Zachránil Garibaldiho

Giuseppe Garibaldi (1807-1882)

„Kam jste se tak zadíval, stárku?“
„I tamhle na tu podobiznu nebožtíka Garibaldiho.“
„Škoda ho, byl to kapitální sekerník! Takový se nenarodí ani tak hned za sto let.“
„Býval taliánským jenerálem, viďte?“

„Ano, ale jakým! Jenerálem národa, který si sám sbíral z lidu svoji armádu a nebojoval s ní nežli za svobodu národa. Nebýti Garibaldiho, kde by dneska Italiáni byli! Ale on se ničeho nebál, jako náš Žižka. Když bylo nejhůř, když se všechno třáslo, on jediný neznal strachu; nasadil hlavu stokráte a přestál největší psoty, jako pravý hrdina. Což my tady o něm víme! Však byste měli slyšet Italiány, jak ti o něm mluví! Garibaldi, to je jejich první svatý. Když jsem v letech padesátých mládkoval v Uhrách, spřátelil jsem se tam s jedním Italiánem a ten mi často celé večer o něm vypravoval doslova divy. Jak bránil po několik měsíců Řím proti francouzskému a neapolskému vojsku, jak ani potom, když už nebylo možno déle bránit rozstřílené hradby, nechtěl živou mocí se vzdáti, nýbrž s dvěma tisící mužů vyrazil a šťastně se protloukl i se svou nemocnou ženou do hor, jimiž zas přes měsíc v ustavičném nebezpečí života, stíhán a pronásledován jako lesní zvěř se dral k severu a takřka jen zázrakem vyvázl. A víte, kdo ho zachránil? Jistý chudičký mlynář v horách, poctivá duše, kterého bych zlíbal, když si na to vzpomenu.“

„Vypravujte nám to, stárku, vypravujte!“
„Eh, to není pro vás, smíšky, je to smutná a dojemná historie, při které je člověku až úzko.“
„Člověk není jenom od smíchu živ. My si poslechneme časem také něco vážného. Jen vypravujte!“

-Jak jsem teda už řekl: když byli roku 1849 Římané přes všechen svůj udatný odpor přemoženi, nechtěl se Garibaldi dát zajmout, ale odhodlal se, že si proklestí cestu třeba sám skrze všechny stráže a tábory až k Jaderskému moři, po němž se přeplaví do Benátek, které se tehdá až do posledka držely pod Maniem, odhodlány bránit si svobodu až do posledního sousta a do poslední patrony. „Kdo chce jít se mnou,“ pravil Garibaldi ke svým dobrovolníkům, „ať si předem uvědomí, že ho nečeká než svízel, bída, stále nebezpečí smrti a vůbec všechno protivenství!“ Nicméně se jich přihlásilo na dva tisíce a mezi nimi i statečná žena Garibaldiho Annita, která s ním již v Americe bojovala jako hrdinka a milovala jej k smrti. Ubohá však byla tenkrát již ve vysokém stupni těhotenství a proto Garibaldi váhal ji vzít s sebou na takový krkolomný útěk. Ale ona jako by tušila, že jej už vidí naposled, nechtěla se od něho děj se co děj odloučit, prosila a zapřísala ho tak dlouho, až Garibaldi svolil.

Zrána 3. července 1849, zatím co Francouzové jednou branou táhli do Říma, Garibaldi se svými věrnými jinou branou táhl odtud. Aby Francouze zmýlil, dal se nejprve stranou polední, jako by chtěl do Neapole, ale pak se obrátil, a to oklikou na půlnoc do Apeninských hor. Jedva však uklouzl Francouzům, již ti proti němu táhli Zuavové, a zakrátko viděl, že je od nich v horách tak obklíčen, že nezbývalo, nežli aby své lidí rozpustil, aby se každý v přestrojení a beze zbraně snažil spasit, jak jen může. On sám jen asi se 140 muži a se svou Annitou se však stále pokoušel, jak by ve stínu noci po lesních stezkách a lesními úvaly se dostal ke břehu blíž Rimini a odtamtud na moře; po náramných obtížích, o hladu a žížni, se mu to konečně podařilo. V noci na 27. července, tedy po třech nedělích, stál u moře, ve vesničce Cesenatico na silnici, která vede z Rimini do Ravenny. Osadníci, samí rybáři, byli vlastenecké věci oddáni a bez rozpaků svolili, že na svých loďkách přepraví Garibaldiho v noci do Benátek děj se co děj.

Nebyla to snadná věc, moře bylo bouřlivé, cesta dobrých deset hodin dlouhá, žena pracující k předčsnému porodu a na moři kolem Benátek plno válečných lodí na hlídce. Ale Garibaldi neznal žádné překážky. V osadě leželi pouze tři papežští vojáci. Ty Garibaldi zajal a dal rovněž vsadit na loďku, aby do svítání dostihli Benátek. Neboť jen za noční tmy a mlhy se mohlo proplout mezi loďmi, které svíraly město ze všech stran. Až do půlnoci šlo všechno dobře, ale pak se vítr obrátil tak nepříznivě, že přes všechno zoufalé namáhání plavců nebylo možné před úsvitem dosáhnout cíle. Naši odvážlivci již viděli na obzoru benátské věže, ale zanedlouho už byli také zpozorováni od válečných lodí, a ty se chtěly přesvědčit, jací jsou to divní rybáři. Bylo po všem. Rybáři museli obrátit a ujíždět, seč byli, opět k domovu. Nyní však teprve začala honba. Pět velkých lodí začalo prchající stíhat pořád prudčeji a prudčejí, i neulevily v pronásledování celý den až do druhé noci, a Garibaldi mohl mluvit o štěstí, že dosáhl opět břehu Rimini, aniž kdo z jeho věrných utonul. Zatím však ubožáci ušli toliko jedné smrti, aby kráčeli vstříc jiné. Celá krajina byla zatím zaplavena vojskem, které hledalo toho „červeného ďábla“, jak tenkrát Garibaldimu pro jeho červenou košili přezdívali. Na jeho hlavu byla vypsána cena 10.000 zlatých a šibenicí bylo vyhrožováno každému, kdo by ho přechovával nebo mu napomáhal k útěku. Od koho tedy mohl požadovat, aby za takových okolností skryl? „Druhové!“ pravil k hloučku spolubojovníků, „musíme se rozloučit. Na shledanou za šťastnější jitra ubohé vlasti!“

A tak toliko s jedním věrným spolubojovníkem, jistým Leggierem, a se svou ve mdlobách potácející se Annitou nastoupil další útěk přes bažiny, písčiny a slatiny do hor. Co na té cestě vystáli úzkostí a trýzní, to se nedá vypovědět. Často neměli jinou obživu krom jahod a borůvek; přes den se museli skrývat s umírající ženou, v noci bloudili dále, nesouce ji na ramenou. Konečně dosáhli samoty a dobrých lidí, kde nalezli občerstvení a trochu klidu pro ubohou ženu. Ale bylo pozdě. Po několika hodinách, kdy porodila mrtvé děcko, ubohá hrdinná Annita skonala v náručí zdrceného Garibaldiho, který tenkrát po dlouhých letech opět hořce zaplakal.

Avšak ještě klečel u jejího lože, ještě držel její ruku ve své, když ho překvapil hospodář celý vyděšený a křičí: „Pro Boha, spaste se, vojáci jsou zde!“ Garibaldi vyhlédl oknem, a vskutku do vršku již vyjížděla jízda. Měl se tu nechat zajmout a skončit na šibenici? Zdrcen hořem nad ztrátou tak vroucně milované ženy, Garibaldi se okamžik rozmýšlel. Ale pohled na sepjaté ruce třesoucího se hospodáře, který by pohostinství také zaplatil životem, rozhodl. Skokem byl Garibaldi z jizby a zadními dvířky v zahrádce a odtud hned v lesní houštině. Nicméně už nebylo takřka možné vyváznout. Celé okolí bylo obklíčeno řetězem vojska, které nepochybně vědělo, že se kdesi Garibaldi skrývá. Mohla tato honba dlouho trvat? Hlídky pronikly do lesů důkladněji, nikde potravy, málokde vody. Na smrt zemdleni dokradli se třetí noci pronásledovaní muži k malému horskému mlýnu, jehož okénkem ještě kmitalo světlo. „Buď jak buď!“ odhodlal se věrný Leggiero, „já požádám o přístřeší. Vyčkejte zatím zde, až poznám, jací jsou to lidé.“ I zaklepal, a bylo mu otevřeno. Rodina již spala, toliko mlynář ještě bděl. Měřil vstupujícího nočního poutníka starostlivým pohledem, avšak Leggiero poznal v té tváři dobrotu.

Náležíte k věrným hochům Garibaldiho, že ano?“ otázal se ho mlynář bodře, jakmile si hosta trochu prohlédl.
„Ano,“ odpověděl Leggiero klidně.

„Nuže, pak je vše k vaší libosti, co tu mám pod chudou svou střechou,“potěšil jej mlynář, ale ihned se otázal dychtivě: „Především, co dělá náš hrdina? Dostal se do Benátek? Anebo...?“

„Nemají ho posud,“ utěšoval bodrého pana otce Leggiero, „avšak je bezpochyby tak štván a stíhán jako my!“ A s tím mu svěřil, že venku v lese čeká spolubojovník.

„Tož ho sem přiveďte!“ pobízel horlivě mlynář, „nějaký čas si u nás odpočinete, neboť zde u byli Němci dvakrát a všechno prohledali.“

Garibaldi vstoupil. Podal mlynáři ruku a pozdravil jej: „Žehnej vám Bůh, dobří lidé!“

Mlynář snášeje, kde co měl ve špižírně, nespouštěl Garibaldiho z očí. Byl každým okamžikem rozčilenější, až posléze už se nemohl přemoci: „Pane!“ zvolal. „Vy sám jste Garibaldi! Ne, ne, mne nezmýlíte, moje srdce mi to praví, já se nemýlím!“

„Ano, jsem to já,“ odpověděl Gribaldi zasmušile, „nešťastný uprchlík, kterého honí jako dravou šelmu.

Staroušek mlynář byl jako u zjevení. Třesa se radostí klesl před Garibaldim na kolena a chtěl mu líbat ruce.

„Pane, já vás ukryju, na jak dlouho budetme chtít, že vás ani ďábel nevyslídí!“ přísahal nadšeně a zval hosty, aby pobyli pod jeho střechou, až všechno vojsko z okolí odtáhne, nechť to trvá jak dlouho chce. Pohnut přivinul Garibaldi šlechetného muže na prsa a děkoval mu řka, že jeho nabídku nemůže přijmout, poněvadž nechce nevinnou mlynářovu rodinu vydat do nebepečí. Ale chudý mlynář na to nedbal:

„Ať mi vezmou hlavu, co na tom, ale vaše musí býti zachráněna vlasti.“

Opodál mlýna měl malý skalní sklípek. Upravil jej ještě za noci, pokud to šlo, vystal rohožemi a poduškami, zásobil chlebem i vodou a tam ukryl své hosty.

„Zde můžete spát docela pokojně. Já budu na stráži.“

A když vešli a ulehli k odpočinku, zabednil jeskyňku všelijakým mlýnským harampádím tak dovedně, že by tam nikdo nehledal skrýš. Za úsvitu přišla hlídka myslivců. Všechno důkladně prohledala, prešla stokrát kolem sklípku, ale vchod do něho nenalezla. Zašla do lesa, ale za čtvrt hodiny znovu překvapila hospodáře, kterého patrně silně podezřívala. Vyptávala se celé rodiny, hrozila, že všechny odvleče do vězení... nic naplat. Ani hrozba, ani cena 10.000 zlatých neoblomila poctivého, chudého mlynáře. Přestál ještě několik takových vojenských návštěv, z nichž každá byla důtklivější předešlé, protože pronásledovatelé najisto věděli, že se Garibaldi v tomto horském koutě někde zdržuje; zůstal pevný jako skála, a teprve pátého dne, když napřed obešel okolí na míli cesty a přesvědčil se, že široko daleko není žádný voják, mlynář vyprovázel své milé hosty, které přestrojil za prosté venkovany, po neznámých stezkách k toskánským hranicím. Tam již Garibaldi věděl, na koho se obrátit, aby se dostal do Sardinie. Objav bodrého hostitele, naposledy mu poděkoval v pohnutí, že co živ nezapomene na toho chrabrého, obětavého vlastence, jakým byl chudý, neznámý mlynář v horském zákoutí San Alberto.

Mlynář ten vpravdě zachránil tenkrát Garibaldiho italskému národu.