Takové sváteční odpoledníčko, jaké zažila na sv.Petra a Pavla L.P. 1888 šalanda svojanovského mlýna, to si myslím, takové by si dala každá šalanda líbit! Slavilť pan otec Petr Žoldán svůj svátek a tu po „starobylém“ mravu a zvyku nejen že býval vždy „posvícenský“ oběd, ale po obědě vylezlo na stůl šalandy vždycky ještě kyticí okrášlené „štěně“, t. j. nenačaté čtvrtně dobrého kláštereckého ležáku, které dával štědrý pan otec na svůj svátek blahopřející chase na ten dobrý úmysl k lepšímu, aby se do roka a dne ve zdraví polepšila v hlavě i oudech.
A tu opět po starobylém zvyku slétli se do šalandy svojanovské jako mouchy na med vždy ještě všelicí přátelé a veselé kumpáni, mezi nimiž ovšem jakživ nescházel hajný Trinkmoc, duše žíznivá a veselá kopa, až Bůh bránil.
Ten jak se drobet nalíz´, nic jiného neuměl, nežli si mlynáře napořád dobírat. A proto ho měli, starého parolu, nicméně všichni od srdce rádi a všechno od něho snesli.
Nejraději je Trimkmoc škádlíval svými špicovanými hádankami, který měl pořád plné potrubí. Dnes je však po několika sklenicích sypal zrovna z rukávu.„Víte-li, proč na mlýnech jakživ čápi nehnízdí?“ nadhodil otázku, a když nikdo neuhodl, zodpověděl ji sám, jen to švihlo: „Poněvadž se bojí, aby jim mlynář velce nesetřás´ a nesněd´!“
„Který kámen je nejlepší a přece nestojí za nic? - Mlýnský, poněvadž nám dává mouku, ale polovic jí nechává mlynáři za lubem.“„Kolik palců je na mlýnském kole? - Ani vy, sekerníci, to nevíte? Měli byste se stydět. Já prostý hajný to vím na fous: Tolik, kolik je v kole děr.“
„Která voda mlynáře zarmucuje? - Ta, kterou má v botě a kterou mu šenkýř přicmrk´ do piva.“„A která ho nejvíce těší, - Ta nad stavidlem, poněvadž za něho všecko odře!“
„Co je nejlepšího v každém mlýně? - To, že pytle nemluví, neboť kdyby uměly mluvit, zradily by mlynáře!“
„A čím mlynář práší? - Vždycky cizím, nikdy ne svým.“„Ale zato vy, myslivci, prášíte vždycky svým nestydatě prolhaným jazykem!“ odtrumfl mu dopálený už stupař Havrda.
„Ani nadlesních nevyjímaje,“dotvrzoval mu stárek Šourek, „o hajných ani nemluvě! Příkladně, jak nás tuhle nadlesní v hospodě namydlil s tou bouřkou! Překvapila ho prý v lese. Měl nabitou dvojku zavěšenou přes rameno, hlavní vzhůru. Najednou se zablýsklo, prásk! A hrom mu bacil zrovna do flinty; vtom však také hned zas prásk! Vyšly obě rány z dvojky a odrazili milého hroma tak šťastně, že se nadlesnímu pranic nestalo, jen to s ním nehorázně škublo a natrhlo mu to řemen u dvojky.“
Šalandou otřásl hlučný smích, když do ní vstoupil pan otec. Jen zářil a pravicí třepal nějakým psaním:
„Víte co je nového? Náš Pavel mi píše z Bulharska k svátku; výborně se mu tam vede; uchytil se až kdesi v Macedonii u Kystendilu, přiženil se do mlýna, má prý hodnou ženu a roztomilého klučinu... Je prý jako jiskra a na svatého Václava přijedou se na nás všichni podívat.“
„Sláva!“ ozvala se upřímně potěšená šalanda, neboť Pavlík Žoldán, synovec páně otcův a jeho miláček -ačkoliv už na desátý rok byl odtud pryč, zůstavil po sobě na svojanském výbornou pověst jako mladý pašák v každém ohledu. Stárka Součka až radostí slzy polily jako pana otce.
„Pavlík, to moje zlaté srdce se nám vrátí!“ plesal a honem si natáčel ze soudku, aby mu pronesl upřímnou zdravíci.
„A to už tu musí zůstat, to už ho nepustíte do světa, viďte, pane otče?“„Dá-li mu jen žena, nezapustil-li tam už moc pevných kořenů.“
„Ale až jen uvidí svůj starý domov, až se tu zas u nás ohřeje a zapráší, všk se mu nebude od nás chtít; za deset let ta jeho bujná, neposedná krev, která ho hnala tenkrát na Balkán, do té rusko-turecké vojny, snad už trochu ochladla.“
„Nu doufejme,“ těšil se pan otec, „mohl bych ho tu dobře potřebovat.“„Škoda, že už to není raději dnes,“ posteskl si stupař, „to by zas hořela v předvečer šestého července nad strání ňáká hranice. To bývala jeho radost. Musíte vědět,“ obrátil se šedivý Havrda na mladší kamarády, „Pavel, to byl ňáký husita! Takových rázných Čechů, pane bože, houšť! Hus, Jeronym, Žižka, Prokop, to byli jho svatí, na ty věřil a jakpak o nich uměl pěkně povídat!“
„A jak byl starý?“ zvídal mládek.„Šestadvacet mu bylo, když šel od nás, hoch jako skála, o hlavu nás všechny převyšoval a takový rázný upřímný Čech, co na srdci, to na jazyku. A pane, on toho měl na srdci! To bývala švanda, když jsme tak s ním zapadli v neděli k Věnci mezi ty šosáky a on se do nich pustil! Ten jim uměl číst jako z knihy, jaká že to hanba, když se rodilý Čech za svůj jazyk a národ stydí, když se před každým cizákem krčí a tetelí jako osika. Nehodni že jsou, aby je ta svatá země česká nosila, takoví vlažní Češi, takoví tichošlápkové a zbabělci, kteří nevědí, co je to národní hrdost a čest a jen o svůj prospěch dbají, takoví hraboši a krtci mizerní!
Tak jim cinkával do duše, až se choulili, ale žádný se neodvážil ani hlesnout.To tak, s Pavlem si začít! Po straně mu ovšem nemohli na jméno trefit, ale postavit se mu žádný netroufal. Tenkrát, za těch chabrusových voleb koupil zdejší panstvíčko jakýs německý kobylkář Prahlhans, prý major na penzi. No, na toho měl náš Pavel skřesáno! Kroniky by z toho byly, co se tomu Němci navyváděl za tartasy! Jak vystrčil „Němec brouk“ kvůli nějaké své slavnosti na rozhledně nebo na altáně nad svým zámečkem německý, červenočernožlutý prapor, říkával Pavel: ,Pánbůh se postará o krajánky, budou mít zas onuce.“
Do rána nezbyla z velkoněmeckého praporu než zlámaná žerď a na ní cedulka: ,Naše barva červená a bílá!´ Pavel však trhal někde na pile z velkoněmecké trikolory krajánkům na onuce.Vyšel-li si Prahlhans na čekanou a Pavel ho zmerčil, mohl býti jist, že jakživ nic nestřelí. Neboť Pavel v patách za ním; pohvizdoval si po lese a do sosen holí bouchal tak, že mu na půl hodin cesty všechnu zvěř vyplašil z dostřelu. A když dopálený Prahlhans si v lesích na cesty všude navěsil německé tabulky ,Verbotener Weg´, byly přes noc všechny strhány a ty tam.
Ale nejvíce Němčoura nazlobil tím, že rok co rok v předvečer Husova dne zapaloval ohně po všech okolních kopcích. Prahlhans proto běhal pořád na hejtmanství o zákaz těch Husových ohňů a pro četnickou asistenci na ně. Ale nic naplat. Hranice hořely přec!
Jednou přišlo se zákazem osm četníků a patrolovali po dvou po stráních a kopcích. Na Pavla však proto před jen nevyzráli! Připravil si ve vší tajnosti forku chrastí a dříví v sousední Lhotce, rozkřikl, že se bude pálit veliká hranice na Plešivci a vypravil tam také houf kluků s košťaty. Následkem toho proud lidí na nimi a za lidem všech osm četníků.
Když se však vydrápali na Plešivec – a to zná každý, že je tam dobré půl hodiny co lézt. Tu máš: najednou vzplanula ohromná hranice nad Lhoteckým Mohelníkem a kolem ní lidu zpívajícího ?Hej Slované!´ až černo!
Četníci měli podívanou -na dištanc.Však během let, jak už to chodí, milý velkostatkář a baron Prahlhans si osedla přece jen několik nekňubů z naší městské honorace, mezi nimi faráře Pakostného, sudího a lékárníka tak, že s ním sedávali večer co večer v kasíně U věnce při tarokách, a rozumí se, lámali kvůli jedinému zažranému Němčourovi tu ,samospasitelnou´ jen to vrzalo, jako Švábové u Neumětel. Můžete si myslet, jak se pro to náš Pavel čertíval! Pan otec měl ho co držet, aby tam mezi ně někdy nevjel jako hříbě do kuželek a neztropil nějakou paseku. Všecko ho u nás zlobilo, jen toužil do světa. Zdědil právě po rodičích pár set a tam dole na Balkáně propuklo veliké povstání proti Turkům. Bulhaří, Černohorci, Srbové, všichni vzhůru, jim pospíčil Rus na pomoc a byla z toho krutá vojna. Tu náš Pavel ne a ne se dát déle zdržet. Opatřil si pas a že půjde bratřím Slovanům jako dobrovolník ku pomoci.
Než v tom, co čert nechtěl, roznesla se po Svojanech zpráva, že prý ten nadutý Němčour Prahlhans, když se vracívá v noci od Věnce domů, hází svého hafana, velikého to novofundlanďáka, na náměsti do kašny a koupává ho tam, nestyda, jako v rybníce.
„A tohle si máme dát my, Svojanští líbit? To od takového cizáka, vetřelce, chabrusáka!“ rozhorlil se náš Pavel a dokonce když se dověděl, jak prý se ke všemu ten drzoun Němec nám Čechům posmívá.
Dostalať se zpráva o té jeho nezbednosti konečně i do novin; tam milého barona zcuchali a varovali, aby netropil pohoršení, sice že by se mu to mohlo špatně vyplatit. Avšak zpupný Prahlhans se tomu jen U věnce řehonil na celé kolo, ba zvolal prý: „Eh, die Czechen sind ein feiges Volk!“ a šel naschvál ještě té noci svého hafana zas vyplavit do kašny.
„No, však už nikdy nepůjde. Za to tě ručím,“ pravil mi Pavel tu sobotu před svým odjezdem večer Na Kocandě. „Běda mu, zastihnu-li ho dnes se psem u kašny!“
„Pavle, nevyváděj hloupoti!“ napomínal jsem ho. „poštve na tebe psa, ten tě potrhá a co si na něm vezmeš?“
„Ani pěti psů se nebojím a jeho šestého s nimi!“ byla celá odpověď Pavlova.Já nevěděl, že už má tou dobou práška postaveného u kašny na stráži. Mohl býti asi čtvrt na dvanáct, když se tu prášek přihrne se zprávou: „Už ho tam koupá!“
Do Pavla jako když střelí. Ani nedopil, jen popadl čepici a hůl, kapitální to břinkovici dubovku, a už byl na náměstí. Já s práškem ovšem za ním, ale on zhurta nám poručil, abychom se skryli pod loubím, že si to s panem baronem spraví docela sám.
Měsíc svítil jako rybí oko, na náměstí ani človíčka, jen u kašny stál s bičíkem v ruce Prahlhans a díval se, jak se mu v kašně pes plaví.
Tu k němu přiskočí rychlými kroky Pavel a rozkřikne se na milého barona: „Cizáku nectná, takové svinstvo se nám tu opovažuješ tropit?! Tu vodu pak máme po tvém psu pít?“Němčour začal cosi křičet a napřáhl na Pavla bičík... než, v tu chvíli už ho měl taky vyražen z ruky a v tu chvílí už také letěl po hlavě jako žába do kašny.
Voda vystříkla na sáh, chlapina již žunkal při dně.
Hrzkou chvíli to trvalo, než vstrčil z kašny hlavu a počal, co mu síly stačily, řvát na psa:. „Pluto, fass ihn! Fass ihn!“
A vskutku, hafan hned se drápal z kašny a skokem za odcházejícím Pavlem. Ve mně leknutím stydla krev. Už jsme se mu rozběhli na pomoc. Ale vtom milý Pavel se obráti proti psu, napřáhne proti němu čepici, pes se do ní zuřivě zakousne, avšak v tu sekundu už se také válíá na zemi a dodělává...
Pavel ho přetáhl svou dubovkou tak rázně a tak mistrně přes čumák, že ho jednou ranou skolil a omráčil. Nato se docela klidně vrátil s námi ještě na „jednu“ Na Kocandu. My byli tím divadlem snad více rozčilení nežli on sám.
„Pavle,“ povídám, „tohle byl safientsky odvážný kousek od tebe! Což kdyby ti ten pes nebyl raf´ po čepici, nýbrž po ruce?“
„Inu, tak bych byl měl už závdavek na tu vojnu!“ smál se; „ale toho jsem se nebál, to vím dávno od honáků, jak na takové hafany vyzrát. Vrhnou se vždycky na to, co se jim nastrčí vtříc, ať je to ruka nebo čepice; a tak jsem mu radš nastrčil čepici než ruku: tu vidíš, jak mi placku prokous´. Tu vám zde nechám na památku a u příležitosti se s ní tomu vykoupanému lumpovi vysmějete. Však mu již, doufám, zajde chuť, nám Čechům nadávat, že jsme zbabělý národ!“
A pane zašla ta chuť opravdu. Čekali jsme všichni, jaký z toho pojde nazejtří rámus, jaké dílo bude Prahlhans dělat, a proto pan otec celý vyděšený hned druhého dne sám nejvíc pobízel Pavla k rychlému odjezdu, ač mu při tom asi usedalo srdce.
„Ba že usedalo,“ přisvědčil pan otec, ale oči mu při tom dnes jiskřily.„Nu a zatím,“ končil stárek, „nebyl z mračna déšť vůbec; nebylo barona ani vidět, styděl se a zalezl jako stará bába do svého zámečku a po nedlouhém čase byla tu novina. Pan baron prodal panstvíčko, jak stálo a leželo, nějaké vídeňské bance a ve vší tichosti se odtud vystěhoval. Svojany mají od těch časů od takových cizáků svatý pokoj.“
„Kašna čistá!“ smál se stupař a s ním celá rozjařená šalanda provolávala statečnému Pavlovi z celého srdce veselé: „Nazdar!“ a „Sláva!“
„Proto,“ loučil se blažený pan otec neméně vesele: „Proto hoši, na kousavé jen vždycky hezky kurážně a šikovně – s čepicí!“
Žádné komentáře:
Okomentovat