Trefila kosa na kámen

„To se vám to, panímámo, vybralo na žně!“ pozdravoval usměvavý, zavalitý a veskrze umoučený, asi čtyřicetiletý mužíček o něco starší i vytáhlejší paní mlynářku asi tak k osmé hodině ranní před mlejnicí ve Vejrovském, když šla s ošatkou drůbeže pro trochu sypání.

„Chvála Pánu Bohu, až tuze, až z toho mám strach; takové parno hned po ránu!“

Mužík se rozhlédl po obloze a mrskl svým modrým šňupáckým šátkem, jejž držel v ruce.

„I nic se nebojte. Dnes to ještě vydrží.“

„No, kéž byste jednou mluvil pravdu, to byste byl hodný.“

„Cože, jednou? Jednou?“ škubl sebou náš neznámý. „Nemluvím já pravdu vždycky?“

„No, snad tak někdy,“ smála se mlynářka, „když vám už nadobro dojde lež, ale to prý bývá moc vybraná chvilka,“ řekl a už byla ve mlejnici.

V té chvilce stálo za to, povšimnout si našeho cvalíčka, jenž se chtěl napínat, čepejřit a durtit, ale sotva mu mlynářka ušla, jako mžikem se ztišil a s nejspokojenějším čtveráckým úsměvem si pošňupával, jako by chtěl říci: Ta ženská tě, Růžičko, zná, zná, ta mluví božskou pravdu.

Ano, pana Růžičku, krupaře z Vamberka, starého a dávného samomleče, kromě toho čtveráka od kosti, máme čest vás představit v tomto otylém, zcela po mlynářsku umoučeném mužíčkovi, jehož kulatá tvář byla by dosti milounká, kdyby uprostřed ní, jako sova z nudlí, nečouhal nepoměrně naduřelý šňupáckopijácký zarudlý nos, takže ani vlastní oči páně Růžičkovy nechtěly se dívat na tu ostudu a raději tedy pořád jen pootevřeny zpod hustého obočí šibalsky mžouraly na svět.

Však panímáma vrací se již s naplněnou ošatkou, zastavuje se před Růžičkou... „Bože, jste vy to člověk! Vždyť budete mít kávu už jako led; pojďte přece posnídat!“

„Tak, tak,“ smál se Růžička, „nejdříve dáte člověku houbovou polívku nalačno a potom ho zvete na kávu. No, ale nešť“!

A bez zdráhání se šoural do čeledníku, který byl od samé mlejnice oddělen pouze malou předsíní, v níž byl krb, na němž mu panímáma již od šesté hodiny ranní hřála kávu – až vystydla nadobro.

„No, budete aspoň hezký!“ škádlila starého známého, nesouc za ním hrnek do čeledníku, ale ten jí to hned oplatil:

„Ony i ty panímámy taky rády vidí něco hezkého, když není starý doma.“

Nakrájel si chleba vrchovatý hrnek a jedl s chutí, že bylo radost na něho pohledět. Škoda, že nebylo koho, kdo by se pásl na tom jeho zdravém apetitu, protože panímáma již měla opět venku co kutit a náhle vrazila celá vyjevená:

„Co jsem říkala? Že dnes něco přijde. A už je tu posel z pole: Mám prý poslat kdekoho na pole vázat, ženou se temné mraky, do odpůlde prý máme bouřku.“

„Vzkazuje pan otec?“ divil se Růžička. „Nu, když to vzkazuje pan otec, pak je to pravda.“
„Ale jakpak mu tam mohu poslat všechny lidi? Vždyť je tu co mlít,“ naříkala rozpačitě panímáma.
Ale Růžička si hned věděl rady.
„Nedělejte si žádné zbytečné starosti a pošlete na pole všechny – jsem tu přece já!“

„Inu, to byste se mému zavděčil,“ radostně řekla mlynářka a již svolávala kdekoho: mládka, práška, krajánka, aby horempádem běželi na pole vázat, že pantáta čuje bouřku. Kdyby nebylo toho hloupého vaření, byl by sama běžela také. V celém mlýně tedy zůstali sami: mlynářka a Růžička.

„Teď bych jen rád věděl,“ byl první Růžičkův nápad, „kdo by mi doskočil pro tabák, kdyby mi takhle nynčko piksla padla do žlabu.“

„No, já určitě ne, to si můžete být jist,“ řekl mlynářka.
„Ani za dobré slovo? Ani za dukát?

„Za nic na světě, povídám. Protože do smrti bych si vyčítala, že jsem vás v tom vašem hříšném návyku ještě podporovala.“

„Ale, ale paňmaminko, kdybyste znala, nehaněla byste. Nade všecky hubičky a sladkosti světa je takový šňupeček!“ bránil se Růžička. „Všichni znamenití muži, co jich historie zná, od velikého císaře Bonaparta až po mne, samý náruživý šňupák. Když ho vezli na Svatou Helenu, když všechno prohrál, trůn i svobodu, šňupl si na zlost a řekl: ,Jen piksla mi zbyla!´ Co to znamená pro zbystření vtipu – řízný šňupeček, to jen pravý šňupák může říct! Spíše hlad a žízeň snesu...“

„Jenom když máte ten svůj nos čím krmit!“ vpadl mu mlynářka pohrdlivě do řeči, ale Růžička ho už zase s chutí nabíjel a blaženě se směje kvapil ke koši.

Mlynářka ještě pohlédla na oblohu, pak začala také kutit: snesla dříví, vody, rozdělala na ohništi v předsíni oheň a přistavila hrnec s brambory, načež zašla do čeledníku, aby zadělala těsto.

Stále myslela na to, jak to dopadá na poli, budou-li mít do odpůldne naloženo, modlila se v duchu ke své patronce sv. Barboře, aby za sucha sklidili a dovezli domů, a že z chudáka samou lopotou a starostí v tom vedru jen stékalo.

Co se takto dobrá panímáma starostni s těstem hněte, tak v mlejnici a v předsíni s naším Růžičkou šijou čerchmani.

Dobře shledal tatíček nebeský hned za Adama, jak nedobře být člověku o samotě. Ta dvě složení zastal Růžička hravě a z dlouhé chvíle nevěděl co tropit. Jaké čtveráctví by jen někomu vyvedl? Rozhlíží se, vyjde do předsíně, všimne si plápolajícího ohniště a už to má! Po špičkách se krade ke krbu, popadne jeden hrnec a honem s ním do mlejnice; obratem je tu pro druhý a pro třetí – v pěti minutách je ohniště prázdné a – a všechny hrnce z něho jsou dobře uschovány v mlejnici v podkolí. Nato zase vyleze nahoru ke koši a potutelně se usmívaje čeká na ten špektákl a rámus, jaký strhne polekaná mlynářka, až zmerčí, že jí někdo ukrad´ celý oběd. Poněvadž však dveře z čeledníku vedly do předsíně zrovna proti stále otevřeným dvěřím do mlejnice, mohl se Růžička od svého koše zcela dobře pást pohledem na zoufající panímámu. Netrvalo dlouho a vyšla. Popojde několik kroků k ohništi, zarazí se ovšem, ale okamžitě ví, kolik uhodilo. To jí neudělal nikdo jiný, než ten poťouchlý Růžička. Vždyť ho zná, čtveráka, po zpěvu i po peří.

„Ne, tu radost mu neudělám,“ umíní si, abych se polekala a dala se do křiku.Toť by bylo něco pro smíška.“ A klidně, jakoby nic, zajde opět do čeledníku.

„Co to?“ tuhl zase Růžička. „Ona mlčí? Nebo si ještě ohniště nevšimla?“

Neměl však dlouho pokdy k rozjímání, neboť už je tu opět mlynářka s hrnečkem v ruce, projde mlejnicí a schází do sklípku vedle lednice.

„Pro mlíčko? Pro mlíčko?“ ozývá se Růžička shora od koše jako datel z buku.
„Ano,mám žízeň!“ odsekne mlynářka zkrátka a opřevši se o velkou mlýnskou truhlu, zvolna s chutí popíjí.
„Já bych také nepohrd´,ale mazáčkem od čepu!“

„I cožpak je vám! Vám stačí jen, když máte tu svou pikslu, jak jste povídal sám,“ odbývá ho opět klidně mlynářka a odchází jakoby nic, zavírajíc za sebou čeledník; ale sotva je v čeledníku, dá se do srdečného smíchu a přiklonivši se k dírce ve dveřích, která tu zbyla po bývalém starém zámku, hledí skrze ní do mlejnice, jak se asi tam panu Růžičkovi daří. Nepotřebovala dlouho číhat.

Jen zasypal koš, již cupy dupy po schůdkách dolů a rovnou ke truhle, na níž odjakživa pod modrým šňupáckým šátkem má svůj poklad, svou pikslu. Takřka mechanicky nadzvedne pravou šátek a levá sahá pro pikslu, ale pojednou sebou trhne, jako by sáhl na štíra; ustrňte se, nebesa: piksla tu není! Vytřeštil oči na to prázdné místo, na šátek, na podlahu, zdali ji snad škubnutím nesesmejčil, vjíždí si do jedné kapsy, do druhé, do třetí -kde nic tu nic!!! Dřevění. Ale ne, to není možné; snad ji v zamyšlení vzal s sebou ke koši. Sotva domyslil, už je taky tam, vzav pět schůdků skokem. Ale ani tu po prožluklé piksle není vidu. Zase tedy lisčími skoky dolů ke truhle; kouká za ni, klekne na zem a kouká pod ni – vše marno: jeho piksla, jeho jediná piksla je fuč!!! Klečí a drbe si čelo; vtom vyskočí, zahledí se proti dveřím k čeledníku a začne hrozit. Není pochybnosti: jeho poklad je tam v kapsáři té povedené paňmámy a nikde jinde; oplatila mu krvavě! Co počít? Strčí ruce smutně do kapes a přemítá. Pak vytáhne jednu a začne si hladit nos...Ale mršina hladová nedá se žádným hlazením ukonejšit.

Růžička mu dává vonět ke svému šňupavému šátku, dělá, jako by šňupal, nic platno, nos se nedá ošidit a je pořád a pořád hladovější. Růžička se snaží přemoci a zapomenout prací. Vynáší koš, prohlíží mouku, fofruje – nic naplat: už zase musí hladit svůj zuřivý nos, a jeho oči zoufale ve všech koutech hledají šňupec. Království za šňupec...!“

A ono tu není zatím živé duše, která by mu za čtyři krejcary doběhla do trafiky! Dále už to nemůže vydržet, musí se rozhodnout... Zatrolená panímáma a čertův nos, ty ho dostaly na skřipec. Tiše tedy, ale rychle jako kuna škrabe se dolů do podkolí a vytahuje odtamtud hrnec za hrncem, pak šourá se s první, druhým, pozorně do předsíně, kdež jej staví, odkud je vzal, pěkně na ohniště. Šťastně tam už uvelebil tři největší, teď se krade se čtvrtým, posledním, když se tu pojednou otevřou dveře a v nich se škodolibým vítězným smíchemn paní mlynářka:
„Hahaha! A potom že není poctivých zlodějů!“
Růžička by se byl propadl; postavil mžikem hrnec na ohniště a - „no,ale teď dostanu svou pikslu, vy liško nad lišku!“ zasmál se v odpověď.
„I holenku, ještě ne!“paní mlynářka nato - „dřív mi zase pěkně rozděláte oheň, jak jsem ho měla.“
„Ale zatím aspoň šňupeček,“ škemral hladově.

Ale mlynářka jako bez srdce ne a ne – ani šňupec! Co dělat? Naštípal tedy dříví s podpálil oheň -pak teprve uzřel svou pikslu, po níž ovšem lap´ oběma rukama jako po svém spasení.

„Nu, trefila kosa na kámen!“ durdíval se ještě po letech, když mu tu příhodu připomínali.