Čertův fonograf

„Čertův vynález tenhle gramofon! Člověk naponejprv žasne jako Kamčadál nad prvním fortepiánem, a kouká na ten div světa jako kolouch na první sníh, ale když mu ten amerikánský inštrument celý boží den až do noci vřeští do uší, věru, to by mohl z kůže vyletět!“

Tak si ulevoval za krásného červencového večera na lávkách Hořenického pan otec Harapát, obklopený skoro veškerou chasou vůči chechtajicímu se lesnímu Fifkovi, zatím co z otevřeného okna v prvním patře mlýna, pronajatém „lufťákům“ z Prahy, vřeštěl gramofon nějaký turecký pochod.

„Ba, to jste dobře řek´, pane otče, čertův vynález!“ ozval se od nejzazšího konce vysmolený bas starého krajánka Franty Lemence, který zde již „přezimoval“ třetí milostivé léto, poněvadž byl už chudák stará na „měchy“ i nohy chatrný a neměl na celém širém světě žádnou výpomocnou pokladnu, ani tetu, ani prebendy. A já to taky odstonal!“

„Vy a gramofon?“ podivili se všichni.
„No, tenkrát se tomu říkalo fonograf, ale byl to jeden pes!“ prohodil Lemenec, jakoby nic.

„A jak jste mohl vy, u všech česlic, na svých vandrech odstonávat fonograf?“ vyzvídal rozveselený lesní.

„Až běda! Darmo byste se mi však vysmáli, anebo řekli, že práším.“
„No, to bych sám rád věděl, Lemenče, nic se nestyďte, je už tma, že není do huby vidět!“ pobízel ho pan otec.

„Inu, to byla taková lidská náhoda, jaké se přitrefujou jen za toho kolendrování světem, když člověk zrána vyjde s lačným žaludkem a neví, kde bude na oběd a kde bude na nocleh, zkrátka dobře, když se octne na poslední zlámané grešli a nemá ani na tabák. To jsou ty nejpitomější chvíle plavejznického života. A tak mi bylo skoro touhle dobou před pěti lety, když jsem v křivoklátských lesích seděl u silnice v podvečer na pařezu a nacpával si poslední prášek tabáku z měchuřiny do téhle porculánky, jak ji tu vidíte.“

„No, tak si ji nacpi,“ přerušil ho dojatý mládek a podával mu svou měchuřinu. Lemenec se neupejpal a nacpávaje si důkladně, pokračoval:

„Jak si tak zapaluju na tom pařezu, žebruje se po silnici taky nějaký kolega vandrák, jenže podle zelené deky od chmelového řemesla. Zastaví se a pozdraví přátelsky:

,Těbůh, kamaráde! Kam tě vede cesta?´

,Těbůh, do Křivoklátu!´odpověděl jsem mu. Přisedl si hned bez pobízení ke mně a dal se do hovoru. Za chvíli už jsem viděl, že je to dobrá štěpina a má smůlu v pivě, jako já ve vodě. Povšim´ jsem si, že má na své „huse“ zabalenou nějakou větší trumpetu. Jmenoval se Klepánek.

,Jsi, kamaráde, také muzikant?´ zeptal jsem se ho. ,U nás byl taky jeden Klepánek klarinetista.´
Dal se do smíchu: ,Tak zpola, ačkoliv neznám ani poctivě noty. Ale hlas mám a zpívat umím, že bys koukal!
,No, ale co ta trumpeta?´
Teď se rázem přestal smát.
,Holečku, to je ouraz; to je poslední památka mého ztraceného štěstí. A proto zatracená památka!´
,Jak to? Jak to?´ divil jsem se.
A tu mi chudák vypravoval svou nehodu. Měl od mladosti přítele, který se však zatoulal do Ruska a tam se stal bohatým sládkem. Po letech se setkali v Praze: Rus boháč a Klepánek chudák „gychtem“ ztrápený mrzák, krajánek.

Starý přítel se nad ním ustrnul, počastoval ho u „Donátů“ a dal mu třicet rublů, aby si koupil fonograf a vymoh´ si licenci, aby se s ním mohl po světě producírovat.

To byla dobrá myšlenka a opravdu praktická. Jenže za fonograf s dvaceti válečky chtěli padesátku a milému Klepánkovi, když se drobek ošatil a navlažil, nezbyla než dvacítka. Nicméně fonograf dostal, ale musel se upsat firmě krví svou na měsíční splátky, a jakmile by jednu vynechal, že má firma právo ihned mu fonograf zabavit. Z nouze se člověk upíše třeba ďáblu, a tak i milý Klapánek, jakmile po dvou měsících dostal licenci, vyrazil vesele se svým fonografem do světa. Zpočátku, v zimě se mu dařilo po vesnicích dost dobře, i splácel pořádně dle možností, takže už měl jen okolo dvacítky na dluhu. Ale jak nastaly z jara polní práce, hospod po venkově byly prázdné, a uhodila bída s cibulí. Firma upomínala, hrozila, chudák Klapánek však neměl. Zažalovali ho tedy a vymohli si na fonograf fenduňk. V Brandýse ho čapli. Rval se s drábem o fonograf jako cikánka o své dítě, ale nadarmo: chlapisko mu vyrval kastlík s mašinkou i válečky a jen ta trumpeta zůstala Klepánkovi na útěku v rukou. S tou se na památku žejbroval světem.

,Ale co s pouhou trumpetou bez mašinky?´ naříkal, až mi ho bylo líto.

,Počkej,´ povídám, máš trochu tabáku?´ Měl. I rozdělili jsme se bratrsky a počali fajčit. A jak to tak v křivoklátských lesích bavčíme a já si tu jeho nešťastnou trumpetu od toho zfendovaného fonografu prohlížím, dostanu nápad.

,Povídals, kamaráde, že umíš dobře zpívat?´
,Všecko na světě vyzpívám!“
,Jak ten fonograf?´
,Ještě líp!´

,Tak je nám ode dneška houby zle!´ řekl jsem a vyskočil radostně z pařezu. ,Budeme provozovat fonograf spolu!

,Rozumí se, že mi hned nerozuměl. Ale já mu v minutě svůj nápad vysvětlil. Ať přijdeme kam přijdeme: bednu nám půjčí všude, a bedničku od doutníků si vyprosíme od nejbližšího trafikanta, více pak nepotřebujeme. Do bedničky od doutníků provrtáme díru a nastrčíme do ní trumpetu. Do vypůjčené bedny vyvrtáme navrchu také tajně díru a postavíme bedničku s trumpetou na ni. Ty pak vlezeš do bedny, já zatočím u bedničky klíčkem, jako bych natahoval fonograf... a ty spustíš!´

,Výborně!´ zaradoval se Klepánek. ,Tohle je božský nápad!´ a objímal mne a skákal radostí jako blázen. Za dva dny jsme měli bedničku od doutníků koptem natřenou a trumpetu vsazenou do ní. Když jsme pak sehnali taky větší bednu, aby se pod ní Klepánek vešel, vyfintili jsme ji jeho zelenou houní, navrtali do ní nahoře díru, postavili na malé tátrum v nejbližší hospodě a produkce začala.

Klepánek měl opravdu znamenitý hlas a uměl řvát do fonografu jako bejček, že to bylo k nerozeznání. Balšánkové otvírali uši, huby. Obzvláště znamenitě dařila se Klepánkovi písnička: Kde je mládek, tam je stárek! Potom Komedianská z Prodané nevěsty a Hej Slované! Uměl jich asi padesát, jednu hezčí než druhou. A tak se nám chvála Bohu vedlo výborně. Já dělal natahovače fonografu s nejvážnější tváří, ukláněl se, když tleskali, a chodil po každé třetí písničce s talířem vybírat. Leckde jsme utržili až zlatku za večer.

Co nám tedy scházelo? Měli jsme v Čechách pár měsíců lacino nebe! Ale nic netrvá na světě věčně. Ve Vamberce to prasklo. Klepánek tam měl známé, ti ho častovali po celý den, takže do večera byl namol. Proto jsem nechtěl ten večer pořádat produkci. Ale on byl při kuráži a ne a ne si dát říct. Když jsem ho vpašoval před koncertem do bedny, chrapěl už hůř než nejobehranější fonograf; a ještě chtěl, blázen, abych mu dal do bedny máz piva s sebou pro ovlažení čípku.

Začala produkce. Fonograf spustil: Kde je mládek, tam je stárek! Klepánek to vyřval, až okna duněla. Taky Toreadore, pozor si dej! ještě ušlo. Ale Směj se,paňáco už nemohl vytáhnout.

Dopadlo to mizerně. Ale nic by se ještě nestalo, kdybych přestal fonograf natahovat a udělal konec. Já však chtěl zakončit Prodanou nevěstou, neboť jeho Komedianská dělala všude největší furore. Tak tedy natáhnu a on spustí. Ale co mi nevyved´; jak tak byl v té své opici rozkurážen, začal pěstmi mlátit do bedny, aby napodobil turecký buben, ale mlátil tak nehorázně a bez přestání, až se celá bedna otřásala a kymácela a publikum ten náš švindl prohlídlo! Nejdříve se strh´ všeobecný smích, pak se však začalo kříčet: ,Ven z bedny! Ven s ním! Podvod! Švindl! Darebáci! Lumpové!

A všichni se hrnuli na bednu, překotili ji a mezka Klepánka vytáhli! No, neptejte se, jak to s námi dopadlo! Naložili nám jich, co se do nás vešlo, rozbili nám celý náš „fonograf“ a ještě nám hrozili, že nás dají do novin!

Od těch dob nemohu fonografy ani cítit, neřku-li slyšet!“

Dál nemoh´ Lemenec pro salvu smíchu, která se rozlehla po vodě a přehlušila i ten vřeštící gramofon.