí pod kola, a já vás tam ještě přimáčnu. To tak, sedmnáctileté žábě plést hlavu!´

Ale dejte zamilovanému bláznu rozum. Ona pletla hlavu mně a já jí, až jsme je měli přes zimu oba dva hodně popletené, když se zas otevřela práce, a přišel pilař Vrána, chlapisko jako hora, jenže od neštovic zďobaný a kulhavý.

Proto mi ani ve snu nenapadlo, že by mne moh´ u Tomči vypíchnout, také jsme se brzy stali dobrými kamarády. Já se tužil ve mlejnici, on na pile o stošest a Tonča, jak se mi zdálo, si ho vůbec nevšímala. Posmívala se mu, že „šel proti kroupám“.

Ale čert nikdy nespí. Zato on si začal všímat tím víc jí a když zmerčil, že mi ona dává přednost, začal žárlit jako zamilovaný kocour a my měli peklo. Jestli nás dříve hlídali staří, teď k nim přibyl ještě Vrána a chvilky nám nedopřál, kujón.

Viděl od pily na vrata k mlejnici, a jak se tam Tonča šustla, už tam měl taky co hledat a zahlížel na nás jako ostříž na holuby.“

„Tak jste ho měl jednoduše z mlejnice vyhodit!“

„To bych ho teprve na sebe nasadil; ale vyzráli jsme na něj jinak. Vedle kuchyně, v níž paňmaminka vařila, byla ještě tak zvaná černá kuchyň; takový tmavý kutloch, bez oken a v něm starodávné ohniště, ve kterém se však nevařilo, leda voda na prádlo. Používalo se té díry jen k prádlu,i byly tam tedy necky, škopky, pazdeří a dříví a takové harampádí. Dveře do té černé kuchyně se zavíraly jen zvenčí na petlici … inu a tam jsme se s Tončou slízali. Jak byla petlice spuštěná ze skoby, bylo to pro mne znamení, že Tonča je tam!

Skok, dva skoky, až jsem tam byl taky.

Rozumí se, vždy jen na pár minut, na pár hubiček, a už jsme zas museli vyklouznout, aby nás nikdo nepostih´. Nestálo to věčně za ten strach, ale lepší něco než nic. Čert však nikdy nespí, a každému džbánku se jednou utrhne ucho.

Kdysi mne ten kujón Vrána přece jen musel zahlédnout, jak jsem tam vklouzl; zkrátka dobře, jak si v té černé kuchyňce kradem zase tu šťastnou chvílku zapovězených hubiček, pojednou to zvenčí zašramotilo na dveřích a někdo nás zamknul na petlici...!

Co teď?
Byli jsme v pasti!

Tonča, chudák, trnula ouzkostí a ve mně ovšem byla taky malý dušička. Rozhlédl jsem se, kam bych se ukryl, ono však nic, než to ohniště.

,Víš co, Tončo,´ napadlo mne, já vlezu do komína a ty bouchej na dveře, ať ti otevřou. Hodně hubuj, kdo tě to tam zavřel, a potom, až to bude možné,mne pusť šikovně ven.“
Jiné rady a pomoci nebylo.

Hop tedy na ohniště a šátral jsem se vzhůru jako kominík do komína; když jsem byl asi dva sáhy vysoko, Tonča začalo bušit na dveře. Po chvíli jsem zaslechl kroky, hlasy, křik...otevřeli jí chudince a mně se odlehčilo.

Visel jsem v komíně jako netopýr, a hmatal nohou, rukou po nějaké štěrbině nebo vysedlé cihle, abych se o ni opřel a trochu si pohověl. Jinak bych to byl dlouho nevydržel. Zdálo se mi, že to trvá půl věčnosti, když opět vrzly dveře a někdo šátral po kuchyni.

Už jsem chtěl zavolat: ,Toničko!´, ale moudře jsem to spolkl, neboť kdo ví, není-li to stará, nebo pan otec, nebo naposled...

Však neměl jsem pokdy dlouho dumat.
Najednou se pode mnou na ohništi rozsvítilo a mžikem to hořelo! Jako když zapálí pazdeří.“
„Hahaha, tak vás chtěli za živa udit?“
„Nebo jako lišku vykouřit z doupěte!“ smáli se kamarádi jeden před druhého.

„Vám je do smíchu, ale mně tenkrát bylo spíš do všeho jiného,“ odlehčil si Sumec. „Co dělat? Nic jiného než honem šupity vzhůru komínem jako nejčilejší kominík a dostat se na zdravý vzduch. V minutě jsem již vystrkoval hlavu z komína, vzepřel jsem se a hup na hřeben střechy. Jak jsem se však kouknul dolů, zatajil se ve mně dech hůř, než v tom komíně. Neboť dole vám stíl pan otec s panímámou a hrozili mi zaťatými pěstmi a za nimi se chechtal Vrána jako Jidáš. Ano, vypadal jsem k smíchu, jako kropenatá šelma, půl plavajzníka a půl kominíka, ale kdo tím byl vinen nežli on, špatenka, duše černá, ďábelský zrádce, pes! Vytrhl jsem ze vzteku tašku ze střechy a mrštil jí po něm. Jen tak tak uhnul! Pak mi podali žebřík a vandrbuch, a za hodinu jsem dával své lásce adie!Nikdo mne na tom drnkáči už nikdo nezahlíd.“

„Ale zato já jsem tam po letech zapad!“ ozval se kamarád Pulec, „a domluvili jsme se. Mám ti vyřídit pozdravení od Vrány, který je tam mlynářem, a od jeho panímámy, která slavila právě svátek Toničky, ale ne tuze vesele. Pár buchet a trochu culifindy, to bylo vše. Mají asi pět dětí a vede se jim tak tak. Nejstarší kluk půjde letos do učení. Chce být... kominíkem.“