Mlýny v krajině
Osamělé větrné mlýny v krajině vynikají nad své okolí, byly postaveny na místech
širokého rozhledu, proto byly zpravidla pro své okolí dominantní. Vodní mlýny
byly zase jakoby cudně ukryty ve stromoví, kterým byly vždy osázeny břehy potoků i mlýnských náhonů.
Zkusili jste někdy spočinout ve stínu stromů venkovského mlýna? Nikde ani
človíčka, kolem zvláštní vůně vodní tříště a zetlelého listí, někdy také bezu nebo
kvetoucí lípy. Takové prostředí s vlahým větrem uklidňuje, v takovém prostředí
vše kolem hlouběji vnímáme.
Vánek osvěžuje nás, okolí i celé kontinenty. Osvěží i unavené a jeho šum v korunách stromů je písní přírody, která ukonejší i smutné a nešťastné. Z takového
prostředí se pak vracíte domů potěšeni, ztišeni a spokojenější.
Využívání povětrnotních podmínek v oblasti Moravské brány a Oderských vrchů
Větrné mlýny byly stavěny v takových oblastech, kde převládaly stálé rovnoměrné větry, a také tam, kde byl nedostatek vodní energie. Vhodné vzdušné proudy
se vyskytují v podhůří a na větších rovinách. Z toho důvodu je velký počet
větrných mlýnů zaznamenán v Moravské bráně – v tzv. stabilním katastru z let
1827–1836 je v této oblasti zachyceno 107 dřevěných větrných mlýnů.
Jde o následující tři typy větrných mlýnů:
• mlýn sloupový – nazývaný také moravský, německý, beraní, kozlečí, tzv.
samec
• mlýn holandský – tzv. samice
• malé větrné mlýny (otáčivé i neotáčivé) – měly podstatně menší rozměry
a výkon a podstatně jednodušší provedení. Sloužily rodinám pro domácí potřebu a jsou dosud k vidění v blízkosti usedlostí na Frýdeckomístecku i jinde.
Moderní větrné mlýny na Potštátsku.2 3
Sloupový větrný mlýn
Základ sloupového větrného mlýna se skládá z rovnoramenného kříže tvořeného
silnými trámy položenými na kamenech nebo na podezdívce. Ve středu kříže je
kolmo vetknut silný nosný trám (tatík), dlouhý až 6 metrů, o průměru až 90 cm.
Ve výšce asi dvou metrů od země je na něm zavěšeno trámové sedlo, které je
i s tatíkem podpíráno silnými vzpěrami. To jsou pevné části větrného mlýna.
Ostatní části se otáčejí s celou budovou mlýna dle potřeby, tj. proti větru. Dva
trámy (zvané dědek a babka) spojují přední a zadní stěnu větřáku a na nich také
spočívá přístavek, zvaný šalanda, vyčnívající z budovy se vstupním schodištěm.
Na čepu tatíka je třetí vodorovný trám (matka), který nese váhu mlýna a spojuje
také obě boční stěny mlýna. Ty jsou pobity deskami, které končí asi 20 cm nad
zemí, aby se dalo celou budovou otáčet. Čelní stěna bývá navíc proti větru pobita
šindelem. Mezi sedlovými trámy je uchycena asi 6 metrů dlouhá oj usnadňující
otáčení mlýna. Vrátek zakotvený za kůl navíjí lano, které je uchyceno na ocase
mlýna.
Holandský větrný mlýn
Větrný mlýn holandského typu je zděný a vyznačuje se kuželovým až válcovým
tvarem. Zdivo mlýna je v dolní části silné až jeden metr, v horní části se zužuje.
Na horním obvodu zdi spočívá otáčivá jehlancová střecha s perutěmi, uložená
na válečcích. Střechou je možno otáčet pomocí vrátku, nebo prostřednictvím
převodového mechanizmu. V některých případech je otáčení řešeno pomocí
dlouhých ráhen (šráků). Průměr zdiva holandského větrného mlýna je zaznamenán od 7 do 14 metrů, výška větřáků tohoto typu bývá od 8 do 14 metrů.
Ve zdivu mlýna jsou dva vchodové otvory pro případ, že perutě se právě otáčí
před jedním z nich. V druhém podlaží budovy mlýna se vyskytuje jedno, dvě,
někdy i tři mlecí složení. Jedno z nich bývalo složení kašové, sloužící k loupání
prosa (kašník). V některých větrných mlýnech je možno se setkat i se složením
k loupání ječmene (krupník).Přemísťování větrných mlýnů
Sloupové (dřevěné) větrné mlýny byly přemísťovány z více důvodů: někdy byly
stěhovány z důvodu dědictví nebo sňatku, jindy kvůli prodeji, také však byly přemísťovány na místo, kde byl stálejší a vydatnější vítr. Někdy byl mlýn přemístěn
i proto, že v příslušné oblasti bylo více obilí k mletí.
Na větší vzdálenosti byly větrné mlýny přepravované po rozložení na jednotlivé díly, které se pak naložily asi na dvanáct vozů se zvířecími potahy. Takovým
způsobem byl z důvodu sňatku přemístěn i mlýn Červeků (Herodků) stojící nyní
v poměrně zachovalém stavu ve Skaličce u Hranic. Do Skaličky byl převezen kolem roku 1850 ze vzdálených Dřevohostic. Podobným způsobem byl přemístěn
i větrný mlýn z Horních Těšic do Kozích Louček. Roku 1879 vyhořel domek stojí-
cí v Horních Těšicích u tohoto větřáku, proto byl mlýn do Kozích Louček prodán.
Podobně byly stěhovány i větrné mlýny stojící nyní v Kyžlířově a v Partutovicích.
Z historie větrných mlýnů
Větrné mlýny je možno zařadit mezi nejstarší technická zařízení využívající
přírodní energii. Jejich historie sahá hluboko do doby před narozením Krista.
Na území Čech je první větrný mlýn doložen roku 1277 v Praze u Břevnovského
kláštera. Na Moravě a ve Slezsku bylo zaznamenáno asi 700 větrných mlýnů,
téměř výhradně sloupového typu. Největší počet větrných mlýnů byl soustředěn
na území mezi Přerovem, Ostravou a Opavou. Nejstarší důkaz o mlýnu na území
Moravy je z roku 1440, šlo o mlýn v Bavorově na Opavsku.
V současnosti jsou přístupné sloupové větrné mlýny v Cholticích, Partutovicích, ve Skaličce, v Těšanech, Rymicích, v Kloboukách a v Rožnově pod Radhoš-
těm (vnitřní zařízení do něj bylo dovezeno z Kladník).
Mlýny holandského typu jsou v Ruprechtově, ve Štípě, Rudici a v Kuželově.
Jen ojediněle měli majitelé mlýny v držení po více generací. Mezi takové patří
větrný mlýn ve Skaličce a ve Štípě.
Stavba mlýnů
Výstavba větrných mlýnů byla podpořena i císařským patentem Josefa II. z 1. října 1784 a císaře Františka I. z 1. prosince 1814. Podle nařízení císařovny Marie
Terezie měl stát mlýn v každé obci. Zřizování větrných mlýnů doporučovalo koncem 18. století i nařízení moravského gubernia. Největší počet větrných mlýnů
byl postaven v této oblasti v 18. a 19. století. Sloupové větrné mlýny byly vysoké
9 až 13 metrů o půdorysu asi 6,5 × 6,5 metru. Délka perutí byla 5 až 8 metrů.
Povolení ke stavbě mlýnů vydávala příslušná vrchnost, která zároveň stanovila
i roční nájem odváděný vrchnosti, případně obci.
Stavbu větrného nebo vodního mlýna, vodních kol a mlýnského zařízení
prováděli mlynáři a sekerníci. Jejich staleté zkušenosti vyústily nejen ve značné
zdokonalení větrných a zvláště vodních mlýnů – v podstatě lze říci, že konstrukce
mlýnů byly počátkem vzniku strojírenství, jehož rozvoj pak závisel především
na rozmachu hutnictví a na následné tovární výrobě, jež pak zpětně přispěla
ke strojnímu vybavení mlýnů, což vedlo k zásadní modernizaci mlýnů v průběhu
19. a zvláště 20. století.
Zpracování obilí
K drcení obilí sloužily již v dávnověku různé kameny, později zdokonalené a upravené v otáčivé ruční mlýnky. K pohonu mlýnků a mlýnů byla později využívána
i síla zvířat zapřažených do ojů různých žentourů, které pak pomocí převodů
mlecími složeními otáčela. V příhodných místech byla později využívána síla
větru a vody. To umožnilo mlít obilí mezi podstatně většími kameny za vyšších
otáček. Tím bylo dosahováno větších semelků za jednotku času. Vše však bylo
podmíněno dostatkem větru nebo vody.
Teprve používání různých motorů k pohonu mlýnů na konci 19. a ve 20. století přispělo k podstatnému rozšíření mlýnského strojního zařízení a obilních
čistíren. Dokonalejší mlecí a čisticí stroje se tak podílely na výrazně vyšší kvalitě
mouky. V současnosti je obilí určené k mletí nejdřív čištěno v čisticích strojích,
poté je tříděno na různých strojích se síty, případně na vibračních stolech. Ná-
sledně je obilí ve strojích loupacích zbavováno klíčků a nečistot spočívajících na
obalu (slupce) zrní. Po navlhčení a několikahodinovém odležení je obilí drceno
mezi rýhovanými válci o různých otáčkách. Pak je opakovaně přemíláno mezi
válci s postupně větším přítlakem, při osmi až dvanácti průchodech v mlecích,
vysévacích a čisticích strojích. V současných moderních mlýnech je celý mlecí
proces automatizován a řízen prostřednictvím počítačových programů. Tím je
dosahováno optimálních mlecích i ekonomických výsledků.
Využívání přírodní energie
Vodní a větrná energie sloužila k pohonu mlýnů, také však k pohonu stoup
v olejnách a krupárnách, k pohonu valch, hamrů, pil k pořezu dřeva, k drcení
kůry, používala se v tírnách lnu, v tkalcovství, soukenictví a podobně. Pohon
větrných i vodních mlýnů byl zejména v 19. a 20. století postupně nahrazován
různými motory. Byly to stroje parní, zplyňovací a výbušné a v neposlední řadě
také vodní turbíny.
V současnosti jsou mlýny poháněny téměř výhradně elektrickými motory, které mají spolehlivý provoz a hlavně stálé, synchronní otáčky, což je pro správnou
funkci mlýnských strojů velmi důležité. Z toho důvodu je v místech dostatku stálé
vody (na řekách) tah turbín vždy spřažen do společného tahu s elektromotory.
Ve vodních elektrárnách je vodní spád dosud využíván prostřednictvím vodních turbín k výrobě elektrického proudu, který je dodáván do veřejné elektrizační sítě. Tímto způsobem jsou dosud v provozu využívány i turbíny na větších
tocích, které byly původně instalovány k pohonu mlýnů.
O mlynářích
Obsluha mlýna a péče o něj a také o vodní dílo byla úkolem mlynáře, který byl
buď majitelem, nebo nájemcem mlýna. Takový mlynář však byl zpravidla sou-
časně i zemědělcem, neboť samotný provoz mlýna k celoroční obživě rodiny
nepostačoval. Při stavbě mlýnů i jejich údržbě si mlynáři zpravidla vystačili sami,
protože museli ovládat řemeslo mlynářské i sekernické, takže dokázali dřevo
nejen opracovat, ale také smontovat jednotlivé části, ovládali i opracování kovů,
později i montáž a elektroúdržbu různých mlýnských strojů a motorů.
Díky těmto dovednostem byli mlynáři svému okolí v mnohém potřební
a užiteční, takže byli všeobecně uznáváni a váženi, z toho důvodu byli žádáni
i o kmotrovství při křtech dětí, svědčili při svatbách a jiných příležitostech.
V případě potřeby vypomáhal ve mlýně mlynářský učeň (prášek), případně
tovaryš, někdy mládek, pokud jej mlynář měl. Ve větších mlýnech pracoval a sou-
časně na práci mlýnské chasy dohlížel i stárek. Z ekonomických důvodů byl však
nejčastěji mlýn obsluhován jen členy mlynářovy rodiny.
Mlýny byly také místem setkávání, takže pro široké okolí představovaly zdroj
informací o dění ve světě. Nejednou také byly zdrojem technického i kulturního
pokroku venkova.
Mlynářská „chasa“
• prášek – mlynářský učeň, který vypomáhal při různých pracích ve mlýně,
někdy i v hospodářství, pracoval za stravu, ubytování a dohodnuté týdenní
kapesné
• tovaryš – vyučený mlynář, pracoval ve mlýně za kolísavý plat, zpravidla
v úkolové mzdě, ve mlýně mu byla poskytována strava i ubytování
• mládek – vyučený mlynář s praxí, samostatně pracující za stálý, někdy úkolový plat, také se ve mlýně stravoval, případně byl i ubytován v „šalandě“
• stárek – mlynář s víceletou praxí, pracoval ve mlýně a současně také řídil
činnost „chasy“, obsluhoval zákazníky a dbal o řádný chod mlýna
• otec – byl zpravidla vlastníkem mlýna, nebo jeho nájemcem, většinou také
pracoval ve mlýně a staral se o něj, vodní dílo i příslušné hospodářství
• panímáma – manželka „otce“, dbala o domácnost, děti a hospodářství,
v případě ovdovění měla na starosti i provoz mlýna
Vandrovní tovaryš
Bylo zvykem, že po vyučení se mladý
mlynář vydal do světa na zkušenou.
Mnohdy prošel více zemí v tehdej-
ším Rakousku–Uhersku a pozdržel
se ve mlýnech, ve kterých pomáhal
a sbíral zkušenosti. Mnohdy se naučil rozumět i cizí řeči. Jako tehdejší
vnitrostátní i služební průkaz mu
sloužila vandrovní knížka, vydávaná
na základě císařského nejvyššího
patentu z 24. února 1827.
V tištěném ponaučení, které
bylo součástí vandrovní knížky bylo napsáno: „Při vstoupení do díla odevzdá se
knížka dávateli díla, aby ji u sebe uložil. Při vystavení z díla dojde dávatel s dělníkem a vandrovní knížkou k obecnímu představenému a udá tam spravedlivě,
jak dlouho dělník v díle byl a jestliže se obratně, pilně a věrně zachoval. Tyto
vlastnosti dosvědčí a jedno i druhé zapíše obecný představený do vandrovní
knížky. Kdyby vysvědčení stran těch vlastností nemělo být dobré, zapíše se jen,
jak dlouho dělník v díle byl, nebo toliko to, co mu jest ku prospěchu…“.
Krajánek
Krajánkem byl nazýván vyučený mlynář nebo sekerník, který byl bez stálého
zaměstnání. Příležitostně pracoval v jednotlivých mlýnech, nebo v různých
intervalech putoval od mlýna ke mlýnu. Byla–li ve mlýně pro něj práce, zůstal
i několik týdnů. Dlouho to však krajánci u jednoho mlynáře nevydrželi, neboť
měli „toulavé boty“.
Krajánek nosil veškeré své potřeby v uzlíku z režného plátna, takový uzlík
s osobními potřebami nosil na zádech, případně zavěšený na holi přes rameno.
Deku (přikrývku) nosil zavinutou u pasu a zavěšenou přes rameno. Do mlýna
krajánek přicházel zpravidla odpoledne, před setměním. Ve mlýně dostal
zdarma stravu a nocleh.
Večer, nejčastěji v šalandě, vyprávěl, co je kde
nového, kde je která mlynářská nevěsta či ženich,
případně vyprávěl zážitky,
pověsti a pohádky nebo
zahrál na hudební nástroj, nejčastěji na harmoniku. Ráno – po snídani – dostal
kapesné na cestu a putoval dál.
Poslední krajánci, kteří putovali po vodních mlýnech střední a východní Moravy, jsou doloženi někdy v roce 1952, byli to krajánci Krhut, Sychra a Čuřík.
Názvoslová budovy větřáku a vybavení
• přízemní části budovy větřáku se říkalo: „pod větřákem“
• prvnímu patru v budově: „moučnice“, „šalanda“, „světnička“, „jizbečka“
• druhému patru budovy větřáku: „zanáška“
• základní trámy kříže, na němž byla otáčena celá budova: „podešve“
• střední sloup stojící na kříži větřáku: „tatík“, „otec“
• vzpěry středního sloupu: „apoštolé“
• trámový rámec nesoucí první patro budovy větřáku: „sedlo“
• nosný trám druhého patra budovy: „matka“ nebo také „platva“
• trámy křídel: „pláty“
• sedlová střecha budovy větřáku: „čepice“, „kšilt“
• výplně křídel: „plachty“
• hřídel nesoucí perutě (lopaty): „val“
• tři vodorovné trámy, na nichž spočívá mlýn: „babka“, „dědek“
• Názvosloví příslušenství větrného mlýna
• ozubení palečného kola, které pohánělo hřídel s cévím: „palce“
• protipřevod palečného kola: „céví“, „trýb“
• příčný trám nesoucí mlecí kámen: „stolica“
• kryt mlýnských kamenů: „lub“
• násypka na obilí umístěná nad lubem: „koš“
• pohyblivé dno pod násypkou: „korčák“
• kláda brzdícího zařízení: „drak“
• trámec k otáčení budovy: „oj“, „ocas“
• truhla s moučnými síty: „múčnica“
• konstrukce třepající vysévacím rukávem: „hasačert“
• těžká kláda na brzdě (hemu) palečného kola: „drak“.
• horní mlecí kámen: „běhoun“, dolní: „spodek“
• ráhna k otáčení střechy holandského mlýna: „šráky“
Práva a povinnosti mlynářů
Práva a povinnosti mlynářů stanovovala vrchnost, později byla stanovena v cechovních artikulích, kde byli také mlynáři nabádáni k poctivosti, mravnosti,
k soucítění s potřebnými. Byla vymezena práva a povinnosti mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Do cechů byli přijímáni jen lidé vyučení, morálně
a mravně zachovalí, s čestným původem. V mnohých mlýnech bylo možno
spatřit „mlynářské desatero“, vyvěšené ve mlýnici, které svým obsahem působilo
i na chování mlečů.
V Hranicích byl mlynářský cech založen v roce 1772 na popud mlynáře Jakuba Kresty. Cech měl ve znaku mlynářské kolo a sdružoval 27 mistrů.
Cechovní pravidla a cechovní zřízení bylo roku 1859 nahrazeno živnostenským řádem, mlynáři se pak sdružovali ve „Společenstvu mlynářů“, které vydávalo oprávnění k provozování mlynářské živnosti v příslušné oblasti. Společenstva
také pečovala o výchovu učňů a o odborné školství, dbala o staré a invalidní
členy, stanovovala výši poplatků za mletí a dbala o dokonalejší technické vybavení mlýnů.
Platba za semletí
Platba za semletí byla prováděna různě, dle místních podmínek v dané době. Za
šrotování dostával mlynář obvykle naturální odměnu, a to 6 až 8 kg ze 100 kg,
nebo 2 kg rozprachu a 8 krejcarů. Někde odebírali ještě 4 kg méta (mýta). V roce
1920 byly brány 2 kg rozprachu a 2 Kč ze 100 kg obilí. V roce 1939 byly sazby
Společenstvem mlynářů upraveny takto: za mletí 100 kg žita platba 14 Kč a 4 %
promelku. Za šrotování nebo mačkání 100 kg obilí se platilo 6 Kč při 2% promelku. Za loupání 100 kg ječmene na kroupy 16 Kč a 10 % promelku. V roce 1952
bylo stanoveno naturální melné v množství cca 10 % z váhy mletého obilí.
Ve větrných mlýnech mleli především chalupníci a drobní zemědělci. Obilí
k mletí přinášeli na zádech, případně na trakaři, jiní přijížděli s kravkami a s povozem. Mouka z větrných mlýnů byla tmavší a mletí trvalo zpravidla déle než ve
mlýnech vodních. Platba za mletí však bývala nižší. Lidé přiváželi žito (rež) nebo
pšenici, ječmen, viku, hrách nebo kukuřici (turkyň), někdy i pozadky z čistění
zrnin.
Práce ve mlýně
Práce ve mlýně a v jeho okolí byla po celý rok. Spočívala v činnostech s mletím
a s mlýnem souvisejících. Téměř neustále bylo třeba přemisťovat plné pytle
meliva od jednotlivých mlecích strojů a dohlížet na chod strojů i množství vody
v mlýnském náhonu. Několikrát denně bylo nutno zamést prach na všech podlahách. Bylo také nutno přivítat zákazníky, pomoci jim složit obilí, podívat se na
jeho kvalitu, zvážit jej a vysypat. Semleté produkty bylo nutno dát do pytlů a ty
zpravidla i pomoct naložit na vůz. Navíc musela být vedena písemná evidence
o semelku a zaznamenána platba za semletí.
Pracovní doba ve mlýně i v hospodářství byla běžně 16 i více hodin denně.
Bylo–li hodně mletí, mlelo se nepřetržitě ve dne i v noci. V takovém případě se
střídali v obsluze mlýna i členové rodiny mlynáře. Při jarní oblevě bylo nutno
včas vysekat led kolem hrazení vody na splavu i na vantrokách. Při náhlém přívalu vody bylo nutno vyjmout z konstrukcí splavu fošny, které hradily vodu.
Úrazy ve mlýnech
Úrazy ve mlýnech byly poměrně časté. Početné a velké otáčející se a pohybující se
mechanismy mlýnů byly častým zdrojem těžkých úrazů. Velmi časté a nebezpeč-
né bylo zejména nahazování řemenů v chodu na otáčející se řemenice upevněné
na transmisích. Nebezpečná byla i ruční manipulace s melivem uvnitř kapsových
výtahů (elevátorů) či zásahy rukou do prostoru mlecích válců. Jiný druh úrazů
vznikal při práci v prostorech vodních kol, které bylo nutno za velkých mrazů
zbavovat značné vrstvy ledu, která na vodním kole stále namrzala. Vodní kolo
muselo být za chodu ve stříkající vodě osekáváno sekerou (pantokem). Při uvolnění velké kry docházelo k pádu člověka do prostoru, v kterém se otáčelo vodní
kolo. V takových případech nebyly výjimkou ani úrazy smrtelné. Práce v prašném
prostředí byla příčinou častých plicních chorob.
Denní strava ve mlýně
Strava vždy závisela na místních a sezónních podmínkám, převažovalo pečivo
z mouky (chléb, koláče, knedlíky), někdy jáhlová a krupičná kaše, kroupy
(oukrop). Poněvadž ke každému mlýnu přináleželo rolnické hospodářství, tak
stravování bylo ovlivněno i výpěstky z tohoto hospodaření. Dle možnosti byla
chována také drůbež (slepice, kachny, husy, někdy krůty, případně také koza či
ovce) a také vepřík. Zpravidla bývaly ve chlévě i kravky, proto bylo denně k dispozici i mléko, případně výrobky z něj (máslo, sýr, podmáslí). Na zahrádce i na
poli byla pěstována zelenina, brambory, hrách, fazole a obilí.
Denní strava byla asi takováto: na snídani mléko nebo bílá káva a chléb.
K dopolední svačině chléb s máslem, případně se sýrem a bílá káva. V poledne
polévka a koláče. K odpolední svačině byl chléb s máslem nebo koláče s černou
kávou někdy s čajem. K večeři mléko nebo bílá káva s chlebem, někdy zemáky
(brambory). Koláče bývaly k obědu třikrát týdně (v neděli, ve středu a v pátek).
Zvyky
Lidové zvyky v prostředí mlýnů byly různé, osobité a po léta dodržované. Postavení mlýna, ať už větrného nebo vodního, bylo vždy velkou událostí pro širší kraj,
také pro mlynáře z okolí a jeho rodinu. Taková událost neunikla ani krajánkům
a různým podomním obchodníkům (braťkům).
Součástí slavnosti bylo pohoštění, i když mnohdy velmi skromné, neboť
mlynář byl zpravidla stavbou mlýna značně zadlužen. Mlýn byl k takové oslavě
ověnčen a nescházel ani hudebník či harmonikář, který zahrál k tanci.
• Byly–li perutě mlýna zastaveny ve znamení kříže, znamenalo to, že není co
mlít.
• Postavení perutí do tvaru X znamenalo, že mlýn je mimo provoz, bylo tomu
tak i v neděli a ve svátek.
• Na Velký pátek v časné ráno se rodina mlynáře a mlýnská chasa myla do půl
těla u splavu. (Údajně se jedná o připomínku vstupu Ježíše do řeky Hebron).
• Při úmrtí mlynáře zůstával mlýn do doby pohřbu stát.
• Narodilo–li se ve vodním mlýně dítko, přinášel je mlynář v náruči s tím, že
bylo doneseno vodníkem.
Pověsti
V lidovém podání bylo možné se setkat s různými pověstmi a pověrami. Odlehlost mlýnů od dědin dodávala takovým pověstem zcela neopakovatelné kouzlo,
po generace se tak například tradovalo, že:
• v den svatého Mikuláše sestupuje Mikuláš se svou družinou z nebe na zem
po křídle větrného mlýna.
• jednou někdo uvázal ke křídlu mlýna kozu – zesílený vítr pak otáčel křídly
mlýna i s kozou. Od těch dob prý kozy kříčí neee, neee, neee...
Vypráví se také, že některé mlýny mají kouzelnou moc. Když do takového
mlýnského zařízení skočila stará a nepěkná baba, která však byla po celý život
na svého muže hodná, byla přemleta na velmi pohlednou mladici. Pokud však
někdy na svého muže hodná nebyla, vypadla ze mlýna jako stará ošklivá čarodějnice. Bohužel, žádná z žen dosud nenašla odvahu do takového mlýna skočit,
abychom mohli ověřit pravdivost tohoto vyprávění.
Štědrý den ve mlýně
Štědrý den byl až do podvečera dnem pracovním, i když – zvláště odpoledne
– převládaly přípravy a úklid pro slavnostní večeři. Po snídani bylo zvykem
držet celodenní půst až do štědrovečerní večeře. Odpoledne byl postaven na
rozlehlém kuchyňském stole vánoční stromek (zpravidla smrček). Na stromek
byly věšeny různé ozdoby, převážně zhotovené z papíru a ze slámy (řetěz). Také
tam bývalo několik vánočních třpytících se „baněk“. Na větve bývalo zavěšováno
domácí pečené těstové, případně perníkové cukroví.
Na stole pod vánočním stromkem byl vždy položen bochník chleba, koláče
a nádoba s medem. V podvečer byla pomocí rýžových kartáčů vydrhnuta prkenná podlaha, na stůl položen bílý ubrus a na něj pak nádobí. Poté se již jen čekalo
na místního obecního posla a jeho ženu, kteří postupně obcházeli všechny domy
v dědině. Každému hospodáři trubkou odtroubili část některé koledy a popřáli
příjemné a spokojené Vánoce. Do košíku dostali výslužku, tj. koláče, příp. mouku
a kus uzeného. Pak všichni zasedli u stolu, pomodlili se Otčenáš a zavzpomínali
na zemřelé, strádající a trpící. Slavnostní štědrovečerní večeře začínala polévkou, pak bývala zpravidla krupice s máslem, hořčicí a medem nebo s cukrem.
Pak byl podáván čaj a koláče. Po delším společném prožitku štědrovečerního
večera se dospělí odebrali do kostela na půlnoční mši, ostatní až ráno na ranní
pobožnost.
Říkanky
Hastrmane, tatrmane,
dej nám kůži na buben,
budeme Ti bubnovati,
až nám vyjdeš z vody ven.
Nebo:
Vodník sedí na vantrokách
a nohama houpá,
kdo se na něj chodí dívat,
ve vodě ho skoupá.
Jiná:
Vodním kolem voda točí,
kolo točí mlýnem,
mlynář zrní v kámen sype,
podráží ho klínem.
Povídání v lidovém podání
Jářku, já vám vy kakraholti řeknu, jak sme chodili na ryby. Safraporte – nélepší
bylo chytať ryby do prótěnýho košéka. To ale mosel člověk vlísť celé do vody,
vyslečené do naha. Botiska aj kabatisko zostalo na břehu a člověk mosel vlísť do
vody, tak jak ho Pánbu stvořil. Košék se táhnul vodó při dně, nebo kole břehu.
Občas se koš zvihl nad vodu, podívať se, lesy só v něm ryby. Šak nehdy se tak podařilo z vody vytahnóť aj veliký ryby. Tož to sme se potem s chutí oblíkli a hajdy,
pelášili sme dom.
A to vám milí moji řeknu aj o tem, jak sme chytali ryby ve struze na háček. To
se doma vzala pevněší niť a špendlék. Ten se ohnul do podoby háčku a uvázal se
na niť. O kus výše se navlíkl špunt, podle kerýho se poznalo, lesy ryba bere. Na
háček se navlíkla hlésta tak, aby nebyl viděť. Nehdy se chytla ryba brzo, nehdy
šak žádná – jak už to v životě chodí. Dyž nás uviděl hotař, zařval: „Prach a broky,
cházko nečesaná, já vám dám ryby!“. My sme šak na ně ani na něho nečekali.
Zánik mlýnů
Zánik mlýnů – větrných i vodních – byl v průběhu staletí způsoben nejen vlivem
času, povodní a požárů, značný vliv měly i doby válečné. Největší hromadná
likvidace zvláště námezdních
mlýnů však nastala po roce
1948, kdy komunistická státní
moc vyvinula maximální úsilí
o zastavení a likvidaci tisíců
mlýnů, včetně vodních turbín.
Dle statistických údajů byl
v ČSR od roku 1935 do roku
1989 zastaven a definitivně
ukončen provoz 6198 mlýnů!
Katastrofální dopad na
existenci námezdních mlýnů
měly změny poměrů v země-
dělství. Zemědělcům byly po
roce 1948 předepisovány takové dodávky, aby je nebyli schopni plnit, a následně
byla jejich hospodářství zabavována pod správu „státních statků“ či „jednotných
zemědělských družstev“ (JZD). Mnohé námezdní mlýny byly združstevněny
a znárodněny, obilí semílaly jen na zvláštní povolení vydávané příslušným ná-
rodním výborem, což bylo podmíněno splněním všech předepsaných dodávek.
Téměř všechno obilí bylo hned z polí odevzdáváno do výkupních podniků, které
dodávaly obilí k mletí jen mlýnům obchodním. V průběhu deseti roků námezdní
mlýny ukončily provoz a byly státním aparátem předávány k dalšímu užívání
JZD nebo státním statkům ke skladování krmiv a podobně. Budovy mlýnů
nikdo neudržoval. Strojní zařízení bylo ve většině případů zničeno a odvezeno
do kovošrotu.
Jen v nepatrné části zastavených mlýnů jsou dosud zachovány mlýnské
stroje, někteří majitelé mlýnů o ně na vlastní náklady dosud pečují. V ojedinělých
případech byly majiteli mlýnů uvedeny znovu do provozu vodní turbíny, zvláště
na stálejších vodách. V takových případech je vyrobená elektrická energie dodá-
vaná do veřejné elektrické sítě.
Životní podmínky mlynýřů po znárodnění
Mlynáři, kterým byly mlýny znárodněny, byli hospodářsky, společensky i politicky řazeni na okraj společnosti. Byly jim zpravidla znárodněny i jejich byty, mnohdy včetně přilehlých pozemků. Z toho důvodu musili platit nájem, který často
přesahoval jejich možnosti, neboť práce pro ně byla zpravidla jen v zemědělství,
a ta byla v té době velmi špatně placena. Důchod neměli žádný, nebo minimální,
neboť práce v domácnosti a ve vlastním mlýně nebyla po řadu roků uznávána za
„odpracované roky“.
Navíc jejich dětem a příslušníkům rodin byla znemožňována možnost vyššího
vzdělání, mnohdy museli jít přímo ze školy pracovat do JZD, nebo do průmyslu.
Tito lidé prožívali hořké poznání, že obětavá práce a celoživotní osobní oběti
celých rodin jim byly tehdejším režimem přičítány k tíži.
Arnošt Pospíšil
www.historie.hranet.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat