Jak pan otec Janata poznal Havlíčka

„Bodejť bych nejel!“ utrh´ se pan otec Janata na mladého Sokola za stolem v hospodě č...cké a uděřil pěstí do stolu, až poskočily sklenice.

„No, no, pane otče, pomalu; vždyť nám vyšplícháte pivo,“ smáli se hosté.
Ale pan otec měl opravdu dopal.

„Tázal se mne, pojedu-li na slavnost našeho Havlíčka! Já, který ho osobně znal, který se pro něj naplakal jako holka pro milého, když nám ho odvezli do té brixenské Siberie, kde mu srdce zvadlo, já, abych zůstal doma, když odhalujou v Hoře Havlíčkův pomník“

Bratr Sokol bodře podal rozhorlenému panu otci ruku, potřás´ mu jí, a řekl: „Odpusťte,já jsem nevěděl, že jste takový horlivý ctitel našeho Karla, nadtož že jste ho osobně znal.“

„Ale Bože,“ usmíval se spokojený staroušek s výrazem blahé spokojenosti, „dvakrát byl u mne ve mlýně návštěvou a dal mi svou vlastní dýmku na památku, přijďte se na ni podívat, chcete-li! A cožpak kdybych vám měl povídat tu švandu, jak jsme se poznali. To byla legrace!“

„I vypravujte, pane otče! To musíme slyšet!“ ozvala se jedním rázem celá hospoda a hospodský měl hned plné ruce práce, aby znovu naplnil prázdné sklenice.

Pan otec si zapálil pohodlně vyhaslou porculánku, rozdmýchal ji, až byl zahalen v oblacích dýmu, ze kterých se usmíval jeho kulatý začervenalý obličej s tím bílým vousem a s těma sivýma očkama, jako „měsíček mazaneček“ když vylézá, čtverák, za horami na toulku do krásné letní noci... ovlažil si hrdlo žádným douškem a začal vyprávět:

-Bylo to tedy asi takhle po žních léta Páně 1852, kdy jsem se vydal do Hory. Ženě jsem řek´, že tam musím za obchodem, ale nebyla to pravda. Pustil jsem se tam hlavně a vlastně jen za tím účelem, abych konečně jednou poznal na vlastní oči toho znamenitého našeho Karla Borovského, jehož Noviny a Slovana jsem čítal jako evangelium, do kterého jsem se zamiloval tak, že bych snad do ohně pro něho skočil. „To je, chvála Pánu Bohu, konečně jednou ten pravý sekerník, jaký nám měl přijít“ -říkával jsem si už od roku osmačtyřicátého- „to je ten jediný, který náš ztrhaný český mlýn přivede zase do pořádku a bývalé slávy!“ A čím déle jsem jeho spisy čítával, tím více jsem byl o tom přesvědčen, tím více jsem té hlavě poctivě blahořečil, která uměla takhle pravdu hájit, aby jí Pánbůh požehnal!“

„Toho muže musíš poznat!“ předsevzal jsem si ihned, jakmile jsem uslyšel, že se přestěhoval do Kutné Hory. Ale co šlak nechtěl: zrovna se mi tenkrát roztonala žena a ležela čtvrt roku jako Lazar. Já jsem se nemohl hnout z domova .Když však bylo po žních a žena se jakž takž zotavila, neměl jsem už stání. A třeba byl plný mlýn mlečů, já nechal všeho a hajdy do Hory; neboť Havlíčka musíš spatřit!

Přijdu tedy do milé Hory, kdež byl právě trh. Prvního Kutnohoráka, kterého jsem potkal, tážu se, kde bydlí tady Havlíček...

„Havlíček?“ zevluje na mne.“Který? Ono je jich tady víc.“
Nevěděl jsem na mou duši, mám-li se dát do klení nebo do smíchu.
„Ale náš Karel Havlíček, co vydává Slovana,“ doložím milému Kutnohorákovi tedy po lopatě, „ten je jen jeden,“ a on mi ukázal ulici, tam už se doptám.

Skutečně jsem se také doptal; ale Bůh to suď, čím více jsem k tomu domku, kde bydlel, přicházel, tím více se mi krátil dech a srdce mi začalo tlouci jako nováčkovi před první bitvou.

Obcházím, sbírám se, pokašlávám, nic naplat: kuráž tu tam, jako by to na mne hodil. Teď se mi teprve rozleželo, že vlastně nemám ani dost malou záminku. Přemítám, ale hlava jako zabedněná. Nač jsem připadl, všecko se mi zdálo být tak hloupé, že by na první pohled prohlédl, jaká je to lež. A to by sis u toho muže pravdy a přímosti dal! Ne, ne, za celá svět jen to ne: k Havlíčkovi přijít se lží!

Stojím tedy, pak přecházím jako nesmělý ženich, až ,mne napadne, že přece dojista chodívá Havlíček také někam do hospody. Trefa! Tohle bude za nejlepší příležitost ho poznat a po případě se s ním seznámit. Při pivě to jde nejsnáz, to si člověk už spíše dodá smělosti.

Umíněno, vykonáno. Vracím se do města na náměstí a vrazím do první onačejší hospody, která se mi nachomejtla.

„Nevíte, kam chodívá večer náš Havlíček?“ vyzvídám na hostinském.
„Karel Havlíček?“
„Nu ano, který jiný?“
A kdo vypíše mou radost, když se hostinský hrdě pousměje, vestu si popotáhne přes bříško a odpoví mi:

„Nikam jinam, nežli ke mně. Tady ho máte večer co večer, jak padne sedmá. Tamhle,“ ukáže hostinský na velký stůl v rohu pod hodinami.

Dobrá, myslím si; honem si vyhledám stůl, kam bych se uvelebil, bych ho mohl pohodlně vidět i slyšet po celý večer. Do toho bylo však ještě skoro celé odpoledne. Jak je zabít? Inu, myslím si, prohlédneš si při té příležitosti pamětihodnosti města. A tak jsem prošel Kutnou Horu křížem krážem, od sv. Barbory až na královskou haldu, až mne už bolely nohy. Jakživ mi ještě čas neubíhal tak pomalu. To odpoledne bylo jako moře, nemělo konce. O půl sedmé jsem již seděl v hospodě. Byla ještě prázdná. Uvelebil jsem se do svého koutku a upíral oči zbožně pořád v tu stranu, kde mi hostinský ukázal, kde obyčejně sedá Havlíček.

Představoval jsem si jej v duchu,, jak vejde: statečný, vysoký jonák, rázného vzezření, jako habr. Vkročí, všichni se zvednou, zvolají radostně: „Sláva!“ a nastane hned život. Havlíček bude vypravovat, co zase nového v Praze a ve Vídni přihodilo, jaké pikle vláda kuje a jak musíme být na stráži: vyzve nás, abychom se nedali a nepopustili; budeme připíjet všem statečným, upřímným Čechům, potom si zazpíváme husitskou – inu zkrátka: představoval jsem si v duchu Havlíčka asi tak jako Šimanovského, když hraje Žižku, a byl jsem, abych pravdu řek´, skoro nerad, když mne z mé zamyšlenosti vyrušil první nový host, patrně Kutnohoran, neboť si počínal zcela po domácku – a rozhlédnuv se po světnici, beze všech okolků přisedl ke mně. Sklepnice mu přinesla pivo, on se zeptal, co je k večeři, a dal si přinést roštěnou.

Zpočátku byl trochu nemluvný a nějak zabraný do sebe.

Ale že jsme tu byli pořád ještě my sami dva, dal se se mnou do hovoru. Jsem-li z okolí, ptal se, máme-li už po žních, dobře-li jsem prodal na trhu a tak dále.při druhé sklenici už jsme se tak trochu seznámili; já jsem se mu svěřil, na koho tu vlastně čekám, on se usmál a k nemalémum mému potěšení projevil se i také co dobrý známý Halvíčkův. Studovali prý spolu v Brodě, pak se léta neviděli, až je pak zase náhoda svedla. Jmenoval se Kohoutek a byl regenschorim.

To byla voda na můj mlýn. Starý známý Havlíčkův! Nu, ten ti aspoň něco poví o jeho mládí a životě, pomyslím si, a dychtivě snáším plnou ošatku otázek.

Ale tomu milému Kohoutkovi se jaksi do toho nechtělo. Sotva něco o Havlíčkovi pověděl, už zase otočil řeč v jinou stranu a vytahoval rozumy ze mne. Jakého máme u nás kněze, jakého starostu, jak se sedláci snášejí s domkáři, mnoho-li se u nás čte atd. Já však pořád jako na trní a očima na dveřích, brzo-li se u nich objeví můj drahý Havlíček. Už jsme dopíjeli druhou, a on pořád nepřicházel. Pustili jsme se tedy do politiky, a tu jsem zpozoroval, že je pan Kohoutek také pilný čtenář Slovana jako já. Srovnávali jsme se úplně v náhledech a zásadách, nevražili stejně na tu holubičí naši náturu, která pro svou netroufalost všude přijde zkrátka, až jsme přišli na ty mizerné duše mezi námi, které r. 1848 dělaly se takovými našinci, ale teď zalézají, anebo pro pecen své přesvědčení zapírají a odpadávají od našeho praporu.

Tu se mi začínal ten Kohoutek líbit. Ač pil teprve třetí, přicházel do ráže a utěšovl mne, že proto přece jen zůstane nám ještě dosti poctivých lidí, a takový jeden poctivý člověk že vyváží padesát ramenářů a netopýrů.

„Kéž by jen tak mohl náš Havlíček,“ řku, „tu svou statečnou hlavu rozmnožit a všem nám vsadit na ramena! Ale co to,že zde pořád není?“

„A už myslím, také ani nepřijde,“poznamenal Kohoutek lhostejně a podíval se na hodinky; ba, už ne, safraholte, vždyť už jde na desátou; to jej ten krásný večer vylákal někam na procházku.“

Můžete si domyslet, přátelé, jak mi každé to slovo trhalo kus srdce.
„A to by bylo krásné!“ zaběduju; „nic naplat, já naň počkám, i kdybych tu měl pobýt do půlnoci!“
„Nebuďte bláhový, já znám jeho hodinu; když nepřišel, tož už svatě nepřijde...“ týral mne a zvedl se k odchodu.

„Nu, tak s Pánembohem!“ a stiskl mi srdečně ruku, jako kdybychom se léta už znali, pak se rychle poroučel ostatním, a já tu zbyl u svého stolu se svou lítostí a sklaplou nadějí jako sirotek. Dopiju rychle na tu zlost a dávám si nalejt čtvrtou.

„Nu, to jste si pantáto pohovořili,“ usmívá se hospodský.

„Eh,“ mrzutě já na to, „jediné slovo Havlíčkovo by mi bylo bývalo milejší. Ale prý dnes už nepřijde.“

Hospodský na mne vyvalil oči.
„Vždyť jste ti s ním seděl, to byl přece Havlíček!“

No, neptejte se, jak mi bylo! Kdyby z čista jasna se pode mnou propadla podlaha a já letěl nevím kam – nemoh´ jsem být dřevěnější, než jsem byl v tu chvíli. Ale pak jsem se dal sobě do srdečného smíchu a za chvíli smála se se mnou celá hospoda.

Tak jsem poznal Havlíčka.