"Nepožádáš manželky bližního svého!"

„Tak co ,podíváme se do Prahy na tu hospodářskou výstavu?“ dotírali veselí sousedé lukavičtí na pana otce Klenku, k němuž přišli za pěkného májového večera letos ponejprv na kuželky.

„Ani sám ještě nevím. Až jak se švagr rozhodne. Poslal jsem mu právě dnes po Serbouskovi dopis, měl-li by chuť na pražské taliány, šantány...“

„A flámy?“ ozval se za besídkou ženský hlas.
Všichni se rázem ohlédli a spatřili tam paňmaminku s kropicí koncí nad záhonem kopru.

„To se doslechne člověk čistých věcí, jakmile jsou jen mužští chvíli sami za větrem,“ horlila a pohrozila žertovně svému muži. „No, těš se, ty bezbožníku!“

A nadzvedla konev, jako by ho chtěla pokropit.
„No, no, neblázni,“ krotil ji pan otec, couvaje. „Na to jsme už trochu staří kocouři.“

„Oho, to na paňmaminku neplatí, ta je chvála Bohu, pořád ještě jako mladice, pašačka, jako na obrtlíku,“ lichotil soused Hronek, kupec a muzikant v jedné osobě.

A ostatní čtyřlístek kuželkářů přisvědčoval:
„Ba, právě,pořád jako panenka, jako když si vás pan otec k nám z Oudolíčka přivez´.“

„I jděte mi k šípku a nekašparujte,“ vzpouzela se panímaminka, ale již udobřena přisedla do besídky a jala se mazati hostům krajíčky chleba čerstvým, jedva utlučeným máslem.

„Pane bože, jak to utíká; to bylo zanedlouho po národopisné výstavě, není-li pravda?“ vzpomínal pan řídící učitel.

„Ještě téhož roku v listopadu před svatou Kateřinou jsem spadla s tímhle bezbožníkem s kazatelny,“ přisvědčovala vesele paňmaminka. „Na výstavě jsme se sešli a hned tenkrát při prvním setkání nebylo v něm žíly dobré. Hned tenkrát mne nabrk!“

„A ty mne ne?“ okřikl ji přes rameno pan otec, a potěžkávaje kouli k hodu, dodal: „Přijde na to, kdo si z koho tenkrát ztropil většího blázna.“

„A tohle je ňáká veselá historie lásky!“ zasmál se lesní Ježek, „tu nám musíte, vzácná paňmaminko, dát k lepšímu, ještě než začneme koulet. Sic bych měl samou zvědavostí zkaženou hru.“

„Ať vám ji vypoví můj, chce-li, já to tak nedovedu,“ zdráhala se paňmaminka.
„On by nám toho strašně moc přilhal!“ namítal lesní.

„Myslíte, že mám v žilách zelenou krev!“oplatil mu pan otec, i hodil si na zkoušku „na roha“, ale netrefil ho.

„Nu, podle toho hodu se ovšem nepodobá,“ škádlil ho opět ferina lesní, „ale mlynářkou máte a to taky stačí.“

Vtom se přihnal prášek s pořádně naplněnou hubatkou piva a děvečkou s tácem plným sklenic.
„Ale copak, že jste zapomněla na sůl, Kačko, Kačko!“ upozorňovala bedlivá paňmaminka, nalévaje hostům a pobízejíc je do tlustě namazaných krajíčků.

Slánka tu byla v minutě, všichni se zakousli do krajíčků, připili na zdraví paňmamince a uhodili svorně na pana otce, že dřív nezačnou koulet, dokud jim to své zamilované dobrodružství z národopisné výstavy po pravdě nevypoví.

„Svůj k svému a vždy podle pravdy,“ napomínal pan učitel.

„A my,“ zasmál se pan otec, „jsme začali svou známost zrovna naopak, se lží. Šlo mi mi tehda na dvacátý osmý rok a já, svobodný jak ten pták, už na třetí rok na tomto zdejším klepáči po nebožtíku tatínkovi samostatně mlynařil, a pořád jsem ještě nemohl najít nevěstu. Nabízelo se mi jich dost, mladších, starších, ale žádná nebyla podle mého gusta!“

„Inu, vybíráček paškrtný odjakživa, ve všem!“smála se paňmaminka, začež ji pan otec žertem pleskl.

„Kolendruju tady sám a sám po milé národopisné výstavě jako lichý kohout, až jsem toho měl dost. Vyhledáš si nějakou šikovnou hospodu, myslím si, kde je dobré pivo, hodně veselo, a kde bys večer dobře viděl fontánu.
Místo jsem šťastně našel a přistoupil ke stolku, kde seděl pouze pán s mladou dámou.
,Je tady volno?´ zeptal jsem se zdvořile.
,Ano,´odpověděli přívětivě a já jsem přisedl.

Na něm bylo na první pohled vidět, že je venkovan; tak asi v mém věku, sotva třicátník, ale silnější, hřmotnější a opálený jako sedlák o žních.

Zato však ona, jako kvítek a vystrojená po městsku, podle módy, jako ze škatulky.
Oči jsem na ní mohl nechat.
A což teprve, když promluvila! To vám byl hlas jako zvonek. A jak se uměla smát; jako dítě!

No, zkrátka, já se do těch jejích šelmovských očí, do těch jejich zoubků a růžových tvářiček v několika minutách tak zakoukal, že jsem pomalu nevěděl, čí jsem.

Objednal jsem si skopovou s bramborem a dostal jsem zatím husu se salátem, ale nebyl bych si toho ani povšim´, kdyby nebyla ona upozornila číšníka, že ta husa patří jim, kdežto já že dostanu skopový hřbet.

Tento skopičně-husí omyl nás ovšem rozesmál a rázen sblížil.

Mezi večeří už jsme se vespolek mile rozhovořili o výstavě a jejích krásách, a tu ona znenadání se mne optala, proč jsem nevzal na tu nádhernou podívanou s sebou také svou paní?

,Mojí paní?´ podivil jsem se.
,Nu ano, přece jste ženat,´ona na to zcela určitě, ,vždyť máte snubní prsten.´

Kouknul jsem si na levou ruku... a vskutku! Prstýnek na prstě se mi otočil kamínkem dospoda tak, že vypadal skoro jako snubní. Legrace!

,Ženuška se mnou nemohla,´ zalhal jsem. ,Hospodářství, mlýn, nespolehlivá čekádka... to pochopíte, slečno...´

Zase se tak šelmovsky zasmála jako hrdlička a pravila: ,Ale nevymlouvejte se! Pro den není zle! My máme také hospodářství a závod, ale můj mne vzal přece s sebou!´

Vidlička mi vypadla z ruky pod stůl a zůstal jsem jako opařený.
,Je to možné?! Tak mladá a už vdaná?´ koktal jsem. ,Tomu ani nemohu uvěřit.´
,Tak se zeptejte tuhle mého, jak jsme už dlouho svoji!´
A opálený hranáč nadzvedl klobouk a představil se mi: ,Sládek Materna z Oudolíčka.´
Také jsem nadzvedl klobou a představil se: ,Mlynář Klenka z Lukavic.´
,Ale to jsme krajané, na skoro sousedé,´ divil se pan sládek, ,jakpak máme k sobě daleko? Nejvýš tři hodiny kočárem; ale ovšem ty kopce k vám a ty mizerné cesty!´

Zatím co huboval na okresní výbor, na zemský výbor i na sněm, že nám tu silnice nestaví, já se jen pořád díval na tu jeho pěknou paničku, která mi rázem tak udělala jako ještě jakživ žádná Evina vnučka.

,Pozor, propálíte ubrus!´zvolala na mne a už popadla se stolu můj hořící doutník, který jsem v roztržitosti odložil místo na tácek jednoduše na ubrus, takže se málem začal pražit.

,Máte to nějak špatný doutník, že ho odkládáte, počkejte, mohu vám posloužit, mám uleželé.´ A nabíd´mi viržinku.

Jindá bych mu poděkoval, že nejsem viržinkář, že jsou ty „hřebíky“ pro mne moc silné: ale před ní jsem se nechtěl dát zahanbit, a tak jsem si za chvilku, zrovna když se mne ptala, mnoho-li mám dětí, milou viržinku udatně zapaloval. Však po několika bafech se mi žaludek zvedl a na čele mi vyvstával pot. Odložil jsem tedy tu otravu, když si mne zase povšim´ sládek:

,Ale dovolte, krajane, vždyť jste... nevytáh´ slámku!´

No, teď jsem byl nadobro popletený. Vytrhl jsem z viržinky slámku, zapálil jsem si potvůrku znovu, chci odhodit sirku, ale ve svých rozpadcích, jsem zahodil zapálenou viržinku a v ruce podržel zhaslou sirku!

Na štěstí vyzářila hnedle fontána, hudba hrála „Kde domov můj?“, pak „Hej Slované“ , všichni nadšeně zpívali a tleskali a my také.

Věčná škoda! pomyslel jsem si v tu chvíli, že není svobodná! Tohle by byla příležitost!
,Věčná škoda!´ povzdych´ jsem, ale trochu nahlas, takže se mne optala:
,Čeho věčná škoda?´
,No,´ povídám, ,že nemám ženu s sebou!´
Podívala se na mne tak divně, tak mile a řekla: ,To jste hodný!´a taky si povzdychla.

„Mlč, to není pravda, to sis přilhal,“ odporovala panímaminka, ale pan otec Klenka trval na svém, že vzdychla.

„No, nevídáno, vzdychla, nevzdychla, ale jak to nakonec dopadlo?“ vyzvídal dychtivě lesní Ježek, mžouraje mlsně očima.

„Po fontáně nastalo loučení, tisknutí rukou a slibování, že se dáme někdy vidět, až jen ta mizerná silnice bude trochu k světu.

Ale kdepak já, blázen, čekat, až okres dostaví silnici! Pořád jsem si na tu mlaďoučkou paní z Oudolíčka musel myslet, z hlavy mi nešla a jen ji aspoň ještě jednou v životě spatřit!

Pak jsem si však předkládal: co bys z toho měl, kdybys ji třeba desetkrát spatřil? Sládek je jako tuřín, a rozvést se s ní taky asi tak brzy nedá... Ale chci se aspoň dovědět, má-li ho ona ráda, nebo bylo-li by v jejím srdci taky kousek místa pro mne?

Zkrátka a dobře, asi po třech nedělích jsem se rozhod´, že to tak dál nejde, že s ní musím a musím mluvit a všechno jí řeknu, ať už z toho pojde, co pojde!

„Tak se na toho bezbožníka podívejte,“smála se mlynářka, „on chtěl jinému do zelí, on chtěl sládkovou unést!“

„A k tomu ještě sám ženatý!“ chechtal se kupčík Hronek nade všechny.

„Vám se to chechtá, ale mně bylo tehdy po čertech krušno, když jsem se kodrcal se svou bryčkou přes ty kopce do Oudolíčka; a cožpak teprv, když jsem konečně vjížděl do pivovaru! Zeptal jsem se bednáře po panu starém.

,Ten asi, myslím, nebude doma. Myslím, že si vyšel s flintou.´

Neptejte se, jak mi otrnulo. Kocour není doma! Bral jsem schody do prvního patra k sládkovic bytu útokem.

,Rád bych mluvil s milostpaní sládovou. Ohlaste mne!´ řekl jsem kuchtě. ,Jsem mlynář Klenka.´
,Ach,pan mlynář z Lukavic,´ ozval se z pootevřených dveří ženský hlas, a přede mnou se objevila také sice mladá a dosti hezká panička, ale... ona to nebyla.
Nejspíš nějaká příbuzná, pomyslel jsem si a s uctivou poklonou jsem prosil, abych byl ohlášen paní sládkové.
,No, to jsem já!´
Usmála se přívětivě a zvala mne dál do pokoje.
,Vy?´žasl jsem, ,vy že jste paničkou pana starého Materny?´

,Ano, k službám. Toho čtveráka, který si v Praze na výstavě dovolil s vámi takový hloupý žert, že vydával za mne naší Růžu, mou sestru! Však jsem jim oběma proto vyčinila, když mi to vyprávěli. Ale můj prý si myslel, že nebude Růža cestou tak obtěžována mlsnými mužskými pohledy, když ji bude vydávat za vdanou!´

,Ona tedy není vdaná?!´ vykřikl jsem radostí a vyskočil ze židle. ,A já taky nejsem ženatý, milostpaní! To jsem si zase ná dovolil je tak trochu nabrknout!´

Teď zase paní sládková spráskla ruce a vyskočila: ,Vy nejste ženat? I vy jeden! No, tohle je dobré! a skokem byla ve vedleším pokoji... pro milou Růžu.
Styděli jsme se jeden druhého... minutku, na mou duši, jako Adam s Evou.
Ale pak jsme se dali oba do srdečného smíchu a než se pan sládek vrátil z honu, už jsme byli spolu jedna ruka. Teď jste však měli vidět,lidičky, ty jeho oči!

,Tak tady už nic neříkám,´ žasnul, ,obyčejně si ženatí muži v Praze schovají snubní prsten, aby se mohli vydávat za svobodné; ale aby si kdy nějaký svobodný nastrčil falešný snubní prsten a vydával se za ženatého, když mluví s mladou, hezkou dámou, pane, to jsem ještě neslyšel! Růžo, ten mlynář na tebe vyzrál!´“

Panímaminka jen zářila, když pan otec domluvil.
Ale „pro jistotu“prý pojedou do Prahy na ty „taliány“ s sebou.