Šikovnost žádné čáry

 

Masopustní šprýmek vykutáleného krajánka

Ono se to řekne: „Radostné cestování!“ Takhle v automobilu nebo na kole.

Ono se to zpívá:

Eh, co já dbám na té cestě

na sloty a psoty,

jen když mám zdravé nohy,

k tomu dobré boty!

Ale mít je, je to, a ne už takové prochozené harmoniky, s podevšemi jako lupínky, že člověk cítí každý křemen a k tomu v žaludku jako v prázdném koši a v kapse jako by smet!

A v takovém skoro stavu potkáváme našeho starého známého krajánka Pecku k večeru na tučný čtvrtek v sněhu na silnici deset kroků za zájezdní hospodou „Na fackovce“. Stojí tu jako Herkules na rozcestí a vyškrabuje z kapsy u vesty i z kalhot krejcary, vyškrabuje a počítá krejcar ke krejcaru, přemýšlí -popojde krok, opět se zastaví a najednou se vrací- přece jen k té hospodě. Na okně hospody je nalepen kus papíru a na něm jako dřívkem tlustě napsáno:

Dnes jitrnicové hody!

Jde už přes dvě hodiny z Horního v té vánici proti větru, nohy zebou a do Dolního má skoro ještě hodinu co šlapat. Oběd na Horním byl spíše postní než masopustní, pár škvarků na hrachu, takže měl vytráveno, ještě než vyšel. A tady čte: Dnes jitrnicové hody! Kdo by odolal? Rázem ucítil tu vůni pukajících jitrniček a jelítek se zelím a brambory skrze půlmetrovou zeď hospody, ač měl rýmu. Rázem se ho zmocnila taková mlsnota, že už bral nerozvážně za kliku u vrat, když ho pojednou něco strhlo zpátky. Byl to rozum:

„Holt, Pecko,“ napomínal ho, „pomni dřív, máš-li na jitrnici?“

A tak se chudák začal šacovat. Páčil své jmění na 14 krejcarů, jež měl uložené v různých kapsách, ale teď – ať se šacoval jak šacoval, neshledává více než 13 krejcarů.

Kam s tím? Ať stojí jitrnice 8, za krejcar chleba, vybudou mu 4 na pivo a tabák, který mu také došel, a nezbude mu ani na sirky! Ne, hubo, nech si zajít chuť – řekl si moudře a šel dál.

Však ne moc daleko: jen tak asi deset metrů za hospodu, kde jsme jej zastali stojícího v těžké zamyšlenosti. Napadlo mu:

„Když mají jitrnice, mají také jitrnicovou polívku. Co mohou za ni chtít? Čtyři krejcary nejvýše. Za šest piva nebo švindy, dělá deset, za tři tabák a ňákou tu sirku si tam už připoskytnu!“

Tento nový rozpočet se mu zdál být tak výborný, že se obrátil jak na obrtlíku a už byl v hospodě. A pane, tam bylo živo! Šenkovna jako by nabil, kouře až černo, a jitrnicové vůně...jako v ráji. Ani nebylo kam sednout. I rozhlíží se ode dveří, rozhlíží se od stolu ke stolu a najednou sebou trhne:

Kýho výra, kdo je to tam v koutě u kamen? Žádná mýlka! Ta kudrnatá, velká přizrzlá hlava nad tím talířem jitrnicové polévky, to je Vosykova kotrba a žádná jiná!

„Vosyko!“

„Pecko!“

„Kde ses tu vzal?“

„Jdu z Dolního na Horní. A ty?“

„Já z Horního na Dolní!“

„A to je strefuňk!No, to mám na mou duši radost.“

A Pecka ji měl teprv! Prosím vás, najít tak znenadání v cizím kraji, zrovna když je člověku nejhůř, starého kamaráda, přítele z vandru, jářku to stojí za jelítko! A proto si je náš potěšený Pecka také hned kurážně poručil!

„Dobře děláš,“ pochvaloval ho Vosyka, „polívka nebyla valná, taková holá jako outrpnost do prázdného žaludku, dám si taky jitrnici!“

A dal.

„Zato,“ liboval si Pecka, „jelítko je manifik. Okus!“

Vosyka si vzal na vidličku, ochutnal a byl u vytržení.

„Na mou duši, takové jsem už dávno nejedl!“

Přinesli mu jitrnici, čerstvou z kotle s křenem.

„Uf, ta voní, až mne to přes nos praštilo, jak ji nesla holka kolem!“ žasl Pecka, pospíchaje se svým jelítkem, jako by ho někdo honil.

„Ba, je jako mandle!“ pochvaloval si Vosyka, jen ji nakous´. „Ochutnej taky,“ a napíchl kamarádovi kousek, ovšem neveliký.

Pecka ochutnával a nemohl si té lahůdky dost vynachválit.

„Na mou duši, kdybych...“ , koktal nesměle, ale řeč mu přetrhla čísnice, nesoucí v obou rukou asi osm sklenic piva.

„Libo pivo?“

„Samozřejmě!“ přisvědčoval Vosyka. „Dvě, přece si musejí staří kamarádi připít na shledání! A pak mi přineste ještě jednu jitrnici. No a ty si nedáš?“

Pecka se rozpačitě rozmýšlel, před číšnicí se přece nemohl kamarádovi svěřit se svými finančními potížemi, ale než se rozhodl, čilá čísnice vesele prohodila:

„Ale bodejť by si pán nedopřál,“ a už jela dál.

„Tak nazdar, bratře, ať žijou děti našich rodičů!“ přiťukával si s naším zaraženým Peckou veselý Vosyka, a napiv se důkladně, zamlaskal: „Safra, to je pivo! Tím bych se chtěl na mou duši upít!“ A nakloniv se k Peckovi, důvěrně mu šeptal: „Budeš tak dobrý a zatáhneš tu outratu dnes za mne? Já jsem včera rozměnil poslední korunu a nemám z ni skoro nic...“

V Peckovi to hrklo jako ve starém holandru.

„Pětranská hodino!“ odpovídal Vosykovi také šeptem. „Já jsem terpve dutý! Nemám víc než třináct krejcarů!“

Vosyka naň vyvalil oči a zkoptněl: „Čeče a tos mi nemoh´ říci hned? Mě sem přitáhla ta zatracená cedule na okně, ale chtěl jsem si dát jen polívku, poněvadž na víc nemám. Jak jsem tě ale spatřil, tak jsem si pomnyslel, šťastná náhoda! Pecka by jakživ bez peněz do hospody nelez, ten tě vytrhne!“

„A mně se stalo totéž,“ vzdychl skoro bez dechu Pecka. „Mne také ta zatracené cedule svedla, ale chtěl jsem si dát rovněž jen talířek polívky...když jsem tě však spatřil, poskočila ve mně dusička a pomyslel jsem si: Trefa, teď si můžeš dát směle jelítko, neboď Vosyka by bez peněz do hospody nevešel!“

Vtom stavěla již před ně číšnice čerstvé talířky s čerstvými jitrničkami s křenem.

Jakkoli byly zrovna tak dobré jako ty předešlé, už našim krajánkům tak nechutnaly; zvláště Pecka se v jitrničce jen nimral.

„Což tobě není ještě tak zle,“ těšil ho Vosyka, „já být na tvém místě, svěřil bych se hospodskému, že jsem ztratil peníze, nechal bych mu v zástavu svou deku a v Dolním už máš staré známé, stupaře i mládka, ti tě zejtra vykoupí. Ale já jsem v tom hůř, já nemám ani deku, nikde známé duše a do Horníhu ještě dvě hodiny cesty. Prachmilionská smůla tohle to!“

A v té ráži dopil a podával čísnici opět sklenici. Pecka jen trnul a koukal na zamyšleného kamaráda; bylo vidět na jeho pihovaté tváři, jak přepíná mozek. Vtom, právě když mu číšnice donášela čerstvé pivo, Vosyka se rázem rozveselil, kývl na čísnici, aby dala kamarádovi také pivo a řekl jí:

„Buďte tak dobrá a půjčte nám karty!“

„Aha,“ rozbřesklo se Peckovi, „on si chce filuta pomoci karbanem! Ale pustit se do hry se šestákem, k tomu musí být kuráž.“

Číšnice přinesla karty a Vosyka si poručil čtyři krátké!

„Pro umučenou hodinu,“ jektal ustrašený Pecka pološeptem, „Vosyko, měj rozum, pamatuj na zdní kola.“

„Ale nic se neboj, ňák bylo, ňák bude, „chlácholil ho opět čilý Vosyka, míchaje zručně karty. „Ukáži ti pár nových kousků s kartami, které jistě neznáš!“ dodal hodně nahlas, až se hosté, samí to sedláci, u vedlejšího stolu po něm ohlédli. „Vytáhni si jednu kartu, zapamatuj si ji, polož pod můj tácek, já se napiju a kartu ti uhodnu.“

Pecka tak učinil, Vosyka se napil a kartu uhodl.

Sedláci už vstávali a začali se dívat.

„Teď to uděláme naopak; já ti dám do ruky hru karet, některý cizí pán si sejme a vytáhne kartu, dá mi ji sám pod tácek a já mu ji uhodnu!“

Tohle hnulo i starým Buriánem, toho času prvním obecním konšelem. Vstal, sejmul, vytáhl si kartu, ukázal ji skrytě ostatním a strčil Vosykovi pod tácek. Vosyka si přihnul, malý okamžik přemýšlel a pak sebejistě zvolal:

„Zelená desítka!“

„Na mou duši!“ žasl Burián a s ním celý obecní stůl.

„No a zdalipak tohle znáte?“otázal se Vosyka. „Zamícháte si karty sami, já strčím celou hru do kapsy u kalhot a budu vám povídat napřed jakou kartu z kapsy potáhnu!“

Všeobecný údiv.

„Tak to udělejte!“ pobízel Burián.“Na to se rád podívám.“

A když Vosyka skutečně do poslední karty uhodl, byla už celá hospoda už okolo něho a paf. Vosyka si vítězoslavně vytáhl doutník z náprsní kapsy.

„Chtěl bys taky?“ optal se kamaráda a když Pecka chutě přisvědčil, Vosyka vzal ten svůj doutník jedním štipcem za špičku, druhým za konec, zakroutil jím a byly z něho dva! Celé dva doutníky z jednoho, před očima všech! To už přestávalo všechno. Smích a hlučný potlesk odměnil našeho mistra kouzelníka, který však jako by nic, se obrátil na nejbližšího souseda:

„Bylo-li by snad také libo doutníček?“

A zase jen zatočil prsty a vysoukal ze svého... třetí doutník.

„Člověče, vy jste učiněný kouzelník!“ chechtal se starosta. „Prosím vás, jak to děláte? Já se vám přece dívám na prsty jako ostříž...“

„Zcela jednoduše, pane starosto,“ odpověděl Vosyka. „Takhle!“

Zakroutil svým doutníkem a už podával udivenému Buriánovi nový...čtvrtý.

„Inu prach set sakulentská šikovnost, jakou vy máte,“ plácal mu konšel na rameno.“Tohle já umět, tak seknu na vašem místě od hodiny tím plavajznictvím a budu se po světě ukazovat!“

„Jo, kdybych měl do toho peněz!“ povzdychl si Vosyka. „To já znám ještě jinší kousky! Ale do těch se musí něco strčit. Například...kdybyste chtěli na to, pánové, obětovat zlatník, uherský nebo náš, to je jedno, tak bych vám ukázal kousek, jaký jste ještě neviděli! Vezmu zlatník, položím ho na talíř a před vašima očima ho v pěti minutách nad sirkou rozšmelcuju!“

„Zlatník nad sirkou?“ žasla celá hospoda.

„To není možné!“ volal Burián.“Nad sirkou zlatník rozšmelcovat...“

„Načisto!“ ujišťoval důrazně Vosyka.

„Inu, prach set sakulejda, tohle nedokážete!“ přel se Burián a už vytahoval zlatník.

„Ale bude po něm! Načisto po něm!“ upozorňoval opatrně Vosyka.

„Vzal ho čert, ať je,ale ten kumšt chci vidět! Zde máten uherský zlatník!“ A položil ho na stůl až to cvrnklo...

„No tak, Mařenko, šla sem drobátko!“ zavolal Vosyka číšnici, který zde také zevlovala s očima navrh hlavy. „Byla tak dobrá a podržela mi takhle ten talíř!“

„Proč já?“ váhala.

„Poněvadž ho musí držet nevinné děvčátko,“ vysvětloval za všeobecného smíchu náš milý kumštýř.

Číšnice se také hlasitě smála, ale vzala ochotně talíř, na nějž Vosyka obřadně položil Buriánův zlatník.

„A nepopálíte mne?“

„Ani dost málo. Buďte bez starosti!“ To řka, rozžal pod talířem sirku a sržel ji až dohořela.“No,pálí to?“

„Ani dost málo!“

Rozškrt druhou a zase ji držel až zhasla.. Zlatník byl ovšem pořád beze změny. Rozžal třetí, zlatník pořád stejný.

„Bude toi trvat dlouho?“ smála se už netrpělivě číšnice.

„Jen strpení,“ konejšil ji Vosyka. „Aby nám pak ušla chvíle, můžeme si zatím spočítat přitom naši outratu.“

„To je pravda!“

„Tak máme dohromady: 3 jitrnice s křenem a 1 jelítko.“

„To dělá čtyřicet.“

„Pak šest piv..“

„To dělá čtyřicet dva; dohromady osmdesát dva.“

„Pak byly čtyři krátké.“

To je za devadesát dva.“

„Tak si dám ještě ,šnit´ a to bude dělat dohromady?“

„Devadesát šet.“

„Za krejcar sirky.“

„Devadesát sedm.“

„A tři krejcary vaši diškreci?“

„Dělá to celou zlatku.“

„Rovnou zlatku?“ opakoval Vosyka pro jistotu.

„Ano,“počítala Mařenka, jako by bičem mrskal, ještě jednou: „Čtyřicet a dvaačtařicet máme osmdesát dva, deset krátké -dvaadevadesát, ještě ,šnit´, čtyři – devadesát šest, krejcar sirky, devadesát sedm, tři diškrece – dělá to akorát zlatku!“

„Výborně, tak je zlatník rozšmelcovaný, jak vidíte, pánové, šťastně rozšmelcovaný do krejcaru!“ a podal ho velebně číšnici.

„I vy jeden kujóne kujónská!!!“ chechtal se Burián a s ním v jednom řehotu celá hospoda. „Vy jste mne dostal!!!“

„No, každý špás něco koštuje!“ ukláněl se vesele náš povedený Vosyka a „Na zdar celé rozdováděné společnosti“, vytáhl přinesený čerstvý „šnit“ jedním douškem. Pecka tím vším překonán radostí mu podal ruku na rozloučenou a jen mu pošeptal:

„Čím větší taškář, tím větší štěstí!“