Pila a Hollandr na stará kolena

„Bože, vy dobře vypadáte,“ vítali jsme se navzájem s panem otcem Rokytou na jeho jizerském klepáči, když jsem tam loni o prázdninám po – patnácti letech opět jako starý známý turista zapadl. A zatím jsme si v pravdě mysleli jeden o druhém: „Bože, ty jsi za tu dobu zestárl.“ Je to jako s tou třískou v oku bližního: svá léta člověk na sobě nevidí, a byť měl sebelepší zrcadla, ale na starém známém, kterého pár let neviděl, je rázem spatří, až žasne. A což teprve když Rokyta zavolal paňmaminku a děti. Tenkrát -tak jsem ji měl v paměti- ještě statná jako rozkvetlá pivoňka, a teď šedivá, nahrbená stařenka, které jenom ten milý úsměv zůstal na tváři; a tihle klackové? To že jsou někdejší jejich drobní caparti? Nejmladší je už kvartán a nejstarší už je vousatý mládek na ženění, prostřední pak jednoročákem. Za nic bych se v tu chvíli nebyl podíval do zrcadla na stěně. Nastalo, rozumí se, obvyklé vyptávání po mé familii, moje odpovědi budily velký úžas - jak ta léta při všech trampotách utíkají - a proto jsem honem obrátil list a začal se vyptávat po různých veselých a milých známých z tehdejších lepších časů, až jsem si vzpomněl také na komické figurky dvou nerozlušných světoběžných krajánků Pily a Hollandra, které jsem zde před patnácti lety v šalandě na noclehu poznal a jejichž veselé vypravování o kudrnatých kouscích z vojny, z pašeráckého i mlynářkého život mi tehda způsobilo výbornou celovečerní zábavu.

„Pila a Hollandr? Ti jsou ještě živi a zdrávi, dědkové a oba zde usadilí, jeden má trafičku, druhý je u něho v podnájmu a dělá ponocného. Protloukají to živobytí všelijak, ale pořád veselí kumpáni, kořalkové a skoro každý večer si přijdou pokecat do šalandy. Střídávají se v ponocenství, podle toho, jak je který více či méně nalíznutý a hádávají se spolu o svou střízlivost a o to, kdo je lepším ponocným.“

„Nejlepší však bývá legrace,“ vpadl do páně otcovy řeči jeho nejstarší syn, mládek Vojta, „když se přou, kdo z nich vlastně našel ty dvakrát ukradené kapesní hodinky?“

Už jsem byl polapen. „Tedy spor o ponocenství a o vlastnictví dvakrát ukradených hodinek jim kalí zimu života?“ zasmál jsem se, nerozuměje ovšem těm narážkám ani za mák.

„Občas, ale ne moc. Poslední doušek kořaličky je vždycky smíří. Však vám o tom nejlíp dovedou vyprávět. Pobudete přece u nás na nocleh, jakpak jináče; tady je máte večer oba parkosy v šalandě jako na zavolanou.“

„Ale do večera je ještě hodná chvilka,“ namítl jsem děkuje za pohostinství, „a vy umíte také velmi zábavně vyprávět, pane otče.“

„Tak si k tomu pojďme posedět ven pod lípu, je-li libo, tam bude přijemněji.“

Taková pěkná lípa, jaké vídáváme v našich horách na pahorcích u stavení, zdobila také nádvoří Rokytovic mlýna. Pamatuje prý Švédy v Čechách, ale dosud je jako obrovská kytka krásná. Pod ní sedátko, plné řezbářského umění, ovšem nedokončeného, poněvadž byl řezbář nejspíš v nejlepším vyrušen, až mu kudla odlítla. Tu jsme se tedy vespolek uvelebili, paňmaminka mi přinesla malovaný hrnek smetany a kus bábovky, pan otec si nacpal dýmku a spustil:

„Tedy byste se rád dověděl, jak se u nás Pila a Hollandr na stará kolena uchytili? Jsou tomu asi čtyři léta, když po dlouhé, dlouhé době se zase objevili; sešlí tělem, starci se sedmi křížky n zádech, ale duchem pořád bývalí vtipní taškáři. Stěžovali si pouze na nohy: Ty prý jim už tak neslouží, jak by rádi, už prý mají toho kolendrování světem skoro dost a tak by se prý měli ohlédnout po nějaké ekypáži. Malý kapitálek už na ni mají: našli v opuštěném cikánském táboře drahocenné stříbrné hodinky se zlatým řetízkem. Hned mi je taky ukázali: niklové ,rozkopky´ s talmi řetízkem. Náhoda jim přála. Zemřel nám tu před týdnem stařičký ponocný Mareček, invalida, který měl z milosti trafičku, tamhle v obecním špitále za svatým Floriánem na návsi...“

„Za oknem; pamatuji si na toho starocha, podřimoval celý den,“ doložil jsem; „nemíval chudák větší výběr, avšak doutníky, krátké i viržinka byly suché.“

„Ten nám tedy právě vhod umřel a zrovna byl u mne respicient od finanční stráže -já byl tenkrát starostou- přeptat se, máme-li v obci nějakého spolehlivého invalidu, který by dovedl prodávat tabák? ,Bodejť neměli a hned dva,´ řekl jsem, ,pojďte se na ně sám podívat.´ A tak jsem ho vedl do mlejnice, kde oba seděli na pytlích, obklopeni veselými mlečkami, jimž vypravovali své divy, až se žáby ohýbaly smíchy. ,Obšour´ je vzal ,k raportu´ a konec konců byl dobrák, sám jim napsal žádost na finanční direkci za trafiku v Poslepicích za oknem. Já se jako starosta za ně zaručil, že to dobře povedou rukou společnou a že mají náležitý provozní kapitálek -to byly ty hodinky- do začátku. K tomu jsem dodal, že jeden z kompaňonů – a sice Hollandr, byl právě zvolen obecním ponocným s naturálním bytem ve špitále a denním služným, jehož výška se teprve ustanoví. Byl bych vám přál vidět tehda ty jejich oči; neměli o ničem ni tušení a najednou takové terno. Respicient také vyřídil panu komisaři můj srdečný pozdrav a do čtrnácti dnů měl Pila trafiku. Nato ihned rukou společnou mne pumpli o padesát korun; dávali mi ovšem do zástavy své drahocenné hodinky. Vyhověl jsem jim, aby si nakoupili trochu tabáku a cigár pro trafiku, ,obšour´to okoukl, shledal vše v rychtiku, koupil si od nich hned pár viržinek a šel do hospody nařídit hospodskému, aby nebral odnikud doutníky než od Pilovy trafiky. Hollandr uměl trochu lakýrovat a tak přelakýroval orlíčka s nápisem <C. K. Tabák> i Turka na okenici, že byly jako zbrusu nové. Tak to měli celkem slušně zařízeno. Báby ze špitálu jim vařily a praly, špitální zahrádka poskytovala zeleninu, trochu ovoce i brambor na zimu, brzy Hollandr, brzy Pila podělkoval ve mlýně, aby si odpracovali svůj dluh, a v noci se v ponocování poctivě střídali.

Měl jsem z toho sám radost, že se lajdáci na stará kolena přece jen uchytili a usadili doma po tom cigánění světem a nezajdou někde cestou v cizině. Avšak nic netrvá na světě věčně, ani juchtové boty. Loni byl zvolen jiný obecní výbor a jiný starosta a ten začal na naše milé ponocné vrčet. Že prý ves špatně hlídají, že jsou v noci víc ve mlýně než na návsi, že prý netroubí jak se patří hodiny a že nedopadli během léta žádného zloděje, ač prý se sousedům přes noc ztratilo už ledacos. Já se jich zastával a zase jsem jim domlouval, aby byli ve své službě dbalejší a zanechali té zatrolené kořalky, když mají hlídku. Ale bylo to marné. Pili na zlost, až – také jedné krásné noci, Pilovi, když usnul za stodolou, někdo ukradl halapartnu a... hodinky!!! O halapartnu ani tak nešlo; za pár krejcarů udělal kovář novou, ale s hodinkami to bylo horší. Jak měli teď v noci troubit každou hodinu za hodinou, když v celé vsi, ani v okolí nebyly žádné bicí hodiny! Na nové cibule neměli peníze a vypůjčit si od někoho na noc hodinky... to tak, aby se nový starosta dozvěděl, že si dal ponocný ukrást z kapsy hodinky, jak byl namazaný! I mně samotnému se z počátku se svým malérem ostýchali svěřit a snažili se se chudáci pomáhat si, jak uměli. Ale to si nechte od nich samotných vyprávět, jak jim to zamotalo hlavu, než vyzráli na ty noční hodiny bez koleček, až se jim přece jen podařilo starostu i radní přesvědčit, že není lepších hlídačů nad ně.“

„Tak, tak“, přísvědčovala paňmaminka, „zatím povečeřme, než přijdou na černou hodinku do šalandy, však tu budou co nevidět.“

„A myslíte, že se svěří, když před vámi samými to tak dlouho tajili?“

„No, všechno vám neřeknou, to víte, zvlášť jak nakonec starostu a radní překonali ve své bdělosti. Z toho se tu jen tuhle jedinému Vojtovi vyzpovídali, jakým sádlem si Hollandr namazal boty, aby na něj hafani nedoráželi, když se kradl přes plot na dvůr k starostovi a ukrucoval zámek u prasečího chlívka a u kurníku.“

„Cože, on ukrucoval zámky?“

„Všechno z pouhé politiky: jak byl zámek ukroucen, Hollandr upláchl na náves a zabouchal starostovi na okna: ,Vstávejte, zloději!´ Vyburcovanému pak zděšeně vypravoval, jak právě zahnal dva černé chlapy, nejspíš cikány, kteří se dobývali do jeho chlívku a do kurníku. Rozumí se, hned se běželo s lucernou ke chlívku i ke kurníku, a skutečně: zámek ukroucen, petlice vypáčena, dvířka z pantů vysazena, ale, zaplať Pánbůh, nic nebylo ukradeno, prase i husy zdrávy a slepice v kurníku od první do poslední na hřadě. Totéž pak provedl na druhém konci vesnice u prvního radního Pila. Naši bdělí ponocní, když zloděje tak časně zahnali, tržili chválu od hospodářů i hospodyň, na druhý den toho byla plná ves, jakou půtku naši ponocní v noci svedli s cikány, jak na ně lupiči doráželi s dlouhatánskými noži, ale jak se staří vojáci nedali, nýbrž statečně je zahnali a halapartnou notně poznamenali.“

„Tak bych prosila k večeři, máme čerstvě vařené na loupačku,“ zvala paňmaminka do světnice. Zatím to byl candát na másle, jen se rozsejpal; k tomu pak arci také brambory, ovšem oloupané. Večeřička jedna báseň.

Po ní pak alou do šalandy, kde již panovali zarudlý Hollandr i holohlavý Pila, chystajíce se ke každovečerní „pobožnosti“. Pila už míchal karty, Hollandr si nacpával mohutnou porculánku, k níž scházel jen ještě bachratější korbílek piva. Než i o to bylo brzy postaráno, a byli-li zpočátku mým příchodem poněkud zaraženi, darované viržinky a pěnivé sklenice jim brzy rozvázaly jazyky, dokonce když z mých otázek postřehli, že znám a mile v paměti chovám už lecos z jejich nahnutého životopisu.

Tak například na mou otázku, jak našli v tom cikánském táboře hodinky,se hned ozval Hollandr: „Prosím, to byla moje zásluha.“

„Oho,“ Pila nato, „žes je našel, to byla holá náhoda, ale nebýt mne, nebyli bychom se vůbec ani do toho cikánského tábora dostali.“

„Jak to?“ zeptal jsem se.
Pila nechal karet a přisedl si ke mně.

„No, šlapali jsme tenkrát tady do zdejšího na nocleh, ale že bylo náramné vedro a my jsme byli již celodenní cestou značně umdleni, ulehli jsme si na pokraji lesa k zdřímnutí; pospali jme si, až byla už čirá tma. No, nic nevadí, povídáme si, cestu známe i potmě a v poslepickém nás teprv znají jako své hříchy; tam můžeme zapadnout třeba o půlnoci. A tak jsme se dali na cestu lesem. Pojednou jsme za sebou zaslechli spěšné kroky. Zastavili jsme se s rozeznali proti obzoru na silnici dva mužské, kteří se k nám blížili ostrým krokem.,Ukryjme se do houští,´ radil mi tuhle Hollandr, ,má to vojenský krok, nejspíš četníci.´ ,Co bycho se ukrývali,´ řekl jsem, ,nic jsme neudělali a vandrbuchy máme v pořádku, tak co?´ a postavil jsem se neohroženě na silnici. A věru jsme udělali dobře. Byl to skutečně četník, ale s hajným, který nás náhodou znal. Šli na cikány, kteří tu kdesi v lesní rokli u paseky měli oheň a tábořili. Je prý jich celý houf a mají s sebou veliké balíky. Nejspíš z krádeží, po kterých tu odpočívají. Četník nás vybídl, abychom mu byli nápomocni při zatčení té bandy. Netěšilo nás to dvakrát, ale co naplat. Špatný voják, který uteče před bitvou. Bylo ujednáno, že se k nim ve vší tichosti přiblížíme, ale pak se na ně vyřítíme ze čtyř stran naráz a všichni zahromujeme: , Halt – stát!´ Jenže hajný měl na řemínku mladého prchlivého psa, který jakmile zvětřil cikány, začal sebou trhat, až se hajnému vytrhl a jako střela s se hnal s velikým štěkotem k cikánskému táboru. Tam nastal poprask. Mžikem zalili oheň tak, že nastala čirá tma a v té tmě, pronásledováni jen naším hloupým psem, nám ufoukli dříve, než jsme se mohli k pasece a táboru prodrat. Hnízdo bylo prázdné; četník s hajným zakleli, avšak nelenili, pustili se podle psího štěkotu za prchajícími cikány a nás oba tu nechali na holičkách.

,Kam teď? Nu prozatím si sedneme a čekejme,´ radil jsem. ,až se něčeho dočkáme.´ A vytáhl jsem sirky, abych si posvítil na nejbližší okolí. Vtom se kamarád Hollandr ozval: ,Já na něco sed, posviť mi!´ Posvítil jsem a on vytáhl zpod sebe zlodějskou lucerničku s oharkem svíčky. ,Trefa,´ a už jsme rozsvěcovali. ,Na pár minut to vystačí, než se rozkoukáme.´ Nu, nebylo tohzo mnoho ke spatření. Krom převráceného kotle pár hrnců a něco hadrů, kterých jsem se štítil dotknout.“

„Já jsem se však neštítil,“ poznamenal živě Hollandr, „nadzvedl jsem je a hle, tu pod nimi v mechu svítí pěkné stříbrné hodinky se zlatým řetízkem a jdou, jdou! Jářku, Pilo, to nás sem anděl vedl, ale teď pryč odtud. Prohlídni si je honem, knot už dohořívá a šup s nimi do nejhlubší kapsy Nato jsme při blikající lucerničce hledali pěšinu k silnici, až jsme ji taky šťastně našli. V lese bylo ticho jako v hrobě a my jsme se v něm kradli jako pytláci, oči pořád na šťopkách. Ani po četníkovi, ani po hajném, ani po cikánech však nejmenší památky. Bůhvíkde je čert po polích honil.

Oddechli jsme si však teprve tehdy, když jsme měli lesy za sebou a stoupali lukami k zdejšímu mlýnu. A jako neštěstí nikdy nepřichází samo, rovněž tak štěstí. Zde jsme se dověděli, že nám právě starý ponocný Mareček udělal místo, abychom tu místo něho převzali troubu i s trafikou. Pan otec se nám ukázal pravým otcem, půjčil nám pár desítek do kšeftu, nevzal hodinky, když jsme mu je chtěli dát do zástavy, ale nechal nám je do služby na noc, abychom troubili správně hodiny, když je obec tak chudá, že nemá ani na kostelní věži cimbálku. Nebožtík Mareček měl své tumpachové hodinky, ale ty se po jeho smrti někam scvrkly, nikdo nevěděl kam. Prý se o ně tahali příbuzní, až z nich lítaly ručičky i kolečka. Tak jsme měli, chvála Bohu, všechno pěkně připraveno, jen to hrálo. Ale jak přišel ten nový starosta, byl konec radosti. Zasedl si na nás jako na dva ochlasty a darmožrouty v obci; slíbili nejspíš to ponocenství nějakému svému poskokovi jako zlaté prasátko. Nic bych si z toho nedělal, kdyby nebyl tuhle brácha Pila vyvedl koninu, že se o posvícení napařil pod obraz a usnul za humny jako pařez. Našel jsem ho sice, když dlouho netroubil, ale hodinky byly v pekle a halapartna taky. Vzteky jsem se dal do troubení, ať bylo hodin co bylo, neboť jsem si myslel, že je beztoho všemu konec. Na štěstí nebylo. Náš pn otec držel nad námi ochrannou ruku, ale musel jsem mu slíbit, že už jaktěživi, když půjdeme na hlídku, nečichneme ke kořalce. To jsme taky ze všech sil dodržovali, ale jak bez hodinek v noci vědět, kolik je hodin? To byla starost! Do půlnoci to ještě šlo. To jsme měli vyzkoumáno:jak padne desátá, jde z hospody domů řídící, o jedenácté starosta, o půlnoci pan farář a hodinu po půlnoci...“

„Poslední hosté,“ vpadl mu rychle do řeči pan otec, „kteří si chtějí dočíst noviny.“

Hollandr se ani neusmál, ale naopak zavzdychal: „Od jedné s půlnocí však do svítání aby čerchmant se v té noční havěti vyznal. Lesníci prý vědí, kdy v lesích piští netopýři, kdy houkají sovy, kdy prvně zatoká tetřev a doupnák zavrká, datel zaťuká a kukačka začne kukat. Ale ve vesnicích ti pitomí kohouti řvou od půlnoci do svítání druh po druhu, jak se každému zmane. Tak jsme si museli vymyslet něco lepšího. Koupili jsme si tuhle velkou porculánku a vyzkoušeli ji ve dne podle slunečních hodin na faře, dlouho-li vydrží čadit. Zjistili jsme, že při mírném dýmaní hodinu. To byla trefa. Nacpali jsme ji tedy vrchem a ten, kdo měl vartu, zapálil si ji zrovna, když zavírali za posledním hostem hospodu. To byla hodina po půlnoci. Člověk nato kouřil až na popel. Pak odtroubil druhou; vyklepal nacpal opět fajfku vrchem, znovu zapálil a bafal dále, až ji celou vykouřil, načež mohl směle troubit třetí a naposledy, když už pálil jazyk, čtvrtou. Tak jsme si udělali z fajfky hodiny bez koleček, které však šly manifik, jenže jsme za noc vykouřili skoro paklík tabáku. To bylo do měsíce trochu moc na naši trafičku. Abychom vyšli, nesměli jsme přes den k fajfce skoro ani přivonět a to víte, jak je kuřáku těžko. Nepřestávali jsme proto přemýšlet o nových hodinách, přeptávali se hajných, polních hlídačů, sadařů, žádný nám neuměl poradit.

Napadlo nás tedy, zdali by se nedalo něco s těmi slunečními hodinami na faře provést. Byly namalovány na polední straně v prvním patře mezi okny; z jednoho koukával ve dne farář, z druhého slečna kuchařka, a nejednou se nás z okna ptávali, když jsme dole v poledne zevlovali na hodiny, ukazují-li zrovna na dvanáctku. Pak farář se nato vždy koukl na své kapesní hodinky a nařídil si je podle slunečních; my to dělávali zároveň s ním, pokud jsme měli své hodinky. Ale teď, když už jsme neměli co seřizovat, nechali jsme kostelníka zvonit poledne, kdy měl uvaříno, ať to bylo kdy to bylo. Což by se nedalo v noci s těmi slunečními hodinami něco udělat? Takhle měsíc kdyby chtěl každou noc nám na ně posvítit, ale kdežpak ten flamendr; vyleze si a zaleze za mraky kdy chce, na toho není žádné spolehnutí. Ale co na ně posvítit v noci lucernou? Ukazují-li, když na ně svítí slunce, proč by neukazovaly, když na ně posvítí lucerna? Světlo jako světlo! Nad hodinami po levé straně od rafiky byl namalován kohout, na pravé straně sova. Oba drželi v zobácích konce jakéhosi kalounu, na kterém byla napsána nějaká slova, prý latinská. Slabikovali jsme je, až jsme je uměli nazpaměť Ex oriente lux. Co to znamená? Hádali jsme a již příští noc jsme se chtěli toho domáknout, není-li to snad poučení, jak sluneční hodiny ukazují v noci. Tak jsme tedy mezi desátou a jedenáctou, než se pan farář vrátil z hospody, se přiblížili z lucernou pověšenou na halkapartně k milým hodinám, zvedli ji a svítili si na kohouta. Stín rafiky padal šikmo dolů na desítku. Dobře. ,Teď zase posviť na sůvu,´ šeptl jsem Pilovi. Stín přešel na druhou stranu a ukazoval na čtyřku. ,Tudy na to!´ zaradovali jsme se .,A teď posviť na slovo Ex.´ Posvítil a stín rafiky padl na trojku. Právě jsem mu šeptal, aby přistrčil lucernu ke slovu lux, když se vtom rozlítla špehýrka levého okna a v ní vykoukla rozcuchaná ženská hlava a vřískala: ,Zatracená holoto, flamendři, co mi tu blikáte do...´ a dál jsme už nedoslechli, neboť hned, jak se špehýrka rozlítla, vzali jsme nohy na ramena, sfoukli lucernu a tma před námi, tma za námi.

Když to nešlo se slunečními hodinami, zkusili jsme to s vodou. Zde na to připadl Pila a nebylo k tomu nic zapotřebí než dvě konve na vodu. Do jedné z nich jsme navrtali dírku, jen co by stéblo prošlo, pak jsme ji postavili na druhou konev, naplnili vrchem vodou a jak zvonili poledne, vytáhli čípek z dírky a čekali, brzo-li voda steče do spodní konve. Jeden z nás co chvíli odskočil k sousedovi nakouknout oknem do světnice, kde bylo vidět na hodiny na stěně a tak jsme vypozorovali, že to trvá přes hodinu, než voda z konve vykape. I navrtali jsme o poznání větší dírku a rafičili to tak dlouho, až jsme dosáhli toho, že konev byla rovně za hodinu prázdná. Teď jsme jednoduše vlili skapanou vodu do konve znovu a tak jsme tím bryndáním doměřili se druhé, třetí a čtvrté hodiny. Sláva!

Ale chyba byla v tom, že jsme nesměli oba oka zamhouřit, nýbrž jen dřepět u těch konví a nakukovat, brzo-li voda vykape, načež musel jeden vyběhnout na náves, odtroubit hodinu a zase po chvíli domů, zatím co druhý tam zíval u konví. A zatím mohli zloději celou ves odnést. Však se tady o to jednou u starostů i u prvního radního silně pokoušeli, ale já náhodou tehdy ponocoval, chlapiska jsem stopoval a ještě včas na ně vyrazil. Pane, to byla pranice! Halapartnu jsem o ně rozmlátil, než jsem je zmohl a zahnal.“

Nedaleko mne sedící Pila, který to hrdinství snad kamarádovi záviděl, zabručel si do vousů jen jediné, ale jadrné slovíčko: „I...kuš!“

Hollandr to na štěstí nezaslechl a proto vesele končil: „Zámky u chlívku a u kurníku lotři ukroutili, ale neodnesli ani štětinu ani pírko.Tím rázem starosta obrátil: ze Šavla se stal Pavel. Když nato pan otec navrhl v obecním výboru, aby se ponocnému koupily niklové, ale spolehlivé hodinky jako mívají konduktéři na drahách, poněvadž ponocný, chudák, při tom zápasu s lotry u starostova chlívku o svoje přišel, okamžitě byl návrh přijat a hodinky koupeny.“

„Sice už obstárlé,“ poznamenal Pila, „ale dobré: za pětku mezi bratry. Jen abychom o ně zas při nějaké patálii nepřišli.“

Tady humoresky Karla Tůmy končí. Myslím si, že je jich dost – dává to přes 500 knižních stran. Až se trochu vyčasí, vydám se za mlýny, které zbyly. Něco nafotím a zjistím o nich co nejvíce. Ale má to jeden háček. Pokud na tyto cesty vydělám. Protože z důchodu, který je tak na přežití, se to „utáhnout“ nedá. Uvidíme! V žádné případě se ale na těchto stránkách neloučím.