Když ty novoty ve světě začaly...

„Prosím tě, starouší,“ optala se po štědré večeři za louskání ořechů panímamínka na dubenském klepáči pana otce - „nebylo v novinách už nic dalšího o tom hrozném přepadení toho osamělého mlýna tam kdesi u Holešova na Moravě?“

„Ani ťuk.“
„To je divné, taková neslýchaná loupež a tak to s ní utichlo, jako by kámen do vody hodil.“

„Poněvadž nemine dne, sby se nepřihodila zas nějaká nová a ještě horší lotrovina ve světě, takže se jedna pro druhou tratí z očí.“

„Ba, je to dnes spoušť na té zeměkouli!“ přisvědčoval starý stupař Pecka, „samý šizunk, podvod a rošťáctvo, a bude čím dál tím hůře.“

„Ale nemyslete, že bylo za starodávna líp! Dály se za těch starých zlatých časů zrovna takové neplechy, darebnosti, šmejdy a ukrutnosti jako dnes, ba snad ještě horší než dnes, jenže se to tenkrát tajilo a nerozkřiklo, poněvadž nebylo žádných novin,“ namítal sekerník Stružný. „Což jste nečetli o těch kouscích starých loupežných rytířů u nás, jak přepadávali na silnicích kupecké vozy, jak drancovali vesnice, takže museli samí králové vypravovat celá vojska proti těm bandám loupežných pánů, kteří měli hrady na vysokých skalách, kam zavlekli kořist jako dravci?

„Vy tedy myslíte, že je svět pořád stejný?“ zeptala se paňmaminka.
„Myslím, že je lepší než býval. Aspoň surovosti v něm patrně ubývá.“

„Ale zato mazanosti přibývá!“ opravoval sekerníka pan otec Střemcha. „Lidé se pokrokem času rozhodně obrousili, skořápky a otruby už nejsou tak drsné a hrubé, ale je-li jádro a zrno lepší, o to bych se přel! Tolik falše a prohnanosti jako dnes, myslím, že mezi našimi předky nebývalo!“

„V nižších stavech, v obecném lidu, to připouštím; ale v tehdejších tak zvaných vyšších, vzdělanějších stavech a zvláště mezi klášterníky a preláty – dej Pánbůh dobrou noc, tam bývalo ňákých falešných klíčů a liškou podšitých kulichů až černo. Jen si přečtěte, co se proti té jejich falší a prohnanosti nabojoval náš Hus.“

„A za to ho, chudáka, upálili!“

„Podle toho,“ škádlil horlícího sekerníka pan otec, „by tedy vlastně v té vzdělanosti a osvětě vězel... červ, který kazí jádro lidské povahy“

„Jak tady onehdy pan farář kázal,“ doložila paňmaminka, která náhodou právě rozlouskla ořech s černým zkaženým jádrem.

„Dobře, maminko a tatínku,“ vpadl do debaty vesele student Střemchovic, který se dosud bavil s buclatou sestřenicí Mařkou, „tak od zítřka pověsím studie na hřebík, abych nezčervivěl v jádru!“

Pan otec byl výpadem svého čipernéjho synátor na okamžik zaražen;, ale hnedle se vzpamatoval a okřikl ho: „Ty kluku protořeká, ty těm studiím,myslím, moc nedáš!“

Což vzbudilo všeobecnou legraci, poněvadž to byla boží pravda, které se ni mladý pan student příliš nevzpíral, nýbrž fortelně se jí uhnul recitací slováckého humoru:
„E, čo já dbám na farára,
já se trymám kaledára:
Napred máme masupust,
potom teprv přijde půst!“

Všeobecný potlesk byl mu odměnou, ba ani zbožná paňmaminka se na svého kudrnatého Toníka doopravdy nedurdila, vždyť mu ta bujnost tak slušela!

„A proto,“ pozvedl za té veselé nálady Skružný sklenici, „buďme a zůstaaňme zdárnými syny našeho věku, pokračujme s jeho pokrokem a nezavrhujme jeho veliké novoty jako těsné boty, nýbrž učme se v nich chodit...“

„Ba, už lítat!“podotkl pan otec.“Až si srazíme všichni vazy, amen!“

„No, tatínku, už se toho dožiješ,“ ubezpečoval jej synátor, „že budeme s rozlámanými vazy lítat kolem naší kostelní věže.“

„A plašit kavky!“ zasmála se paňmaminka.

„Kavky i netopýry, už je to jisté, maminko, že vám jednoho dne přiletím z Prahy na svátky v aeroplánu.“

„V čem?“

„V takovém létacím stroji z latí a plátna, v takovém velikém draku, jemuž se říká aeroplán.“

„Jen se mi opovaž!“ křižovala se pańmaminka. „Do pece ti to hodím...ten, ani na jméno tomu bláznovství trefit nemohu.“

Jako jste se nemohli před lety trefit na jméno elektrice, telegrafu, telefonu, fonografu, gramofonu, bioskopu a všem těm novotám, kterým dnes už přivykl každý, jako Čech divadlům, novinám, Sokolům a výstavám!“

„To je pravda!“ozval se starý stupař Pecka od dolního konce stolu, „když si vzpomenu na ty oči nebožtíka poslíčka Vaňouska...už tomu bude pětadvacet let. Jak jsme mu ukázali ty divy s naším tehdejším domácím telefonem!“

„Hahaha, to byla s ním tenkrát kapitální švanda!“ rozesmál se pan otec, až mu na vestě poskakoval řetízek.

„Vy jste měli už před pětadvaceti lety tady telefon?“divil se student Toník , až měl oči navrch hlavy.

„No a jaký lážový, viďte,Pecko!“ honosil se pan otec, nacpávaje si maršánku. „Byl jsem tehda na svatojánské pouti v Praze a navštívil jsem průmyslové muzeum a čítárnu našeho slavného Vojty Náprstka -věčná ho škoda- nu, a tam mi padl do oka ten jeho domácí telefon: jednoduchá to mosazná hadice se sluchátkem na každém konci. Vedla z jednoho patra do druhého. Do každého sluchátka se dala zasadit malá píšťalka a to bylo všechno. Jak chtěl jeden s druhým zdola nebo shora mluvit, zapískal do roury, vyndal z ní píšťalku a začal mluvit do sluchátka. A za minutu už slyšel odpovídat druhého zcela zřetelně, jako by stál zrovna vedle něho.

To se mi náramně zalíbilo. Tohle si musíš, řku k sobě, taky doma pořídit; tohle z mlejnice nahoru do světnice, to bude ňáké pohodlí.

A nelitoval jsem groše, koupil rouru, sluchátka i píšťalky a proved´ jsem si tu šikovnou novotu hnedle nato vlastnoručně. To bylo ňáké divení a žasnutí, jak zřetelně bylo každé slovo shora dole ve mlejnici slyšet. Kdekdo se přiběhl na ten vynález podívat.

Ale jednoho dne přišel nevěřící Tomáš, byl to náš obecní poslíček Vaňousek; dobrý chlapisko, ale trochu pytlem praštěný; jak měl však také uvěřit, když mu tamhle Pecka namluvil, že je možno skrze ten aparát dovolat se koho chce, a třeba na deset mil cesty! To prý není a není možno! Přel se Vaňousek do krve, to prý je zase ňáký plavejznický štrych na mámení a šálení hloupých mlečů, on však že si nedá od nás žádné bulíky věšet na nos...

,Za tu hubu budiž potrestán,´ umínil jsem si a na Pecku stačilo jen mrknout, aby už byl doma. Já se vytratil nenápadně z mlejnice a vyšel nahoru do světnice k sluchátku. Za chvílku to pískne zdola a Pecka se ozval u telefonu:

,Praha, Černínská kasárna, čtrnáctá kumpanie. Volá se infaterista Franc Vaňousek...´
Já nato po hodné chvíli silným kaprálským hlasem: ,Kdo ho volá?

´

,Jeho otec, Matěj Vaňousek,´zní odpověď zdola.

Dal jsem si opět chvíli na čas, načež jsem se změněným mládneckým hlasem ozval: ,Tatínku, pozdrav vás Pánbůh, jak se doma všichni máte? Zdrávi? Já se mám chvála bohu dobře, až na ty peníze. Těším se už moc na feláb. Mějte se tam hezky a pošlete mi brzo nějaký groš!“

Matěj Vaňousek byl v Jiříkově vidění. Ruce mu sklesly, ani nedýchal. To prý svět neviděl, to prý je k neuvěření, aby to mohl jeho syn až z Prahy s ním mluvit!

,Z dálky jako zblízka, to je jedno,´ odbyl ho Pecka, ,počkejte, já vás přesvědčím: objednáme si z hospody máz piva, a uvidíme, zdali přijde!´ řekl a již houkl do telefonu: ,Pane hospodský Macků, prosím, pošlete Vaňouskovi ihned do mlýna máz piva!´

Rozumí se, že jsem okamžitě poslal práška do hospody, aby hospodského do celé švandy zasvětil, a tak neminulo ani pět minut a hospodských služka se přihrnula do mlejnice s napěněným mázem piva.

No teď byl milý Vaňousek přesvědčen. ,Na mou duši, to už neříkám nic. To už přestává všechno!Jsou to ale lidské vymyšlenosti! Já jsem z toho celý blázen!´

Netrvalo dlouho a už´pískal telefon znovu. ,Pane hospodský, buďte tak dobrý a pošlete Vaňouskovi do mlýna ještě jeden mázek.´

I vy povedení, sakulentští kujóni, pomyslel jsem si, tak vy tak na mne? Ale nešť, poslal jsem do hospody pro druhý, však poslední máz. Zas mu ho děvečka z hospody donesla a Vaňousek s Peckou pili jako duhy. Za čtvrt hodiny už to volalo nanovo: ,Prosíme, pane hospodský, ještě o jeden.

Tak teď jsem ale už měl toho přesvědčování nevěřícího Tomáše dost. Napodobil jsem tedy hlas hospodského:

,Ať si to objedná pan Vaňousek sám; chci to slyše z jeho vlastní huby!´ Nato po chvilce osmělil se milý Vaňousek sám zavolal do telefonu:

,Pozdrav Panbůh, pane Macků, to jsem já, Vaňousek, mám dnes moc pěknou žízeň!´
,Hlasitěji!´ odpověděl jsem. ,Nerozumím!´

,Že mám moc pěknou....´ rozkřikl se Vaňousek do telefonu jako na horách, ale... nedořek´. Neboť v tu chvíli jsem vliv do sluchátka plnou holbu čisté vody, která mu vlítla dolním sluchátkem do otevřených úst a do nosu, jako ze stříkačky! Můžete si pomyslit, jak odlít´ od telefonu, jak prskal a potom klel, zatímco se celá mlejnice kuckala smíchy.

Od té doby nechtěl o ten ošemetný telefon ani zavadit. To prý jsou čisté novoty, samé čertovy vynálezy a jen pro taškářství a pro zlost!“