Jak Matýsek "Zpěváček" hlídal

To zase jednou byl v šalandě na klabanském hlahol! Jako o posvícení. A prosím vás, jak by nebyl. Předně: neděle po žních -mletí celý týden až do ztrhání... sedláci už nepamatovali takové ourody a proto nekoukali ani na groš. I ten prášek chrastil nikláčky v kapse. To byla jedna příčina všeobecného veselí. Druhá pak: stárek se z neděle žení a na rozloučenou se svou mládeneckou svobodou dává kamarádům tak malé bene. Vepřovou kejtu a čtvrtně protivínského. Třetí pak a nejhlavnější příčina: po vodě přikolendroval belhavý Matýsek „Zpěváček“, starý známý čtverák krajánek, který znal písniček jako nikdo hned tak, a samé povedené, dovádivé, na všechny stavy a na všechna řemesla na světě: na kněze i na sedláky, na pány i na vojáky, na rychtáře, na bednáře, na hajné i na pytláky, na krejčí a kominíky, na mlynáře, na kováře, na hodné i taškáře -si doved zabrousit písničkou, jen to cvrnklo.

Právě vstoupil do šalandy domácí mistr kovář, starý hranatý Brumlík, pousmál se, popřál šťastný dobrý večer vespolek a lezl za stůl. Ale náš povedený Matýsek už ho vítal písničkou:

„Žádnej neví jako já,
nač kováři pijou:
ze starého železa
nové cvočky bijou!“

Rozjařená chasa, rozumí se, propukla v hlasitý smích, což však našeho mistra Brumlíka rázem popudilo.

„Ah, už jsi tu zase hajdaláku!“ ušklíb se na Matýska, div nezavrčel. Ale náš Matýsek se sklenicí v ruce se mu vesele vysmíval do očí s jinou:
„Já nic nedělám,
přec se dobře mám;
já nic nedělám, dobře se mám!
Kováři dělají, přece nic nemají -
já nic nedělám, dobře se mám!“
Tím si okamžitě Brumlíka udobřil.
„To máš svatou pravdu!“ přisvědčoval mu spokojeně. „Kováři dělají, přece nic nemají.“ A hned si s ním zavdal.

Za chvíli po kováři přišel hajný Sojka. Denní skoro host a veselý kumpán od kosti. Jen zahlídl Matýska, hned k němu a podávaje mu ruku, vítal ho kamarádsky:

„I ty jedna lopatko! Ještě pořád tě pro tu tvou hubu nezavřeli?! Brzo-li tě pak už nachytají?“

„Až přijde Káča z Kelče!“ odpovídal mu sebevědomě Matýsek „Než na nás hodné dojde, musejí přece dřív šelmy hajné pochytat. My krajánkové se můžeme procházet po světě jako svatí apoštolové, poněvadž máme dobré svědomí. Ale vám hajným třese se svědomí pořád jako korčák.“ A již měl hned nasnadě písničku:

„Hajnej, hajnej, hajnej,
to je šelma tajnej,
on prodal smrčku,
hned ji měl v krčku.
Hajnej, hajnej, hajnej,
to je šelma tajnej,
ona prodal doubek
za piva soudek.“
„Že tě, ostudo, ještě žádný automobil nepřejel!“ durdil se hajný a hned oplácel Matýskovi:
„Krajánek plavajzník,
chtěl on se oženit,
nechtěla ho panna žádná,
že je slota nepořádná -
musil si vdovu vzít!“
„Oho!“ vpadl mu náš Matýsek v tu chvíli do textu:
„Ta mlynářská chasa
vysoko se nese,
lecjakás panenka
ta jim nešikne se!“
Čímž arci se trefil veškeré chase do noty, že ihned se rozlehlo šalandou hřímavé: „Výborně! Nazdar Matýsku!“ A přiťukávání sklenic nemělo konce.

„No ale,“ ozval se mládek. „Vždyť s nám Matýsku, vlastně posud ani nepověděl, jak ses po celou dobu měl, co jsme se neviděli.“

„To je pravda!“ domlouvali druh přes druha. „Vypravuj přece, jaké jsi kde zažil trampoty a legrace po světě!“

„Eh, to víte!“ mávl Matýsek rukou, jako by odháněl mouchu, zač to naše řemeslo dnes stojí! Darmo mluvit! Chvíli to ujde, ale za chvíli se už zas člověku daří jako tomu ševci, co dělal o pouti svatého Filipa. To neznáte? No, v Hejné mají kostel svatého Filipa. Blížila se pouť a že to bylo poutnické místo, nakázal pan farář kostelníkovi, aby už zčernalou sochu svatého Filipa v přístěnku vedle oltáře pěkně umyl a vyleštil. Kostelník lenoch si to nechal až na poslední den před poutí a potom v tom spěchu, jak milou sochu drhnul kartáčem, urazil jí hlavu a že byla z kypsu, tak byla hlava na třísky. Co teď? Bezhlavého svatého Filipa tu přece nemohl nechat stát! Ale nouze naučila Dalibora housti. Kostelník si vzpomněl, že je ve vsi švec, chudý přištipkář Vaňousek, které je tomu svatému Filipovi moc podoben. Doběh´ tedy k němu a slíbil mu z ofěry dvě zlatky, postaví-li se na půldne v kostele na podstavec a bude tam stát jako socha svatého Filipa.

Co neudělá chudák švec pro dvě zlatky? A tak ho nejdřív milý kostelník oblík v komži, natřel mu obličej, ruce a nohy moukou a postavil ho na místo odklizené sochy svatého Filipa. Počala slavná mše, kostel byl nabit lidmi; švec stál, ani nemrknul. Vše šlo dobře. Ale jak bylo po mši a došlo na ofěru, nastal ouraz. Zbožné ovečky se přihrnuly k soše a začala na podstavec a na bosé nohy svatého Filipa lepit rozžaté svíčky. Náš mistr trnul. Nějakou chvíli to ušlo; ale po čtvrthodině začaly svíčičky dohořívat a to aby pes vydržel! Milý svatý Filip škubl bolestí jednou nohou, druhou nohou, až konečně za všeobecného zděšení věřících seskočil zoufale s podstavce a utek´ do sakristie!“

Šalanda se otřásala smíchy. Matýsek však prostě doložil: „A tak se dařívalo také mně.pokud to šlo, dělal jsem dobrotu, ale jak to začlo pálit a dohořívat k prstům, tak jsem s tím sek´ jako ten švec a byl jsem te tam.“

„Uveď příklad, příklad!“ dotíral i sám rozveselený stárek.

„No, příklad...včera to bude tejden, co jsem byl na vrbickém. Přijdu tam, přenocuju... a hned druhého dne slyším věci: Někdo se dostal paňmámě na špejchárek - pod zámek na sušené švestky. Byl však asi při krádeži vyrušen nějakým šramotem, snad panem otcem, jak se vracel domů z hospody, zkrátka druhého dne se našel pytel sušených švestek na zahradě, schovaný u plotu pod angreštem. Paňmáma dělala dílo a hned si chtěla pytel odnést na špejchárek; pan otec však, rozvážný a chytrý jako vždy, povídá: ,Ne! Nechme pytel pod angreštem tak jak je. Ten chlap si jistě pro švestky přijde!´ K večeru si mne zavolal a povídá: ,Matýsku, chtěl bys v noci na zahradě hlídat? Dostateš tři šoufky za noc, ale musíš se dobře skrejt, ani oka nezamhouřit a nesmíš kouřit a sebou ani hnout!´“

„Jako ten švec, co dělal svatého Filipa,“ prohodil se smíchem mládek.

„Ba právě, zrovna tak. No, ve dne jsem se moh´ vyspat, jak sám jsem chtěl, tak proč bych to ponocenství za tři šoufky nevzal? Taky jsem první noc, Bůh mi je svědkem, hlídal jako Lamor; od klekání do klekání jsem seděl s klackem opodál za bezovým keřem, ani oka nezamhouřil, ani si nezabavčil. Pane, to bylo co říct. Ale kdo nepřišel, byl ten lump!

,To nevadí,´ povídá pan otec, ,budeš hlídat dál.´

Hlídám tedy zase do půlnoci, ani sebou nehnu, ani si nezapálím, ač jsem měl na trochu zabavčení prachmilionskou chuť. Po chlapovi však ani památky. No tak, když začali už kohouti kokrhat, počal jsem uvažovat: Není to vlastně zbytečnost, takhle se týrat pro pytel švestek? A ve vší tichosti jsem si nacpal dýmku, zapálil a s chutí ji vybafčil. Když se rozednilo a bylo jasné, že už chlap nepřijde, zved´jsem jako včera pytel a odnes´ přes den do šalandy. Pan otec však nepovolil.

Ta třetí noc však už byla mizerná. Spustil se déšť, do půlnoci jsem promokl na kůži a udělala se zima, že to člověka záblo. Bude zloděj takový blázen, pomyslel jsem si, a půjde si v takové slotě pro pytel? I sebral jsem pěkně zticha milý pytel a hajdy s ním do šalandy, kde jsem se spokojeně natáh´ na kavalec a v tom milém teploučlku usnul, jen to kmitlo.

,Ještě lump nepřišel?´ divil se pn otec ráno; prý doufal najisto, že se v tom nečase dá chytit. To prý byla noc pro taškáře jako dělaná. A zas mne najal na hlídku pro příští noc. Ta nebyla však o nic lepší než minulá a proto jsem ani nevyčkal do půlnoci, jak ponocný odtroubil jedenáctou, už jsem se s pytlem zase tiše žejbroval do šalandy a tam si pospal pěkně až do rána!“

„Hahaha!“ řehnila se celá šalanda.

„A tak se mi dařilo celý týden, neboť kamarádi měli svatojánský jazyk a souhlasili se mnou, že je to hloupost se pro pár švestek tak trmácet. V sobotu při vejplatě mi pan otec vysázel na dlaň za sedm nocí poctivé varty dva zlaté deset krejcarů a povídá mi: ,Ještě dnes a zejtra hlídej, na neděli bude asi ten lump potřebovat švestky a jistě přijde!´

Ale teď si představte, držet v sobotu večer v dlani dvě zlatky a nesmět zavadit ani o hospodu! A na neštěstí byla zas taková infámská plískanice a zimavý vítr, inu do desíti jsem to za tím keřem ještě jakž takž vydržel. Ale po desáté mne začala trápit nekřesťanská žízeň s chuť na viržinko k nevydržení. Ruce zábly, hlava hořela touhou po teplé hospůdce, kde kamarádi v té chvíli jistě lípali vesele jedníka nebo zpívali...Tak jsem nemeškal, zanes´ pytel zase jako vždy do šalandy a šup do hospody! Věděl jsem, že se pan otec už před hodinou vrátil domů a dávno libě spí; a protože v hospodě bylo tak krásně a pivo jako křen zdržel jsem se tam safraportsky hezky přes čas. Konečně jsem se přece odlepili a kodrcáme se domů. Z opatrnosti jsme ani nerozsvítili. Odstrojil jsem se jen tak napolo a chtěl jsem se uvelebit na svůj kavalec. Však který čerchmant mne to tlačí do zad? Chmátnu a držím v ruce sušenou švestku. Chmátnu zas a držím druhou! Do mne jako když uhodí. Rozškrtnu honem sirku... posvítím si na kavalec... pod kavalec a zdřevěním. Na kavalci bylo roztroušeno pár sušených švestek, ale pytel se švestkami byl pryč! Už jsem věděl, kolik uhodilo. Pan otec tu byl něco hledat a našel pytel se švestkami pod kavalcem!“

„Ale hlídače ne!“
„Do rána jsem sebral svých pár švestek a s nikým jsem se ani nerozloučil – neboť ,Loučení, loučení, což je to těžká věc!´ i upaloval jsem odtamtud jako ten švec od svíčiček u svatého Filipa!“