Jak to poslední Vršovec rozházel

Za dlouhým stolem u kamen v Občanské besedě -ické, kde sedí od nepaměti „staří deklaranti“ notář Kalina, stavitel Pálený, doktor Řezal, profesor Buňka, soudní rada Špaček na odpočinku a pan otec Paroubek na vejminku, nemluvilo se dnes o rusko -japonské vojně, ani o Košutovi, nýbrž o posledních Vršovcích. Ale ne snad o těch našich starých, tisíc let už práchnivějících, nýbrž – pan profesor Buňka dostal dnes ze svého rodiště zprávu, že tam shořel na kramol starý větrný mlýn na vršku nad jeho rodnou chalupou, což ho nemálo dojalo.

„Zase jeden z našich posledních Vršovců zmizel s povrchu země české!“ zavzdychal, a to se panu otci Paroubkovi zalíbilo.

„Ba, už jich bude po našich vršcích těch starých Vršovců pomalu,“ přisvědčoval, „a po nich přijde hnedle řada na naše potocké; však už dnes doklepává jeden po druhém.“

Řekl a ostatní dobručel do sklenice.

„Věčná jich škoda!“ roztoužil se opět profesor Buňka, „zdobívaly tak pěkně naše krajiny, stály na těch návrších s rozpjatými křídly jako zemští andělé na stráži.“

„Ale nebyly k ničemu,“ odporoval věčný rejpal stavitel Pálený. „Když měly co mlít, nemívaly vítr, a když měly vítr, nemívaly zase co mlít.“

„O to ani tak nešlo,“ poznamenal znalecky pan otec Paroubek, „ale jaképak na nich bylo mletí! Čistou mouku nebylo možno na nich dokázat. Leda šrot enbo zadinu.“

„Tak se mohla mašinerie jejich zdokonalit!“ hájil své milé poslední Vršovce opět profesor Buňka.

„Bodejť staré haraburdí zdokonalit!“ škádlil ho zase doktor Řezal, „vzal ho čert, jen s ním pryč!“

„No, nechtě být,“ ozval se starý veselý soudní rada Špaček, „ono to staré haraburdí umělo také hrát kousky. Jednou se nám takový starý větrník vpletl do naší soudní agendy, a to se neptejte, jaký nám provedl babylon!“
„Větrník do soudní agendy? To je něco nového!“ podivil se notář Kalina, až si odsadil sklenici od úst. A s ním celý stůl.
„Nějaká anekdota?“ zvídal mlsně doktor Řezal.

„Žádná anekdota, skutečná událost, jako že tu kouřím,“ odpověděl rada Špaček, šťouraje si s drátkem v dýmce a vzpomínal:

-Bude tomu dobrých pětadvacet – ba na mou duši, už šestdvacet let, co jsem byl soudním adjunktem na Mělníce. Tehdy stál na pahorku nedalekého Mšena o samotě větrný mlýn, s jehož majitelem, mlynářem Trčkou, jsem se osobně znal. Byl to v každém ohledu řádný muž, ale na tom svém větrném drnkáči sotva že tak tak uhájil živobytíčko. Proto mně ho bylo upřímně líto, když ho jakási vdova ze Vtelna zažalovala pro mizerných dvacet sedm zlatých, které prý zůstal jejímu nebožtíku muži před třinácti lety dlužen za šaty. Krejčí byl už sedm let pod drnem, když na to vdova přišla v jeho zápisníku.

Ale mlynář Trčka se zapřísahal, že nezůstal nebožtíku krejčímu dlužen ani krejcar. Krejčí prý si vždy občas sám přicházel k němu na větrník pro peníze a on, Trčka, mu po každé něco dal, až byl celý dluh splacen. Dával si každou tu splátku potvrdit do starého kalendáře, ale ten se za ta léta Bůh ví kam poděl, ne a ne ho najít! Věřil jsem Trčkovi, ale to nebylo nic platno. Dal jsem mu tedy lhůtu, aby se snažil do tří neděl ten starý kalendář najít. Než, minuly tři neděle, minul měsíc – ale Trčka pořád s nešťastným kalendářem nepřicházel. Zavolám tedy našeho soudního sluhu, doručovatele a poslíčka, starého Matěje Čvančaru a povídám mu: „Zejtra ráno se vydáte na Mšensko. Máte toho pro okres nastřádáno tuhletu haldu. Důležité věci, Mates! Výměry, rozsudky, tabulárky, obsílky, pozor na to!...“

„Milostpane!“ vypjal se hrdě Čvančara, „chodím už po okresu patnáct let a ještě jsem jakživ ani lejstro neztratil!“

„No dobře,“ povídám,“ „a když už budete v Mšeně, tak zajdětě na větrník k mlynáři Trčkovi, že ho pozdravuju a jak je to s tím kalendářem, že už déle nemohu čekat! Budete si to pamatovat?“

„Abych nepamatoval, milostpane,“ čeřil se uražen, „to jsem na vojně musel vyřizovat jinší štafety a po německu a jakživ jsem to nezapomněl.“

„No, tak se na vás spoléhám,“ a dvoušestákem z paušáku jsem ho udobřil do růžova.

Sebral se a sesortýroval si celou tu slušnou hromadu lejster, celkem devatenáct čísel a devět obsílek, napěchoval do své velké kožené tašky a šel.

Druhého dne po osmé hodině zrána potkal jsem ho, jak právě vycházel s taškou přes rameno... z kořalny. Bylo to v plném létě. Červencové slunce už zrána pálilo. Zarazil se, když mne zhlédl, zasalutoval mi po vojensku „šťastné dobrýtro“ a prý se trochu posilnil na tu dlouhou cestu. „ Bude parný den, Čvančaro, nepijte už nikde cestou švindu, sic tam nedojdete!“

„Ale to jsou starosti, milostpane. To starému vojákovi neublíží. Ta v zimě hřeje, v létě chladí,“ upokojoval mne opětně, „dopoledne jsem ve Mšeně jako šasér!“

A zasalutoval i vykračoval si naschvál hezky pružně po vojensku. Musel jsem se v duch smát starému parolovi, který si na své vojančině tolik zakládal, jako by byl bojoval pod Bonapartem u pyramid. A zatím nebyl než v Holštejně, kde dostal lehkou blessuru a metál, načež jako zcela zdravý „patentát invalid“ dostal se k nám za soudního sluhu. Ačkoliv mu lez už šestý křížek na záda, plíce mu ještě dobře sloužily a nohy také. Méně však hlava. Tu míval jako střep, málokdy v pořádku, zapomnětlivou a roztržitou jako německý učenec. Ale bože chraň, aby mu někdo řekl, že je to od té zatrolené kořalky! To prý má od toho Holštejna v hlavě zastaralou rýmu, proti níž nosil stále náušničky a v uších vatu.

Šťastně tedy v pravé poledne dorazil milý Čvančara do mšenské hospody, snědl tam talíř polívky a kousek masa, vypil sklenici piva a pak si dal na to teprve dal svůj nejmilejší pamlsek – borovičku. Ale pane, tady měli ňákou! V celém Mělníku takovou nenašel. Vypil tedy nábožně dvě, pak si dal ještě třetí – ale pří čtvrté se bacil do čela a zabručel:

„Hrome, dál u to nejde, kapsa hoří a služba volá. Set sakulejská bída na tom světě. Peněz tak málo, ale služby pořád houf. Je už nejvyšší čas, abych se vypravil na ten zatracený větrník.“

Zvedl se tedy, přehodil tašku přes rameno a těžkým krokem kodrcal v největším parnu do vršku k větrníku. Jedva že tam dolez umdleností! A proto si představte jeho zlost, když sice našel větrník, ale nikoho v něm! A také naproti v chalupě mlynářově jako po vyhoření. Jen pes štěkal u boudy.

„Kam je všichni čerti odnesli?“ klel a rozhlížel se, nezahlídne-li je snad někde v polích. Ale nikde živá duše. Co teď? Má sem lézt na tu kalvárii ještě jednou? To by se mu chtělo v takovém parnu! To si zde radš najde někde kousek stínu a dočká se mlynáře. Jen kdyby se chtěl zvednout vítr, tu by tu byl plavajzník hned. Ale on ani větřík nezavál, kolo větrníku stálo obráceno proti slunci jako slunečnice, ani se nehnulo. Zato však na opačné straně za větrníkem našel náš ušlý Čvančara takový pěkný stín a na kuželovém náspu větrníku takový měkký drn, že by ani Josef Egyptský tomu pokušení byl neodolal. Rozložil se tedy jak široký tak dlouhý na pohovku drnovou, pod samý větrník, tašku s lejstra nad hlavou, a než tu svou porculánčičku do polovice vykouřil, byl v limbu. Prosím vás, po takovém čtřhodinové marši, v takovém parnu a po obědě doloženém borovičkou by toho měl i kozák dost!

Jakživo se mu prý tak krásně nespalo jako tam pod tím větrníkem, přiznal se mi Čvančara později a -co se mu toho nazdálo! Byl vojákem a na manévru, ne-li dokonce v bitvě! Na zabité a raněné se nepamatuje, že by je byl okolo sebe viděl. Ale zato kavalerie kolem uháněla, za ní baterie s celým trénem, muzika hrála, do toho střelba rachotila -kanony bouchaly, himlllaudon, až mu srdce v těle plesalo z té mely! Ale najednou -hm,- bác, rána pumová zrovna u hlavy, div mu ji neutrhla! Čvančara se svalil z náspu -procitl- a koukal! Roucho Adamovo, co se to děje? Leží pod větrníkem na holé zemi, ale nad ním, co by rukou dosáhl, létají divoce křídla větrného kola, vitr skučí, z tmavého nebe se leje a duní hrom! Co spal, přihnala se bouře, větrník se obrátil, aby chytl vítr, a roztočené kolo ho shodilo. Ale kde je taška s úředními spisy!?

Čvančara vytřeštěnýma očima ji hledá vůkol po zemi, ale vtom mu jako vyplašení holubi lítají kolem nosu jakési papíry...zvedne oči a leknutím zdřevění: Na křídle fičícího kola míhá se v divém letu za řemen zachycená, dokořán otevřená jeho taška, z ní pak lítají jako rachejtle do vejšky ouřadní spisy, které prudký vítr unáší jako každý jiný papír, aby je místo Čvančary sám roznes po celém okresu.

Chudák Čvančara začne za nimi běhat a lapat po nich čepicí, ale kdežpak! To by spíš skalního vrabce chyt než takový na vítr puštěný rozsudek! Rozběh se tedy k chalupě mlynářově a strhl se tu takový rámus, že velcí malí vyběhli, nemyslíce nic jinak, nežli že hoří.

„Pomozte mi chytat!“ křičel a bědoval nešťastný Čvančara, „váš čertův mlejn mi to rozházel!“

A do toho houkala bouřka, sršel déšť, kříčela mlynářka, vřískaly děti, štěkal Ořech... inu hotová Sodoma Gomora!“

Tu celá společnost propukla v hlasitý smích, notář až se zakuskal. Takovou měl z toho soudního maléru špatenka radost!

„Prosím vás pro Boha, a jak jste se potom s těmi rozsudky a tabelárkami shledali?“
„No, to bych byl sám rád viděl ten poprask!“ chechtal se doktor Řezáč usedavě.

-Inu, byl z toho rumrajch, až Bůh bránil. Čtrnáct dní jsme s tím měli sháňku a lopotu nezřízenou,“ dotvrzoval vesele soudní rada, „a já zvlášť jsem si z toho dělal hlavu, poněvadž jsem vlastně já tím byl vinen, že jsem Čvančaru na ten nešťastný větrník poslal. Neptejte se, jak mi bylo. Když mi druhého dne Čvančara přijde jako zmoklá slepice a bezte slova uprostřed kanceláře padne přede mnou na kolena a se sepjatýma rukama prosí: „Milostpane, já za to nemohu! Neštěstí! Co to Pánbůh na mne dopustil! Jen jsem si zdříml jako ten Adam v ráji a už to bylo!“

Nemyslel jsem nic jinak, nežli se z té breberie třeští.

„Co je? Co se stalo?“ ptám se. On mi však místo odpovědi rozevře svou tašku a podává mi z ní pomuchlané, promoklé, ublácené kusy papírů... to naše výměry, naše rozsudky, obsílky a tabelárky! Seno, sláma, hlína, písek, jak to právě s celou rodinou mlynářovou hledali a posbírali po roklích, v brambořištích, po stráních, za ploty, pod keři a kde jen se to zachytilo. Až do tmy prý s ním Trčka hledal a mockrát se dává děkovat a ještě dnes že bude celý den hledat, poněvadž sám prý nejlíp ví, co to je, když se takový spis člověku ztratí.“

„A všechno mi dosvědčí, milostpane,“ končil Čvančara plačky, že za nic nemohu a že ta bouřka přišla tak kách.“

Když jsem se z prvního leknutí vzpamatoval, dal jsem se do pořádání toho vlašského salátu, a tu jsem s hrůzou zpozoroval, že chybí z tabelárek dvě přílohy – doklady, které se nedaly jenn tak zhola opsat jako to ostatní.

Rozhodl jsem se, že tedy odpoledne tam pojedu sám a budu také hledat po polích, roklích a stráních až do tmy. Na štěstí nebylo toho dne takové vedro, pobádal jsem tedy postiliona ve své netrpělivosti o sto šet, aby koně popoháněl, abych byl v Mšeně raději o hodinu dříve než později. O půl čtvrté už vidím v dálce Trčkův větrník vesele kotrlčit, i jsem rád, že budu hnedle u cíle.

Vtom, jak se tak upřeně na ta zatrolená křídla větrníku dívám, zastaví bryčka a „Má úcta, pane soudce!“ vítá mne mlynář Trčka.

„Chvátám právě k vám na Mělník s radostnou zprávou. Už to mám!“
Skokem jsem byl u něho u bryčky a radostně se ptám: „Našel jste naše spisy?“

„Našel a svoje taky!“ směje se blaženě a vytahuje z kapsy umouněný, potrhaný kalendář. „Tu ho mám!“plesá. „A víte, kde potvůrka byl? Za chlívkem u plotu, děti si s ním nespíš kdysi hrály a tam ho zašantročily. A tu je v něm všechno potvrzeno, že mám na krejcar zaplaceno, jak jsem říkal.“

„A ty naše spisy?“
„Ty tam byly také za tím chlívkem,“ a vyndává z kalendáře obě neporušené, jen trochu provlhlé přílohy.
Cent mi spadl s prsou.

„No tak je nám oběma pomoženo!“ zaradoval se bodrý mlynář, přised ke mně a jel se mnou zpátky do Mělníka na skleničku zámeckého, aby oslavil to podivuhodné řízení Boží, že se zvedl vítr, zrovna když Čvančara na té straně větrníku si zdřímnul.

„Nebýt toho, nebyl by se tam větrník otočil, kolo by nebylo jakživo rozfofrovalo vaše ouřední spisy a já bych byl na ten nešťastný kalendář jakživ nepřišel,“ filozofoval při druhé lahvičce mělničiny rozjařený Trčka, nu a já byl konečně také rád, že to „řízení Boží“ nezasáhlo v naše „soudní řízení“ ještě důkladněji. „Podruhé však, nežli otočíte ten svůj větrník, dobře se vždycky podívejte, nespí-li pod ním někdo od ouřadu!“

SLOVNÍČEK
pan otec - majitel mlýna nebo alespoň jeho nájemce
mládek, stárek -pomocníci mlynáře
prášek - učedník
šalanda- v minulosti rozsáhlejší a skromně vybavená místnost pro ubytování námezních dělníků, čeledi ve mlýnech nebo pivovarech. V přeneseném smyslu velká, neútulná místnost.