Jak krajánek "Rumuňák" ostrouhal kolečka

Do šalandy Kalouskova mlýna v podvečer před svatou Annou jako by střelil: všecko z ní vyběhlo ven před mlýn, neboť prášek přinesl novinu:

„Starý „Rumuňák“ je tady!“

A opravdu, venku stál s panem otcem, jako cikán osmahlý, silně „zvětralý“, ale pořád ještě statný padesátník, zpříma jako voják, s malým tlumokem na levém boku a se silnou sukovicí v pravici.

Byl to on, známý krajánek „Rumuňák“, jeden z těch věčných tažných ptáků, kteří celý život protoulali světem, aniž vlastně dobře věděli, proč a nač. Už je v nich taková cikánská krev. Ne, že by byli nešiky nebo lenochy od nátury. Znají své řemeslo a dovedou pořádný kus práce strhnout, když se do ní vloží.

Ba mívali občas tu nejlepší vůli se uchytit v dobrém místě na „stálo“, ale...nedá jim to! Ještě tak přes zimu že vydrží ve mlejnici. Ale jakmile to boží sluníčko z jara vysvitne, dostanou trhání, seknou s dílem a ti tam po vodě nebo proti vodě, vše jedno, kam je ty roztoulané boty nesou. Zmizejí v širém světě a není po nich třeba léta památky. Pojednou se však zase objeví z čista jasna, zarostlí, přepadlí, zestárlí, s červeným nosem, v sešlé kazajce, s rozmašírovanými botami, až je jich člověku líto. Ale to nevadí.

Ani léta, trampoty a psoty potulného vandru světem nezkrušily ani za mák jejich veselou, lehkou mysl. Dokud jim nohy slouží a dýmka chutná, je houby zle! O zítřek se jakživi nestarají. Najdou-li práci, dobře, nenajdou-li, také dobře. Svět je široký a mlýnů všude dost. Ňák bylo, ňák bude.

Takovým starým tažným ptákem byl také náš „Rumuňák“. Stokrát se moh´ uchytit v díle, pro svou dovednost v řemesle, jako pro svou veselou a poctivou povahu byl všude rád viděn..

Ale marné bylo všechno napomínání a domlouvání pánů otců, aby pamatoval na zadní kolečka. Odpovídal jim jako ten starý nenapravitelný piják faráři, když ho napomínal, aby zanechal toho hříšného chlastu:

„Už to nejde, už je pozdě!“
„K napravení není nikdy pozdě!“ namítal farář.
„Že není? Nu, tak mám to to ještě času dost!“

A proč mu říkali „Rumuňák“? Přece měl v té umouněné a roztrhané vandrovní knížce, kterou právě panu otci odevzdával, docela jiné jméno. Poctivé české jméno: Jan Martínek. Nu proč! Poněvadž nejraději vypravoval o Rumunech a Rumunkách, k nimž jej dvakrát v životě osud zavál; nejprve když jako voják ležel tři léta v Bukovině, a potom, když ho poznovu na vandru zatáhla touha až do Sedmihradska, někam až za Mediaš do horoucích skal, kde medvědi dávali dobrýtro a lišky dobrou noc.

Tam se mu nebyčejně líbilo. Rumunsky se už na vojně naučil a tak se tam všude dobře domluvil a ku podivu tam dlouho vydržel. Nedal na Rumuny dopustit. To prý jsou hoši jako z křemene. Divoký, ale výborný lid: „Srdce hubka, hlava kámen, křísni, hned je z jiskry plamen.“

Ale s Rumunkami si prý nesmi cizí nic dovolit. „Moc pěkné ženské, ale ostré jako břitvy,“ říkával. „Raději od nich dál než blíž.“

Nic víc nebylo možné z něho dostat.

Proto, když se dnes opět po dlouhém čase objevil náš „Rumuňák“ v Kalouskově mlýně, mrkli na sebe sekerník se stárkem, že tentokrát z něho musí ňáké ty jeho zamilované příhody z rumunského vandru vypáčit, ať to stojí třeba flašku slivovice.

Zasvětili ovšem do svého dobrého úmyslu taky pane otce i paňmaminku, která slavila zítra svátek, a tak se hezky ustrojila, jako na přivítanou milého kamaráda, v šalandě sváteční večeře: uzenina s okurovým salátem. Pane, na to si náš „Rumuňák“potrpěl. K tomu pak hojnost chmeloviny... inu, Martínek byl v sedmihradském nebi a vyprávěl o něm své divy.

„A proč jste se tam tedy u všech všudy do některého mlýna nepřiženil, když jsou tam tak hodní lidé a tak pěkné ženské?“ vyzvídal pan otec.
„Hm, málem by se mi to povedlo,“ pousmál se Martínek-Rumuňák, „ale když ta žába měla...čerta v těle!“
„Čerta?“ podivila se unisono celá šalanda a již nebylo pomoci, Martínek musel s barvou ven.

„Vracel jsem se tenkrát ze Sedmihradska zase jednou domů. Toť víte, Adamovi se i v ráji zastesklo.“

„Bez Evy,“ pozasmála se panímaminka ve dveřích.

„Chtěl jsem to vzít přes Bukovinu, abych ještě navštívil kamaráda z vojny, Frantu Kandíka z Domanic, který tam v tý Bukovině uváz´... sloužívali jsme spolu u jedné škadrony. Teď byl usazen jako kolář v Sučavě.

Navštívím ho tedy, on mě uctil vínem, že jsem jakživ lepší nepil, a rozumí se samo sebou, hned mne přemlouval, abych tam zůstal, že by věděl pro mne o dobrém místě, skoro na samých hranicích Sedmihradska. Mlynář prý je starý mládenec, trochu podivín sice, ale z gruntu hodný člověk; plat je tam dobrý, na stravu taky dobře, jen jednu chybu to má: tuze hezkou a tuze povedenou...neteř, která je po mužských jako dráče a točí mlýnem i mlynářem jen což; ale ten ji zase hlídá jako pandur, aby mu ji žádný chasník nevyfouk´, neboť si starý paprika nejspíš sám na ni myslí, až holčina přijde do let a do rozumu. Musel bych prý v tom umět tedy šikovně chodit, abych vyhověl oběma stranám.

Jářku, tohle bylo něco pro mne; z toho může být veselá komedie... i nemeškal jsem a s doporučením Kandíkovým hajdy tam, do toho horského klepáče na zkušenou.

Hubený hranáč, asi padesátník... byl to sám mlynář Lupul, si mne hodně dlouho prohlížel, musel jsem mu vyprávět celý svůj životopis, z něhož ho nejvíce zajímalo, že jsem vysloužilým hulánem.

,Rozumíš tedy koňům?´ zeptal se mne živě.
,Jako cikán,´ odpověděl jsem mu sebevědomě.

No, to prý rád slyší. Potrpěl si totiž na pěkné koně, měl jich pořád několik párů na louce, ale handloval v nich pořád jako v kudlách, poněvadž ho ti konští handlíři skoro s každým cikánsky napálili.

Byl jsem tedy přijat, ale pod přísahou, že si jeho neteře ani nevšimnu, a jakmile bych zmerčil, že snad po mně kouká ona, že mu to hned povím.

Neptejte se, jak se mi díval zostra do očí, když ten slib ode mne bral; a což teprv, když se Danila kmitla ve světnici a já nad její krásou -ač byla oprvdu jako jabloňový květ- ani dost málo neužasnul, nýbrž jsem ji jen lhostejně pozdravil, jako kolozubou babku.

Odpoledne už mne zvala na examen.
Odkud že jsem, jaké je to u nás v Čechách, a proč že jsem tam nezůstal?
,Pro děvče,´ nalhal jsem jí. ,Oklamala mne.´
,A byla hezká?´

,Ach, bože,´ vzdychl jsem, ,takové krásy neviděl svět. U nás v Čechách máme vůbec ty nejhezčí holky na světě!´

Zaškaredila se trochu, koukla na mne šejdrem, a optala se náhle:,Hezčí než jsou Rumunky?´
,To si myslím, ani porov...´ ale nedořek´ jsem, neboť dopálená mi vlípla ťafku a vykříkla: ,Nezdvořáku!´a odběhla.“
„Hahaha, to bylo pěkné přívítání do díla!“smála se šalanda.

Martínek si však přihnul, rozdýmal dýmku a pokračoval samolibě: „To nejlepší, jaké mne mohlo potkat. Neboť starý Lupul nás špehoval zpovzdálí, uslyšel, jak to pláclo, a když jsem mu vysvětlil, proč a zač mi ji vlípla, poklepl mi spokojeně na rameno a poučoval mne: ,Jen se tak drž pořád a o všem, co ti řekne, hned mi dej věrně zprávu. Nebudeš toho litovat!´ A já se opravdu držel, pokud to šlo; jako bych měl místo krve v žilách syrovátku.

Kolikrát mi už řekla zlostně, že jsem rampouch, nebo dokonce i pařez, ale já pořád nic; a tak jsem se starému strejdovi Lupulovi tak zalíbil, že měl ke mně za půlléta důvěru jako k vlastnímu synovi. Stal jsem se jeho pravou rukou.

Žádného koně beze mne nekoupil, se všemi spekulacemi se mi svěřil a všechny své spořitelní knížky mi ukázal. Měl jich, pane bože, jako karet, až se z toho mamonu dělaly člověku mžitky.

Jedna pak zněla na Danilino jméno, ale poměrně na malou sumu, toliko na dvanáct set zlatých. To prý je její mateřský podíl.

Čert mi napískal, že jsem jí to jednou mezi čtyřma očima řekl. Trhla sebou, v očích se jí zableklo a stiskla mi za to ruku, až mě to projelo jako elektrika.

Čertoval holka, od té chvíle jsem byl v limbu! Musel a musel jsem pořád na ni myslet, jako očarovaný, ať jsem se bránil jak bránil.

Jezdívala na koni jako kavalerista, chodila na hony... zatracená žába...udělala mne!

A proto, pomyslete, jak mi bylo -zrovna o svatém Janu na můj svátek, když nad náhonem ke mně přistoupila s dvojkou přs rameno, zasmušilá jako noc a řekla mi:

,Janku, měj se tu dobře! Nikdy mne už nespatřiš!“
Myslel jsem, že špásuje.

Ale ona mne popadla za obě ruce, pohlédla mi do očí a řekla: ,Nežertuju, jdu se... zastřelit! Strýc mne chce za ženu! Dnes mi to řekl. A tys takový nekňuba, který nemá oči, který je slepý jako krtek a neujme se ani nešťastného děvčete, které ho má tak rádo!´

No, pomyslete si, jak mi bylo! Hlava se mi zatočil jako běhoun, že jsem v tu chvíli nevěděl čí jsem. Nevypravil jsem ze sebe nežli ,Danilo!´ a sevřel jsem ji do náruče a líbal a líbal jako blázen.

Od té chvíle, rozume, dobrou noc! Měla mne, ochechule, a mohla si se mnou dělat, co chtěla! Navedla mne, abych vypálil starému ze šuplíku její spořitelní knížku, nato že spolu pláchneme do sousedního Sedmihradska, dáme se tam od popa po sedmihradsku oddat a potom strejdovi napíšeme, že jsme svoji, aby nám odpustil.

Zná prý strejdu: až se vyláteří, odpustí nám všechno, poněvadž nám tak uvyknul, že by se bez nás na té samotě ukousal.

Když vám takhle domlouvá krásné, ohnivé osmnáctileté děvče... jářku, ptám se, odolali byste? Tak se i mně zdál její zbrklý nápad nejmoudřejší ze všeho, co se dalo dělat, i svolil jsem.

Kdysi strejda Lupul nechal viset klíčky ve svém šupleti s těmi knížkami a povyšel ven. Trás´ jsem se sice jako vosika, když jsem šuple vytahoval, ale nešťastnou náhodou ležela ta Danilina knížka zrovna navrchu. Chňap a už byla v mé kapse! Jářku, to bych vám byl přál vidět, jak mi ji ta čipera vyškubla a jak to uměla narafičit, aby ji hned nazejtří strejda poslal s drůbeží a máslem na trh do města, odkud se večer vrátila bez spořitelní knížky, ale s dvanácti stovkami za ňadry!

,A teď honem odtud!´ přikázala mi. ,Zítra večer pláchnem.´

Což nebylo tak těžké. Strýcovi koně se pásli až do soumraku volně za mlýnem na louce, šlo jen o to, hodit na dva z nich nepozorovně sedla a zmizet do lesů, jako bychom si vyjeli na večerní projížďku. Domluveno. Ujednáno.

Jakmile strejc Lupul odešel večer do krčmy, já hajdy na louku, osedlal jsem dva nejlepší koně a hnal jsem se s nimi k lesu, kde mne už Danila s ranečkem očekávala. Chtěl jsem jí pomoci do třmenů, vtom se uděřila do čela a zděšeně zvolala:

,Panebože! Zapomněla jsem doma v ložnici na stolku svůj křestní list!´

Zůstal jsem jako zkoprnělý, neb tolik jsem věděl, že ani v Sedmihradsku nemohou oddat pár bez křestních listů. Co zbývalo, než pro ně doběhnout.

Nechal jsem ji s oběma koni u lesa a běžel jsem zpátky do mlýna; vkradl jsem se jako zloděj do její ložnice a posvítil jsem si sirkami na její stůl. Skutečně se tam bělal arch papíru, ale nikterak nevypadal jako křestní list.

Rozžehnul jsem tedy svíčku, koukal na papír a...zdřevěněl jsem. Víte, co tam stálo?

Můj milý hloupý Janku! Děkuji Ti, žes mi pomohl k útěku s mým drahým Stefanem. Zítra jsme manžely. Ať se strýček na mne nehněvá. Nemohla jsem si nijak pomoci. Danila.

Svíčka mi vypadla z ruky, krve by se byl na mně v tu chvíli nedořezal ani košerákem.

Ten Stefan – to byl myslivecký adjunkt ze sousedního panského revíru. Takový holobrádek, ale ta jeho myslivecká kamizola ji omráčila. A já trouba nic neviděl a dal se od nich napálit! Ještě dnes bych si napohlavkoval, když si na to vzpomenu.

V první ráži mě nic moudřejšího nenapadlo, než běžet za strýcem do krčmy a vyjevit mu tu pěknou novinu. Rozumí se, až na tu vkladní knížku... No, neptejte se, jaké dělal dílo! A což teprv když pohřešoval dva koně i se sedly. Chtěl postřílet celý mlýn.

Ve mně hrklo jako ve starých hodinách. Dá-li je zítra stíhat a ta žába nakonec na mne vyzradí, že jsem jim pomáhal k útěku já...

Neváhal jsem a jak příštího jitra starý odjel s bejkovcem z uprchliky do Sedmihradska, vzal jsem tady nohy na ramena a pak už mne Bukovina nespatřila.“