Ruský strýček pomohl

Na polosuchém jezu Sázavy, pod velikým deštníkem seděl na třínohé stoličce asi třicetiletý černovousý muž v plátěném šatě, slaměný širák nasazený až do týla, v ústech krátkou holandskou lulku, v levé ruce paletu a v pravé štětec.

Patrně nechytal ouhoře, nýbrž maloval, myslíte. Ale on zatím nemaloval, nýbrž chytal...lelky. Místo na plátno, jež měl napjaté na stojánku před sebou, hleděl přes plátno na protější malebné zákoutí, kde se mezi stinnými olšemi v červencovém slunečném ranním jasu bělal pod šedou skálou zděný výstavný Konopáskův mlýn s dvěma velkými černými koly.

Pojednou sebou náš malíř trhl, vyskočil, až skácel sedátko, a všecek radostí záře, začal mávat paletou přes řeku veselé pozdravy.

Na protějším břehu u mlýna se objevila mladá ztepilá dívka, která mu taktéž kynula bílým šátkem.S ní se tam objevilo však čtvero capartů obého pohlaví, kteří začali malíře zdraavít ze všech sil: „Nazdáár! Pane Loudo, nazdáár!“
„Koupat? Koupat?“ houkal náš prozrazený mistr Vavřinec Louda přes vodu.

„Ne, ale máte přijít dnes dřív k obědu, máme hosty!“ odpovídala mu slečinka – mlynářovic Tonička, jeho tajná láska.

„A koho?“
„Strýčka s tetičkou z Ruska!“
„No, tak že přijdu včas k obědu, jistě!“
„Tak nashledanou!“ A děti znovu spustily své pronikavé: „Nazdáár!“

Jak před chvílí Loudův obličej radostně zářil, tak se teď zakabonil. „Který čerchman je sem přines,“ bručel si pod vousy, „naposled přijeli na prázdniny a vystrnadí mne z mého hnízdečka jako cizího vrabce.“

Chudák neměl tu svou podkrovní světnici ve mlýně zaplacenu než do konce měsíce a do toho nebyl už ani celý týden. Až na něm horko vyvstalo. Neboť ten Konopáskův mlýn se mu stal za těch devět neděl, co se v něm usadil a co se v něm domluvil se svou Evou – či pardon, Toničkou, jediným pravým rájem, a to bez hada a bez... zapovězených jablíček.

A nyní být z něho beze vší viny vyhnán jako ten Adam a k tomu jistě bez Evy! Teď si terpv cele uvědomil, jak má toho modrookého diblíčka mlynářovic doopravdy rád.

Zkusil malovat, ale ruka se mu třásla. Zahleděl se na mlýn, pak zase do dálky na hladinu řeky jako utrápený oficír, jemuž nechce žid prolongovat propadající sněmku, a pojednou se zasmál.

Neboť, co to v dáli na řece spatřil? Pepíka, práška, jak na pramici s bidlem popohání před sebou plovoucí husy.

Chtěl je patrně přihnat po řece do mlýna, z něhož odplavaly; ale husám se nechtělo domů a tak mu vyváděly po řece pěkný tanec; asi jako jalovice řezníkovi, kdž ji odvádí od mámy z chlíva na jatky.

Brzy zarejdovaly k prvému, brzy k levému břehu a prášek jedva jim moh´ stačit. Jedné chvíle už mu také vyběhly z vody a hrrr! na pastvu do ovsa. Chudák, musel tedy honem přistát a s velkým křikem dezertérky shánět z pole zpět do vody.

Celý utrmácený konečně s nimi se přece přižejbroval k jezu a zde si odlehčil. „Potvory, potvorné, ty mi daly... všechny bych podřezal, aby se ti Rusové najedli.“
„Ah, tedy kvůli těm Rusům,“ chápal Louda. „Hm, a oni tady pobudou nadlouho?“

„Co by tu dělali?“soudil prášek. „Pruty na ryby si nepřivezli, takové štafle na malování, jako vy máte, taky ne, flintu jsem taky u nich neviděl, jen takovou ruční taštičku a kukátko, tak co by tu chtěli počít?“

Našemu malíři se odlehčilo, takže pln radosti obdaroval práška „krátkým“ a vlastnoručně mu zapálil.

Odpočatý kluk začal nyní husy „parou“ dohánět domů a náš Louda teprv nyní se pustil s chutí do práce.
Maloval jako o závod, až z něho teklo, jako by chtěl dohonit všechen drahý čas, který promeškal, a musel být s obrazem do oběda hotov.
Chtěl se s ním pochlubit ruským hostům? Anebo snad měl nějaké tušení, že se v téže době mele v mlýně jeho vlastní osud? Sotva, ale bylo tomu vskutku tak!

Nenadálá návštěva ruských hostí, paňmaminčiny sestry Anny a jejího o půl hlavy menšího, ale zato tím zavalejšího muže, profesora Dolanského, způsobila ovšem v Konopáskově mlýně velice radostné překvapení.

Jedva že se panímaminka z něho vzpamatovala, už tu byla starost, čím tak milé hosty honem počastovat. Na štěstí byly ve sklepě ještě dvě láhve mělnického od svátků a ve spižírně salám z Rataj; tak bylo pro tu chvíli do oběda houby zle. Naše mělničina pak švagru Dolanskému tak zachutnala, že vyprazdňoval sklenku za sklenkou a brzy byl v tak růžovém rozmaru, jako pan otec Konopásek sám.

Právě si poznovu přiťukávali na zdravíčko a všeobecné tloustnutí, když švagr Dolanský pojednou vstal a upřeně se zahleděl na olejovou podobiznu Toniččinu nad prádelníkem.

„Kdo to maloval?“ zvolal u vytržení.
„Náš malíř,“ odpověděl mu jen tak ledabyle pan otec.
„Jaký váš malíř?“ptal se udiven ruský profesor, prohlížeje si obraz se zálibou blíže a blíže.

„Je tu u nás od jara na letním bytě,“ ozvala se Tonča. „Akademický malíř Vavřinec Louda z Prahy, moc milý člověk.“

„Někdy až moc milý, viď,“ zahrozil jí položertem polovážně pan otec.
„Jak to? Jak to?“ nechápal švagr.
„No, abych ti zkrátka řek´, pražské kvítko, Vltavou křtěné, nehledí si jen malování, nýbrž plete také rád mladým housatům hlavy, když se mu dají.“
Tonča jen hořela studem.

„Nevěřte tomu, strýčku, je moc hodný, solidní člověk, ale tatínek se na něj mrzí, že ještě s jeho podobiznou není hotov, nýbrž že vymaloval jenom mne.“

Strýc z Ruska se chechtal, až se popadal za břicho.

„Aha, tudy na ty dudy! No bodejť by nemaloval raději růže, nežli staré kořeny. Ale ať je jaký je: ten chlapík má talent!“

„Talent, talent!“posmíval se trochu podrážděně pan otec, „ale nemá žádnou vytrvalost v práci! Dnes začne to, zítra ono, ale pozítří ho to zas všechno omrzí, vymlouvá se, že nemá náladu a lajdá po kopcích a lesích a nic nedokončí. Co už má rozdělaných krajinek tam nahoře ve světnici, ale ani jedinou ještě za těch devět neděl nedodělal. Dejte mi pokoj s takovým lajdáctvím. Má talenta -polámal mu ho Valenta, jak říkával nebožtík Karpeles.“

„Žid a lichvář,“ vpadla neméně podrážděná Tonča.

„Holenku, to u malířů nejde jako u vás, mlynářů. Zkřesat, nasypat a spustit,“ vážně vykládal ruský švagr, „tu se musí čekat na inspiraci, na náladu, která se nedá objednat, kdy se chce. Tak on je taky krajinář? No, ukažte mi ještě něco od něho.“

„Pojďte, strýčinku!“ zaplesala Tonča a už táhla Dolanského nahoru do otevřeného Loudova podkrovního pokojíku.

Tam viselo po stěnách asi dvanáct olejových obrazů, vesměs krajinek, a mezi nimi jako třináctý: rozdělaná podobizna pana otce. Dolanský si nasadil skřipec a prohlížel obraz za obrazem.

„Tohle je zdařilé...to velmi dobré...to výborné, „ mumlal čím dále tím hlasitěji až konečně zvolal:
„Ten Louda je znamenitý muž...chlapík!“

„Viďte, viďte, strýčku,“ skákala Tonča radostí jako děcko. „A že bude tatínek výborně trefen? Nu, řekněte, nemám pravdu?“

„Více než pravdu!“ chválil Dolanský.
„Myslíš to doopravdy?“

„Samozřejmě, je v tom duch. Pohleď, zrovna jak teď na mne hledíš, tak tě zachytil! Pravím, budeš mít znamenitou podobiznu.“

Pan otec se samolibě usmíval, ale dodal: „Jen mu to, prosím tě,neříkej do očí, nevěděl by, co za ni chtít.“

„Tedy si je vědom svého umění? To je dobře!“
„Ale strýčku, vždyť za moji podobiznu nechce vzít nic.“
„Že nechce?“smál se dobrý strýček. „Já myslím, že bude chtít!“
Tonča utekla. Ale ve dveřích vrazila do Vavřince Loudy, který tu stál na prahu chvíli jako v Jiříkově vidění. Ale jen na chvíli.

Jakmile mu profesor Dolanský stiskl budře pravici a humorem ho prosil za odpuštění, že se vloupal do jeho atelieru, už Louda roztál a byl doma.

A což teprv, když poznal v tom Rusovi vzdělance vyytříbeného vkusu a znalce malby, zároveň však také člověka z gruntu dobrého a přímého, jenž co měl na srdci, to i na jazyku, pochvalu jako výtku, ale přitom stále roztomilého a veselého, jenž všechno obrátil v žert, bez něhož by ten život nestál jinak za zlámanou grešli.

Za půl hodiny byli spolu nejlepšími přáteli, a tak po božíhodovém obědě, když zase profesor Dolanský poznal v Loudovi umělce pravého zrna, který se vyzná v dějinách umění a stále se skromně učí dál, nadešla neočekávaná katastrofa.

Rozjařený Louda právě dával k lepšímu všelijaké kudrlinky ze svého mládeneckého života, které se mu většinou přihodily nebo nepřihodily v noci; mezi jinými i tuhle: „Na prvního máje bylo v pražských ulicích o půlnoci živo jako v poledne. Přede mnou se vracela z hospody dvojí společnost; Napřed tatínek s maminkou a s třemi dospívajícími dceruškami, všichni v nejlepší míře.

Asi pět kroků za nimi dva mladíci, nejspíš studenti, z nichž jeden byl patrně ctitelem některé z oněch tří grácií a spolu sebevědomým tenoristou.

Vyznával své vyvolené svou nesmírnou lásku známou milostnou písní a vytahoval do závratné výšky:

Což neřekl ti zrak můj tisíckrát,
že mám tě rád, že mám tě k smrti rááád!

Vtom za rohem vystoupila patrola. Slečinky se ulekly a tenor teprv: zmlknul, jako by uťal. Jedva však patrola přešla, začal notovat, arci již mírněji, druhou sloku.

Ale vtom spustil jeho kamarád, silným barytonem fortisimo:
Což neřek ti to Polda tisíckrát,
že nemáš řvát, že nemnáš v noci řvááát!
„Výborně, charašó!“ tleskal profesor Dolanský a prohodil: „Škoda, že neumíte rusky!“

Tu se ozvala znenadání paňmaminka: „Ale vždyť pan Louda umí rusky, učí tady naši Tonču těm klikihákům.“

„Abys nemohla číst, co si spolu budou psávat,“ vysmívala se sestře paní profesorová, kdežto profesor chopil Loudu za rameno a mile překvapen se ho zeptal:

„Gavarítě vy paruski?“
„Ja gavarju němnógo,“ odpověděl Louda. „Ja nipanimaju charašó.“

„Nu, to stačí,“ plácl mu Dolanský na rameno a nyní zcela vážně ho oslovil: „Chtěl byste se mnou k nám na Rus? Nejedu do Čech jen kvůli karlovarské kuře, nýbrž mám tu pro naše gymnázium jako jeho ředitel najít dobrého učitele kreslení. Slušné místo:patnáct set rublů a volný byt o třech pokojích se zahradou. Nechtěl byste to?“

V Loudovi se zatajil dech. Vyvalil oči na na bodrého Dolanského a vypravil ze sebe: „Nabízíte mi to vážně?“

„No bodejť špásem,“ durtil se profesor. „Nastoupit hned po prázdninách a místo bude definitivní. Kreslení je u nás povinný předmět.“

„Jářku, to je terno!“ ozval se pan otec. „Škoda, že neumím rusky, vzal bych to sám od hodiny, čmárat a mazat bych dokázal jako vy.“

Louda však pohlédl zatím na svou zlatou Tonču; zbledla jako křída a visela na něm očima, jako by čekala svůj ortel.
Teď byl na vahách.
„Děkuji vám, pane řediteli, za vaši vzácnou přízeň,“ začal rozpačitě, „takové pěkné místo, ale...“
„“No, jaké ale?! vykřikl Dolanský.
„Co bych si počal... s těmi třemi pokoji? Vždyť bych do nich neměl co dát!“
„Hahaha!“ smál se profesor. „To je přece to nejmenší. Ožeňte se honem!“

„Tak, tak,“ přisvědčovala hovorná teta profesorova a hodila okem po zapýřené Tonče. „Udělejte to, jako to udělal můj. Přivezte si na Rus Češku. Však jistě o nějaké víte.“

„To bych věděl, milostivá paní,“ rozvázal nyní Louda ohnivě. „Ale ona by sotva si chtěla do takové dálky.!“
„I pročpak ne: za mužem, kterého má ráda, dovede jít žena kraj světa. A ostatně, vždyť by nešla do žádné ciziny, šla by k nám, příbuzným..viď, Toničko?!“
Tak, teď to prasklo!

„Švagrová, co to říkáte? Vždyť mistr Louda si o naši Toničku ještě neříkal!“vyhrkl na oko popuzený pan otec.

„Tedy o ni prosím teď,“ osmělil se konečně Louda. „Netroufal jsem si, když jsem neměl dosud žádné pevné postavení, ale teď, pane otče a panímaminko!“

„No a ty bys, Tončo, se chtěla vydat do té Siberie?“obrátil se pan otec starostlivě a patrně dojat na dceru.

„Chtěla!“ a vrhla se mamince do náručí... Všichni povstali a začali se objímat.
„Sláva! Charašó!“ radoval se Dolanský.

„A teď honem splašit ohlášky a svatbu a vy, mistře Loudo,“ komansoval dále, „dokončíte tento švagrův portrét, za který dostanete dekret. Do konce prázdnin ať je všechno v pořádku. Na svatého Václava ať jsme už ve zdraví doma.“

„Toi nás dostali, mámo, co?“ smál se pan otec.“No, všechno po vůli Boží!“