Adámek s hady

Pravda, živí to tak Pánbůh všelijakou čeládku; ale také to je pravda, že se musí ta boží čeládka živit všelijak. Příkladně: vidíte tamhle nad náhonem mezi vrbami ten černý klobouk, kterak se tam klátí a kodrcá? To je hned takové kvítko, náš „Adámek s hady“.

Tak zarazil malešický pan otec onehdy na lávce před mlýnem naši učenou rozprávku o tuláctvu a šupáctvu, zrovna když jsem si připadal, že mluvím jako nerozřezaná kniha. Dohřálo mne to, k čemu bych zapíral, a byl bych snad zůstal zaražený jako tak mnohý český poslanec na „říšské“ ve Vídni, kdyby se nebylo vytasilo z vrbin nahoru chlapisko skutečně originální. Staré rozedrané fračisko, někdy hřebíčkové barvy, jaké nosívali do roku 1848 naši kanonýři, ale bez knoflíků; modré vojenské kalhoty, zavázané dole špagátem k bosým nohám, v pravici mocná sukovice a na hlavě formanský „nalejvák“ na sedm facek; tak se vyjímal na padesát kroků. Ale když připajdal a smekl, tu teprve jsme nevěděli, co si z toho strakapouna vybrat. Je to trulant pták nebo poťouchlý šibal? Pořád se ta široká, pihovatá tvář cení ze svého ježatého strniska, ale z těch šedivých, malých očí přitom zase zrovna tolik pošetilosti, co z té tváře hlouposti.

„Kdepak jste nechal, Adámku, hady?“ vítá ho pan otec.

„V lese,“ ušklíbá se, „co se s tím darmo nosit. Mám tu jednoho.“ Přitom sahá za ňadra, kde se cosi šeří jako drátařská košile, a vytáhne asi loketní zcela obyčejnou užovku. Otáčí si jí kolem ruky, kolem krku, mžourá přitom po nás, jako kdyby chtěl říci“ „No, trnete?“ Náhle sebou škubne, strčí ukazováček do úst a kleje, že ho „ostuda kousla“.

My se smějeme, on si cucá „uštknutý“ prst a směje se také. Konec produkce, pak nastrčený klobouk a škemravý pohled, - „naděl Pánbůh po druhé“, a již se tulí do čeledníka, podívat se, nezbylo-li „dobré panímámě“ nic od oběda.

„A tak,“ vykládá mi pan otec, „potlouká se vám už, co ho pamatuji. Chytí si vždy nějakou tu užovku, v nouzi třeba i jen slepejše, a chodí s tím po vesnicích strašit ženské a děti. Lidé ho mají za trojku, a on má zatím rozum z nich. A kdyby nebyl slota chlap tak náramně mlsný, měl by s tím svým švindlem zcela obstojné živobytí. Ale to je jeho osud, že má náramně chlupatý jazýček, takže hospodyně, kam přijde, nic nesmí před ním ukázat, aby jí to nesmlsal i s hrnkem. Po vejcích je jako kuna, a nebýti nikdo ve chlévě, hned si podojí třeba do toho svého klobouku.“

Musel jsem se hlasitě zasmát tomu labužníku v hadrech. Napadlť mi ten polský Jouchl, který si zajel také po pansku do rožnovských lázní a užíval jich tím žertovným způsobem, že lezl v noci sedlákům do chlévů a dojil jim kozy brevi manu jako miminko. Pak otec si však vykládal můj smích jinak.

„Nevěříte?“ řekl, „no počkejte; mládku, pojďte sem! Je tu Adámek s hady-“

„Už zas? Já myslil, že se podruhé neukáže.“

„No, povězte tuhle pánovi z Prahy něco o té Adámkově mlsné hubě!“

Mládek se upejpal, to že by byly dlouhé kroniky.

„No, jen se nestyďte,“ nutil ho pan otec, „a jen povídejte, jak jste mu připravil tenkrát tu ruskou lázeň.“

-Ta byla zdravá,-chechtal se umoučený čtverák; -já vím, že na ni pamatuje podnes. Dopálil mne, ostuda: slíz´ mi v šalandě celou vejslužku, kterou jsem si přines´ od Mikšovy veselky. „No počkej,“ přísahám, „tohle nemáš u mne odpuštíno!“ A jak ho vidím zase po druhé kolendrovat podle olší k nám, povídám chase: „Hoši, teď všichni ze šalandy a nechte mne tu s Adámkem o samotě!“ Nato si vypůjčím od panímámy hodnou mísu, v které se zadělává na knedlíky, naleju do ní vrchovatě, ale vrchovatě vody a postavím v šalandě co nejvejš na kamna. Pak jsem se natáh´ na lavici a dělám, jako bych spal. Za chvilku byl Adámek tady. Přeje dobrý večer -já nic, pozdraví ještě jednou, já chrápu. Na to čekal. Jako ten jeho had počne se vám chlapisko ihned natahovat a slídit po všech koutech, jen oči plazí, až mu padla ta mísa na kamnech do oka. Hola! Myslí si, tam něco pro mne bude, a napíná se na kamna. Ale ta jsou po čertech vysoká; postaví si tedy honem špalek, vystoupne na špičky a už drží mísu oběma rukama. Ale jak ji naváží -chrst! A Adámek je mokrý od hlavy k patě jako myš.

V leknutí neví, kam by mísu postavil, já však už tady s řemenem a neptejte se, jak jsem ho prohnal.! Myslel jsem si: No, teď jsem tě, tchoři, z té tvé mlstnoty přece jednou vyhojil. Ale panečku: netrvá to ani týden, a milý Adámek už zase zapadá do naší hospody. Bylo to v sobotu podvečer, hospodská měla plné ruce práce, a zapomněla v tom spěchu odnést před Adámkem natlučrné máslo do sklepa. Hospodský si toho nepovšiml a vyjde ven zavírat okenice. Jak však zavírá poslední, koukne do světnice a zahlídne milého Adámka, který tam zůstal na tu chvilku samoten, jak urejp´ hezkou hrudku másla a šup s ní do klobouku.

Náš hospodský je dobrá kopa a hned mívá při takových legracích nápad. Vejde do světnice jakoby nic. Adámek má už zase klobouk na hlavě, dopíjí své pivo a strojí se k odchodu.

„Ale snad byste nešel – vždyť jste ještě ani dětem neukázal hada!“

Adámek, že nemá pokdy a kdesi cosi. Hospodský mu však zastouopí cestu, svolá děti, rozsadí je kolem stolu a vnutí Adámka za stůl zrovna k vytopeným kamnům.

Co dělat? Milý Adámek souká tedy svého hada ze záňadří, zatím co mu hospodský nalejvá druhou.

„Já už nebudu pít, pantáto,“ koktám lapený tchoř, neboť už cítí, jak se mu máslo začíná pod kloboukem na hlavě rozpouštět.

Ale hospodský nato: „Nebuďte blázen a pijte, vždyť vám to dávám za tu legraci, co děláte dětem.“

Tu ke všemu ještě přicházejí sousedé. Nastaví se kolem stolu, a Adámek, který už je jako na trní, musí znovu ukazovat hada. Máslo se zatím rozehřívá pořád víc a víc, a už začínají Adámkovi praménky stékat po skráních. Už neví rozpaky a horkem, co dělá. Pije přes moc, dává i hadovi piva, jen aby už byl hotov a na čerstvém povětří.

„Ale, Adámku, vy se ňák potíte,“ začíná hostinský outrpně, „pročpak si nesundáte klobouk?“

„Ne, ne,“ koktá Adámek ve smrtelných úzkostech a drží jej oběma rukama, „já jsem moc nastuzený na hlavu.“

„A to je tedy dobře, že se potíte. To však nesmíte teď na průvan, to vám naleju ještě jednu.“

„Ne, ne, pro všechno vás prosím, už ne!“ -a snaží se dostat od stolu. Hospodský mu však už zasedl východ jako pařez a jen se diví tomu zdravému potu.

„A takový mastný pot, jen se podívejte, lidé, jak se s něho slejvá!“

A skutečně: rozpuštěné máslo už teklo po vlasech do týla, po čele, po nose, že se Adámkovi celá hlava leskla jako špekový knedlík. Sousedé už merčí ze šibalských posuňků hospodského čertovinu a volají hospodskou, aby podala náký lavičník, aby si Adámek přece ten mastný pot utřel.

„Lavíčník?“ ozve se paní hospodská a zapře si boky. „Já myslím, že by mu byla zdravější lavice s lískovou mastí. Jen mu, mlsounu, shoďte klobouk z hlavy!“

Ale než dořekla, už mu ho hospodský srazil, a teď se nad tou podívanou celá hospoda rozsypávala smíchy. Adámek brečí a sepjatýma rukama prosí, že už to nikdy neudělá; ale na hlavě mu sedí ještě škramfleček másla, a z čela mu to teče srčkem na tu ušklíbanou tvář. Sám hospodský nemoh´se zdržet smíchu nad tím „pomazaným“, a tak vyváz´ nezbeda bez vejprasku, ale bude prý na ten mastný pot do své smrti pamatovat. To jest, schová po druhé mlsku hned do huby, viďte, Adámku?

„Ba, toť, neboť psáno jest: ,Vejdi do života´ a ne ,do klobouku mého.´