Povedený obrázek

„Už tu máš psaní! Inu, já věděla, že přijde, kdepak, aby Toník zapomněl na něčí náš svátek!“

S těmito slovy přibatolila se blaze rozjařená paňmáma, pokud toho jen tělnatost a safiánové trepky dovolovaly, do čeledníku za panem otcem Krupkou, který tu seděl v novém županu nad čerstvě načatou, jen se rozsýpající bábovkou s kávovým hrnkem se zlatými prýmky, mezi kterými se skvělo rovněž zlaté jméno Antonín.

Panu otci, kterému to vidíme na nose, že má dnes svátek ani kdybychom nevěděli, že je dnes svatého Antonína, přelétl před tvář takový blažený úsměv, jako když v zimě nakoukne slunéčko do šalandy; ihned odložil noviny a dychtivě rozbaloval psaní. Četl, zatím co paňmáma jako vtělená mateřská zvědavost nespouštěla z něho očí. Proto jí také neušlo, jak se při čtení panu otci vráska za vráskou z čela tratí a obličej rozšiřuje, což mělo ovšem i na její tváři týž účinek a napjalo její zvědavost k prasknutí.

„No, čti přece, starouši, nahlas, ať také něco zvím,“ pobídla konečně pana otce s lehkým štílečkem, aby nebyl tak sobecký.

„Pošle mi obraz!“oznamoval¨pan otec radostně.

„Svatého Antonína? Ne?“

„I ne; něco prý světského s vodou.“

„A to je škoda; to moh´ radši namalovt svatého Antonína,“ mínila paňmáma.

„Prosím tě, budeš na něm chtít pořád samé svaté! Beztoho to už u nás vypadá jako v klášteře. Píše, že prý si dal na tom obrázku záležet, že si vzal vzor z toho slsvného malíře mistra Makarta a že myslí, že se mu poved´.“

„Je to přece jen dítě dobré, „libovala si paňmáma, utírajíc si zástěrkou blahem ovlhlé oči; :jediného svátku nevynechá, aby nám něco nenamaloval.”

„Jen kdyby kluk zatrápená nestál takové peníze a nepřivyk´ tomu bavorskému. Ono je sice znamenité, ale všeho moc škodí; člověk v něm nechá snadno rozum, a takový mladý fanfár ho nemá beztoho nazbyt.“

Jak se laskavý čtenář zajisté dovtípil, šlo tu o nadějného synátora pana otce Krupky, který se po velkých rámusech a mrzutostech šťastně dostal, kam jej gusto táhlo: k paletě a pod malířský širák, a nyní se učí v Mnichově na tatínkovy útraty pivo pít a malovat. Je to krásné umění, jen kdyby ty – modely nebyly tak drahé. Ale bez modelů to nejde, to si dal konečně i pan otec říc´, zato však zbožná paní maminka nesměla mít tušení o tom, že ty modely jsou obyčejně ženského pohlaví takhle mezi šestnácti a dvaceti lety a k tomu hezké, ach, až tuze moc hezké!

Než, jakáž pravda: každé povolání má svoje kulaté a rohaté stránky, malířství jako mlynářství; a hlavní věc, jen když je člověk při něm spokojen. Nuže, Toník byl se svou paletou spokojen a když poslal nějaký ten obraz k svátku, tu zase bylo radosti a pýchy ve mlýně. Celá ves se přicházela na tu krásu podívat, a dobrá paňmáma byla nejšťastnější maminkou na světě, když pan farář každou práci synovu velice pochválil, uznav, že ta „svatá Anna“ nebo ta „panenka Maria“ zrovna jako živá. Jakmile jen bude Toník hotov, slíbila panu faráři, že musí vymalovat pro farní chrám krásný oltářní obraz na památku, začež nepochybovala, že bude jejich celý rod míti zajištěno nebe na věky...

Proto se nemohla, chudák, ani dočkat toho lajdáka práška, který, jak se samo sebou rozumí, ihned běžet na stanici se přeptat, není-li obraz už zde. A co se mu napřikazovala, aby se nikde nezdržoval!

Konečně prášek přiklusal, ale, ale místo obrázku jen s cedulkou čili avizem: to že se má dříve podepsat a pak že teprve obraz na dráze vydají. A na stanici byla dobrá hodina cesty. Nic naplat!

Dostal-li nejdřív prášek buchtu do zad, že tak dlouho nešel, dostal za to nyní buchtu do kapsy, aby už byl zase tady. Poněvadž však prášek nebyl žádný velocipedista, ani žádný zajíc, trvalo to půl třetí věčnosti, než se vrátil. Ale jen když nes´obraz a k tomu celý. Paňmáma už mřela ouzkostí, zdali se s ním někde nenatáhl přes hromádku a nepřijde-li domů s rozbitou fanglí.

Nastalo tedy rozbalování, k němuž arci zvědavost přilákala veškerou chasu i s mlečkami. Paňmáma přešlapovala nedočkavostí, zatím co pan otec vytahoval kleštěmi hřebíky a páčil bednu.

„Jen pozorně, ať to neporoucháš!“ napomínala pańmáma co chvíli.

Konečně byl obraz z bedny vyproštěn, šlo jen o to, sloupnouti z něho obal papíru. Nuže, s tím nedělal pak otec dlouhých cavyků: postavil obraz na stůl, ryc, ryc -a- teď měl být Toník z Mnichova zde a vymalovat tu hromadu vyvalených očí, otevřených úst a zkoprnělých postav před svým obrazem! Ale to trvalo pouze okamžik.

Pak se rozlehl mužský smích a ženský výkřik, a mladší děvčata si zakrývala oči. Paňmáma však přiskočila k obrazu a zkoušejíc ho zastřít zástěrou, bědovala:

„Co ho to, blázna, napadlo! Takovou ostudu...“

Neboť nastojte: obraz představoval silným olšovím řinoucí se potok, a v tom potoce tré koupajících se krasotinek, jak je Panbůh stvořil, jak právě chtěly vylézat z vody, an je překvapil všudybyl, kolemjdoucí krajánek.

A Toník měl pravdu, obrázek se mu podařil; vše bylo jako živé; dívenky k zulíbání!

„Prosím tě,dej mi to z očí, sice se hanbou zalknu!“ křičela paňmáma, a když se k tomu neměl, rozhněvala se teprve na celé kolo:

„No, tohle si nedám ve světnici líbit za celý svět! To si dejte někam do šalandy nebo do hospody nebo do horoucí pece!“

Ale klidnější pan otec vzal obraz k oknu a počal ho teprv jak náleží „znalecky“ prohlížet... Nejprve byl také poněkud překvapen, avšak čím dále se na ty polekané, buclaté rusalky díval, inu, sakulentská historie! - tím čtveračivěji mžoural očima, až pak začal spokojeně si libovat do vousů: „Zatrolený hoch! Má vlohy k malířství, jen co je pravda, moc pěkně to o provedl! Ta voda, ty olše, vrby...“

„A ty nahaté husy! „Viď?“ rozhněvala se ubohá paňmáma . „Naposled se i tobě, starému bláznu, začnou líbit!“

„Inu, bodejť by se nelíbily“ škádlil ji pan otec, jen se podívej, vždyť jsou tak roztomilé, jako andílkové!“

„S rohama!“ rozhorlila se paňmáma nyní teprv jak se patří a trvala na tom, že takovou ostudu ve svém stavení nestrpí a nestrpí! Ale takoví jsoiu již ti mužští!

Čím víc se zlobila, tím víc se jí pan otec smál a už hledal kladívko a hřebík, aby obraz pověsil. Byl by to také nepochybně udělal, kdyby se paňmáma ještě v pravý čas nebyla dala do pláče což ho tak dopálilo, že popad´ čepici a dýmku, a zabručev cosi o „hloupých ženských“, utekl do hospody.

Tam ho to ovšem při třetí sklenici rozešlo: neměl si dobračku tak nabírat, vyloží jí to zítra, všechno zpolehounka, v dobrotě, jak ten nynější svět už je zcela jiný nežli za jejich mladých let, jak u velkých pánů zrovna takovéhle obrazy jsou v módě atd. atd.

Ale když druhého dne procitl, tu máš, Krupko, šťastné dobrýtro: obraz ten tam, a na otázku, kam ho dala, paňmáma jen zcela krátce: „Pryč!“

A pan otec svou konsistoř znal.

Jak začala takhle zkrátka, nebylo s ní pořízení; „Kde se však nedá nic pořídit, tam je škoda na prázdno mlít,“ pomyslil si pan otec a už se po obraze neptal.

Minul týden, obraz nikde. Buď ho poslala Toníkovi, nebo jím zatopila. Ale pokud ona nic, pak otec také nic.

Minul druhý týden, a pan otec sedí na zápraží na lavičce, kouří a čte noviny. Na obraz už ani nevzdychl.

Tu se šourá po návsi starý hodinář Nejtek, jeden z těch našich dobrých chuďasů, kteří znají devatero řemesel a desátou bídu. Nejtek spravuje hodiny, deštníky, rozlámané brejle, maluje štíty a Turky na trafiky a Bůh suď, co ještě všechno neumí. Šourá se přímo k mlýnu a již z daleka pozdravuje.

„Dejž to Panbůh! Copak nám nesete, Nejtku? vítá ho pan otec.

„Poňžeň prosím, vzácný pane otče, ten obraz.“

„Cože? Obraz?“

„Ano, poňžeň prosím, ten obraz, co jsem měl přemalovat. Myslím, že nebudu pohaněn.“

Však dřív než moh´ dodat „poňžeň prosím“, již mu pan otec vytrh´ obraz, mžikem jej odhalil a ...prolomte se nebesa, spadní, buchto jako necky! Co vidí! Tři moučné pytle!

Zbožní paňmáma dala pro pokoj duše všem těm koupajícím se dívkám namalovat od Nejtka košile od krku až po kotníky!!

„No, teď je to pěkné!“ ozvala se vtom za zkoprnělým panem otcem jako vtělená spokojenost.

„A nestojí to než zlatku, poňžeň prosím!“