Když si tak staří kocouři zahrají

Ať si říká kdo chce co chce; ale stavět, malovat, připravovat a hrát ochotnické divadélko, bylo, je a zůstane jednou z těch nejmilejších kratochvíl dospívající mládeže našich malých měst. Ještě po letech na všelijaké ty hry, švandy a nehůdky milerádi vzpomínáme. Však nebývá to vždy jen mládež obého pohlaví, která si vášnivě ráda zahraje po ochotnicku divadlo. Hrací vášeň popadá mnohdy i starší a usedlejší kocoury a nepustí jich po léta; ba propukne leckdy u nich i po mnohaleté přestávce na stará kolena znovu, takže nejednou objeví se na jevišri tatík i syn, matka i dcera, okotrč pospolu.

Nepustila ta vášeň ochotnicko-herecká také v Rozkopově dva ctihodné sousedy ze svých čar, ač už jeden jako druhý měl pleš a dospělé děti; pan otec Buřil osmnáctiletou dcerušku Lidku, městský důchodní Truxa opět dvacetiletého Jendu, technika, o kterýchžto hodných dětičkách se samozřejmě rozumí, že se „potatily“, že totiž také k smrti rády hrály divadlo, a nejraději – spolu: on prvního milovníka a ona, inu co jiného, než štěbetavou, zamilovanou naivku.

Naši bodří tatíkové by jim v tom nebyli tuze bránili, kdyby jen ti „caparti“ nebyli chtěli hrát zrovna v kusech, kde oni sami toužili hrát stůj co stůj. Neboť zdálo se jim to být proti jejich otcovské důstojnosti, aby se například pan otec Buřil na jevišti dal, jako tatínek – piťulka opentlit svou vlastní, povedenou dceruškou a pan důchodní Truxa, jako mudrc přemudrcnutý, ošulit svým vlastním vykoukaným synátorem, „Obsaďte ty mladé role jinak. Nebo nehrajem,“ namítali oba tatíkové režiséru Štrychovi, povedenému intrikánovi, který jim nejraději přiděloval role komických tatíků nebo přihlouplých strýců v kusech, kde hrály také jejich děti. A hráli ovšem vždy a to všichni, protože Štrych nikdy nepovolil.

Vznikaly z toho domácí mrzutosti a hádky. Tatík Truxa se mrzel na tu mlynářovic „žábu“, že nemá ohledy na svého vlastního otce a nepováží, jak mu je, když má před ní na jevišti dělat tatrmany...; pan otec Buřil zase hubovával na mladého Truxu, že plete holce hlavu, neboť kdyby on měl trochu respektu k svému melírovanému otci, a nechtěl s ním hrát, tak by Lidka si spíše dala říci a taky by nehrála.

Obě paňmaminky však, jak paní důchodňová Truxová, tak paní mlynářka Buřilová, se zastávaly mladých svojčat a cinkaly svým starým „bláznům“, že oni mají mít rozum a ustoupit nerozumné mladosti.

Režiséru Štrychovi, jehož intrikánské duši dělávaly vůbec hodné třenice mezi ochotníky pekelnou radost, šlo o to, aby vypíchl mladého Truxu z přízně mlýna, za kterýmž chvalitebným účelem se snažil získat stárka Šimandla, všemi mastmi to mazaného čtveráka, za pomocníka. Pokládal jej za šibala, jakým sám byl, i předcházel si ho v hospodě doutníky, nechával ho vyhrával v maryáši a zapřádal s ním cestou z hospody důvěrný hovor, očerňuje přátelsky „mezi námi“ technika Truxu jako nejzvětralejšího větroplacha, co jich znají pražské kavárny a vinárny. Spoléhal pevně, že stárek Šimandl co nejdříve jak u pana otce, tak i panímaminky přiloží polínko. Šimandl však náhodou byl sice čtverák, ale žádný šibal. Přál slečince Lidce její první lásku a nechtěl za nic na světě být kazisvětem jejího blaha. Prokoukl Štrychovu spekulaci od první chvíle a nevěřil proto ničemu, co mu Štrych o mladém Truxovi naklevetil. Naopak, předsevzal si, že dá Truxovi výstrahu před Štrychem a pomůže mu naklonit si pana otce jako panímaminku.

Stárek Šimandl byl starý horlivý čtenář a měl výbornou paměť. Nikdo by neřekl, co v té své lysé hlavě všechno nosil. Kdejaká česká knížka mu padla do rukou, ať tlustá nebo tenká, učená nebo zábavná, všechny hltal. Nepohrdl ani nejroztrhanějším kalendářem. „Ze všeho se dá vylovit zlaté zrnko...“ říkával.

Onehdy četl Klicperovu frašku „Rohovín Čtverrohý“,kde nehraje ani jediná ženská; vypravoval o ní panu otci.

„I tu já znám,“ odpověděl mu pan otec Buřil. „Už jako mladík; a taky jsem ji doporučoval našemu režisérovi. Ale ten, že prý je už tuze zastaralá, odřená a zplesnivělá. Tak jsem toho zanechal.“

„Ba, jsou lepší než to nové tuctové zboží, kterému říkají moderní hry,“ přisvědčoval živě stárek.

Asi týden nato četl stárek ve starém Vilímkově „Besedníku“ kopuletou sice, ale pořád vtipnou humoristickou deklamovánku o bystroduchém mlynáři, jak pomohl svým šťastným nápadem utrápenému rytíři Všeboji z ouzkých. Puchmírova báseň Šimandla chytla.

„Hrome, z toho by mohla být pěkná veselohra pro naše divadlo!“ napadlo ho. „Fraška zcela po chuti našeho pana otce – jen tři mužští, žádná ženská. O tu by se měl mladý Truxa pokusit, aby si udělal u pana otce dobré oko.“

Avšak kde Truxu chytit? Nu, slečna Lidka bude o něm nejspíše vědět, kde ho čert s flintou po polích honí. A tak tedy ještě téhož dne vyhledal slečnu Lidku v besídce, dne odpoledne háčkovala a čítala románek, i vypravoval jí živě celý děj té staré, zapomenuté básně: Jak za krále Jiřího z Poděbrad jistý venkovský rytíř vyvedl nějakou hloupost, o které se doneslo králi. Král o něm dosud neslyšel a poněvadž to rytířovo provinění nestálo skoro za řeč -někde prý odstřelil srnce, jenž vyskočil z královské obory- bodrý král Jiří si chtěl s ním provést žert. Aby mu nahnal trochu ouzkosti, obeslal ho na nejbližší den k sobě se vzkazem, že má králi rozřešit tří hádanky.První: Za kolik asi let bych objel koňmo svět? Druhá: Zač bych já, váš pán a král, asi stál? Třetí: Co si myslím? Ale nesmí to být pravda. Neuhodne-li, bude s ním zle.

Ubohý rytíř byl z toho královského obeslání celý tumpachový. Chodil se sklopenou hlavou po lese, pak po mlýnském náhonu, když potkal veselého strýce mlynáře Vacka. Svěřil se mu se svou smrtelnou trampotou. Mlynář se drobet zamyslel, avšak už to měl.

,Nelamte si s tím hlavu, pane rytíři,´řekl, .a nikam nechoďte; nýbrž zapůjčte mi svůj rytířský šar, dovolte, abych se před králem vydával za vás a spěte bez starosti; já to za vás spravím a vyřídím.´

Rytíř chvíli váhal a chtěl zvědět, jak to mlynář narafičí a provede, ale mlynář se mu se svým plánem zatím ještě nesvěřil, nýbrž druhého dne, časně zrána, přestrojen za udatného rytíře Všeboje, ujížděl na jeho pěkném koni klusem ku Praze. Když byl puštěn před krále dvorně se uklonil, jako by byl odjakživa vyrostl v tom hávu a brnění a král Jiří, zahleděv se v mlynářovu bodrou, usměvavou tvář, oslovil ho přívětivě: ,No tak, co myslíte, pane rytíři milý, za kolik asi let bych objel koňmo celý svět?´

Nato mlynář: ,Když si ráno přivstanete a zároveň s východem slunce vyjedete a pořád se sluníčkem podržitě krok, celou cestu kolem světa dokážete za čtyřiadvacet hodin.´
,Výborně,´smál se král, ,uhodnuto; ale teď: Zač bych já, váš pán a král, asi stál?´

,Nuže,´odpověděl mlynář zase klidně. ,Za krále a Pána našeho Ježíše Krista dali židé třicet stříbrných. A tak soudím, že se nad našeho Pána Ježíše Krista sám výše neceníte!´

Král žertem dupl a pohrozil mu prstem: ,Teď však pozor! Co si myslím? Ale nesmí to být pravda!´
,Co si myslíte?´ usmál se mlynář. ,Že rozmlouváte s rytířem Všebojem.´
,Nu arciť!´zvolal král.

,To však není pravda,´zasmál se nyní mlynář. ,Rytíř Všeboj sedí doma jako na trní a vy, můj pane králi, rozmlouváte toliko s jeho mlynářem Vackem.´

Lidka vesele zatleskala pochvalu; tak ji pobavila ta stará pohádka o vtipném mlynáři. Stárek Šimandl se toho hned chopil:

„Jářku, slečinko Lidko, vy jste tak obratná v psaní jako mladý pan Truxa; složte z toho veselohru pro zdejší divadlo. Váš pan otec slaví za tři neděle abrhamoviny. To by se šiklo a uděláte panu otci radost.“

Lidka zajiskříla očičkama.
„Myslíte?“

„Jakpak ne. On si zahraje mlynáře Vacka, to bude pro něho úloha jako ušitá – krále Jiřího ať hraje tlusťoučký důchodní, starý pan Truxa.“

„A toho utrápeného rytíře?“
„Třeba režisér Štrych.“
„Ale že v celém kuse nebude ani jediná dáma?“ namítla Lidka.
„To bude právě ta zvláštnost, pro kterou se bude kus ženským líbit a těch je v divadle vždy většina.“

Dříve než za týden byl kus napsán, technik Truxa jej vydával za své dílo a ředitelstvo, v němž zasedali pan otec Buřil i důchodní Truxa, dalo jej na repertoár. Úlohy byl rozděleny, jak navrhoval stárek Šimandl: Král Jiří – důchodní Truxa, Vacek, mlynář -pan otec Buřil, rytíř Všeboj – tajemník Štrych.

Zbývalo čtrnáct dní času na zkoušky, které šly jako vždy a všude; nejprve kostrbatě až hanba, pak již ucházejícně, potom tak tak, pak už hladčeji, hladce a konečně bezvadně. Zejména pan otec Buřil uměl svou úlohu výtečně. Ani jedenkrát se nepřeřekl. Zato smíšek důchodní se měl co přemáhat, aby zachoval královskou důstojnost a nepopadal se za břicho, což neušlo intrikánu Štrychovi a čerchman mu napískal vydařenou taškařici. Večer před divadlem již seděl Štrych s dúchodním Truxou v hospůdce při víně a když byli oba v nejlepší míře, naváděl ho, jaká by to byla božská legrace, kdyby tak dal mlynáři Vackovi z trůnu najednou docela jiné hádanky, než jaké jsou v textu hry.

„A jaké?“ ptal se dychtivě švandomil Truxa.

„Tuhle jsem vám je pro žert napsal, dobře se je naučte a bude to švanda za všechny prachy, až překvapený Buřil nebude moci ani jedinoun uhodnout. To bude nejlepší zakončení té frašky, jinak výborné. Divadlo se rozsype smíchy.“

Důchodní nakoukl do otázek a už se celý rozřehtal: „Opravdu by to byl kapitální špás, ale Buřila by vzal čert!“
„I nevezme! Ten rozumí špásu. Dá se taky do smíchu, urazí snad váš majestát, ale nepokazí šprým.“
„Myslíte?“
„Myslím.“
„Tak vem to nešť, provedu to, vždyť je to fraška, tak ať je sranda!“

Vtom vešel stárek Šimandl. Starý Truxa chtěl honem ukrýt cedulku s novými otázkami. Než rozjařený Štrych podávaje stárkovi ruku, vyhrkl s tajemstvím.

„Před přítelem Šimandlem nemusíme mít tajnosti, ten je náš a umí držet basu. Domluvili jsme se, že opepříme konec té zítřejší frašky velkou taškařinou. Král Jiří dá z čista jasna mlynáři Vackovi zbrusu nové hádanky, než jsou v textu.Podívejte se!“

Stárek pročítal pozorně hádanku za hádankou a nutil se při každé do chvály: „Pane, to je oříšek! Ta je peprná, ta je mastná! Tou nehne! To bude zábavné hahahaha!“

Rozumí se, že příštího jitra měl již pan otec ty úkladné hádanky nadrobené ke snídani.Nejprve byl trochu popuzen, že si chtějí z něho udělat blázna, ale pak se té hlouposti vysmál a řekl:

„Kdo jinému jámu kope, sám do ní spadne.“

Hádanky po chvíli hravě rozluštil, což stárka, poctivce, náramně potěšilo, takže se sotva mohl dočkat večera. Divadlo bylo nabito k prasknutí a soused sousedce šeptal:

„Mlynář Buřil si tu hru dal napsat ke svým abrhámovinám na slávu mlynářů, ale myslím, že pohoří.. Šušká se, že něco selže.“

Zatím neselhávalo po celou hru nic, až došlo na scému s hádankami. Mlynář se uklonil před králem, ten si rozpačitě odkašlal a začal: „Nuže,milý pane rytíři, dejte si dobrý pozor, ať uhodnete: je tím víno vinno, že se lidé opíjejí?“

Pan otec dělal překvapeného, ale hned se vzpamatoval: „Nikoli, voda je tím vinna.“
„Kterak to?“
„Poněvadž není tak chutná jako víno! Síly má dost, až mlýny žene, ale chuti nemá ani pro mlynáře, ač z ní jsou živi.“

„Dobře, pane rytíři, uhodl jste, gratuluju. Ale poslyšte druhou hádanku: Leží to pod švestkou, je to modré a dává se to do knedlíků. Co je to?“

„To je železniční zřízenec v modré uniformě, který si k poledni ulehl do stínu pod švěstku, aby se dočkal ženy s obědem. Žena přišla, přinesla mu knedlíky a on se do nich dává.“

Teď byl paf pan král Truxa! Čertův mlynář, jak to tak dovede od podlahy uhodnout?

„Ale teď, pane rytíři, třetí hádanku: Kdyby to běhalo po lese, mělo parohy a končilo na ,elen´, tak by to byl jelen. Ale ono to neběhá po lesích, nemá to parohy, neshazuje jich a končí to na ,elen´! Co je to?“

„To je: Ústřední banka českých spořitelen!“ odpověděl vesele náš pan otec a celým divadlem zaburácel potlesk. Král Truxa jen hořel v rozpacích a proto honem sám tleskal o stošest. Nyní měl ještě mlynáře propustit podáním ruky a říci: „Držel jste se znamenitě. Třebaže jste mlynář, však u mne jste rytířem bez hany a vady.“ Ale ubohý popletený důchodní Truxa se zle přeřekl: „Třebas nejste mlynářem, však u mne jste rytířem bez vany a hady!“

Tak si staří kocouři pozahráli.