„Aby vás holandr s vaším věčným karbanem! Jářku: což nedovedete Silvestra už jinak světit?“ ozval se stařičký pan otec Vobořil ve dveřích rozmašírované šalandy.
„Sláva! Nazdar!“ vítalo ho v odpověď asi desatero vysmolených hrdel a hned bylo po hře; všichni se zvedli od stolu a obklopili ho s plnými sklenicemi a džbánky; každý chtěl, aby si od něho zavdal.Měli starého papínka od srdce rádi. Byl sice už léta na vejminku, ale proto ho přece jen každý tak ctil, jako by byl posud panem otcem na Záblatském. Nebylo však divu. Takový veský dědoušek jako soudeček, s věčným úsměvem dobráckého čtveráctví na kulaté tváři, který přes svých sedm křížků je dosud plný života a šprýmu, který od rána do noci nevyndá dýmku z úst a v těch ústech sice nemá zuby, ale za to – zlato, totiž jazyk, na kterém je vždycky jenom to, co má na srdci, ať je komu vhod nebo není: takový dědoušek je věru k pomilování. Ano, vtělená staročeská upřímnost a bodrost -to byl náš holohlavý Vobořil odjakživa a pro tuto vlastnost každý ho měl rád, leda až na pány ze zámku, s kterými býval pořád na štíru; ale ti si dali od vtipného mlynáře leccos líbit, co by nikomu jinému na světě snad neprošlo.
„Co však máme, pantatínku, o Silvestru celý ten boží večer dělat? Přece musíme dočkat ve zdraví Nového roku,“omlouval se za ostatní stárek.
„Tohle je mi zase řeč jako rozprávka!“ starý Vobořil káravě nato; „kdyby se mne takto optal němý potmě, nedivil bych se, ale vy, česká mlynářská chasa...? K čemu vám dal Pánbůh jazyk do huby zrovna pod patro, nad nímž máte mít mozek? Ne-li proto, aby semlel jako běhoun, co je na koši pod čepicí? Styďte se: taková mladá krev a neumí si to dlouhou chvílí jinak zahánět, než hloupou dardou! Cožpak neproved´ žádný z vás za celý svůj život ani jeden hloupý, neřku-li vydařený kousek?“
„Ach, Bože!“ zasmála se celá šalanda až do práška.„Nu tak tedy, začněte jen někdo vyprávět a hned máte rozdělanou zábavu, že se vám nebudu chtít na kutě!“
„Prosím vás, začněte, pantatínku, vy, „vpadl mu honem šelma mládek do řeči. „Vy toho tolik víte a znáte to tak pěkně vypravovat, jako žádný druhý.“
„Ano, ano!“ škemrala hned celá šalanda.„Aby vás holandr i s pilou...“ vzpouzel se lapený papínek,“já stará rachota, já abych tu s vámi ještě ponocoval?!“
„Ale vždyť máme Silvestra a kdož ví, dá-li nám Pánbůh dočkat se ho ve zdraví ještě napřesrok!“ domlouval filuta mládek znova.
„To máte pravdu,“ přisvědčoval dojatý pan otec, „kdož ví, není-li to už poslední Silvestr, o kterém tu svou trošku ještě melu...“
A již se uvelebil k všeobecné radosti na lavici u kamen, vytáh´ pytlík s tabákem z kalmuku, cpal si a vzpomínal.A jak se mu ty modravé obláčky z dýmky pěkně vinuly, tak mu přicházely na mysl ty dobré vzpomínky z lepších mladých časů, „kdy v člověku ještě každá žilka hrála a jedna nebyla dobrá...“ Všichni si dokola usedli -každý nač právě měl, -když pohodil staroušek vesele hlavou, jako by chtěl říci „už to mám“! Pak ještě stlačil ukazováčkem tabák v dýmce a začal s povzdechem:
„Na mou duši, teď teprve vidím, jak jsem už zrezavělý oškrt; už jen se mnou do starého železa k Abrhamu! Pomyslete, si hoši, onoť je tomu již vrchovatých čtyřicet let!“
„A čemu, pane otče? Čemu? Vyzvídal jeden přes druhého.„Inu, jak jsme tu nebožtíka hraběte Šornštejna přivítali a poctili!“
Byl jsem tenkrát na třetí rok pachtýřem na tomto mlýně, který jako všechno, patřil milostivé vrchnosti. Mladé pivo čep vyráží; mně bylo osmadvacet, měl jsem už namluvenou bohatou nevěstu – ej, co mi záleželo na kom, i kdybych věděl, že mi hlavu utrhnou! Zkrátka dobře: než vyšla polovice mého pachtu, měli mne na zámku už tak v žaludku, že by byli nejraději, kdyby mne neviděli. Neboť jak jsem se s kým z nich setkal, už jsem se s nimi sekal jako pravý sekerník a žádná pomoc, neboť ti lidé tehdá od poklasného až do hraběte si o sobě mysleli, že je zrovna turecký pánbůh jejich strejc a my ubozí poddaní jejich vrba, kterou mohou dřít bez nože, kdy a jak se jim zlíbí. Chtěli si také se mnou zatáčet, ale to narazili. Nebožtík správce -snad si ještě pamatujete na toho ostrého praktikusa- moh´ na mně oči nechati s brejlemi, když jsem mu u příležitosti na kanceláři pověděl svoje mínění: aby se darebně nenamáhal a na mne hrůzu nepouštěl, já že se lekám teprv až třetí den, i ani to ne vždycky – a podle zásady: Čiň dobře a správně, neboj se císaře ani krále, že dám každému, co jeho jest, vrchnosti pacht a což jí dále přísluší,ostatně však: já pán, ty pán, leda že jeden dělá z hnoje žito, druhý ze žita mouku a třetí zase z mouky hnůj.“
„Výborně! Kapitálně! To jste mu dobře řek´!“„Ano, vám se to dnes volá „výborně“ - což je o to! Ale měli jste tenkrát správce vidět! Div ho šlak netrefil, a hned jako s keserem k hraběti s tím.
Tomu jsem však právě chtěl. Neboť se všechno ve mně vařilo, když jsem tak vídal na vlastní oči, jak jeho hraběcí milost jede na koni, pojednou se u někoho zastaví, a jak ten chudák podle rozkazu smeká čepici, ohýbá hřbet a líbá hraběti šos u kabátu!“
„To není možné!“„Inu, jako že tu klábosím: šos si dával líbat, a to ne snad jen od čeledi, ale od sedláků, fořtů a správců. Běda, kdo se k tomu neměl. Na toho zanevřel jako na pytláka. Počkej, tomuhle tě odnaučím! umínil jsem si, a neodnaučím-li, aspoň tolik dokážu, že moje mlynářská chasa se těmto otrockým moresům nepoddá. Dával jsem si naschvál dobrý pozor, brzo-li ho vítr přivěje k mlýnu. A přivál co nevidět. Ještě ho vidím, jak zatáčel s koněm zrovna po velké mši novoroční k nám. Co mi čerchman nenapíská? Naberu honem hrst mouky, pomoučím práškovi nos i hubu, že vypadal, jako by z truhly vylez´ a ženu ho: ,Alou, běž a polib panu hraběti šoš, ale jak náleží důkladně!´
To bylo něco pro kloučka.Vyběhne, sejme čepici, skočí na hraběci šos a -legrace byla hotova...! Urozený šos byl jako by ho mlejnicí prometl: celá práškova tvář na něm byla oblejsknuta.
To byl poprask! Hrabě svolává všechny hromy a oprašuje se, jak jen může. Teď jsem teprve vyšel na zápraží. Dělám, jako bych nevěděl zhola nic, co se přihodilo; jakmile mi to však pan hrabě s příslušným „himmelsakramenty“ vysvětlil, dopálím se, vlepím klukovi na oko pár pohlavků a počnu ho před hrabětem takhle peskovat:
,Ty ničemo vrtaná, cožpak je to nějaký mrav, líbat lidem šosy? Který osel ti to namluvil, že to pan hrabě chce mít? To už nedělají ani otroci v Turcích. Smekni a pozdrav zdvořile, na tom dost: více žádný vzdělaný člověk nežádá. Teď však skoč pro kartáč!´
,I není zapotřebí!´zabručel pan hrabě, obrátil koně a byl ten tam.Už nikdy pak si nedal šos líbat od nikoho, ani od mlynáře ani od kominíka.. Naučil jsem ho moresům.“
Žádné komentáře:
Okomentovat