Jak pan Janata kurýroval opice

Do březového mlýna přijela asi čtyřicetiletá, ale dosud kyprá tetka s trakařem, na němž měla naložené dva pytle s obilím, sotva tak něco přes korec.

„Ale, to jsou k nám hosté, Pánbůh zdraví, kmotro Drabolová!“ vítal ji pan otec Janata na zápraží mlejnice jako starou dobrou známou; sám ji vzal z trakaře nákladeček a vnesl do mlejnice. Třebas nebyla Dlabolová ještě zralou pro řečnický cech princimetálových bab, ale hubu jí zašít, ona by byla věru také švitořila ještě nosem. Především arci navštívila paňmámu, která starou mlečku uctila, jak se samo sebou rozumí hrnkem kávy a makovou buchtou; když pak si toho dosyta napovídaly a semlely živé mrtvé z celé kolátury, Drabolová, že si musí ty nováčky mezi chasou prohlédnout, a hajdy za panem otcem do šalandy. Mlívalať zde od mladosti, teprve poslední rok vysadila, poněvadž měla bolavou nohu, a za ten rok, Bože, jaké je to teď tažné ptactvo – ta mlynářská chasa: už jen stárek a stupař ještě zbyli ze staré gardy, ostatní samá „nová lopatka“. Ale to Dlabolovou nezarazilo. Cítila se tu jako doma, i hnedle jí byl plný mlýn. Znalať tu chasu umoučenou, že je všecka stejná vepolek, jeden za osmnáct, druhý za dvacet bez dvou a proto se pranic před novými těmi lopatkami neostýchala, nýbrž žertovala se stárkem, panem otcem i stupařem jako stará.

„Tak tedy, co váš starý, Dlabolová? Už poslouchá, už dělá dobrotu?“ dotazoval se jí s úsměvem pan otec.

„Chvála Pánu Bohu, už dostal konečně rozum; už poslouchá jako hodiny,“ chválila si vesele, ale zaklepala honem na stůl, aby tu dobrotu svého starého „nezakřikla“.

„Už vám tedy nekouká po holkách?“ žertoval stárek.

„Ale kde, už by mohla být z Portugalu, ani se po ní neohlídne.“

„A což té ,patálie´ už taky nechal?“ vyzvídal opět stupař.

„Nechal, dočista, už ani půlčik nemůže cítit; hned prý se mu zvedá žaludek, jak k ní přičichne.“

„Tak vidíte, neporadil-li jsem vám tenkrát dobře?“ liboval si s jistou pýchou pan otec.

„Ba, poradil,“ Dlabolová na to; i obrátila se jako kazatel na špicovaná „ucha“ rekrutí: „Holenkové, tak se na vás musí vyzrát, když neděláte dobrotu a nechcete dostat rozum. Mému už byl šestačtyřicet, a ještě ho pořád neměl. Utrápit jsem se s ním mohla a rady si nevěděla, až tuhle pan otec dokázal zázrak a napravil mi ho za jednu noc. Jakživa nezapomenu, jak se tenkrát vrátil celý zkroušený a vyměněný... Bůh sám nebeský ví, čím jste ho, pane otče, tak rozebral, ale rozebral jste ho pořádně.“

Jistě si domyslíte, že mládek i s ostatními „rekruty“ hned začali na panu otci škemrat, aby jim ten kouzelný kousek pověděl, ale pan otec se zdráhal a pořád jen nastrkoval Dlabolovou.

„Cožpak já vím?“ vzpouzela se opět tato, „já sama nechápu, jak se to vlastně stalo, já to znám jen dopola.“

„Tak tedy nám vypravujte, Dlabolová, co víte dopola a pan otec nám to poví potom zase odpola,“ navrhoval mládek, kterýžto návrh rázem došel takové pochvaly, že přestávaly všechny další cavyky.

„Inu, abych vám to tedy zkrátka řekla, můj býval ještě před deseti lety zrovna takový fanfár a lajdák, jako jste teď skoro vy mužští všichni. Že nám Pánbůh nedal děti, vzal si za záminku, že se mu doma po nich stejská, a chodil je hledat – po hospodách.“

„Hahaha! Žaludské a špádské kluky -viďte?“

„A dvacetileté holky u muziky,“ doložila Dlabolová. „Ano, to jsem s ním vystála pěkný očistec!“

„Šikovný řemeslník, jen co je pravda,“ řekl pan otec. „Široko daleko nebylo takového pokrývače.“

„A není podnes,“ chlubila se tetka, „to říká sám kníže pán, kterému dělá můj, co jsme svoji, na celém panství. Ale co po vší šikovnosti, když rozumu není. Krejcar ho v kapse pálil a ne a ne stání, dokud ho neprobendil. Pak se mi ke všemu začal chytat ještě kořalky, a to už byla koruna všeho!“

„Ta vás dopalovala, Dlabolová, ještě víc než ty holky, po kterých házel očima, co?“ smál se pan otec.

„Ba ne, pane otče, jedno bylo lepší než druhé. Holky jsem mu mohla aspoň odhánět, to jsem zkrátka zašla za ním k muzice, zůstala mezi dveřmi a jak si v ňákou zavdával, jak ji koupil marcipán a bral ji do sóla, vjela jsem mezi ně. Ale s tou kořalkou to bylo hůř! Tu dostal od každého žida, tu nebylo možné ho uhlídat, a jak se jednou do ní pustil: žádná víc s bláznem řeč. Ne a ne domů, a pral se s celým světem, i vyváděl ostudu na ostudu: brzy ho našli někde poloztuhlého ve škarpě, brzy mi ho přinesli samou modřinu, ale jednou dokonce museli i hasiči na něj vyrukovat, jaké dílo dělal. Neboť v opici vylez´, ničema, o půlnoci na kostelní věž a tam ve žlabu pod samou střechou noclehoval, jen mu nohy dolů visely! Celé město se sběhlo na tu komedii, a hasičí museli pro něj nahoru jako veverky a spouštět ho po provazech dolů, jako když se má přelejt prasklý zvon.“

„Hahaha! A on zatím už byl přelitý habaděj, viďte?“ smála se chasa.

„No, neskákejte jí do řečí,“ napomenul je pan otec, „sice se dnes nedovíte, jak to tenkrát bylo, když dělal Dlabola u nás a tuhle paňmám si za ním příšla.“

„Poněvadž mi, , celý týden nepřišel domů, naložila jsem si tedy jako dnes půl druhého korce mletí, a hajdy sem. Přijdu a vidím ho zrovna na na hřebenu střechy. Jak mne zahlíd´, ulek´se, dělal, jako když mne nevidí a šrouboval se honem za hřeben na druhou stranu. Ale já za ním volám: ,Jen se neschovávej, ty hříšný Adame; myslíš, že tě oko Boží neuvidí i za hřebenem?´ Nato jsem šla rovnou tuhle k panu otci a všechno mu zgruntu vypověděla.“

„Až my šla hlava kolem!“ smál se pan otec. Panečku, ta mi toho o svém starém nahučela; já vím, že ani ve zpovědnici na sebe tolik nepovíte, Dlabolová, co?“

„To nepovím, poněvadž nemám co. Ale ostatně, z vás by byl, pane otče, dobrý zpovědník. On nemůže spatřit ženskou zaplakat! Ještě ho vidím, jak byl celý naměko. ,Dlabolová, prosím vás, jen mi přestaňte brečet,´ řekl a pak vylez´ na žebřík a volal mého domů. Avšak to by spíše měsíc i kometou s nebe stáhl, než takového hříšníka ze střechy k ženě. Žádné domlouvání nebylo nic platné, že neleze, a jestli prý za ním vylezu, že mne shodí dolů jako kočku. Co tedy s ním? ,No, mlčte, Dlabolová,´ povídá mi tuhle pan otec, ,však my ho dostaneme dolů! Ale musíte mu umět zahrát kousek komedie. Víte, jak bych ho vykurýroval, kdybych byl vámi? Začal bych si naschvál někoho namlouvat, jak to dělá on; jak ty ke mně, tak já k tobě. To byste viděla, jak by ho to žralo a jak by lez´ ke kříži. Jste ještě mord ženská k světu, a hezké ženy dovedou bláznům pískat.´

„Tohle jsem myslím, Dlabolová, nepovídal!“ zapíral se smíchem pan otec.

„Jakpak ne,“ durtila se, „zrovna na to si pamatuji, jako byste mi to říkal teď! Ale víte co, vypravujte tedy už, pane otče, dál sám!“

„No, aspoň nám ještě povězte, Dlabolová, jaké kázání jste svému starému udělala tam na té střeše.“

„Moc dlouhé ne. Ohlásila jsem mu jen zkrátka, nebude-li dělat od dneška dobrotu, že budu zrovna taková, jako je on. Nato on vztekle: ,Opovaž se!´A já zas: ,A just. A zrovna just! Můžeš-li se koukat po holkách, mohu já se zas koukat po mužských, kdo mi v tom může bránit?´ Div po mně lžicí nebacil, jaký měl dopal. Naschvál jsem se potom postavila dole do dveří u mlejnice s mládkem a potom zas tuhle se stupařem tak, aby nás moh´ se střechy vidět, a naschvál jsem se s nimi smála, jako by mi bylo teprv šestnáct. Můj shůry jen po nás blejskal očima, konečně to už nemoh´ vydržet, až ho žárlivost přemohla tak, že začal kříčet na mládka: ,Hoj, hoj! Mládku, ta je moje a ne vaše ! Rozumíte?´ Mládek ale, povedená kopa -Ferda mu říkali- jenom tím víc se se mnou bavil a laškoval jako zamilovaný kocour.“

„Poněvadž jsem ho k tomu naved´,“ dodal pan otec, aby se rozumělo, odkud vítr vál.

„Až můj starý, dopálený kohout, shodil na nás plný džbán piva se střechy, že se nám rozplesk´ u nohou jako puma.“

„Džbán piva!“ trhla sebou celá šalanda. Věčná ho škoda! No, to už byl pořádný blázen, když si dovolil takový luxus!“

„Nato,“ končila Dlabolová, „přilít můj v podvečer ještě jako sršáň do mlejnice a chtěl mne hnát domů; já ale, až budu chtít, a půjde-li on s sebou. Nežli to, raději bouch´ dveřmi a rovnou k hospodě.“

„A tam pil jako duha na zlost,“ řekl pan otec. „K desáté, když mi prášek šel posledně pro pivo už ,ji´ Dlabola měl jako trám. O půlnoci pak už zaslechnu od hospody rámus. Už se to tam mlelo. Ačkoli jsem mládkovi i stupaři zakázal, aby mi tam dnes nepáchli, že Dlabola má na ně po čertech pifku: to víte, zakázané ovoce je nejchutnější. Jenom zarazili a já usnul, už se tam hnali. A jen tam vlezli, už šel Dlabola po nich, že jim musí zvednout mandle, že z nich nadělá nudle, až z toho byla hádka, křiky, pranice, rozbité džbánky a sklenice, až konečně Dlabolu, který byl jako kanón, důrazně vyhodili a jeho čepici za ním. Asi hodinu nato slyším psy náramně prudce štěkat, potom břinkne rozbité okno a něco bouchne. Vyjdeme ven, a tu leží Dlabola jak široký, tak dlouhý na břiše, a rozplesklý jako žába. Začnu jím třepat, chlapiko nic; křičím naň, chlap se ani nepohnul... Skoro jsem se lek´, není-li po něm. Nebylo,ale byl na mol, že nevěděl o světě. Tu jsem si vzpomněl na vás, paňmámo.a v tu chvíli mne popadla taková zlost, že bych byl chlapa s chutí seřezal, co by se bylo do něho vešlo. Ale hned jsem si pomyslel: darmo by ses trmácel, mlel by ses do jeho opice, a Dlabola by zůstal proto přece jen Dlabolou. Napadlo mě něco lepšího. ,Naložte ho,lajdáka!´ povídám mládkovi a stupaři, .a doneste mi ho ke mně do světnice!´ Divili se, že prý si chci s takovým ochlastou kazit darmo spaní. ,I to je jedno,´ řku, a už jsme ho fedrovali ke mně na trakaři a uložili pěkně zticha u kamen na holou zem, jen pod hlavu jsme mu strčili podslamku.,Tak a teď mi namočte pořádně ve vantrokách prázdný pytel´, poroučím, ,a nechte zaražíno, dokud zrána nepřijdu sám.´ Vrtěli teprv svými tumpachovými kotrbami, ale já jim neřek´ naschvál nic, co obmýšlím. Potmě pak uvážu mokrý pytel na hambálkách u kamen tak, aby z něho kapalo Dlabolovi zrovna na hlavu, což prý je pro opilce náramně zdravé, a lehnu si. Nedřímal jsem snad ani dvě hodiny...Dlabola počne sebou vrtět; studená lázeň patrně dobře účinkovala. Po nějaké chvíli už něco mumlal, pak se nadzvedl a počal okolo sebe hmatat po podlaze.

,Ticho!´ okřiknu ho zhurta.

,No...mordie,´ on nato, ,Baruško, rozsvěť.´

,Tady není žádná Baruška; spěte a buďte zticha!´ Zarazil se a kdo prý jsem. ,Ten, koho jste, ničemo, přived´ daremně sem!´ odseknu mu a zase nic dál.

,Mordie, co tu na mne pořád prší? Kde to jsem?´ hekal znovu.

,No, kde byste byl – v arestě!´ odpovídám mu zase zkrátka.

,V ar-restě?´ vypravil ze sebe hlasem náramného leknutí. ,A...a jak´...koktal dále...,jak to v arestě?´

,No v arestě,´ řku, ,cožpak jste vyved´ ještě malá kravál, darebo? Mládkovi jste rozbil džánkem hlavu, stupaři jste vyrazil zuby, své ženě jste přerazil žebro...´

,Já své ženě žebro?´ trnul.

,A mne jste přivedl do neštěstí jako sebe, za to, že jsem se vás zastal, lumpe! Nebýt mne, četník by vás probod´.´

,Četník mne probod´? jektal už v patrné úzkosti.

,Člověče, copak jste tak na mol, že se už docela na nic nepamatujete? Jak jste se pral, jak pro vás žena přišla, jak jste ji nekřesťansky ztřískal, až šenkýř zavolal četníka, jak jste ho chtěl vyhodit a on vás probodnout, jak já se vás zastal a na četníka se obořil, až nás oba dva sebral, mne Janatu, mlynáře na Březovském, a vás Dlabolu, lajdáka lajdáckého!´

,A teď jsme oba dva v arestě?!´ zakvílel.

,No kdepak jinde než ve Strašecím v arestě, kde na člověka pouštějí vodu jako na Špilberku!´ trápím ho dál.

,I pro kristepána! A co tu se mnou udělají?´ nabíral už takřka moldánky.

.Inu co, odpálkují vás, že se nebudete stačit divit. Což je to nějaká maličkost: tři lidi zmrzačit, k tomu ještě svou vlastní ženu, a porvat se s četníkem? Pěkně děkuju, z toho kouká už hezký kriminál! Počítám tak tři roky.´

,Ó já mizera mizerná!´ začal brečet a lomit rukama, .to jsem to dopracoval! Taková hanba, a moje nebohá žena, ona to nepřežije, a spustil mi takovou noční muziku a kvílení, až jem musel kousat cíp peřiny, abych se nerozesmál. Tituloval se všemi možnými jmény, vynadal si do nejnanicovanějších ničemů a mne i ženu prosil na kolenou za odpuštění. Když jsem ho viděl tak na měkko, začnu dělat kapucína: aby si z toho vzal naučení, kam vede lumpáctví, karban, holky a kořalka; jakou měl řádnou ženu a co jí vyváděl; jaké moh´ mít pěkné živobytí při své šikovnosti a kam to tedy přived´. Aby tedy šel do sebe.

,Ale pro kristepána!´ lamentýroval, ,jakpak bych nešel do sebe, ale když to už není nic platno. Kdopak mi takovou nezbednost odpustí? Už jsem zkažená slíva, už mně nikdo neuvěří, kdybych chtěl být ode dneška jako anděl.´

,No, kdybyste mi, Dlabolo, tak slíbil, ale jako muž svatosvatě slíbil, že už ode dneška budete pořádný člověk, že budete své ženě věren, že se odříkáte všech toulek, všeho toho pití a především kořalky: pak bych vás ještě chtěl vysekat ze všeho!´ povídám mu.

,Že byste chtěl?´ A už byl u mne a hledal mou ruku. ,Pane otče, buďte mým andělem strážným, vysvoboďte tu hříšnou duši, můžete-li, a já vám přísahám, jaká jsem byl až dosud čertová podšívka, že budu od nynějška jako dobrá hodina.´

,Tedy přísaháte, Dlabolo?´ ptám se ještě jednou vážně.

,Ano, jestli ne, ať se na tomto místě propadnu!´

,No tak tedy,´ a rozškrknu sirku, udělám světlo a vysvětlím mu ve dvou minutách všechno. Měli byste vidět tu radost šťastného blázna! No Dlabolová, když jsem vám ho ráno přived´ vypraného domů... To bylo jehně, co?“

„Jen je ždímat!“