Jako Cumberland

„Prášku, přines sem ještě jednu lavici!“ poručil mládek, dělaje panu otci místo na „lavičkách“; tak bylo dnes vše obsazeno.

A jak by také nebylo! Nedělní odpoledne, do hospody ještě časně, a to sluníčko březnové hřeje tak roztomile, že by vytáhlo i ten hřebík ze šalandy, kdyby ho už nebyl vytáhl někdo jiný. Krajánkové hrajou dnes ponejprv zase pod širým nebem šístku, stárek je zabrán do novin, mládek se tahá s harmonikou a prášek si řeže z bezu stříkačku, rozumi se, zase pro nějakou tu nezbednost.

„Tož, co je v těch novinách pěkného?“ interpeluje pan otec stárka.
„Eh, tuhle čtu právě o tom Cumberlandovi, co dělá ty čáry a divy ve Vídni.“

„K smíchu; tihle Vídeňáci jsou přece jenom náramní bezinkové; na nás koukají spatra, jako by snědli rozum až po dešťky, a zatím si dají od každého šibala vyvádět vlky z kamnovce a peníze z kapes tahat jako ti blázni.“

„Ale jistě je to přece jen náramně šikovný kejklíř, tenhle Cumberland; já už viděl přece také lecos, ale tohle si před jen člověk nedovede vysvětlit, jak to dělá. Buďto má čich, že větří jako pes po stopě, anebo...“

„...má svoje pomahače, kteří mu dávají znamení a praktikují lidem hodinky z jedné kapsy do druhé; to už všechno známe, na to my nic nedáme, jak nebožtík doktor říkával, který umíval také takové kousky a často celé večery nás bavíval tak, že člověk nebyl ani svou skelnicí piva jist; jen se ohlídnout, a už se vám v ní šplouchala...žába jako hastrman.“

„Hahaha! Dobrou chuť!“

„Povedená kopa, když vám povídám; dej mu Pánbůh lehké odpočinutí, ten si nás něco napodával, až jsem však přece jednou na něho vyzrál, a od těch dob dal se svými kumšty pokoj.“

„A co jste mu vyvedl, pane otče?“

-Inu, něco za něco. Měl jsem tenkrát takovou pěkně zakouřenou porculánku míšeňskou, s višňovou troubelí na dva lokte dlouhou. Inu, to bylo ňáké pokouřeníčko! Celá hospoda mi tu dýmku záviděla. Jednou tedy zase přijdu, nacpu, zapálím a sednu s milým doktorem v bázni boží k bulce.

„Dnes však žádnou taškařici,“ vyprošuji si hned napřed; on mne nato ujišťuje, že dnes bude opravdu hodný, i jdu tedy s tou nejpokojenější myslí pro první bulku, když tu najednou pod stolem bouchne jako z kanonu, až všichni vyskočíme a... já držím holý troubel v ruce. Moje krásná, zakouřená porculánka na třísky. Čechrman ví, jak se mi připletl, ale přihodil mi patrně taškář, jak jsem nacpával, do ní kapslík, a teď jsem měl ke střepům...posměch. Nesměl jsem dát pifku na sobě znát, toť se rozumí, ale měl jsem ji důkladnou a přísahal jsem si pod kůží, že mu to kapitálně oplatím, jak se jen první šikovná příležitost naskytne. A naskytla se mi dřív, než sem se nadál sám. Musel jsem asi po čtrnácti dnech nato do Prahy, a jak tam jdu Jesuitskou ulici, všimnu si jednoho krámu, kde mají všeliké kouzelnické nástroje. Mezi jiným také pistol s plechovým trychtýřem, do kterého se nabijou roztlučené hodinky a vystřelí se zase celé. Vzpomněl jsem si na ten kousek, a hlavou mi projel nápad. Pistol stála pětku, ale vzal to nešť, každý špás něco koštuje...

„Počkejte, teď já se zas budu jednou producírovat!“ byla má první slova, s kterými jsem se vrátil do naší společnosti.“ Naučil jsem se v Praze od jednoho eskamontéra náhodou kousek, že na něm necháte oči.“

Doktor jen hořel. Hádal na to i ono, ale já napínal naschvál jeho trpělivost, že to ještě dobře neumím, však do budoucí neděle že v tom doufám už vyznat jako Bosko. Třikrát mne mezi týdnem navštívil, abych mu pověděl, co to bude; já však jen pořád: Čekejte, dočkáte se!

Konečně přijde neděle; hospoda jak by nabil, ale také já nabíjel, ale svou milou pistol, rozumí se, jenom prachem a koudelí. Dalších příprav nebylo zapotřebí. Přijdu tedy a slibuju, že o půlnoci dám svůj kumšt k lepšímu.

„No tak přec u všech syslů již s tím vylezte, co to vlastně bude,“ vyhrkne netrpělivý doktor.

„Co jste jakživ neviděl, za to vám ručím! Vy si vystřihnete díru ve vlastní košili na břiše, jakou chcete, zapnete si na to vestu i kabát až na poslední knoflík, a já vám ji ve dvou minutách na těle správím bez nití a bez záplaty, že nebude po díře ani památky.“

Zarazil se, nechal ústa pootevřená a upíral na mne oči jako na nový svět.
„A tu díru si smím udělat sám?“ divil se zdlouhavě.
„Nůžkami nebo nožem sám a sám, jak velkou chcete,“ ujišťuji ho zcela vážně.
„To není možné! To nedokážete!“ rozkříkl se a celý večer mu to loupalo hlavou.
Konečně, mohlo být asi čtvt na dvanáctou, už to nemoh´ déle vydržet. Společnost už byla jak náleží rozmašírovaná, samý šprým a samý smích, - dobrá, řku tedy: Začněte!

Doktor jako když do něho rtuti naleje. Mžikem vyskočí na lavici a ohlašuje:“Prosím ticho, slavná společnosti; nyní se bude náš pan otec producírovat s nějakým znamenitým pražským kumštem, jakého prý naše oči neviděly a uši neslyšely. Ustřihne mi,- ne já si ustřihnu kus košile na živém těle...“

„Ten kus spálím před vámi přede všemi na pouhý troud,“ vpadl jsem mu do řeči, „a ten pouhý troud nabiju tuhle do té pistole, pan doktor se mi postaví na patnáct kroků, já střelím a on bude mít košili zase celou jako dříve.“

Všeobecný údiv, ale také hned prostořeké hlasy:“Jsou spolu domluveni!“
Ve mně hrklo. Doktor jim však vycinkal a už volal na hospodskou o nůžky.

„Tak nyní, pánové, dobrý pozor, abyste se přesvědčili, že se děje vše bez všelikých obyčejných fíglů!“ řku a blížím se s nůžkami k doktorovu bříšku, které by bylo každému prelátu sloužilo ke cti a chvále.

„No, no, stříhat budu si já sám,!“ zvolal a rozepínal si vestu.

„Ano,“ řku na to, „jen mne musíte dovolit, abych vám ukázal, jak veliký asi kus,“ – a rychle mu vytáhnu štipcem z polorozepjaté vesty kus košile, asi jako slušný kornout, držím pevně na špici a podávám mu nůžky. Libo-li tedy, střihněte!“

Všeobecné ticho, že by ani myš neproklouzla; doktor šmik´ a já držel ustřižený kus kmentové košile v ruce. Velký hnedle jako talíř.

„Dobrá, nyní se rychle zapněte až ke krku,“ komanduji a spaluji ten výstřižek přede všemi na svíčce.

„To bude pěkná vůně!“ křižovala hospodská, ale já nepovolil, až byl hadřík spálen na troud. Pak jsem to nabil opět přede všemi do té čarodějné pistole, postavil se do jednoho, doktora do druhého konce šenkovny, namířím do stropu a bác! Až se děti za pecí daly do vřesku. Vše se hrne k doktorovi, já ho požádám, aby vystoupil na židli a rozepjal si kabát i vestu. Hospodské nedá zvědavost, přijde se svíčkou a svítí. Tu za všeobecného napětí doktor rozepne vestu... a šenkovnou zahluší chechtot a potlesk, až se okna třesou. Neboť, jak se samo rozumělo, doktor měl na bříšku v košili díru velkou jako talíř a tak krásně ozubenou jako cirkulárka. Co měl dělat? Musil se smát, jako já nad svou porculánkou, a když přišel domů, zastrčil košili za almaru, aby ji paní tak hned nenašla.

Asi za týden jí namluvil, že musil kdesi cestou dělat milosrdného samaritána a jednomu potlučenému krajánkovi rychle obvázat rány, aby nevykrvácel. Neměl po ruce kus plátna a tak tedy neváhal...

„Ale muži!“ trnula paní doktorová, a všude si potom stýskala, jaký je ten její ukrutný dobrák: „košili z těla dá, když může pomoci!“