Jak doktor Šmidra vyzrál na divoké kachny

„I jeminánku, pan doktor, to jsou k nám hosté!“ vítala panímaminka na svojšickém za krásného letního odpoledne asi čtyřicetiletého, myslivecky ustrojeného cvalíka, s modrými brejlemi, s ručnicí přehozenou přes záda napříč, se žlutými koženými rukavicemi a s černým huňatým psem na šňůře.

Byl to doktor Šmidra, veselý starý známý, Pražan, který už po několik let trávil letní prázdniny v nedaleké myslivně u svého švagra, fořta „Na hůrce“, a při tom hrozně rád zapadal do svojšického klepáče, kam prý ho něco táhne, ani sám vlastně neví co. Zdali roztomilá paňmaminka, nebo ty špicované šprýmy pana otce Sochůrka, nebo ty divoké kachny na svojšickém rybníce. Ďas ví!

„Fí, to je dnes parno!“ ulevil si doktor Šmidra především, otíraje se červeným hedvábným šátkem svou do hola ostříhanou kulatou hlavičku, načež se optal: „A kde máte starého?“

„Na sadě, pod jabloní...to víte, na poležánce.“

Doktor Šmidra vytáhl zlaté hodinky. „Co, ve tři odpoledne ještě spí? To mu nemáte trpět! Půl hodiny po obědě a dost!“

A jako s keserem se hrnul do sadu, utrh´ cestou metlici, aby jí zašimral spícímu panu otci pod nosem!

Hepčí! A Sochůrek procitl; zahlídnuv metlici v rukou chechtajícího se doktora, byl ovšem hned doma: „Necito, nezbedná, takhle člověka v nejlepším snu přetrhnout!“ káral ho položertem, polopravdivě, ale podával mu nicméně přátelsky pravici, za kterou ho silák Šmidra popad´a tahal vší silou, až ho zvedl.

„A co se vám tak pěkného zdálo, ospalo?“

„Aby vás vzal čert a letěl s vámi bez balonu přes topoly a přes rybník někam do horoucí skály, kde ty doktory smaží jako koblihy. Ale na nejhorším loji.“

„Aha!“ řehtal se doktor Šmidra. „To jste byl včera na pimprlové komedii, kde hráli Doktora Fausta?“

„Ba ne, ale než jsem usnul, četl jsem v novinách o tom kurážném Francouzovi, Blériotovi, jak přeletěl mořskou úžinu z Francie do Anglicka se svým vrtulníkem za třiadvacet minut a jaké slávy mu proto dělají. A tu jsem si vzpomněl na našeho starého sekerníka Sofroně, kdyby on se byl dožil, chudák, dnešních časů a těch všech vynálezů; polovic jich už před třiceti lety nosil v hlavě, ale neměl na to, ubohá duše, prachů a neuměl to světu prodat. Už tenkrát byl přesvědčen, že lidé před věky uměli lítat, a že to zase dovedou, jen co si na to pořádně šňupnou! Neboť odkud prý by se vzaly všechny ty pověstí o čarodějnicích, jak lítaly na košťatech? Není dýmu, aby nebylo pečínky, a není šprochu, aby nebylo pravdy trochu. Už ten rytíř Horymír, když skočil z Vyšehradu přes Vltavu na kouzelném koni Šemíku, prý jistě znal tajemství letu, který odkoukal nejspíš velkým zeleným polním kobylkám.“

„A proto ono se podnes takovým drobnějším rytířům u nás říká ,kobylkáři´!“ hyzdil se se doktor Šmidra, ale povytáhnuv hodinky, zarazil se:uchopil pana otce za ruku, jako by chtěl zarazit stavidla hovornosti.

„Apropos, o tom Sofroňovi mi to dopovíte až v podvečer, kamaráde, teď bych se rád podíval na rybník.“

„Ach, vy jste přišel na kachny?“ stavěl se pan otec Sochůrek nedovtipným.
„Jak vidíte, fořt mi půjčil svého Azora, který prý znamenitě aportuje...“
„Divoké kachny?“

„Všecko prý, jenom ne mlynářské čepice: křepelky, koroptve, zajíce a tak snad taky divoké kachny.“

„Ale to budete muset na ně střílet tentokrát srnčími broky ze břehu, neboť pramice nám teče jako cedník, je plná vody!“ podotkl Sochůrek šimraje čepici.

„Ze břehu?“ zakabonil se doktor Šmidra. „Kdypak divoká kachna připlave ke břehu na dostřel?“

„Pravda, mrchy nerady ve dne z rákosí a když, tak vždycky doprostřed rybníka; teprve k večeru, když je hezky ticho, odvažují se smělejší z nich nakouknout ke hrázi. Máte tedy času habaděj a libo-li trochu culifindy, pojďme posvačit!“

Rád nerad, následoval doktor Šmidra s Azorem pohostinného pana otce do mlýna, kde již dovtipná panímáma dávno vařila, ne culifindu, ale božíhodovou kávu pro milého čtveráka doktora, v němž nebylo takto sice žíly dobré, ale který jí přece jen leccos dobrého prokázal; tak jí předloni vyplomboval zdarma vykotlanou stoličku, která ji od té doby nezabolela, loni jí dal výborný flastříček na kuří oko, takže se vylouplo do kořene a letos jí přivezl vodičku na pihy. Snažila se mu tedy odměnit, jak jen mohla, a tak i dnes, když uslyšela jeho mrzutý stesk na děravou pramici – hned poručila práškovi, aby běžel z ní vyházet vodu a škvíry v ní dobře ucpal konopím.

Pan otec sice pochyboval, že tohle „plombování“ půjde tak snadno, ale doktor Šmidra byl přesvědčen, že se plomba zdaří, i strčil klukovi šesták do dlaně a srkaje výbornou kávu, poslouchal trpělivě dále páně otcovo vypravování o nebožtíku sekerníkovi Sofroňovi, jak by už před třiceti lety byl málem vynalezl létací stroj; pozoroval let vlaštovek i holubů, komárů i brundibárů, chroustů i ostřížů, roháčů v háji i čertových šídel nad rybníkem a říkával, že člověku neschází nic než taková síla v ramenou, takové hejble, jako má to ptactvo, ten hmyz a ti lítací brouci ve svých křídelních pantech. Kdyby se to dalo nahradit nějakým silným perem, nebo nějakou parní mašinkou, lítali bychom ne-li jako ostříži, vlaštovky a holubi, však aspoň jako chrousti, roháči a šídla nad rybníkem; -no, neměl snad pravdu?

„Hm,“ přísvědčoval doktor Špidla, pohlížeje opět na hodinky, - „ale to byl právě ten malér, že před třiceti lety jsme ještě nic nevěděli o benzinových, plynových nebo elektrických motorech i akumulátorech, jako víme dnes. Všechno má svůj čas...“

„Jako ty kachny!“ smál se pak otec, až doktorovi sladká buchta hořkla v ústech.

Panímaminka se však odvážila k opozici: „Já tomu nevěřím, že budou lidé kdy lítat! Kdyby to Pánbůh byl chtěl, byl by nám dal křídla jako andělům; ale on věděl, proč nám jich nedal; že by potom teprv nebylo s mužskými k obstání; každý druhý by uletěl své ženě co chvíli přes hory doly, nevěrník, za jinou, jako vrabec!“

Oba muži se kuckali smíchy, ale panímaminka se nedala mýlit:

„Já si myslím, co Bůh stvořil, dobře stvořil, a jaká je to hříšná myšlenka, chtít božskou moudrost překonat a přemudrovat. S tím lidským létáním mi to připadá, jako by naše husa na dvoře reptala, proč nemůže lítat jako ta divoká husa v oblacích nad ní; vždyť je taky husou, má taky peří a křídla a přece jí to není dáno. Anebo ta domácí a divoká kachna. Jaký je rozdíl mezi nimi? Skoro žádný, leda v barvě peří. Plavou vedle sebe na rybníce, ale zaplácejte rukama: divoké kachny se hned zvednou jako střely do výšky, domácí však nehnou ani křídlem.“

„Poněvadž nemají tak prudkou krev a kuráž jako ty divoké,“ vysvětloval doktor Šmidra už všecek jako na trní, neboť minula již dávno čtvrtá hodina a on slíbil ženě i sestře fořtově, že jistě dnes budou mít k večeři čerstvě střelené divoké kachny.

Vtom vešel prášek Ferda nějak nesměle. Žmolil čepici a jektal: „Prosím, ono to nejde ucpat. Pramice je moc a moc rozeschlá; má škvíry, že se do nich vejde palec!“

„Saframentský malér!“ udeřil pan otec do stolu, až zařinčely šálky, kdežto doktor Šmidra zkoprněl nemilým překvapením a jen ze sebe vypravil slabým hlasem:

„Co teď?“

„Jak jsem řekl, před soumrakem možná. Na čekání byste mohl některou střelit ze břehu. Ale to je vzácná náhoda. To by muselo být v celém okolí rybníka náramné ticho, a to se dá u nás těžko docílit.Víte však, jak se na ně můžete dostat? Jedině tím, vlezete-li s ručnicí bez psa sám do vody a přebrodíte-li se hodně tiše do rákosí; hloubka tam nikde není víc než pod pás a všude samý písek. Až budete uprostřed rákosí, zakašlete hodně silně a kachny se vám zvednou na třicet kroků od vás jsko mračno, že jich můžete dvěma ranami srazit jako vrabců!“

Tohle doktorovi Šmidrovi říct´, a již byl vzhůru, již se chápal pušky a hajdy s Azorem k rybníku!

„No, no, ne tak zhurta!“ volal za ním pan otec. „A psa usaďte ve vší tichosti u svých šatů na břehu za keřem, ten se nesmí před výstřelem ani ukázat, sic je všechno prohráno. Kachny zmerčí psa na sto kroků a jsou ta tam!“

Doktor Šmidra poděkoval za poučení a za dvě minuty nato se už na hrázi u rybníka za vrbou svlékal.

Voda byla teplá jako louh, rozumný pes hlídal šaty s vyplazeným jazykem, ani sebou nehnul, a náš nimrod Šmidra, vysléknutý jako ten Adam, kradl se s flintou pořád hloub s hloub do rákosí, ale tak opatrně, že kachny nic nezaslechly ani nepostřehly, ať byly sebevykoukanější. Konečně když přibývalo hloubky, že voda sahala už skoro pod paždí, doktor Šmidra nasadil lankasterku k líci a hlasitě zakašlal. V rákosí to zašplíchalo, zachrastilo a frrr – nejmíň deset divokých kachen splašeně vyletělo! Bác! Bác! A dvě spadly jako hrušky do vody.

„Azor! Aport!“ volal šťastný Šmidra z vody. Azor se vzchopil po ráně jako střela, ale stál u šatů jako voják na stráži.

„Azor! Aport! komandoval zase povýšeným hlasem náš lovec a ukazoval na zastřelené kachny uprostřed rybníka.

Ale co milý Azor? Vrtěl sebou, vrtěl, pak poskočil, chňapl Šmidrovu košili a … hup s ní do vody, aby ji svému pánovi aportoval! Tohle ještě doktor Šmidra neviděl!

„Prase – rybo!“ vítal rozzuřen dobrého psa, vyškubl mu promáčenou košili z tlamy a křičel na něho znovu co měl síly: „Aport! Šén! Aport!!!“

Pes nelenil, obrátil se, ale... místo za kachnami plaval ke břehu, chňapl tam Šmidrovy kalhoty a zase hup s nimi do rybníka jen to žblunklo! No, štěstí pro psa, že nedala příroda lidem na nahém těle narůst kapsy, do nichž by si byl mohl doktor Šmidra nabrat pár ostrých patron; jinak by v tom vzteku Azora zastřelil.

„Bestia pitomá!“ soptil s napřaženou puškou a chvátal mu vstříc, aby ho pořádně natřel; ale vtom si si ještě včas vzpomněl, že má v kalhotech hodinky, peníze a klíčky, což by všechno z nich mohlo vypadnout, kdyby pes ze strachu před výpraskem kalhoty opustil. Přehodil si tedy raději pušku přes rameno a vzal chvatně bez hlesnutí od dobrého aportéra své kalhoty, které byly sice skrz naskrz mokré jako houba, ale měly v kapsách hodinky, peněženku i klíčky...

Rozumí se, že už na něj „aport“ do třetice nevolal, brouzdal se s promočenou garderobou v náručí pln vzteku z rákosí ku břehu, kde se vtom z olšoví vynořil pan otec. Viděl zpovzdálí od stavidel všechno a smíchy se ještě prohýbal...

„Safraporte, vy toho nesete plnou náruč! Doktore, vy jste pašák!“ škádlil dopáleného Šmidru, sotva chudák vylezl na břeh.

Ten ovšem láteřil na pitomého psa, na fořta, že ho s ním nabrk´, na rozeschlou pramici, na práška, že mu ji nespravil; na pana otce, že mu tak poradil, inu na celý svět.

„Čert by mne vzal!“ končil. „Teď mám jít v mokré košili a v mokrých kalhotech bez pírka domů!“
„Vždyř se mi zdálo, že vás bral; ale nohu si proto za krk nemusíte dát: košili a kalhoty vám půjčím a pro kalhoty vám doplave náš prášek jako vydra.“
„Dobře!“ zaradoval se doktor Šmidra a hned mu otrnulo; ale nikdy už – to se zařek´-prý takhle na kachny nepůjde.!