Pro bobří kožich

„Ale nech toho čtení, starouši, o posvícení by sis přece s těmi novinami mohl dát svatý pokoj!“ kárala panímaminka žernovickéo pana otce, dolevajíc mu jeho „božíhodovou“ sklenici, která prý pamatovala ještě blahé a veselé časy dávno zašlých mlynářských „kvartálů“. „Beztoho na to již nevidíš!“ Pan otec se na ni podíval přes brejle a usmál se: „Hned jsem s tím hotov, to je zajímavá historie.“ „Asi něco nového o točně?“ vyzvídal strýc Klíma, řídící ze sousední obce, který si hrozně rád před lidmi zahrál na učeného. „Ňák to s ní po celém tom rámusu divně dopadá. Naposled se k ní ani ten Cook, ani Peary nedostal. Aspoň jeden to upírá druhému a žádný nemůže dobře dokázat, že tam byl.“ „Cožpak si nemohli, bezinkové, vzít na tu točnu každý dva svědky a kolkovaný papír s sebou?“ divil se sekerník Mikota. „A bylo by po alibi.“ „Ono se to řekne, dva svědky vytáhnout na severní točnu,“ smál se řídící, nastavuje sklenici k dolití panímamince, která se ho polohlasem optala: „Prosím vás, co je vlastně to ,alibi´?“ „To je důkaz, že tam obžalovaný nebyl, kde se něco šustlo, co se mu klade za vinu. Ale s tou točnou má se to právě naopak: tu jde o „ibi´, to jest o důkaz, že tam oba byli!“ A pane, takový důkaz, že tam člověk byl, kde vlastně nebyl, je někdy ještě tíž provést, nežli na to alibi,“ pousmál se vedle něho, mžouraje potutelně očima, zrzavý čtyřicátník, stárek Švinda. Pan otec zabraný do novin to zaslechl a vesele přisvědčil: „Máte pravdu, stárku! Znáte to z vlastní zkušenosti? Však jsem tu právě četl takovou zábavnou komedii, kde šlo také o to ,ibi´. Ne sice na severní točně, ale o jedné fintivé a trochu moc fešné paničce...“ „Vždyť jsem si to hned pomyslila, že je v té točně ženská!“ vpadla mu do řeči panímaminka, „že tě to tolik zajímalo. Ty jeden svatoušku, ty!“ „No, počkej, až uslyšíš, sama řekneš, že je to moc zajímavý případ,“ bránil se pan otec, „ a poučný, kam zavádí ženské ta hříšná parádivost a závist.“ Složil brejle do futrálu, napil se, zapálil si porculánku a vyprávěl: V jednom odlehlém ruském městě, na dráze ze Saratova do Moskvy žil dosti zámožný, ale velice skrblický mlynář, který měl svou mladou a velice hezkou ženu sice rád, ale svůj mamon ještě radši. Ona zase naopak neznala cenu peněz a neměl pro nic smysl nežli pro tu hříšnou parádu. Celý den před zrcadlem se točit, fintit a frizírovat, to bylo její hlavní zaměstnání! Jak uviděla na některé sousedce nový nádherný klobouk nebo nové módní šaty, už to také musela mít,vem kde vem. Záviděla jim jejich šperky,šály, boa, štucle, krajky, pařížské botky a rukavičky, inu všechno! Proto mívala se svým obstárlým mužem-škudlou co chvíli domácí sváry a hádky, které obzvláště před každými svátky bývaly ostré jako nabroušený oškrt: jen křísnout – až si dal starý říct, vytáh´ šuplík a nějakou tou storublovkou si ji udobřil... Tak i nedávno, jak zafičel první podzimní vítr ze strnisek, milá rozmařilá paní mlynářka počala stonat... po novém kožichu. Nemůže prý přece vyjít na ulici ve svém starém pelichajícím kožichu; paní revidentka se jí už pochlubila s novým nádherným bobřím kožichem, paní sládková si také pojede do Moskvy pro liščí, ba i lékárníková prý dostane k svátku nový krásný kožich! Starý skrblík se vzpíral a bránil, jak mohl, ale nic naplat; rozhněvaná ženuška mu dělala takové peklo, škubala si ze vzteku svůj starý kořich jako husu a ukazovala mu, jak ty lysiny v něm už hnedle svítí tak jako ta jeho pleš! Nu, zkrátka, nepolevila, až z něho vyždímala dvě storublovky.jen je měla v hrsti, hajdy na dráhu a do milé bělokamenné matičky Moskvy pro kožich. Doufala, že za dvě stě rublů už dostane něco nádherného. Ale nestojte, té drahoty nekřesťanské! Pod čtyři sta rublů žádný nóbl kožich nikde, ať obešla bazarů a krámů sebevíc.! Ba, takový, jaký si přála, stál dokonce celých šest set! A tak po celodenním marném běhání, hledání a smlouvání, utrmácená k padnutí, konečně večer pochopila, že tu není se svým pakatýlkem nic platná, ale že musí s nepořízenou domů, aby tam honem vypáčila ze svého lakomce ještě aspoň nejmíň dvě stovky. No, ale ať se těší! Kývla na izvoščika, aby ji dovetl opět na nádraží. Tam si usedla, povečeřela, pila čaj, kouřila cigarety a mračila se na svět jako Škaredá středa na Bílou sobotu. Vtom se k ní přiblížil mladý, neobyčejně hezký pasažér s taškou v ruce, dvorně se uklonil a lahodným hlasem se zeptal, je-li u stolu volno. Přisvědčila a nutila se do úsměvu. Dal si večeři, pedstavil se jí jako obchodní cestující a ptal se jí kam jede. Pověděla mu to a on se zaradoval. Toť prý jedou, náhodou, stejným směrem, jenže on nejede tak daleko jako ona - přitom si šibal trochu zavzdychl- ale těšilo by ho prý moc, kdyby ji aspoň pro ten kousek cesty směl být společníkem. Zalíbil se jí na první pohled a proto svolila. Byli ve vagoně sami dva, slovo dalo slovo, on vyzvídal, proč je tak smutná a ona se mu zponenáhlu svěřila s celou svou kožešinovou trampotou. Žasnul nad lakomstvím a necitelností jejího muže. Pouhé dvě stovky jí dát na kožich, jí, která by byla hodna kožichu z hranostajů! ,Za každou hodinku strávenou s vámi bych s radostí dal sto rublů!´ vyrazil ze sebe nadšeně a uchopil ji za ruku. Hloupá husa byla celá šťastná. Zasmála se mu, že prý by asi brzy želel, kdyby ho vzala za slovo. ,O ne! Nikdy!´ ujišťoval a uchopil ji za obě ruce. ,Stojím za svým slovem, sto rublů za každou hodinku ve vaší drahé společnosti.!´ ,Ale vždyť jste řekl, že musíte brzy vystoupit!´ připomenula mu. ,Nu ano, již na třetí stanici, do které přijedeme před půlnocí. Ale to nevadí. Vystupte tam také se mnou, živá duše nás tam nezná, strávíme tam spolu při šampaňském a ústřicích do svítání pět krátkých, ale překrásných hodinek, za které se vám již předem dovoluji odvděčit smluvenou skrovnou odměnou.“ Po těchto slovech vytáhl z peněženky velkou, zbrusu novou bankovku, na které svítilo v rozích jasně: 500 R. Mžikem ji vtiskl do její horké, třesoucí se dlaně. Sevřela dlaň s bankovkou a myšlenka: ,Kožich za sedm set rublů!´ ji tak nesmírně oblažila, že se jí zatočila hlava a že mu mu jako opilá div nepadla do náruče. Vem to nešť! Prohýří s tím krásným neznámým elegánem v neznámém hnízdě několik hodin a zítra se prvním vlakem vrátí do Moskvy, aby si koupila ten nejnádhernější bobří kožich na světě!“ „Opice jedna, nevěrná!“ vykřikla panímaminka a zaspávala si rukama obě uši, aby nemohla vyslechnout, co dále následovalo... Pan otec ji však honem utěšil. „Neboj se; o tom, jak se n té stanici poměli, není v novinách ani slovo! Ale zato, jak se měla potom, když se příští den vrátila zase do Moskvy, a v jednom z větších kožišnických tamních závodů si kupovala nádherný bobří kožich za šest set rublů. Kožišník se nějak bedlivě zahleděl na její pětistorublovou bankovku – šel ke svému psacímu pulpitu, kde nahlížel do nějakých novin, pak zavrtěl hlavou a s nedůvěřivým pohledem cosi šeptal svému knihvedoucímu, který si nato chvatně nasadil čepici a kamsi odběhl. ,Promiňte, milostivá,´ omlouval se kožišník, ,ale ta pětistorublovka se mi zdá jaksi podezřelá. Poslal jsem ji na úřad k prozkoumání.!´ Do naší paničky jako by z čista jasna uhodilo: ,Falešná?!´ vykřikla. ,Ó ten hanebník!´ Šly na ni mrákoty; chtěla na vzduch, ale kožišník ji nepustil, až se vrátil knihvedoucí s detektivem, který milou paní mlynářku bez dlouhých okolků zatknul a dovedl na policjní komisařství. Tam si ji hned vzal tlustý komisař na paškál: ,Od koho jste dostala tu pětistorublovku?´ ,Od svého muže!´ ,Opravdu?´ ,Opravdu!´ ,Dobrá, tedy povoláme telegraficky vašeho muže sem a vy zatím zůstanete zde ve vazbě!´ ,Pro umučenou hodinu!´ zabědovala na smrt polekaná hříšnice. ,Mého muže sem?! To by byla jeho smrt! Jen to ne,pane komisaři...!´ ,Musíme přece zjistit,´ odpověděl komisař, ,odkud k té bankovce přišel...´ , On...on, k ní vůbc nepřišel,´jektala. ,Já ji našla!´ ,Našla? Hm, a kdy a kde?´ ,Včera večer na nádraží, když jsem chtěla jet domů!´ ,A co jste potom dělala, když jste ji našla? Jela jste domů?´ ,Ne, zůstala jsem už zde...´koktala a měnila barvu, ,abych si dnes koupila za ni kožich.´ ,Měla jste nějakého společníka?´ ,Ne.´ ,A kde jste nocovala? Teď byla ubohá mlynářka na skřipci. ,Neznám jméno toho hotelu...´ ,Ani ulici?´ ,Neznám.´ ,Nelžete, paničko,´ spustil na ni komisař zhurta. ,Jde o vážnou věc. Ta pětistorublovka není falečná, ale je...ukradená, pochází z poštovní loupeže. Máme zde její číslo. Proto vám radím, přiznejte se, od koho ji máte, jinak vám hrozí žalář, popřípadě Sibiř!´ ,Tohle jí dodalo. Padla na kolena a upřímně se komisaři z celého svého dobrodružství vyznala. A jen pro Boha prosila, aby se o jejím poklesku nedověděl její muž. Zabil by ji prý. Očekávala polomrtvá svůj ortel. Ale kupodivu: tlustá tcář komisařova se pojednou rozšířila úsměvem, i ty jeho šedivé oči se usmály a on ji téměř s otcovskou dobrotou pozvedl. ,Vy, vy, malá hříšnice! To smlsnutí zapovězeného ovoce se vám mohlo špatně vyplatit! Teď mi však povězte, jak vypadal ten donjuan...´ Musela mu ho popsat dopodrobna od hlavy k patě, až po tu bradavičku pod levým okem, při čemž si komisař ten popis lupiče bedlivě zaznamenával do protokolu. Potom šel k druhému stolu, rozevřel tam veliké album a vybídl ji, aby si dobře prohlédla podobizny, kterých tam bylo na sta. ,Začněte odzadu,´ poradil jí ještě. Začala, zobracela asi pět listů a náhle vykřikla. ,To je on!´ ,Ah, vida, tedy ten!´zaradoval se komisař. ,Skutečně, bradavice pod levým okem. Ten lump má gusto!´ Když pak podepsala protokol, poklepal jí na rameno a káravě ji napomenul: ,Děkujte,paničko, Hospodinu, že jste tak šťastně vyvázla z osidel! Až lotra dopadnem, budete obeslána ke svědectví proti němu. To bude celý váš zasloužený trest. A teď se vraťte k svému muiži a nehrešte už!´ Zdrcena, bez kožichu a přece poměrně šťastna, odjížděla kající hříšnice z Moskvy k svému lakomému muži.“ „Zavřít ji měli, fiflenu nevěrnou!“ horlil řídící, ale stárek útrpně pokrčil rmeny: „Kdo jste bez hříchu, hoďte po hříšnici kamenem!“ „Měla štěstí, že narazila na tak hodného komisaře, který byl asi také starý hříšník!“ podotkla panímaminka.“ Ale také její muž, mlynář, měl na tom vinu.Při svém bohatství neměl být, starý prďola, ke své mladé ženě tak lakomý. Měl jí taky dopřát trochu radosti!“ „Oh, vždyť jsem si to myslel, že to přece jen svedeš všechno na muže!“ smál se pan otec s s ním celá spolkečnost. ´