Vyléčená hluchota

Bodrý pan otec Rambousek slaví zítra se statnou paňmaminkou svou stříbrnou svatbu. A tak panuje už dnes, v předvečer, na podolanském slavnostní ruch. Světnice uklizena jen svítí, na stole prostřeno jako k hodům, chasa se schází a dělá si laskominy na husu s okurkovým salátem, kterou zářící paňmaminka právě slavnostně vnáší na stůl. Kopuletý mládenec, starý Pecka, sekerník „na fajnovou práci“, předstupuje s velikou kyticí polního kvítí a přednáší staromanželům veršované říkání vlastní výroby, v němž blahoslaví šťastný stav manželský, když se vydaří, až panímaminku polévají slzy a dojatý pan otec mu poklepává na rameno:

„Děkuju vám,Pecko, ale už dost!“

Výborná husa a řízná chmelovina brzy proměnily tklivou náladu slavnostní v srdečné, nevázané veselí, že se panímaminka nemohla zdržet, aby si starého mládence Pecku nedobrala:

„Jářku, když dovedete tak pěkně velebit stav manželský, pročpak jste sám do toho taky nepraštil?“

„Inu,“ prohodil s potutelným úsměvem Pecka, „každý nemusíme ode všeho mít. Už jsem měl taky jednou namále, že bych se byl splašil, ale tu jsem přišel na dílo do jednoho mlýna nedaleko Prahy, a co jsem tam viděl, to mne tak vykurýrovalo, že jsem se zařek´: do smrti nejdelší mne žádná k oltáři nedostane!“

„To jste jako nakouk´ přes plot do manželského ráje, kde nosila Eva kalhoty a Adam sukně?“ smál se pan otec.

„Ba, uhod jste. A kdyby jen bylo na jedné dost, ale ony tam byly na chudáka pana otce Adámka dvě!“

„Jak to dvě?“podivila se panímaminka.
„Inu, vzal si mladou se starou, čili k regentu ženě ještě regenta tchýni, no a pěkně děkuju, ten měl chudák lázně! Od božího rána do boží noci samá hádka. Málo k málu a vády víc. Křiku pro nic za nic jako v židovské škole. Jedna přestala, druhá začala. A když se někdy osmělil některé se ozvat, pustily se do něho obě jako ty štěkule, no a to už pak jen hledal čepici a koukal, aby byl venku!“
„A to asi taky on sám za mnoho nestál,“ namítla paňmaminka. „Jak se říká, dobrá žena dělá dobré muže, tak zase já myslím, že špatný muž udělá z anděla ženu zlou.“

„Vždycky také ne, má zlatá,“ odporoval pan otec, „to prý přijde na planetu; která se narodila ve štíru, té naroste za týden po svatbě zlatý zoubek a čím hodnějšího muže doatala, tím hůř ho s ním seká. Na to platí stará modlitbička: Ohně, povodně a zlé ženy uchovej nás Pane!“

„A modlil jsi se již před pětadvaceti lety?“ tázala se panímaminka vesele.
„Jakpak ne!“ ujišťoval pan otec. „A Pánbůh mne vyslyšel!“

„Výborně!“ zatleskal stárek a s ním všechna chasa připíjejíc dobré panímamince, který však chtěla jen přece od Pecky slyšet, byl-li ten potrefený pan otec Adámek hodný nebo ne?

„Dobrý člověk, z gruntu dobrý člověk, až moc měkkého srdce,“ ujišťoval Pecka.

„Aha, moc měkké srdce měl? Rozumíme. Po každé mladici se rád ohlíd´, viďte? A mlynářka byla žárlivá?“

Pecka přikyvoval hlavou.
„A rád si poseděl v hospodě, rád si zahrál karty?“ vyzvídala panímaminka sále.

„No, neupírám, se se s doktorem Hamerkou rád zdržel ,U věnce´, ale proto mu přece nepotřebovaly dělat doma peklo. Kdo znal doktora Hamerku, nikdo se tomu nedivil, že se s ním pan otec Adámek tak rád bavil. To vám byla taková vtipná hlava a taková dobrá kopa, že ho musel mít každý rád.

,Při tom člověku vždycky okřeju a omládnu,´ liboval si pan otec Adámek, ,a zapomenu v tu chvíli na všecky trampoty a xantipy světa.´ Ale se svým domácím křížem se mu přece jen ostýchal svěřit, sic by ho doktor jistě tak dlouho v hospodě nezdržoval. Byl sám svobodný a neměl o takových manželských nedostatcích ani zdání.

Jednou v neděli sedím nad splavem a chytám ryby; kdo tu jako milý doktor Hemerka; postaví se za mne a kouká na splávek; ptá se mne ,jak berou´ , slovo dává slovo – vtom zalehne k nám ze mlýna náramný ženský křik a rámus. Já věděl, kolik zas uhodilo a proto jsem si toho ani nevšímal; - zato on překvapen naslouchá, naslouchá, pak se na mne udiveně podívá a ptá se:

,Co se to ve mlejně děje? Komu to ty ženské tak činí?´
Povzdych jsem a usmál jsem se: ,Inu, našemu panu otci!´
Zůstal jako vyjevený a proto jsem mu v krátkosti pod tou vrbou u splavu vyjevil všechno.
,A chudák Adámek!´zvolal. ,To má pěknou svízel! Dobře, že to vím, tomu musíme odpomoci!“
A zamyslil se hodnou chvíli, zatím co já na něj zevloval, že mi mohl zatím candát utrhnout udici. Najednou pohodil doktor vesele hlavou a povídá:
„Máte-li všichni pane otce upřímně rádi, tak mu bude nutno pomoci.´
,No, abychom ho neměli!´řku. ,Vždyť je to učiněné dobrotisko.´

,Víte, tedy Pecko, co?´ šeptal mi, aby to ani ryby ve vodě nezaslechly. ,Pan otec se musí rozstonat...hluchotou! To znamená: bude se tvářit hluchým před ženskými, aby měl od jejich štěkotu svatý pokoj a vy se musíte všichni chovat před nimi a k němu tak, jako by byl hluchý jako poleno. Musíte mu buď ukazovat, nebo křičet do uší, krátce mluvit s ním jako na horách, až ty ženské vytrestáme a naučime mlčet!´

Pane, tohle bylo něco pro mne! Hned jsem mu to svatosvatě slíbil, že celou chasu do toho zasvětím a nevedu, aby se nám taškařice nezhatila. Ještě toho samého večera promluvil si doktor Hemerka mezi čtyřma s panem otcem a příštího dne to začalo. Pan otec najednou nedoslýchal. Při obědě, při večeři mluvíme naň -on nic, jako by slova nerozuměl.

,Co se to se mnou děje? Já hluchnu!´ počal si naříkat.

Ale žena i tchyně to braly na lehkou váhu: nafoukalo prý mu asi v noci, když se vracel z hospody, do uší a to prý přejde. Ale nepřecházelo. Pan otec hluchnul více a víc, ať ženské křičely jak křičely, ať se s ním vadily a na něj dorážely, až okna se třásla, on nic a jen se vlídně ptal: ,Povídáš mi něco, Maroušku?´ Teď teprv strhly žena a tchyně nářek; a sháněly koření, kdejaká bába jim poradila a podkuřovala panu otci uši, kapaly mu do nich mandlový olej... ale nic nebylo platné, pan otec neslyšel a neslyšel. A tu ovšem přestala všechna váda sama sebou; nač by si ty dobré duše daremně trhaly plíce a obrušovly zuby jazykem, když pan otec jejich litanie a levity neslyší, když je jako hluchá kopřiva! Tak ponenáhlu tichly a tichly, štěkule, až dosáhl pan otec, po čem toužil: svatého pokoje a ticha doma!

Jenže musel být saframensky na pozoru. Brzy tchyně, brzy žena ho zkoumaly, zdali se snad přece jen nepřetvařuje: jednou ta, brzy ona znenadání naň zavolaly, budily ho nějakým bouchnutím nebo výkřikem ze spaní, ale pan otec Adámek nic; držel se znamenitě, hluchý jako poleno a doktor Hemerka, který k němu chodil den co den, pořád krčil rameny a nedával žádné naděje.

Panu otci však neštěstí nějak kupodivu svědčilo. Koukal zcela spokojeně so světa, chodil si denně do své hospůdky a uléhal spokojeně do kanafasu beze všeho manželského kázáníčka, což bylo k nezaplacení.

Než, nic netrvá bohužel na světě věčně, ani ta nejmazanější komedie.

Doktor Hemerka zajel si za nějakou záležitostí do Prahy a tam navštívil divadlo, kde se právě producírovala jistá neobyčejně krásná zpěvačka.

Celá Praha byla do té krásné „Cleo“ zblázněná a náš milý doktor Hemerka, jak ji spatřil a slyšel, jak by smet. Vrátil se domů a vypravoval o ní večer v hospodě panu otci divy. Jak už jsem řek´, pan otec byl měkkého srdce a proto již druhého dne přišel doktor Henmerka do mlýna a když páně otcovy uši důkladně prohlédl, povídá ženským:

,Nic naplat, to je vážný případ, pan otec bude muset dojíždět do Prahy na kliniku. Já tam mám v těchto dnech co dělat a tak může jet se mnou.

Ženské uvěřily a tak, panečku, jezdil náš pan otec s doktorem do Prahy „na kliniku“, kdykoliv jen krásná „Cleo“ v Aréně zpívala – a tu arciť výborně slyšel ne dvěma, ale čtyřma ušima i... očima.

Jakživ jsem ho neviděl tak veselého jako tenkrát, kdž jezdil na tu „kliniku“do Prahy. Ale hluchota se doma nelepšila; neopak ženským se zdálo, že je teď teprv hluchý jako tokající tetřev.
Říká se, že kam čert nemůže, tam nastrčí starou bábu. Ale tenkrát místo staré báby nastrčil...politiku a noviny.

V obci se blížily volby a jedna strana navrhla taky pana otce. Ale noviny druhé strany „Břitva“ odpověděly, že není pro svou hluchotu způsobilý.

Nato se strhla mezi „Břitvou a „Kosou“ hádka. „Kosa“, která stranila panu otci tvrdila, že podle výroků na slovo vzatých pražských ušních lékařů choroba páně otcova je pomíjející a brzy bohdá bude vyléčena, takže síla v obci tak vzácná je zachráněna, a že záleží jen na uvědomělých voličích atd.

„Břitva“ na týden umlkla; ale druhý týden dostala paní mlynářka na svou adresu její nejnovější číslo a četla: ,Obdivuhodný případ hluchoty! Informovali jsme se v Praze stran hluchoty zdejšího mlynáře pana A. kandidáta bařtipánské strany a dověděli jsme se, že trpí hluchotou vskutku zvláštní a podivuhodnou. Ačkoliv je doma hluchý jako poleno, slyší výborně v Praze krásnou Cleo, kdykoli zpívá v Aréně, takže s doktorem H. nepropase ani jediné její vystoupení. Doufejme tedy, že krásná Cleo našeho pana otce z jeho hluchoty brzy úspěšně vyhojí. Peněz ho to asi stojí dosti. Ale co neudělá člověk pro zdraví!´

Hlučný smích přerušil zde vypravujícího Pecku a panímaminka tleskala:
„To mu patřilo, starému šibalovi! Neměla jsem pravdu, že v něm nebylo žíly dobré?
Zato pan otec byl zvědav na tu bouřku, jaká se snesla teď na ubohou Adámkovu hlavu.

„Zatím nic!“ pokračoval Pecka, „jako by se nechumelilo. Až druhého dne odpoledne, když přišla pošta z Prahy. Bylo toho dne náramně parno a tak si pan otec po obědě na chvíli lehl. Leží a podřimuje, když tu pošťák přinesl pražské noviny. Panímaminka i paní tchyně se hned daly do čtení. Chvíli bylo ve světnici hrobové ticho. Najednou však pronluvila panímaminka ke své matce:

,A tohle jsem blázen. Považ si, tak ta krásná Cleo, co za ní všichni mužští v Praze blázní, byla přejeta elektrikou!´

Tu pan otec vyskočil, jako by ho pružinkou přetáh´a celý vyděšený sáhl po novinách:
,Ukaž! Je mrtvá?´
„Hahaha, no ten si dal!“ řehonila se celá společnost.
Jak mu potom ženské hrály, dovedete si jistě každý představit. Po bouřce, která trvala dobré půl hodiny, vyšel pan otec Adámek celý schlípený na zápraží a nacpávaje si dýmku, pohvizdoval a pobroukával si svou starou písničku:
Ženěníčko, ženě -
ženění,
to je horší, nežli
vězení.
Z vězení si člověk
pomůže,
ale od zlé ženy
nemůže!