Zví-li to pan otec!

Není-li kocour doma, mají myši pré – tvrdí prastaré přísloví; ale nikdo by se nebyl mohl o pravdivosti toho zase nanovo tak důkladně přesvědčit jako pan otec Kocourek z košťálovského mlýna, kdyby byl totiž: 1. na svatého Václava místo v Praze u Donáta při plzeňském seděl doma ve své zahrádce pěkně schován pod angreštem, anebo 2. kdyby už to nešlo, kdyby byl aspoň takhle okolo desáté hodiny večerní řečeného posvíceneckého dne se mohl odtrhnout od sedmé plzeňské, vyletěl nějakým nově vynalezeným balonem na měsíček a odtud dobrým perspektivem koukat dolů do řečené své zahrádky za košťálovským mlýnem. Co by tu spatřil? Inu, co se vídá při měsíčku; hovoří párek, jak se drží za obě ruce a koukají si druh druhu do očí, padají si kolem krku a vracejí si hubičky, které si byli dříve pokradli. To by sice nebylo nic zvláštního a nestálo by věru panu otci za tu škrapáci na měsíček, neřku-li za to, aby nechal nedopitou sedmou. Ale kdyby byl povytáhl peršpekt, možná by ho už to divadélko více zajímalo: neboť by rozeznal v blažené milence svou vlastní povedenou dcerušku Bětu a v ještě blaženějším milenci svého ještě povedenějšího mládka. Není pochyby, že by v tu chvíli popad´ co popad´ a bacil tím dolů po nich. Ale což potom teprv, kdyby byl měl natažený do toho angreštu k měsíčku telefon a zaslechl, jak jí říká:

„Bětuško, k čemu dále otálet? Jak se zítra tatínek vrátí, předstoupím před něho a požádám ho o tvou ruku.“
„Ale on ti mne nedá, Pepíčku!
„Nedá-li, pak Bětuško, umřeme oba dva!“

Tohle zaslechnout, nebyl by se už pan otec po ničem shýbal, ale byl by rovnýma nohama z měsíčku dolů mezi ně skočil a oba od srdce zpohlavkoval, jakož dosvědčí nám každý, kdo ho znal, jak ho nic víc na světě nedopálí, než každé fňukání a komedianství.

Ale poněvadž, jak výše sděleno, neseděl na měsíčku, nýbrž v bázni boží u Donáta, a nestrkal si k uchu telefon, nýbrž raději nos do pěnivé sedmé, měly myšky v jeho zahrádce znamenité pré, tak znamenité, se si ani ve snách nevzpomněly, jak čert nikdy nespí, a kam sám nemůže – nastrčí starou Káču. Špehovala je z vikýře už přes hodinu, a zelenala a žloutka pifkou, neboď by byla sama švarného mládence snědla očima; déle to však už nemohla žlučí vydržet, slezla dolů a rovnou k panímámě.

Vrazila do dveří, jako by se bořil strop, vymalovala arci vše takovými barvami, že ubohá panímáma dřevěněla.

Jakže! Její dcera, kterou hlídala jako oko v hlavě, takovéhle spády za jejími zády? Ó, ty děti, děti!Ačkoliv jí to vjelo do kolenou, rozběhla přece jen jako křepelka do zahrady a přistihla šťastně nešťastný párek, právě v okamžiku, když si chtěli dát tu poslední, nejsladší pusinku.

Když blesk z čista jasna do vrabců udeří, nemohou se více polekat než naši milenci, spatřivše panímámu v nočním lajblíku, s rukama do bohu vzepřenýma, ve dveřích zahrádky jako anděla, který vyháněl Adama a Evu z ráje. Co počít? Odskočit od sebe, nastavit záda a vyčkat, až se to na ně sveze?

„Vy jeden nestydatý, člověče!“ začala panímáma, až v mládenci hrkalo, „takhle budete dítě zavádět na noční toulky? No, těšte se, až to mému povím:“

Mládenec chtěl ze sebe něco vypravit, ale měl jazyk jako zkoprnělý, a než ho něco napadlo, již panímáma vtáhla Bětušku do domu, - Buf! Buf!- patrně do mladých zad; nato cvakla závora a bylo po prvním jednání.

O půl hodiny později ležel mládek v šalande na lavici, ale nespal, nýbrž kouřil, odplivoval a sbíral myšlenky. Malér se zase jednou vydařil. Jak to asi skončí? Panímáma jako saň, jaký bude teprv pan otec, až se vrátí?! Patrně jako luciper. „No, těšte se, až to mému povím!“ Tato hrozba paňmámina nechtěla ubohému mladíkovi z hlavy. Měla pravdu. Pan otec byl z gruntu srdce dobrák, ale běda, když se dopálil. Tu se neznal a necítil. Tu doved´ člověku pružinkou všechna žebra zpřerážet a vlastní dceru hodit do vantrok. Ke všemu neštěstí zajel si právě do Prahy pro novou pušku a munici na hony. Kdo ručí za to, že se nerozpálí, nenabije a nasype člověku zaječích do nohavic? S takovými prudkými náturami není co žertovat...Zkrátka, čím déle mládek o své situaci přemýšlel, tím jasnější mu bylo, že to má, jak se u nás říká „na motyku“. Jediná spása, kdyby se podařilo panímámu uprosit, aby to panu otci neřekla.

Ale tou dobou, co se takto mládek trápil na své lavici v šalandě, bylo ve světnici, kde Bětuška spala s panímámou, pláče a vzdychání jako v očistci. Děvče sedělo na své posteli, panímáma také na své, na stole hořela svíčka a maminka držela obvyklá examen: kterak to začalo, jak se do sebe zakoukli, jak už jsou spolu daleko atd., samé otázky, na které člověk mezi 17. a 20.rokem hrozně nerad odpovídá. Ale na štěstí-znáte ty naše maminky! Dovedla být na Bětu zlou tak akorát asi hodinu. Pak však měkla a měkla, a když jí děvče padlo kolem krku a zaštkalo: „Maminko, nebraň mi, je to marné, já bych nemohla na něho jakživa zapomenout,“ byla ubohá panímáma na tvaroh. Konečně začala uvažovat: mládek je hezký chasník, člověk se na něho může spolehnout jako ne tak hned na koho. A že je chudý? Nu, nevídáno, chudoba cti netratí, zato bude mít Běta, a konečně hlavní věc: jen když má muž dobré srdce. A to Pepík má, to má jako z marcipánu...Začala dceru hladit a těšit, aby tedy jen šla s Pánembohem spat a byla pokojné mysli. „Jste-li sobě souzení, tož se taky dostanete.“

Ale sama nemohla dlouho usnout. Čím víc o té historii přemýšlela, tím více mládkovi odpouštěla, až konečně neměla než jedinou starost: Co tomu řekne starý, až se vrátí z Prahy? Řekne: „A tohle se dělo za mými zády. Tak jsi mi hlídala holku?“ A vyžene mládka, nabije děvčeti a bude soudný den! Ne, ne, starý se nesmí pro celý svět o tom případu tak hned dovědět. Musí se pozvolna na to připravit a teprv, až bude mít dlouhou chvíli, musí se mu to podat ponenáhlu, po lžičkách s cukrem, jako skořicové kapky. Což ale jestli ta jedovatá Káča nebude držet jazyk za zuby? Nebo mládek. Což neřekl Bětě, že udělá ryc a požádá starého o její ruku, ať z toho pojde, co pojde?“

Ach ty děti, co ty nadělají rodičům trampot a starostí!

Kohouti již korhali, kdž usínala a poslední myšlenka a mateřská starost byla, jak jen zítra, až se starý vrátí, Káči hubu ucpat a ztřestěnému mládkovi také. Tím způsobem obě strany ukolébaly se ve spánek s jedním a tímže povzdechem: Co bude, zví-li to pan otec? Ale ten posilněn desíti „ze z Plzně“, nesl se právě teprv v nejlepší míře po Václavském náměstí ke Štočkům na nocleh, bruče cosi o té pražské dlažbě, že by se s ní mohli dát Pražáci vycpat atp., až se pojednou, skoro uprostřed náměstí, udeřil náhle do čela, však ne o kandelábr, nýbrž vlastní pěstí; neboť si vzpomněl, že jako na smrt zapomněl na tu fajfku, kterou slíbil mládkovi za jeho přičinlivost přivézt z Prahy.

„Bodejž do toho!“ zlobil se, „dají ty ženské člověku nákupů plnou fůru, že potom zapomene jedno pro druhé!“ Ale co dělat? O hodině s půlnocí se už ani v Židech dýmka nedostane a ráno musí člověk časně na dráhu. Nic naplat tedy: mládek se musí utěšit napodruhé, však mu to neujde.

Ale hnětlo ho to přece jen jako vlastní hříchy, neboť mládek si toho zasloužil, a on za celý svět nechtěl být nevděčným. Celou cestu k domovu nemohl tu zatrolenou zapomenutou dýmku dostat z kotrby a první jeho slovo, když ho panímáma ve zdraví přivítala z Prahy, bylo.

„Věru, nesu všechno, ale mládek nedostane za to nic.“

Panímáma a dceruška na sebe ulekaně pohleděly. Patrně ta jedovatá Káča už mu nadběhla a všechno vyžvanila!

„To´s ale jen ty sama jediná tím vinna,“ pokračoval pan otec na pohled durdivě a chtěl spusti levity ohledně těch nekonečných ženských nákupů. Ale Panímama ho nenechala domluvit:

„Vždyť jsem si ho hnedle pomyslila, že se to zase sveze na mne?“ odsekla podrážděně. „Jako bych já, na které leží celé hospodářství, mohla ještě také hlídat zamilované blázny .Ostatně není mládek žádný zlý člověk, říkáváš sám, že jsi s ním udělal trefu, syna nemáš, komu bys dal mlýn, a tak tedy jaképak zrovna neštěstí?“

Pan otec vyvalil oči a nechal pootevřená ústa jako zkoprnělý kapr. Co je děje? Ale jediný pohled na zardělou Bětu mu dal na všechno odpověď.

„Hahaha!“ dal se do smíchu.“Tohle se mi líbí. Já mluvím o fajfce a dovím se věci! Podívejme se! Tedy zamilovaná? I ty kotě! A k tomu ještě do mládka, do mého mládka?“

Panímáma viděla, že je pohoda výborná a proto rychle dodala: „Inu, toť víš, a on do holky teprv. Nemohou prý bez sebe být živi!“

„Povídal?“
„Stokrát, tatínku,“ zašeptala nyní také Běta.
„A ty mu to věříš?“
„Věřím, tatínku.“

„Nu tak, víra tvá tě uzdravila; abych pravdu řek´, mně se ten hoch taky líbí, já mu také věřím; mohu se naň spolehnout a zajet si do Prahy, kdy chci. Máš zkrátka tátovo gusto a proti tomu přestává dišputát. Zavolej si ho tedy sem, chceš-li, -ale na ti fajfku že jsem zapomněl-jako na smrt!“