Čertův zajíc

„Hele, kampak se to zase žene tamhle šasér Vitásek?“ prohodil uprostřed nejlepšího zvedání stavidel ničema kluk prášek na lávce. A tumáš: jako by uťal! Všichni nechali rázem stavidla a zahleděli se po břehu, kde mezi vrbami prokmitávala co chvíli plátěná hazuka klusajícího poslíčka. „A hleďte, něco nese v pytli!“

„Ba na mou duši! A něco živého, hází se mu to tam; jen se podívejte, jak to s ním škublo, až zavrávoral.“

„No, jářku: to zas bude kousek švandy,“ smál se stárek. „Tak teda, honem, táhnout! Ať jsme hotovi, než sem přikluše.“

Kde byl ještě Vitásek, už bylo vytaženo, už na koši zasypáno a mlejny šly jako ty hodiny. Prášek však letěl s korbelem k hospodě, jen se mu hlava třepala. Ubohý Vitásek! Taková léta už tady chodil a přece si neuměl vysvětlit, jaké jen v tom vězí čáry, že to člověka do těch mlejnů zrovna táhne? Jakživ mu tam nic dobrého neudělali vždy si ho jen podávali a dobírali, až se šalanda rozsypávala smíchy, vždy se zaříkával, že do nejdejší smrti nikdy už mezi tu bandu plavajzníků nezapadne – nic naplat. Jakmile ho vedla cesta kolem mlejna, už se musel po něm ohlédnout a jen se ohlíd´, už ho někdo vítal a už ho tam měli a mleli mezi sebou při velusu nebo dardě... darmo povídat! „Inu, kdo proti osudu,“ smával se k vlastní útěše, „a...ostatně jen co je pravda: kdyby na celém světě bylo smutno jako o funuse, tady v šalandě je přec jenom vždycky veselo, a veselost půl zdraví!“

Ohlédl se tedy ubohý Vitásek i tentokrát a... kde se vzal tu se vzal už tu stál zubící se mládek, zastavil chvátajícího, vzal mu beranici a nasadil svou vlastní čepici-placku. Nuže, s touhle pomoučenou muchomůrkou přece nemohl do města! Toť by bylo pro ostudu světa.

„I pěkně vítáme k nám, Vitásku! Copak nám nesete dobrého?
„Hodný apetýt a stálou žízeň s pozdravením od vší chasy na Loučnickém.“
„Ale v tom pytli! Vždyť se vám tam něco mrská.“

„To věřím, že sebou mrská, potvora, a jak umí škrábat! Já nevím, tohle pání z města mají nápady jako staré boty. Tuhle předešlé neděle byli u nás doktorovic z Hrádku-připravovali se zrovna k honu, a při jídle jim pan otec vyprávěl tu taškařici, jak jsem chytával panské zajíce do stodoly, až mne myslivec dopad´. Jak to uslyšela doktorovic slečinka, hned měla sto chutí na živého zajíčka, to že prý je pro radost s takovým mrštným zvířátkem, že mají doma takovou velikou klec, - inu zkrátka: nedala pokoj, až jí pan otec slíbil, že jí dá tedy milého kubu chytit do ok. Celý týden nás, ostuda, měl za blázny, až dnes se lapil, a tu ho nesu.“

„Ukažte! Ukažte!“ znělo jedním sborem šalandou.

„To tak, hned!“ bránil se Vitásek, „ani za celý svět! Vždyť není svázaný, ten by nám ukázal paty. Vyrazí okno a je te tam.“

A zavazoval pytel dvojnásobným motouzem.

„Máte pravdu,“ přisvědčoval mu rozumný stárek. „Nic jim neukazujte, Vitásku, těm bláznům; copak je na zající vidět! Tuhle ho hoďte pod lavici a sedněte si u nás, ať nám nevynesete spaní.“

„Děkuju, pane stárku, nemohu, mám napilno.“
„Ale mlčte, ta chvilka vám stojí za řeč! Hleďte, máme čerstvé od čepu.“

A vskutku, už stavěl prášek vrchovatý korbílek na stůl, až pěna kypěla pod víčkem. Takovému obrázku chudák Vitásek ještě jakživ neodolal. Vidět upěněný korbílek a nevšimnout si ho, ne, to by bylo příliš.“

„Tak tedy: na vaše zdraví!“

A už byl nosem v pěně. Měli ho! Za chvíli už seděl při stole, vydrovku v týle, hůl v levé a ulmačku (dýmka-podle německého města Ulmu) v pravé ruce a vypravoval s náramným gustem, jak ted ty panské zajíce chytával. To když míval ještě svůj vlastní barák, do kterého se přiženil, který však už dávno propil i se stodůlkou. Ta stodůlka byla moc šikovná, stála uprostřed polí nedaleko panského lesa, rozdrchaná, děravá, a když takhle napadlo hodně sněhu, vedlo k ní z široka daleka plno zaječích stop. Mnoho k ní -ale málo od ní, neboť Vitásek to uměl. Nechal pěkně ve stodole díru, před ní a do ní natrousil zrní a trousil až doprostřed mlatu. Uvnitř nad dírou si urobil padák, od něho šla šňůra vzhůru na hambalky, a tak seděl pěkně zticha v kožichu, ani nedudal, jen fajčil. Nepotřeboval nikdy být dlouho na čekané. Kubík za kubíkem počal se šoupat dírou do stodůlky, a často se jich tu sešlo pět, šest najednou. Vtom, když jsou mlsouni v nejlepších hodech: bác ho!

Vitásek spustí padák a hupky s klackem na ně. Jednou však, panečku, jak tu zas tak pěkně sedí při měsíčku na hambalkách se šňůrou od padáku v ruce, zachřupne venku sníh, vrata vrznou a – panský myslivec je tady. Můžete si pomyslet, jak to ve Vitáskovi hrklo. Zůstal jako zkamenělý. Myslivec vejde, zavře opatrně za sebou, rozhlíží se po mlatě, okouká si díru, padák i násyp a nevida nikde živé duše, skryje se za snopy. Co teď? Vitásek ho znal, jak je na pytláky jako posedlý, že tu vydrží do bílého dne, a pak ho zahlédne a je zle.

„Jářku: tenkrát byla ve mne, hoši, malá dušička!“ pokračuje Vitásek za hlasitého smíchu a přihýbá si, div mu korbílek neshodí vydrovku. Přihýbá, chudák, a nezmerčí, jak prášek vytahuje pytel se zajícem. A odnáší ho ze šalandy.

„To věřím, že byla. No a jak jste se z toho vymotal?“ vyzvídá dychtivě stárek.

„Dlouho mně nechtělo nic napadlout; vzýval jsem svého patrona, modlil jsem se ke všem svatým, nic naplat, až pojednou zašourá v díře a zajíc tady. Po chvilce za ním druhý, třetí...já jsem se třás´ jako osika...,vtom mi projede hlavou nápad. Bác ho! Spustím padák, sjedu po žebříku na mlat mezi zajíce a všimnu si dobře, jak myslivec vystrkuje tu svou liščí hlavu mezi snopy. Nu, počkej! Na mne si chlapíku nepřijdeš! A místo abych jako jindy začal do ušáků prát klackem, svleču kožich a hodím ho na nejbližšího kubu, který se přikrčuje v koutě.

,Mám tě, lumpe!´ zavolám hlasitě, chytnou ho levou za sluchy a pravou ho začnu vyplácet přes zadek, jen se z něho práší. ,Já tě naučím, mne okrádat! Nedají-li ti na panském kousat, choď si do panských stodol na pastvu a ne ke mně, žebrákovi! Tu máš, tu máš a vyřiď to těm ostatním!

S těmito slovy jsem otevřel a pustil zmrskaného ušáka na svobodu; za ním byli arci i ti ostatní jako vítr venku, ani se neohlédli, a teď jsem se obrátil jako by nic, navleknu kožich a zamykám stodolu... Rozumí se však, že nežli jsem nasadil petlici, už to zevnitř tlouklo a křičelo:,Vitásku, co děláte, nezamykejte mne tu!´

„Hahaha! Teď jsem měl kapitálního zajíce ve stodole! Měl..měl,“ smál se rozveselený Vitásek a zase pro nešťastný korbílek neviděl, jak prášek vklouzl s pytlem do šalandy, jak ho mrštně šoupl na staré místo pod lavici a v duchu se s ostatními smál.

„Prosím vás, a jak to dopadlo?“
„Inu jak! Otevřel jsem u a dělal jsem Matěje. On mi však jen pohrozil a řekl: ,Vitásku, vy jste prach špicovaný šibal.´
,Prosím, to já jim tak dělám občas, abych měl od nich pokoj. Teď se mu zde jen tak nějaký neukáže Ale už jsem se jich něco naflákal.´
,A co najed´...pohrozil a měl se k odchodu.
„No ale teď, hrome, abych také šel.“
„I vždyť nemáte zmeškáno, jen seďte!“
Však ne, povinnost je povinnost, obzvláště když už je korbílek domačkán do poslední krůpěje. Vitásek se tedy trochu namáhavě a vrávoravě zvedl, přišoupl vydrovku do čela, sehnul se pro pytel, v němž se ta potvora zase nestydatě zmítala, a rozžehnav se vesele slíbil, že se na zpáteční cestě zase na skok zastaví a klusal v bázni boží od mlýna k městečku.
Sotva však zašel nějakých třicet kroků, měl slyšet ten řehot v šalandě. Vše se válelo po štrpucích smíchy, od stárka po krajánka a stárek sotvaže se pro kuckání mohl zeptat práška:
„Kam´s ho strčil?“
„Je na špejcharu v pytli pod nůší, musím mu tam dát trochu chrástu, aby se mu nezastesklo.“

Už se několik věrtelů vyneslo na koše a ještě se ta nevázaná cháska neutišila. Stárek se nutil, jak jen mohl, do vážné „ouřední tváře“, ale nic naplat: jakmile někdo prohodil jméno Vitásek, už mu to hrklo v hrdle a už se řechtala celá mlejnice, jen se chytala za boky.

„Kluku zatrolená!“ hrozil pak vždy na práška, „budeš-li pak zticha? Vždyť mne už všechno bolí od smíchu.“

„Nu, vždyť už ani nemukám, jen bych rád věděl, s jakou přijde. Hahahaha! Tohle bude, kamarádi, za groš...“

A zas to zatřepalo všemi vestami, jako by pod nimi spustil pružinku. Štěstí pro klučisko, že upláchlo! Netrvalo ani co by se Otčenáš pomodlil, a už zase vletěl do mlejnice, jako když hoří:

„Vitásek! křičel udýchaný. „Vitásek se vrací!“

Domluvil a jako když do vrabců střelí. Mlýn se nechá mlýnem a vše se hrne na zápraží. Skutečně Vitásek kluše po stráni ke mlýnu.

„Jářku,“ zakomandoval stárek, „teď do šalandy a tam ticho jako v kostele! Kdo mi to zkazí, tomu jednu vytnu, že nebude vědět čí je!“

Jako by uťal. Všechni je v šalandě a každý něco kutí. Vtom se rozlétnou dveře a Vitásek je tady.
„Kujóni, plavejzníci jezerní... dejte mi zajíce!“ zní hned na prahu místo pozdravu.
„Co je, co se vám stalo, Vitásku?“ diví se stárek.
„Povídám: žádné hlouposti, a dejte mi zajíce!“
„Jakého zajíce?“

„Prosím vás, nedopalujte. Už by toho mohlo být dost. Dělejte si blázny z někoho jiného a ne z poctivých lidí, rozumíte!“

„Ale na mou duši, že nerozumím; mluvte, Vitásku, co se vám přihodilo...“ domlouvá stárek a dívá se na upoceného, uzlobeného Vitáska tak upřímně, jako Frantík o muzice na Anču. Vitásek přichází z konceptu. Couvá, upírá oči na stárkovu připitoměle nevinnou tvář – to jeho „na mou duši“ jej odzbrojilo.

„Nu, vy jste mi to třeba neudělal,“ mumlá, „ale někdo z těch nezbedů tady! Není to daremnost? Vytáhnou mi z pytle zajíce a strčí mi tam kocoura!“

„Cože, kocoura?!“ zasměje se šalanda unisono, až okna řinčí.
„Upecte si ho, tu ho máte, mně však dejte mého zajíce!“
„Ale Vitásku...!“
„Vždyť je dobře, mne neopijete rohlíkem!“ a bacil pytlem o podlahu, až kocour vyvřísk´.
Teď se však do toho vložil stárek:

„Povídám, hoši, žádné kašpary, kde máte zajíce?“ okřikl je a dupl, až Vitáskovi radostí srdce v těle poskočilo.

„Přece však doopravdy nemyslí, že jsme mu ho vytáhli? Cožpak je to náš kocour? Bůh ví, kdo mu ho prohodil, a teď to bude svádět na nás!“ huboval mládek, bouchl dveřmi a šel do mlejnice. Vitásek zůstal jako omráčený.

„A kdo by mně ho moh´ sfixovat? Vždyť jsem se krom zdejška nikde nestavil.“

„Hm, viděl jste na vlastní oči, že vám dali doma skutečného zajíce do pytle?“ vyptával se stále s nejvážnější tváří soucitný stárek.

„To jsem neviděl, ale proč...“
„Inu, tu to máte! Proč? Aby si z vás udělali jednou dobrý den. Bylo by to ponejprv?“
„To by sice nebylo, ale to by musel do toho...ne, ne, to není možné!“
„Proč by to nebylo možné. Nepotrpí si váš starý rád na malou švandu? Myslil si, počkej: tohle bude překvapení! Vitásek vykropí u doktorů s pěkným poručením zajíce a on to bude kocour.“

„Naštěstí mi začal tamhle v háji v pytli mňoukat .Můžete si domyslet, jak jsem se lekl. V první chvíli jsem na mou duši nevěděl, jsem-li trknutý – nebo co jsem: Franta nebo Matěj?“

„Ne, nesmějte se!“ okřikuje stárek nezvedenou chasu, a podávaje Vitáskovi na posilněnou plný korbelík, plácá mu na rameno: „Teď si vzpomínám, nepovídal jste nám, Vitásku, dříve, hned jak jste přišel, co se vás ten zajíc naškrábal?“

„Ano, naškrábal.“

„Vidíte, tu máte nejlepší důkaz, že jste nes´ kocoura už z domova; zajíc v pytli se vám ani nehne,“ přidal se krajánek, co prý se jich nanosil. „Nebožtík fořt Koutecký dával za zajíce, když se mu přines živý, po stříbrném dvacetníku. Potřeboval je pro vrchnost nějak na hony. Chytal tedy kdekdo do ok a donášel do fořtovny. Ale nikde ani řeči; zajíc škrábe a škube sebou jen, pokud ho člověk drží za slechy. Ale jak je jedenkrát v pytli, konec: to už se neopováží ani pohnout, tu se přikrčí jako v loži a je zticha jako...“

Nedomluvil. Neboť co to? Zarazili holandr? Stárek jako by ho bodl, skokem k dveřím, ty se již také rozlétly dokořán a mládek volá do šalandy bez dechu: „Pomoc! Mlejn se škrtí!“

Na to zvolání všichni horempádem do mlejnice. Vitásek zbude sám a sám s korbílkem na stole a s kocourem v pytli. Je celý tumpachový: „mlejn se škrtí!“. Tohle slyší ponejprv ve svém životě, jako o tom zající v pytli. Zvědavost mu nedá. Popadá korbílek a přihnuv si ještě letmo, sype za ostatními po schůdkách do mlejnice. Tam je podívaná. Chasa lítá jako podrážděný roj. Vitásek natahuje krk i uši, kouká do podkolí, do truhly, do koše - kde nic tu nic, a přece prý se mlýn škrtí. Chytá a zastavuje toho a onoho, ale nic naplat, každý jen:

„Počkejte, až budeme hotovi!“ a leda že mu vytrhne korbílek, aby se posilnil „na tu dřinu“ a zas už fičí dál.

„Jsou to verky nebo veverky, čerchmant aby jim rozuměl!“ směje se Vitásek a zapomíná v té mele a při tom milém chladícím korbílku na zajíce, na kocoura, na zlost, na všechno. Nevidí ani, kterak prášek za jeho zády hup do šalandy, kde začal něco kutit s Vitáskovým pytlem. Konečně je zase mlejn v pořádku. Pastorek se prý vymkl z čepu a vyrazil několik palců u kola – toť bylo vše.

„A proto jste se potřebovali všichni tak plašit?“

„A proto jste nám potřeboval vypít všechno pivo? Ó vy jeden!“ zlobil se se mládek na velikou Vitáskovu radost. Vrátili se znovu do šalandy. Pytel s kocourem pořád ležel na podlaze, jak jím Vitásek bacil, a mlčel jako pravý pytel. Škoda, že nemohl mluvit, neboť viděl za tu chvíli, co se „mlejn škrtil“, povedenou taškařici. Ó, tihle mlynářští, a zvláště tihle práškové...to je kvítí!

„Tak co s tím kocourem, Vitásku?“ popichuje ho mládek.
„Už jsem řek´ , upečte si ho!“
„Nu, pročpak ne? Kocour není špatná pečeně. Platí tedy? Dáváte nám ho...?“ A už sahá po pytli. Ale tu zakročuje již opět rozšafný stárek:

„Ne, Vitásku. Já bych na vašem místě pěkně zas kocoura vzal, dones´ ho zpátky domů, a že doktorovic nechají mockrát děkovat a tu že posílají také něco dětičkám pro radost. To by byla nejlepší půjčka za oplátku. Nikdy by si z vás netropili blázny.“

„Safra, safra!“ zubil se Vitásek, „tohle máte pravdu, to udělám. A ti budou mít pifku!“

A již měl pytel na ramenou i hůl v ruce. Celá šalanda ho vyprovázela až na zápraží a Vitásek mrkaje potutelně na stárka, sliboval, že zítra přijde povědet, jak ta legrace dopadla.

Zatím však nepřišel ani pozejtří. Neboť sotva byl několik set kroků za vsí, tu se vzal kde se vzal mlynářův pes udýchaný jako mašina, a jako posedlý po pytli. Teď začne kocour dělat dílo, zmítá sebou, trhá, div že Vitáska neporazí.

„Sultáne, běž domů!“ zlobí se Vitásek a zvedá na psa kámen.

Ale nic naplat, sultán je jako bez rozumu; ať po něm holí, ať kamením, doráží pořád vztekleji po pytli a kocoura již nelze udržet.

Slunce praží, pot se s Vitáska leje, snaží se psa konejšit, volá ho:“Sultánku,“ - zvedá pytel, jak jen může vysoko, všechno je marné“ pes jen hoří a skáče na sáh po pytli.

„Inu, tohle bych byl dokonaký blázen, aby se s mizerným kocourem takhle tejral!“ zakleje chudák, zabodne hůl do ornice, vytáhle kudlu, šmik, šmik a „teď se hoňte potvo...“, ale nedořek´, nýbrž zavrávoral a zdřevěněl jako hůl v ornici. Neboť co z pytle vyfrnklo, nebyl kocour, nýbrž živoucí, krásně vybarvený zajíc, který před psem uhání jako vítr po stráni...!

Ještě po letech musel Vitásek po každé zapít zlost, když si na to vzpomněl, jak se díval za tím upalujícím kubíkem!

„Čertův zajíc,“ klíval, „ten mne dohřál! Ale znát já toho kujóna, který mně to tak sfixoval! Byla to ňáká prašpicovaná pšenice!“

Rozumí se samo sebou, že se pak vždycky celá šalanda koulívala smíchy, - vždyť víte, jak povedená to chasa!