"Tajemná matka" (Z vypravování bodré paňmaminky)

Bývá hezky hovorno a šumno „na táčkách“, sejde-li se k nim některé masopustní neděle „U věnce“ půl tuctu pánů otců z rakovnických potoků; ale což teprve, přivezou-li s sebou také své lepší polovice, své paňmaminky mladšího i staršího věku, které si pak sesednou k sobě za dlouhý stůl pod zrcadlo, jako slípky na hřadu, v mžiku se seznamují a spřátelují, a než mine půlhodina, již si při kafíčku sdílejí všelijaké svoje velké i malé slasti a strasti, pravidelně počínajíce s nářky na ty nynější služky, z čehož se pak přejde na děti a z dětí na přítomné pány manžely, jací jsou „takto hodní“, ale časem zase...nu dobře, ještě že ty kritiky nebývají než jen tak nadhozeny několika žertovnými slovy, jen tak štipečkem soli nebo pepře, jinak by se leckdo mohl domnívat, že všichni ti páni otcové, jak zde čadí, nestojí dohromady za ... fajfku tabáku.

Ostatně čadící a popíjející páni otcové naschouchali jen tak na půl ucha, bavili se mezi sebou a pouze občas některý z nich zahrozil šprýmovně té „ženské sněmovně“ přes stůl:

„Vy, vy, co mne tam zase melete?“

Salva smíchu bývala mu odezvou a on proto raději zase nahlížel do karet, než by se staral o ty ženské řeči.

„Po druhé se vdát? Ani za nic na světě! Já mám už jednoho manželství dost!“ zaříkala se právě schválně nahlas, aby to její starý slyšel, veselá paňmaminka Beránková z botnického.

Ale vedle ní sedící statná čtyřicátnice, nedávno po druhé provdaná panímaminka Šťastná z bukovského, já rázem okřikla:

„Nechte být! Osud je osud. Nevíme nikdy, co nás čeká! Například já. Když jsem před pěti lety ovdověla, Bůh je mi svědkem, taky jsem se tak bláhově zaříkávala, že už se do smrti nevdám, ale budu žít jen pro své děti Božku a Karlíka, které zdědily polovinu mlýna, kdežto druhá patřila mně. Chtěla jsem mlýn pronajmout a odstěhovat se někam do města, kde jsou školy. Náš stárek Anton, který byl léta pravou rukou mého nebožtíka, mne však od toho odrazoval: z těch pár zlatých pachtu sotva prý budu moci být ve městě živa, jak se na můj stav sluší, a kdo ví, bude-li nám tam sloužit zdraví a jak prý se nám bude po venkově stýskat. Sliboval, že do smrti mi mlýn povede tak poctivě jako dosud za dlouhé nemoci mého muže, a já o tom nepochybovala.

Znala jsem ho jako řádného a dobrého člověka. Měl už bláznovská léta dávnou za sebou, byl to usedlý, rozšafný starý mládenec se čtyřmi křížky na zádech a mně už taky ponalu táhla čtyřicítka, a tak jsem se nepotřebovala bát lidských řečí a mohla s ním proto dobře hospodařit ve mlýně dál. Dceru Boženku, které šlo na šestnáctý rok, jsme na poručníkovo naléhání poslali na vyšší dívčí školu k tetě do Prahy, Karlíka na reálku do Berouna.

Ale chudák Boženka už mi po čtvrt roce přijela churavá domů, nejdříve to vypadalo jako horká nemoc, avšak brzy z toho byly rychlé úbytě, na které také umřel můj muž. Já myslela, že to nepřežiji, když mi ji odnášeli za ním na krchov a ustlali jí tam k věčnému odpočinku vedle něho.

Celý rok do mne nic nebylo, chodila jsem jako bludná duše, a nebýt tak poctivého stárka, který se svědomitě staral i o ostatní hospodářství, nevím, jak by to u nás dopadlo.

Konečně jsem i tuto ztrátu oželela – časem každá bolest otrne; já odložila smutek a vezla po roce syna na studie do Prahy, kde mne teta srdečně přivítala a ne a ne mne pustit. Tenkrát se v Praze přitrefila právě ta divná historie s tou „tajemnou matkou“. Snad se na ni ještě pmatujete?

U jedné hokyně na vinohradech sloužilo asi šestnáctileté děvče -chudáček „Pražátko“, které se narodilo v Červeném domě, neznalo ani otce, ani matku, ale rostlo od malička pořád mezi cizími lidmi jako to mlází v lese.

Najednou, když mu bylo patnáct let, dostalo rekomando psaní, ve kterém byla pětka a dva řádky: ,Má drahá dušičko! Buď hodná a doufej! Tvá nešťastná matka nad Tebou bdí.´ Ale žádný podpis! A po dvou měsících zase takové psaní s pětkou, k tomu napomenuití,aby se nikomu se svým tajemstvím nesvěřovala, ale doufala, že se se svou matkou přece jednou shledá; a zase bez podpisu!

Konečně, asi po šestém nepodepsaném dopisu, dala si s ní tajemná matka dostaveníčko, ale zase s příkazem, že se děvče nesmí nikomu svěřit. Děvče však už to tajemství nemohlo vydržet, svěřilo se s ním svým kamarádkám, které to roznesly dále a brzy toho byla celá Praha.

Hádalo se na každou druhou vdanou domácí paní v sousedství, klepny měly na mlýně zasypáno jen to rachotilo, ale tajemná matka k dostaveničku nepřišla.
Věc utichla, po tajemné matce nebylo ani slechu.

Byla jsem pak už asi měsíc z Prahy zase doma, když k nám přijela kočovná divadelní společnost, uvelebila se v hostinci „U věnce“, obcházela zvát od statku ke statku a oznamovala, že příští neděli bude provozovat nejnovější dojemnou pražskou činohru „Tajemná matka vinohradské nalezenky“.

,To musíme jít! To bych ráda viděla!“ povídám stárkovi, který tu historii také znal z novin, ale tuze jí nevěřil; nejspíš prý si z Pražáků někdo vystřelil, buď aby tomu hokynáři nebo děvčeti pomohl. Já mu však připomněla, že není šprochu, aby na tom nebylo pravdy trochu, pro nic za nic, že by přece nikdo opuštěné služebné holce neposílal peníze, nějaké tajemství že za tím každopádně vězí, až sám stárek byl zvědav a hádal, že je to spíše nějaký mlsný pán , a ne tajemná matka.

Šli jsme tedy v neděli do divadla. Nevím, kdo ten kus skládal, ale nabrali to divně. To nebyla žádná obyčejná chůva nebo služka, ale slečinka jako z dragantu, hezounká roztomilá, že byste mohli na ní oči nechat; ale náramně nešťastná. Neboť měla milence Ferdinanda, taky moc hezkého a řádného chasníka, truhláře na vykládnou práci. Měli se k smrti rádi a on by si ji byl tuze rád vzal, neboť se právě vrátil z vojny, když do toho přišla ta tajemná matka.

Chudinka Anežka mu ukázala plna radosti ta psaní s pětkmi a on se strašně zarazil.

To prý je konec jejich lásky, neboť ta matka je jistě moc bohatá paní, má nejméně rohák a jezdí v kočáře a nikdy nesvolí, aby si vzala chudého dělníka. On je však moc hrdý, než aby se před takovou dámou pokořil. A kdo ví, kdo je otcem? Třeba nějaký hrabě nebo baron, třeba major, pod kterým sloužil. Jak by takové příbuzenstvo na něj pohlíželo. Ne, to nesnese, a proto dává lásce sbohem.

Ubohá Anežka z toho mohla přijít o rozum. To sehráli ti dva nešťastní milenci tak krásně, že jsme museli všichni plakat.

Ale toho soužení nebylo ještě dost. Zoufalá Anežka utíká o pomoc ke svému poručníkovi, kterého dosud neznala. Prosí ho, aby jí dal svolení ke sňatku a pátral po její tajemné matce. Ale starý paprika poručník se do její krásy pobláznil a chtěl ji k sobě za hopodyni. Nešťastná Anežka se mu tak tak vyrvala a utíkala rovnou na most, aby skočila do vody. Ale v posledním okamžiku ji zachrání strážník, předvedl na úřad, tam se jí ujali, pozvali novinami onu tajemnou matku na dostaveníčko a pozvali tam také, aby nevěděla, tajně jejího miláčka i poručníka. V určitou hodinu se tam všichni sešli.

Přišla hustým závojem zahalená dáma, blížila se k Anežce, ale jak a za ní spatřiila poručníka, zavrávorala a vykřikla:

„Tvůj otec!“ a dala se na útěk.

Anežce omdlévala, ale její miláček Ferda ji včas zachytil, detektiv chytil poručníka za rameno, a ten, aby zavřel Anežce ústa, ji honem dal svolení ke sňatku s jejím Ferdináčkem.

Hra se náramně líbila a když jsme si potom v dolejší místnosti zasedli na pivo a kousek salámu, byli herci, kteří tak také sešli, všeobecně pochvalováni.

Náhodou přisedl k našemu stolu zrovna ten herec, co hrál milence Ferdinanda, představil se nám jako Břetislav Šeřík; já mu zdvořile udělala také poklonu pro jeho pěknou hru, ale pochválila jsem také jeho milenku Anežku, že mne svou hrou dojala k slzám.

Pohlédl na mne a pravil skoro šeptem: ,Hrála ubohá svou vlastní tragédii. Nezná také svou matku. Také je dítě lásky, ty bývají nejnadanější. Však tamhle přichází!´

V minutě nám ji představil jako slečnu Květenskou, které k nám s dovolením také přisedla. Opakovala jsem jí svoji chválu a přála jí štěstí k jejímu velkému nadání. Slovo dalo slovo, ale ti dva si nedávali pořád nic k večeři .A přece, pomyslela jsem si, mají po takové túře vytráveno. Nabídla jsem jí okusit svého salámu, stárek nabídl opět jemu, a když jsme pozorovali, jak jim chutná, poručili jsme repete. Bylo radost se na ně dívat, s jakou chutí se do toho pustili; zkrátka, byli ten večer našimi hosty, a mohu říci, milými hosty. Známost byla navázána.

Ale neptejte se, jak se mi vyplatila! Na druhý den přišli oba před samým obědem na „návštěvu“, klábosili o všem možnéma zdrželi se, až jsem je musela pozvat k obědu.

Pak přinášeli denně lístky do divadla, které jsem si samozřejmě nemohla nechat darovat, přitom se začali už okoukaní svěřovat se všelijakými nedostatky své garderoby, počali si vypůjčovat brzy něco od stárka, brzy zase ode mne, inu, chudoba cti netratí, myslela jsem si, a když jednou Šeřík po straně u mne za svou ubohou nalezenku zaorodoval, jak by mohla na svůj talent dostat krásné místo u větší společnosti, kdyby jen měla něco lepšího na oblečení, bylo mně chuděrky tak líto, že jsem ji darovala troje dosti drahé šaty po nebožce Božce, kolíkero bílých sukní, košil, dvoje zánovní botky, vyšívané zástěrky, pěkný kolový plášťa nevím co ještě všechno na památku. Inu, to bylo ňákého děkování a žehnání.

Konečně u nás dohráli, přišli se rozloučit a mohli nám samými díky ruce rozmačkat, až najednou chuděrka vytáhla šátek a dala se do usedavého pláče. Marně jsem se jí ptala, co jí je... a tu mi dojatý Šeřík po straně opět svěřil její poslední těžkost.

Zůstala hostinskému dlužna šest zlatek, ředitel jí nechce dát zálohu, on sám také nemá, a hostinský ukrutník ji zabavil všechny ty krásné šaty, co ode mne dostala. Nu, co si s bídou počít? Vtiskla jsem jí tedy ještě šest zlatek do dlaně a přála jim šťastnou cestu.

Pravili, že teď jedou na Křivoklát a že nám z každé štace budou posílat pohledy. Zatím však minul měsíc, minulo šest neděl, ale pohlednice nepřišla žádná.

Státek, dobrák, je ještě omlouval, že je jim asi každý haléř dobrý, ale já už začínala pochybovat, že si na nás kdy vzpomenou.

Tu však, ejhle, jednoho dne se po mně ptala nějaká cizí ženská. Přijíždí prý schválně ke mně z Nového Strašecí a ráda by se mnou promluvila pár slov, ale mezi čtyřma očima.

Vypadala tak nějak podivně, jako nějaké cestující obchodnice, pašeračka. Uvedla jsem ji tedy do světnice a co si přeje. ,Přináším vám, vzácná paňmaminko něco na památku od Míly Květenské´ a podávala mi umouněnou obálku.

,Ah, konečně se ozvala!´ zvolala jsem mile překvapena a rozevřela dychtivě obálku; rozevřela a ono tam nic, než...kadeř jejích černých vlasů.

,Vzácná paňmaminka má dosud ten samý krásný vlas jako slečinka,´ ĺichotila mi babka a zadíval se na mne s takovým divným úsměvem.
,A kvůli tomu sem jedete ze Strašecího?´ podivila jsem se.

Babizna si ale položila ukazováček napříč přes ústa a důrazně zašeptala: ,Já umím mlčet! Ode mne se nikdo nic nedoví. Ale slečinka přišla cestou s tím pánem do nesnází, já ji vypomohla pětadvaceti zlatými, na které mně nechala v zástavě troje šaty, co jste jí prý pořídila do výbavy, dvoje vlněné, jedny hedvábné a odjela s tím pánem, ani nevím kam. Chtěla jsem to už prodat, ale tu mi páni na radnici řekli, že to je zástava ,která se nesmí do roka prodat. Já chudá žena však potřebuji ty peníze už jako sůl, nebyly moje, a tak tedy vážím cestu k vám, paňmaminko, a vím, že ty věci ráda vyplatíte. Já budu mlčet jako hrob!´

,Co mlčet? S čím mlčet?´povstala jsem popuzena.
,No, vzácná paní, přede mnou se nepotřebujete s tím tajit, já vím všechno!´

Teď jsem toho však už měla dost: ,Tak mluvte, co na mne víte!´ vykřikla jsem jako na horách a dupla přitom.

Stárek to zaslechl v síňce; vstoupil do pokoje.

,Dobře, že přicházíte!´ pobízela jsem ho dál. ,Tahle paní mi tu hraje takovou komedii, že prý na mne něco ví, ale umí prý mlčet jako hrob!´ a v krátkosti jsem mu vypověděla, co Květenská s tím šatstvem provedla.

,Co tedy víte? Ven s tím!´

,No, no … že vzácná paňmaminka je tou tajemnou matkou, co je o ní to divadlo. A ona, Květenská je její...´

Já se div nezalkla! Tak se mi tedy ta opice za mé dobrodiní odměnila! Vydává mne po světě za svou tajemnou matku!

Stárek nato jednoduše vyhodil, mne však popadla taková lítost, že jsem se dala do pláče a myslela, že mně to utrhne srdce. Pak jsem však v tom rozčilení popadla stárka za ruku:

,Antone, věříš, že bych mohla být tou tajemnou matkou?´

Dal se do smíchu, do takového srdečného smíchu, stiskl mi ruku a políbil. Od té chvíle jsme byli svoji. Za měsíc nato jsme se brali.“