Pálení a nepálení kostelníci

„Ah, což v Hniličkově, tam dočkávají soudného dne na homolce a tam prý každá duše dojde spasení,“ škádlívali široko daleko pana otce z Hniličkova, jako by on za to moh´, že se kopeček, na němž stojí jejich kostelíček se hřbitovem, podobá opravdu hodné homolce, že patron škrob nedal Bůh ví kolik už let pobořený plot okolo hřbitova spravit, a že následkem toho kostelnice pásá tam celé léto své krávy, kterým to hřbitovní kvítí jak náleži jde k duhu.

Ale už nebudou pana otce škádlit, hleďte, už se vrchnost rozhoupala, už se tam červenají pěkně vypálené cihly, už se tam „hemží“ asi pět zedníků: ano, patronát dal cihly a maltu, obec na to zavolala mistra Matouše, políra s fajfkou, který umí stavět moc pěkné ploty a ve světnicích maloval krásné „cokle“ - zkrátka už se plot spavuje o stošet.

Všem se to líbilo, jak to bude konečně jednou v pořádku a konec všem „ouchcapkům“ světa, jen náš kostelník pod farou, Kotyza, se svou hezčí polovicí na to divně pod kůží vrčeli: neboť jakmile bude jedenkrát spraven plot, budou taky vrata, a pak už pan farář sotva dovolí kostelníkovic kravám, aby se staraly o spasení hniličkovských nebožtíků.

O to se postará lidská závist, která sousedova kráva vždy víc mléka dává; nikdo-li jiný – Benýšek svatě! Ba že svatě; neboť to víte, jaký je to šťoura; rozpuk´ by se závistí, jak na někom spatří lepší kabát, a zvláště chudáka Kotyzu by vykousal, poněvadž je kostelníkem, zvoníkem a hrobařem, ale on jenom ponocným.

„Vidíte, mládku,“ posteskla si kostelnice, o které jsme již pověděli, že byla hezčí než kostelník, „to jsou ty novoty světa; tohle nás čeká, že budeme muset nakonec krávy prodat nebo jim kupovat píci a tuhle ten můj piťula,“ -i dloubla při tom svého starého žertem, ale upřímně do žeber, - „ten mi nechce tam od zedníků z krchova ani těch pár cihel přinést a máme pec rozbořenou a...pouť je už přede dveřmi.“

„To je ženský rozum, co?“ obrátil se kostelník se sepjatýma rukama na mládka, „pro pár cihel se mám vydat v takové nebezpečenství, aby mne někdo zahlíd´, třeba Benýšek, a připravil mne o chleba.“

Ale zatím jich už vyloudil za trochu mléka od zedníků dobré tři kopy a měl je dávno dobře složené pěkně v kostnici jako opatovický poklad. Před chvílí si tam taky zanesl ještě, sysel, řádnou putýnku nehašeného vápna. Šlo mu jen o to, jak je dostat ze hřbitova šikovně domů, když ten závistník Benýšek číhal jako ďábel na hříšnou duši.

Mládek se na minutku zamyslel, pak hodil okem po kostelnici a už měl Šalomouna i s Filipem pod čepicí:“Ale jdětě, Kotyzo, pro pár cihel ještě nikomu hlavu nestrhli. To byste byl sám proti sobě; válí se jich tam, že nevědí kam s nimi, a takové lážové patronátské cihly nedostanete ani za drahý peníz.“

„To je pravda, to je všechno pravda, ale jak je dopravit domů!“ drbala se snadně rozviklaná ctnost Kotyzova za pravým uchem, zatím co Kotyzka pokukovala na mládka jako mlsná Putifarka na egyptského Josífka, jakým však, rozumí se, náš čipera mládek už tuze dávno nebyl, třeba se náhodou taky jmenoval Pepé.

„Hm, jak to navlíct? Hloupě ne, toť se rozumí. Mnoho-li bude těch cihel tak ouhrnkem zapotřebí?“
„Inu, pec je na spadnutí, tak na tři kopy,“ páčil skromně kostelník.
„Pardie, tři kopy cihel, ty se musí snášet, to už musíme být na to aspoň dva...“
„No, kdybyste byl tak dobrý,“ domlouvala se kostelnici, „byli bychom na to tři.“
„Ale já s tím nechci nic mít, já muzikant,“ ozval se kostelník.

„Eh, tak jaképak krámy, zůstaňte si tedy za pecí, a my vám to dokážem tohle s paňmámou sami,“ byl mládek rychle rozhodnut. „Máte na to ňáká nosítka?“

„To nemáme, ale v kostnici jsou máry,“ vykládal honem Kotyza, „na ty bych moh´ přes den cihly připravit, o to by nešlo; ale jak s tím v noci dolů, aby Benýšek...?

„Toho otrubu jednoduše opiju a je po starosti: pro jistotu můžete však ještě vy být na hlídce a kdyby se něco šustlo, dáte nám pytlácké znamení; to zahoukáte třikrát jako sova, já vás to naučím.“

Kostelník i kostelnice jen radostí zážili.
„Vidíš, ty piťulo,“ posmívala se kostelnice muži, „bez kuráže se nic nedokáže.“

Domluvili se ještě, že se vyčká, až bude nebe trochu na noc obložené, aby do toho měsíc nestrkal tuze svůj nos a přece aby zas nebyla tma jako v pytli, a pašák mládek chvátal zase do mlejnice.

Neměl to daleko. Kostelníkův domek, přikrčený pod samou homolí, na níž stál kostel, nebyl od mlýna snad ani sto kroků. Taky byla k němu ode mlejna cesta ušlapaná, jako je v té písničce „Kdo tu cestu ušlapal?“

Mládku, mládku!“ hrozil prstem veselému záletníku pak otec před mlejnem, „začnou-li takhle Kotyzovi vyrážet parohy na té jeho pleši, co tomu řekne pan farář?“

Mládek znaje pana otce, že nepokazí žádný šprým, nebo spíš ještě rád pomůže, kde může, „na ten dobrý úmysl – svěřil se mu bez mučení se vším.

„Jdi mi k šípku!“ smál se pan otec, „Tak ty jsi už jako don Šajn: dostaveníčka i v noci na hřbitově?“

Slíbil, rozumí se, mládkovi, že to nikomu nepoví, ale jen aby prý to vyved´ chytře a neudělal mlynářskému chechu ostudárum! Za to mu ovšem zas mládek musí slíbit, že mu poví, kterou noc si vyhlídnou ke svým spádům s kostelnicí. Jako starý zkušený zajíc věděl pan otec, že do té noci nebude daleko, a proto držel palce.

Večer co večer, nežli šel na ponůcku, stavěl se Benýšek v šalandě na to boží „sklepnutíčko“ a na nějakou tu sklenku jalovcové, kterou míval kamarád stárek „vždy pohotově na noc pro žaludek“.

Pěkný to párek, když ti dva si tak usedli na lavici u kamen. Benýšek jako lunt od kanonu, stárek zase jako soudek od Rozvařilů, nikdo by neřek´, že ti dva před dvanácti lety spolu sloužili ještě u jedné kumpanie; ale jak byli rozdílní na pohled, tak měli oba ti dva „staří komisárkové“ jednu vlastnost společnou a stejnou; oba dva totiž byli pověrčiví jako svíčkové báby; stárek sám vypravoval, jak ho jednou na stráži v noci vyděsila zatoulaná koza, že bacil flitnou a utíkal, až mohl z toho mít smrt; Benýšek zase by nebyl za celý svět odtroubil půlnoc pod homolí u hřbitova, neboť si nedal vzít, že by tím probudil ty nebožtíky tam „na hůře“ jako prý se stalo tenkrát komu kolegovi ponocnému v Makotřasech, jehož jméno však na neštěstí zapomněl.

Vtom vejde pan otec prudce do šalandy: „Jářku, nenechali jste někdo žádné nářadí na pile?“ ptá se rozčilen. „Zajdu tam, tu vyskočí z pily nějaký chlap, něco měl v podpaží, jenže jsem pro tmu nemoh rozeznat co, a upaluje jako šasér po náhoně proti vodě.“

„Hrome, já tam měl sušit kalhoty!“ vykřikne stárek a skokem je ze šalandy; za ním hrne se prášek s lucernou a po chvíli se vrátí s Jobovou zprávou: „Kalhoty jsou pryč!“

A bylo po humoru a po ferblu. Celý večer rozčilená šalanda o jiném nehovoří než o stárkových kalhotách a o lotrech zlodějských.

Tu noc byl Benýšek moc a moc dopálen; oka nezamhouřil do bílého rána, neboď starý kamarád z vojny mu ve vzteku dal skoro po lopatě, že ponocní nejsou k ničemu, leda pro chlast...

Také druhou noc hlídal jako ostrovid: jak někde zaštěkali psi, už se tam hnal, ale nic naplat, jak to jednou trhne na kalhoty, malér je hotový; někdo zapomněl zavřít okno na noc u šalandy a do rána bylo všechno z okna pryč; hoblík, stárkův korbelík s cínovým víkem, mládkova porculánka – jako by vymet.

Nastal hotový poplach a lázeň pro Benýška. Jakživ se nenapolykal tolik žluče. Přece si nemůže sednout na mlýn a dřepět na něm, no ne? A navíc bude nadosmrti hněv mezi ním a kamarádem stárkem, od kterého nekáplo už třetí večer ani pulčíka „pro žaludek“ na noc! A on měl tak kapitální jalovcovou!

Nikdy však není tak zle, aby nebylo zas dobře – a jestliže po tři noci už ani nekáplo od stárka, začalo zato črvrté noci pršet od mládka.

Kde se vzal, tu se vzal, najednou plný smíchu na lavičce před mlýnem vedle mrzouta Benýška a láhev v kabátu, tuhle že dostal dnes od kamaráda z Prahy od Halánků, má to prý být něco extra, a že to ještě pro samou dřinu neměl ani čas načít. Nu, teď měli čas a tak tedy načínali; a pane, to byl jinší samec než ta „patálie“, jakou traktýroval stárek. Tahle ta projela každou žilkou jako rtuť.

Jedenáctou slyšel Benýšek ještě zcela určitě odbíjet, a také by chtěl na to umřít, že ji dobře odtroubil; ale co dál se s ním dělo - Bůh sám nebeský ví - zkrátka, pojednou jím někdo zatřepe a když uleknut se probudí, stojí před ním místo mládka pan otec a káže mu do duše:

„Ale, ale, Benýšku, copak nemůžete té kořalky v noci nechat? Právě odbila dvanáctá a vy nevíte o světě: ves by kvůli vám mohli odnést!“

„Dvanáctá?“ diví se s těžkým jazykem Benýšek, zatím co si pan otec už odemykal dveře a vešel domů. „Dvanáctá?“ bručel si znovu Benýšek a skutečně, v hospodě už byla tma jako v limbu, a pan otec se nikdy před dvanáctou z hospody nevrací. Ach, ta služba zatrolená, ta ponocenská služba, je perný chlebíček; ještě štěstí, že mu nikdo nevzal hůl a troubu.

Honem se tedy vzpamatuje, postaví se na nohy a chce odtrubovat dvanáctou.

Tu slyš, co to? Jako by opodál zahoukala sova. Při tom divném zvuku Benýška obejde hrůza. Vždyť má odtrubovat dvanáctou a je přece u mlýna pod „homolí“, pod hřbitovem. To tak! Ale nezatroubí-li hned, co si o něm pomyslí pan otec? Poznamená se ted honem svatým křížem, přimhouří oči a nasazuje roh k pyskům.

Ale nedá mu to, ohlédne se přece jenom plaše po homoli a po hřbitovu...a...a...spaste duši: tam, hle, tak u kostnice dva duchové – jeden bílý, druhý šedivý- nesou ňáké tělo na márách.

Benýšek vrávorá, kolena pod ním klesají, zuby mu cvakají hrůzou. Ještě má tolik síly, že se znovu honem žehná svatým křížem, kříž na kříž a vypoulí na ten příšerný zjev v dálce oči. Vtom povyklouzne z mraků měsíc a běda! Duchové sestupují s tělem po stráni dolů pořád spěšněji a spěšněji, již slyší, jak jim kosti rachotí, teď míří zrovna sem na něho – a sovy houkají tak strašlivě – ne, ne, dále už nemoh´ Benýšek vydržet! Pustil hůl i troubu a sypal to kolem mlýna za humna do polí, jako by mu boty namazal terpentýnem.

Stárek právě obcházel na hlídce po mlejnici, když zaslechl venku dupot utíkajících pádných bot.
Skokem je z mlýna venku a rozhlíží se, co to? Tam za plotem své zahrádky kašle kostelník.
„Kdo to teď tady utíkal?“ optá se ho stárek.
„Eh, nějaký taškář, tamhle do sype do polí,“ ukazuje Kotyza na pádícím ponocným.
Sotva to dopověděl, stárkovy vjely do hlavy ukradené kalhoty s korbílkem i hoblíkem a už to mete za zlodějem za humna, zatím co se pálený kostelník za svým plotem kucká smíchy.
Po dobré čtvrthodině vrazí náš stárek bez dechu, zpocen a zchvácen jako stavěcí „Brok“, který se marně honil za zajícem, do šalandy, rozsvítí a ztropí poplach:
„To jsem ho prohnal, lumpa! Jen kdyby byl se mnou někdo, aby mi ho nadehnal!“
„Koho?“ ptají se udiveně všichni.
„Nu koho? Zloděje! Tady běžel zrovna kolem nás; potom, že tady ten osel stará, ten Benýšek hlídá. Kdo ví, kde je ho, ochlasty, konec!“

Sotva si stárek takhle odlevil, vejde mládek a nese v jedné ruce hůl a čepici, ale ne svou, tu má na hlavě, v druhé pak Benýškovu ponocenskou troubu.

„Podívejte se, tohle to leželo uprostřed návsi,“ ukazuje věci a přemáhá se, aby nepropuk´ v řehot.
V stárkovi hrklo. Stará kamarádská láska k Benýškovi v něm propukla - už ho chtěl jít hledat.
„I nebojte se, nic se mu nestalo,“ konejšil mládek, „on přijde sám, uvidíte!“
Po těchto slovech vzal roh a vyšel před mlejnici a odtroubil co měl síly za něj – dvě hodiny. Tolik skutečně bylo a ne dvanáct.

A opravdu: než minulo deset minut, byl Benýšek tady. Taky celý zchvácený jako uštvaný chrt, a hned po troubě a po čepici, ale také ovšem hned po jalovcové, kterou mu zase věrný kamarád stárek podával, a už z něho hrčí ta hrozná strašidelná historie. V první chvíli byli všchni kromě mládka jako tumpachoví; stárek ani nedýchal, jak mu naskakovala husí kůže. Do doby, než začal chudák Benýšek líčit svůj divoký útěk za humna, jak a kudy všade ten bílý duch se za ním proháněl, jak ho slyšel zcela zřetelně funět, až nakonec duch už nemoh´ dál a jen ještě za Benýškem skučivě zaklel: „Ty kluku zatracená!“

Tu se stárek popadl za to své milé, kulaté bříško a třepaje nohama, nemoh´ ze sebe vypravit nežli: „Ale vždyť to jsem byl, trumpeto, já!“

A což se teprv otřásla okna šalandy smíchy, když hned nato přihlásí se mládek: „A to strašidlo na kopci u hřbitova, to jsem byl zase – kmotře, já; pomáhal jsem tam kostelníkovi hledat jeho toulavou kozu.!“

Nejveselejší ze všeho však bylo nazítří procitnutí stárkovo; neboť na ostrově v křoví našel prášek všechny „ukradené“ věci – od kalhot až po hoblík!

Taky ňáký pálený kostelník, tehle zloděj!“ zasmál se pan otec, šlehnuv okem po mládkovi.