Jak se panu otci Hovorkovi důkaz nepovedl

Znali jste starého pana otce Hovorku?

Už je tomu několik let, co odešel „k té velké armádě“. Chudák! Byl to jeden z těch posledních Mohykánů našich „lepších mlynářských časů v Čechách“. Člověk z toho pravého starého kování, dokud jsme ještě neznali britanniku, alpaku a podobné blikry. Srdce jeho ze zlata: ale měl dvě slabé či vlastně silné stránky, které byly odjakživa jeho neštěstím. Předně ten svůj neúnavný jazyk, který mlel od božího rána do boží noci bez přestání, takže pan otec Hovorka, ač náruživý kuřák, jakživ snad celou dýmku pojednou nedovedl vykouřit, za druhé ten svůj rozum hloubavý, který pořád do něčeho dloubat jako učený „filozof“. Říkával, že to má z vandru, jako to suché loupání v nohou.

Přechodilť v mládí hodný kus světa, poznal cizí země, mluvíval s nejrozmanitějšími lidmi o všem možném a nemožném – i kterak pak vydržet na tom svém horském mlýně, v zapadlém světa koutě, kde po celou boží zimu nebylo možná pro sníh ani za humna a kde nebylo kromě pana faráře člověka, kým by si byl mohl ulevit?

Však tam také nevydržel dlouho, nýbrž si zaměnil mlýn za mlýnec u Prahy, aby byl „v kraji“ a přece „mezi lidmi“. Vpravdě však mu šlo jen o to, by mohl být týden co týden v Praze, kde jej hnedlinko znali všichni hospodští jako vítaného, veselého hosta, který umíval bavit nejučenější pány doktory, advokáty, zrovna tak jako sládky, mlynáře, řezníky nebo študenty.

Hovorka byl ve svém živlu a nepřál si do smrti jinšího živobytí.

Ale žena zpívala jinou. Dělala mu pořád delší a ostřejší kázání o žebrácké mošně, holi a podobných hubených kravách faraonova snu, aby pamatoval, kam takovéhle zanedbávání živnosti, utrácení a prolejvání hrdel cizím lidem nakonec povede atd.

Hovorka uznával, že má pravdu. Předsevzal si pokaždé, že to byl už naposledy v Praze, a ve svém předsevzetí vydržel šťastně tak od – pondělka do soboty. Prosím vás, kdo může za náturu? Mohl s snad s mládkem, s krajánkem nebo se stárkem nebo s nějakou tou mlečkou mluvit o Napoleonově politice? Mohl se hádat se ženou snad o tom, jak může být v pekle skřípění zubů, když přece duše zuby nemají, anebo o tom, zdali lidstvo pořád pokračuje a blíží se k blaženosti své vezdejší, anebo zdali se jen točíme jako ten hřídel v lednici stále na tomtéž místě, poněvadž třeba přibývalo vzdělanosti, třeba ubývalo nerozumu, přec nepřibývá poctivosti a neubývá lidského sobectví, takže chytráci stávají se jen pořád chytřejšími a nebezpečnějšími, skupují si slabochy a ničemné duše ke svým službám a pěchují si kapsy pořád na útraty ostatních?

Ano, nešťastný ten jeho rozum dloubavý a ta „huba napříč“, která zapomněla i na jídlo, jen když měla s kým si pohovořit podle gusta! Pronajal mlýn a přestěhoval se do Prahy, aby tu krupařil. Ale pachtýř mu zůstával pořád dlužen, hovory v hospodách býval pořád zajímavější a hlubší, čím lepší pivo vařili pražští a plzeňští sládci,...zkrátka Hovorka musel zavřít za nějaký rok krám, pak byl nucen prodat zpustlý mlýn a živit se jak to šlo, s tím zbytečkem jmění, jako obilní dohazovač.

Nicméně mu říkali pořád „pane otče“ a vítali jej všude rádi, ve mlýnech jako v hospodách, neboť všechny psoty a trampoty života nedovedly Hovorkovi vzít jeho nápady a jeho humor.

Byla to jedna z oněch povah, které myslí na všechno na světě, jenom ne na sebe. Otázal-li se ho kdo, jak se mu daří, přelétl přes věčně veselou tvář Hovorkovu po každé takový stínek mrzutosti, jako když se nás někdo po něčem ptá, nač neradi vzpomínáme. Udělal posunek rukou, jako by chtěl říci: eh, copak je mi do toho, mluvme o něčen jiném, a odbyl otázku vždy: „Pokud mi, chvála Bohu, dýmka slouží,“ - a zatím kouřil vždy jen popel a sirky. A zato, jak jen se mohl dostat k filozofování o tomto nerozumu světa a o té prolhanosti lidstva – to byl na koni, tu sršela vtipy ta jeho bystrá hlava, tu ho nepřehádal nikdo.

Až jednou přece jen narazil na kámn a uváz´, že nemohl z místa. Nedaleko stolu v hostinci, za kterým se Hovorka vesele hádal, seděl o samotě neznámý tlustý pán, který s patrnou pozorností naslouchal hovoru, až konečně několika hlasitějšími poznámkami sám se do něho vmíchal. Rozjaření hosté vidouce vlídného, starého pána, jej vybídli, aby přisedl.

„Nebudu-li rušit společnost?“

„Eh, vůbec ne!“ mínil Hovorka a pokračoval ve svém diškursu dál. Právě dokazoval, jak všechno lidské konání pochází jenom z vrozeného sobectví, které my pak jen ověšujeme všelijakými pěknými jmény.

Ale starý pán vrtěl hlavou a odporoval. Což prý pohostinství, obětavost nebo vděčnost? Vězí za tím vším také jen sobectví?
„I také, také!“ tvrdil Hovorka, „jen když se to pořádne rozebere a rozloží do posledních kousků.“
„Já vám však dokážu, že tomu tak není!“ odporoval opět starý pán.
„Nenamáhejte se, milý pane!“ Hovorka na to. „O tom punktu mne nikdo nepřesvědčí.“

„Snad přece,“ usmíval se starý pán jaksi potutelně, „jenže by to nešlo jinak než mezi čtyřma očima.“

Co to mělo znamenat? Proč ne před celou společností?

„Nejde to,“ usmíval se starý pán ještě podivněji, zatím co to Hovorkovi náramně vrtalo mozkem.

„Inu, toť jsem na mou duši na tento důkaz žádostiv!“ vyskočil náhle a šel ke dveřím, vedoucím do druhého hostinského pokoje. Pokoj byl prázdný.
„Je-li libo mě porazit, tu máme hned příležitost k souboji.“
Starý pán se skutečně zvedl a oba vešli do prázdného pokoje.
„Pane Hovorko, není vám povědomé jméno Tichý?“ začal starý pán.
„Tichý? Tichý?“
„Nepamatujete se, jak před patnácti lety, když jste měl ještě ten mlýn na Berounce, po svatodušních svátcích roku 1848 přišli k vám na útěku študenti z Prahy a mezi nimi také technik Tichý?“
„Ano, už si vzpomínám!“

„To byl můj syn. Vy jste jej ukryli, pohostili, ač jste věděli, že ho pronásledují a že vás to může stát kriminál; vy jste mu dali jiný oblek a pomohli jste mu šťastně dál, takže vyváz´ ještě včas, než k nám přišli hledat granátníci. Zkrátka, vy jste mu zachránil život.“

„Nu, a co víc?“ zeptal se Hovorka,nechápaje kam míří.

„Můj syn se dostal do Ameriky a tam si jako inženýr pomohl chvála Bohu ke krásnémá jmění. Teď se vrátil do Čech, koupil si zde větší statek a při něm mlýn na Ohři. Už vás hledáme čtrnáct dní. Až dnes jsem se vás konečně doptal a teď vás jménem svým a svého syna prosím: přijměte od nás na důkaz vděčnosti ten mlýn k užívání nadosmrti, anebo nechcete-li nám tu radost udělat, povězte, jak vám jinak splatit svůj dluh?“

To řka, podával starý pán Hovorkovi srdečně obě ruce.

Hovorka se však nemohl z úžasu vzpamatovat. Je to sen? Nebo žert? Nevěřil svému sluchu a díval se na starého pána jako v Jiříkově vidění; až konečně, když viděl, že to není žádný šprým, že má starý pán upřímnost v očích i v hrdle, Hovorka rozechvěn uchopil jeho ruce a chtěl mu děkovat - avšak nesmírná radost z nenadálého štěstí v nouzi jej přemohla. Nemohl ze sebe vypravit slovo. Ale za chvíli se vzpamatoval.

„Tohle bylo ponejprv v mém životě, kdy mi huba selhala,“ říkával potom jako spokojený mlynář na Ohři své ženě, „a co mne někdo na světě předišputýroval!“