Kdo by to byl řekl, že v takovém nepatrném hnízdě, jako je jihomoravský městýsek N., sedává večer co večer v začouzené „Besedě“ zájezdní hospody při kartách mezi obyčejnými strýci a kmotry Vrtělem, Bumbalem, Pleskalem, Zmeškalem atd. pár starých českých...šlechticů! A to zdejších a neodnárodnělých, kteří v celém svém životě nepromluvili slova německého, ani snad tenkrát ve Vídni ne, když jim zvědavost nedala a zajeli si tam na světovou výstavu.
Jsou to koželuh Baron a mlynář Franta Kavalír. Bůh suď, jak k těm panským jménům přišli! Erby k nim nikdy nenašli a také nikde nehledali v zemských deskách, patří-li jim kdes nějaký velkostatek po meči nebo po přeslici.Oba už mají málo vlasů pod čepicí, ale zato svých šest křížků na zádech, dobrý žaludek a nevysychající humor, který vyplave z největších trampot a psot vždy zase jako sluníčko z mraků a rozveselí celé okolí. A to jim úplně stačí.
Právě přišel z Prahy pěkný plakát, který hostinský lepil na dveře šenkovny. Představoval hezkou, ale polonahou dívčinu, kterak si na Františkově nábřeží zacloňuje dlaní oči a dívá se na staroměstské mlýny, kolik je na vodárenské věži hodin.
Bylo to pozvání na pražskou jubilejní výstavu a to zavdalo, přirozeně, látku k živému rozhovoru a budilo chuť ke „skoku“do zlaté Prahy, o jejíž kráse zvláště pan otec Kavalír horoval jako zamilovaný mladík.
„No, do Prahy bych se v životě ještě sám rád jednou podíval, ale do Vídně mne do nejdelší smrti už nido nedostane!“ zaříkával se sedesátipětiletý mistr koželuh Matěj Baron, a zamračil se do sklenice jako kakabus.„Ani se mnou ne?“ škádlil ho pan otec Kavalír.
„No s vámi už teprve ne!“ rozkřil se Baron, hroze panu otci dlouhým troubelem dýmky, kterou právě vyklepával.
„Ale vždyť tomu bude už pomalu pětatřicet let, co jsme si tam vyhodili z kopýtka...“rozesmál se pan otec, až se mu zalévaly oči. „Jářku, tenkrát tam u Šerla, to přece byla švanda, který stála za pár grošů.“
„Ani mi nevzpomínejte, prosím vás; jak je tomu pětatřicet let, dělá se mi hořko na jazyku. To byl pěkný groš, děkuju, nechci, ještě dnes bych si pro tu hloupost napohlavkoval...!“ pobroukával zazobaný, ale moc šetrný Baron, jako starý medvěd, zatím co pan otec Kavalír jedva dusil smích.
Tím byla ovšem zvědavost sousedů nadmíru rozjitřena, než aby nechtěli konečně jednou zvědět to vídeňské výstavní dobrodružtví našich dvou pánů „šlechticů“,o němž žádný z nich nechtěl nikdy jak se patří s barvou ven.
Krejčí Vrtěl, jako rozumný diplomat, začal tedy z nich tajemství šikovně vytahovat.„To vám pan otec Kavalír proved´ nějaký svůj mlynářský kousek?“ vyzvídal soucitně na Baronovi.
„To víte, že on to všechno spískal, jako vždycky! Já do toho přišel jako Pilát do kreda. Já jsem byl tehdy mladý zajíc, Bůh je mi svědkem, nejel jsem do Vídně na žádné freje a tartasy, nýbrž jen na vyhlášenou světovou výstavu; ale on, sotva jsme se tam trochu rozhlídli, neměl stání, a večer co večer mne sváděl, abych si přece taky okoukli, když tu jsme, ty veselé noční zábavy Vídeňáků, to prý patří k věci, a svět by se nám vysmál, kdybychom se vrátili z Vídně a neviděli ani ten bujný život v těch vídeňských šantánech a redutách, nebyli ani v tanečních sálech u Šperla a nikde... já mám ten zvyk, že si na cesty brávám s sebou vždy raději o stovku víc než míň, pro strýčka Příhodu. On, kujón, to věděl, a proto nepovolil, až mne svedl k flámku, po kterém jsem měl hlavu jako nakřáplý hrnec a portmonku jako vybouchanou kvíčalu.“
„Nevídáno pro těch pár desítek,“ chlácholil žalujícího skrblíka vesele obžalovaný.“Zato jste viděl krásy a divy světa, že jste je jakživ nespatřil a už nespatříte. Jářku, vždyť jste byl jako v Jiříkově vidění, když jste se procházel těmi nádhernými osvětlenými sály, kde hrály tolikeré hudby, kde tancovalo, smálo se a štěbetalo, dovádělo a prozpěvovalo tolik kop nejfešnějších slečinek, až z té krásy oči přecházely a hlava šla kolem.“
„Však se mi také zamotala, až hanba mluvit....nechme toho, zapijme to a basta!“ mínil mistr Baron a ponořil nos do sklenice, jako by ho chtěl v ní utopit.
Ale rozjařená společnost dorážela zato dvojnásob na pana otce, aby přece dopověděl jádro věci“ „Vždyť vlastně dosud nic nevíme!“
„No, taky se vlastně žádné neštěstí nestalo,“ rozvázal teprv pak pan otec Kavalír. „Jen malá outrata, úraz pro kapsu, a to zavinila pouhá náhoda a pouhý šťastný nebo nešťastný můj nápad, jak chcete! Když jsme se už tak dobrou hodinu po všech sálech u Šperla nakolendrovali a všechno to víření krásných ženských okoukali, pocítili jsme přirozeně strašnou žízeň a chuť na vídeňské řízky; i koukáme po nějakém šikovném stolu, odkud by byl pěkný rozhled, abychom se tam uvelebili. Ale všude bylo nabito, všechno obsazeno, až na čtyři stoly, na kterých však byly německé cedule: ,Zadáno!´
,Eh,´ povídám. ,Nedbejme, neumíme německy, co je nám po těch cedulkách,´ a usedli jsme k jednomu prázdnému stolu.
No, rozumí se, hned tu byl číšník a prosil, abychom se odtud laskavě zvedli, že prý je to vyhrazeno pro jakousi vrchnost.,To je pro nás,´ odsekl jsem mu česky. ,My jsme ta vrchnost: Baron a Kavalír z Moravy!´
Jak tohle uslyšel, číšník hned roztáhl obličej jako ouplněk, a po česku nás vítal nejuctivějšími poklonami.
Poručili jsme si večeři a jedli a pili v bázni boží sami, jako dva bimbasové.Můj nápad se tuhle sousedu Baronovi tenkrát znamenitě líbil, co chvíli mne šťouchal: ,Hleď, jak to na nás všechno kouká. Ty ženské, jak si nás prohlížejí, div nás nesnědí očima!´
,Prosím tě,´ povídám, ,bolí je asi nohy, rády by si k nám přisedly, ale ostýchají se.´
,No tak je můžeme pobídnout,´mínil rozjařený Baron a zavolal nejbližšího číšníka.
Byl to však náhodou Němec jako poleno, a přes všechno namáhání ne a ne se s ním domluvit.
Sebrali jsme tedy všechnu svou němčinu dohromady, a baron mu vykládal, zatím co já ukazoval a mrkal.
,Feše Damen, hier frajplac, frajštyš!´Sklepník porozuměl, usmál se:,Bitte,´ odběhl a za chvilku už nám přiváděl k našemu stolu dvě...inu bohyně! Jinak to nejde říct!
Jedna světlovlasá, druhá snědá jako Taliánka.
A obě uměly česky. Přisedly si k nám, poručily si hned láhev drahého vína, štěbetaly jako hardští kanáři a říkaly nám ,Excelence´! Inu, roztomilá koťátka, že Barone!“
Zamračený mistr Baron se usmál, zašťáral se v dýmce a povzdech: „Což o to! Ale jak pily a jedly!“„Nu, co by nejedly, když byly při apetitu a řeklo se jim, že mají u nás - ,frajtyš´! Vy byste na jejich místě taky jedl.“
„Takové drahé pamlsky, jakživ ne!“ rozhorlil se mistr Baron nanovo, „svět neviděl takovou marnotratnost a hříšnou mlsotu! A jen se v tom lososu, kuřeti nebo bažantu ponimraly, už zase jídelní lístek, už se zase radily, co si mají dát...“
„Ale vy sám jste jim radil a vybíral s nimi a poroučel jako starý, jen nezapírejte, milý Barone!“„No, radil, vybízel, když se pořád na mne o radu obracely a ten jídelní lístek mi strkaly pod nos a pořád silnější a silnější vína do mne nutily, ty ochechule!“
„Poněvadž jste se jim víc líbil než já; poněvadž u vís cítili napěchovanou tobolku. Já jim připadal jao drobet dutý kavalír a na takového masařky nejdou!“
„Anebo jste je tajně na mne nasadil, šelma kropenatá jste na to už tenkrát byl; kdopak mi to pod stolem pořád šlapal na nohu v domněním, že je to noha té Heleny nebo Míny?“
„To se vám něco v tom rauši zdálo! Vy jste náramně rychle pil, celý jste jen hořel, a kdyby si ty fešandy přály modré s nebe, byl byste jim je objednal jako ten šampus! Jak začaly špunty bouchat, už jsem věděl, že je zle; už jsem objednával fikra, abychom se ve zdraví dostali domů; ale vy ne a ne, byl jste v sedmém nebi - tom Mohamedově, že byste byl objímal i staré báby ze špitálu. Zval jste ,přítelkyně´ a jejich pány zevlouny, aby si též s námi zavdali, a tak teklo šampaňsé jako voda žlabem. Snad byste se byl v něm utopil, kdybych vás nebyl vzkříšil a vzpamatoval tím rámusem, jaký jsem pojednou strh´, že se mi ztratila tobolka...“
„Kterou jste zatím asi nechal schválně doma!“„Naschvál pamatuje na zadní kola! Hned tu byl policejní komisař a začal tu bandu prověřovat; nás ale, jak jste zapravil tu nekřesťanskou outratu, špicoval horempádem domů, čímž nás zachránil ode všeho zlého, amen!“
PASE POR TU BLOG Y FUE TODO UN HONOR, DESDE JAEN SUR DE ESPAÑA UN SALUDO
OdpovědětVymazat