Pila a Hollandr

„Pane otče, horáci jsou zde!“volal stárek vesele.
„Oba dva?“
„Inu, bodejť jeden bez druhého neudělají ránu! Oba: Hollandr i Pila.“

Na ta slova pan otec pošoupl si s úsměvem čepici na levé ucho a šel staré krajánky přivítat do šalandy.

„Pořád ti staří,“ pozdravoval je, když mu oba popřáli stálého zdraví a vyřídili pěkné pozdravení „ode všech lakomých“ pánů otců na potoce.

Poslal, rozumí se, hned také pro pivo, aby aspoň jeho vyjmuli z těch lakomých, ačkoli bylo svaté, že dostali všude náležitý fedruňk, a že to jen tak, kujóni, schválně říkají všude a budou říkati dál. Kdožpak by je neznal a kdožpak by jim nepřál“ Už se tak potloukají tím světem, ani se nepamatuje. A pořád spolu jako dva nejvlastnější bratři, ačkoliv prý nejsou ani z příbuzenstva. Jednoho bez druhého si již nikdo nedovedl představit. A až na ně jednou přijde ta zubatá s kosou, zpožehne je bezpochyby také oba dva jedním rázem.

Kde se tak shledali a odkud vlastně jsou, Bůh sám nebeský ví. Jen natolik je známo, že spolu sloužívali u jedné kumpanie, že si potom najali v horách mlýnec, následkem čehož se jim říká „horáci“, a když ho za málo vody a velké žízně ve zdraví konečně pospolitě prohnali krkem, že se snažili protloukat několik let po horácku – pašeráctvím. Tenkrát prý se jim dařilo na světě u Náchoda nejlíp, až nějaký ten komisař od financů ze samé pifky, že se nedali nikdy chytit, dal jim ta jména, čili jak se na horách říká, ten přístolek: Pila a Hollandr. Všichni „obšourové“ čili celníci jen tím jménem je znali, ale nikdy nechytili, - a jméno to jim zůstalo a zůstane až nadosmrti. Nikdo se na ně nedoptá jinak.

Ale i ty dobré časy vzaly za své! „Obšourů“ příbývalo každým rokem po hranicích jako hub po dešti, lidé se báli kupovat paše, zkrátka „řemeslo“ se přestávalo vyplácet a naši milí horáci, ať chtěli či nechtěli, museli se zase vrátit k svému původnímu -k mlynářství.

Oba na jednom místě práci hned tak nedostali a jednomu samotnému se zastesklo už na druhý den. Sebral svých pár švestek a za splavem potkal svého věrného druha, který také utíkal z díla.

Co dělat?

Nezbývalo, než aby krajánkovali věrně spolu dál. Pila s Hollandrem, Hollandr s Pilou, tak jako spolu sloužili na vojně, mleli v horách a pašovali na hranicích. Už mají každý svých šest křížků na zádech, ale pořád žíla v nich není dobrá a už také sotva kdy bude. Ale kamkoliv zapadnou, tam je hned vítají s plným džbánkem a zlobí poptáváním, „jak to skončilo tenkrát s tou kořalkou?“

Historie ta se sběhla hned za dnů mladosti „u té jedné kumpanie“ na vojně, je tedy už náramně stará, ale když ji tak dohromady vypravují, pořád je dobrá.

Ten i onen rádi si potrpěli na tu milou samožitnou. Ale to je známo na vojně, jakou tam chudák voják z krvavé peníze dostane bryndu! Náprstek za groš a ještě učiněná voda. Ale Hollandr měl nápad.

„Kamaráde, povídá jednoho dne k Pilovi, co tomu říkáš: že jsme oslové?! Dáváme se tu šidit od toho zloděje markytána, a já mám u nás doma známého žida, který má vinopalnu. Pan hejtman už mi slíbil na posvícení dovolenou domů, i víš ty, co? Zajdu já k milému židovi a vezmu si od něho takhle čtvtvědýrko dobré samožitné, na dluh. Ale slíbím mu svatě, že dostane zaplacíno na krejcar. On mi to udělá, protože na mne drží, a co slíbím, to také splním. Budeme pít spolu jako dva bratři, ale ani kapku zdarma! Sklenička za groš, jako když ji kupujeme u zloděje markytána -jenže bude o něco větší- a jak se komu naleje, hned groš na prkno! Co tomu říkáš?“

Pila však neříkal nic, jen mu pad´ kolem krku. Týden nato byl soudek samožitné ve zdraví tady. Ach, panečku, to bylo jinší líznutíčko, po té každá žíla řekla ňam!
„Ale teď pořádek!“ komandoval bratr Hollandr, vytáh´ groš, dal ho Pilovi a Pila nalil.
„Pořádek nade vše,“ přísvědčoval Pila, „a teď zase, kamaráde, natoč ty mně!“

Řek´ a vracel groš Hollandrovi, který mu poctivě nalil. A tak se ve vší poctivosti a spravedlnosti střídali o tu skleničku, vždy jednu Pila, jednu Hollandr a groš putoval pořád „na prkně“, jednou do kapsy Hollandrovy, a zas do kapsy Pilovy a zase nazpátek atd., atd.,až pátého dne soudek zvonil a výdělek celého toho správného placení každé skleničky byl dohromady jediný, hezky do leskla otřený groš.

Co však tomu kšeftu říkal žid vinopalník, nebylo možné z našich horáků dostat. Vždy to honem zamluvili nějakým novým vydařeným kouskem ze svého až na ty šajny bohatého života.

A tak i dnes. Marně dotíral pan otec jestli vrátili chudáku židovi aspoň ten soudek. Pila mách´ rukou, jako by odháněl mouchu, a hned točil z jiného.

„Eh, cožpak to, to nebylo všechno nic; , ale tenkrát, viď, s tou krávou a s tím obšourem, to byla legrace za dvougrošák!“ Rozumí se, že byla hned celá šalanda vzhůru.

„To jsme vám jednou koupili v Prajsku lacino krávu.“
„Teké na dluh?“ zeptal se pan otec.

„Ale to jsme ještě tehdy seděli na svém, to jsme ještě měli ten klepáč v horách. Řezník si dal na ni, a my jsme mu ji tedy vedli. Vybrali jsme si pěknou, tmavou noc, a všechno šlo dobře. Ale tu zrovna, skoro na samé hranici, mrcha kráva začne jako bez rozumu bučet. Čert ví, buď měla hlad, nebo už nám to bylo tak souzeno, nebo větřila obšoura. Zkrátka, tluč ji jak tluč, ona bučí pořád dál. Právě si povídáme, že bude nejlíp, zatáhneme-li ji honem někam na palouk a necháme ji napást, aby si zacpala tu pitomou trumpetu.

Ale co si to tak pomyslíme, tu máš: jako by ho ze země vystrouh´-obšour tady!
„Halt!“ vykřikl a namířil na nás puškou.

Co počít? Nechat mu krávu a utéct, to by bylo tuze hloupé, prát se s ním, to mohlo dopadnout všelijak. Vystřelí, třeba trefí, třeba má nabité sekané olovo, a to, pane, potom zpropadeně dostává z kůže.

Ačkoliv jsme byli dva, nechtělo se nám proti té hloupé flintě v tu chvíli nic chytrého podnikat, tak se dáme sebrat. Hledáme Prosíka, aby nás nedělal nešťastnými, že je to náš první hřích, že jsme za těch dvanáct let na vojně ani jednou neběhal ulicí, nic naplat, jako by člověk do dubu mluvil. Popadl krávu za provaz a táh´ji za sebou,my však měli jít před ním.

Nu, jdeme. On nic, my také nic. Jakživo jsme nešli tak hloupě. Pojednou však ta kráva -považte si, ta kráva dostane moudrý nápad: začně jankovatět a nechce z místa. Obšour se s ní tahá, až je celý mokrý, my se smějem pod kůží a myslíme si jen: kravičko, nejdi!

„Nu, tak mi ji popožeňte!“ poroučí si pan obšour.

Proč ne? Tak jsme se mu šťastně dostali do zad a víc nebylo zapotřebí. Já mrk´ na bratra, bratr mrk´ na mne, a jakkoli byla tma jako v pytli, hned jsme se dorozuměli. Tlučeme do krávy, křičíme, pak, když už šla, dáme se s panem obšourem do přátelského diškursu.

On pořád táhne krávu dál, já však ve vší tichosti, aby to ani dost málo nezpozoroval, chápu se také toho provazu a tahám pořád, co síly mám, zpátky, tak trhavě, jako by to škubala kráva. Zatím však odvazuje tuhle Hollandr po straně krávě provaz z rohů, a než se pan obšour nadál, kráva byla i s Hollandrem ta tam. Zavedl ji stranou a ona byla tak hodná, že ani necekla. Já se však držím provazu pořád pryč a nechám se táhnout, jako bych jakživ nejed´ než seno. Jen jsem měl umět ještě bučet.

No, neptejte se, jak mi bylo. Chvílemi bych se byl dal do hlasitého smíchu, chvílemi mne napadalo, jak to skončí, až se ohlídne. Inu, ale jen když byla kráva uklizena, copak si na mně vezme, přece mne nemůže dojit.

Tak tedy klusáme v dobrém přátelském rozhovoru dál, já tahám pořád jako divý s on také, až mne najednou napadne, že je to ode mne nekřesťanské, dát se takhle dotáhnout až k samé celnici.

I co: pustím tedy zcela jednoduše provaz a rozškrtnu sirku, abych si zapálil dýmku. No a teď strh´ ten dvougrošový frmol. Obšour zůstal celý dřevěný, pak začal křičet, kde je kráva.

Já pitomě: „Jaká kráva?“ a zapaluju si dýmku dál.
On že mne zastřelí jako psa.
Já však, to víte -stará vojna- se dám jednoduše do smíchu a vyložím mu to, co by z toho měl. Krávu že by přece ze mne nevystřelil, leda duši, a za tu že mu nikdo nic nedá.
„Ne, ne,“ povídám, „zůstaňme dobří přátelé, pane obšour!

Ještě by se vám naposled vysmáli a toho není třeba. Já nic – vy také nic, žádný se nemáme čím chlubit; co jsme si, odpusťme si!“

A salutuju mu jako jenerálu.
On však zabručel něco „o po druhé“ a o všech čertech a šel po svých.
Mně však dělal ten kravský provaz ještě dlouhá léta legraci, až jsme se jednou při pivě zase sešli, on si ho vyprosil na památku.