Pan otec Medvídek a pan otec Nedvídek

V zahradě topolanského „hostince u nádraží“ nekvetly sice růže, nevoněl tam šeřík, ani jasmín – leda nějaký ten akát; nicméně však tam bývalo lidem po celé boží léto „dobře býti“. Pivo jako křen, kuželník jako mlat a u kuželníku téměř večer co večer hlučná společnost statečných „dřevorubců“.

Dnes pak obzvláště se jim ňák dařilo. Co chvíli zarachotilo to v kuželkách tím milým známým „akordem“, jenž zní uším hráčů jako nejlíbeznější nebeská hudba, zvěstující, že jich „padlo všech devět“. A po každém takovém rachotu salva jásavého potlesku, a šťastný hodec se zářícím obličejem se vrací od prkna jako olympijský vítěz do besídky, aby se na radost důkladně napil. Ale největší radost ze všeho mívá tamhle ten přitloustlý, baculatý padesátník, s těma živýma očkama v kulaté, veselé tváři, v níž hraje divná smíšenina dobroty a poťouchlosti. Je to pan otec Medvídek, pachtýř z dolního topolanského mlýna, čtverák od kosti. Nenechá živé duše na pokoji a snad s každým už provedl nějakou taškařinu.

Nicméně ho má každý v obci rád; každý, až na jednoho: a to je zrovna jeho kolega, ba co více, skoro -o čárku- jeho jmenovec, mlynář na horním topolanském, jenž se píše Nedvídek. Jak si tak někdy náhoda s přírodou zašprýmuje: ona svede v jednu obec dva mlynáře stejného jména- ledaže jeden má v něm o nožičku víc, druhý míň – ta je však rozliší jak co do těla, tak co do povahy v největší dvě protivy pod sluncem i ve mlejnici. Vizte jen vedle našeho kulaťoučkého, veselého Medvídka, tamhle toho zakaboněného, hubeného čahouna, která se jakživ při hodu ani po hodu neusměje, jemuž nejsvítí z těch kočičích očí pod popelavými barvami leda lakota a závist – a znáte pana otce Nedvídka z horního. Jeden z těch divných pavouků, kteří se zdají být stvořeni jen pro zlost sobě a jiným. Štěstí mu slouží v životě i ve hře, ale myslíte, že z toho starý blázen co má? Nedopřeje si, mamonář, nejmenší radosti, snad by ani v ty kuželky si nezahrál, kdyby nebyl tak dobrým dřevorubcem, že skoro po každé si na těch pár skleniček vyhraje. Inu, slovem, neužilý vydřigroš, který by si pro krejcar dal vrtat koleno, a přítom kyselý, až po něm trnou zuby. Před chvílí právě nescházelo mnoho a byl by, šťovík, zkazil celé společnosti dobrý rozmar v nejlepším. Hráči si objednali večeře, a hostinská hlásila výbornou mladou husičku. Všeobecné nadšení. Pan fořt, jakož i právě přisedší přednosta stanice pan Nehoda provolávali mladým husičkám s okurkovým salátem hřímavou slávu, jiní zase dávali přednost vepřové, pan otec Medvídek minil s Čelakovským, že obé je dobré: husa i prase – jen morous Nedvídek, jedva zaslech´ o husách, ušklíbl se, jako by se byl zeměžluče napil, a začal hubovat: „Fuj, husu nemohu ani cítit! To je mi ten nejprotivnější ze všech tvorů na světě!“

„A proč?“ divili se všichni.

„Inu, proč! Přál bych vám tu zkušenost s husami, abyste tak měli všechna pole u cesty jako já,“ horlí dopálený Nedvídek, „to aby si, na mou duši na ty zlodějky držel extra hlídače. Den co den je mám v žitě nebo ovsu, co se mi už napily krve! Ale já jednou ty potvory postřílím, ať jsou čí jsou, jako kočky!“

„No, no, pomalu s tou flintou,“ smál se mu ,kolega´ Medvidek, „což kdyby byly ty husy moje?“
„Je mi to jedno, jen vyřiďte paňmámě, ať si na ně dá pozor!“
„Kam by, k čerchmanu, naše husy zabloudily až na váš oves?“ bránil se Medvídek ještě vesele. „To že by jim tak obzvláště chutnal?“
„Inu, už chutnal,“ odsekl Nedvídek tak jedovatě a zablýskal očima tak bodavě, až to s naším milým Medvídkem škublo; honem se však opanoval a svým šťastným humorem vše obrátil k dobrému:

„Ah, proto je z nich taková výborná pečínka!“ žertoval. „Zapovězený oves nejlíp chutná. Ale jen je postřílejte, dokud jsou mladé, a nezapomeaňte dřív nabít, než vystřelíte.“

Fořt se smíchy až zakuckal, neboť znal Nedvídka, jaký je fušer střelec před Hospodinem, a s ním se se smála celá besídka, ba i ty kuželky válely se smíchy. Bylo zase dobře a hrálo se vesele dál a právě byl na hodu Nedvídek. Pozornost celé společnosti byla obrácena k němu. Vtom se ťukne přednosta stanice do čela a přistoupí důvěrně k Medvídkovi, sedícímu v pozadí besídky: „Apropos ,právě vám přišlo půl vědýrka vína z Uher!“

„Mně?“ žasne náš pan otec.
„Nu, ano, z Pešti, vyplacené, patrně od nějakého dobrého přítele.“
„Nevím, na mou věru! To asi bude zase mýlka v adrese, to patří nepochybně tamhle Nedvídkovi.“
Přednosta Nehoda se zarazil.
„Ah, to by byla škoda!“ zabručel. „Počkejte, hned se přesvědčím!“

A dvěma skoky byl v nádražní kanceláři. Po minutě se vracel s mrzutou tváří. „Už je tomu pohříchu tak. Patří to skutečně Nedvídkovi, ne vám!“ šeptal našemu panu otci. „Ten harpagon má věru z pekla štěstí! Octa mu z toho udělat!“

„To by bylo škoda vína,“ mínil přitlumeným hlasem pan otec Medvídek. „Ale něco bychom mu měli provést?“

„Myslíte? A co?“ hořel nedočkavostí přednosta.

„Zkusit malou legraci, podaří-li se, nu, uvidíme. Ale musíte mi při tom trochu pomáhat, když se na vás obrátím.“

Přednosta vesele mrkl a náš pan otec popošel čile k svému hořkému kolegovi.
„Nedvídku, víte-li pak, že už tady máte víno?“
Nedvídek byl udiven: „Já? Jaké víno?“
„No, to uherské, co jste si objednal od toho židovského agenta, jak zde minule byl.“
„Já?“ utrhl se náš lakomec, „já si žádné víno nebjednal. Nějaký agent sice u mne byl, ale toho jsem hnal!“
„No, nic nezapírejte,“ smál se Medvídek, „víno je zde, viďte, pane přednosto?“

„Právě přišlo posledním vlakem,“ přisvědčoval. „Zásilka z Pešti, zcela správně je adresována na vás, pane Nedvídku.“

„A mnoho-li?“ vyrazil ze sebe ulekaný Nedvídek.
„Půl vědýrka, v ceně 12 zlatých. To může být už dobré.“

„Dvanáct zlatých dát za víno!“ koprněl Nedvídek, „to bych si radš naplácal hubu; ne, ne, to bude mejlka, to patří vám, Medvídku, a ne mně.“

„No, já sice tomu agentovi neodřek´,“ připouštěl Medvídek, „ale povídal jsem mu, že objednám až někdy později, snad až k posvícení.“

„Tak už je to takové, on na to nedbal a už vám ho poslal. To ti uherští agenti umějí!“ chechtal se Nedvídek. „Jen si to nechte, Medvídku, to patří vám!“

„Ale dovolte,“ namítl tento, „jakpak bych si to mohl nechat já, když je adresa na vás? Mně to nesmí ani pan přednosta vydat, kdybych hned chtěl.“

„To nemohu,“ přisvědčoval přednosta, „nikomu než vám,, pane Nedvídku. Buďto to přijmete, anebo prohlašte, že to nepřijímáte.“

„No, co se potom stane, nepřijmu-li?“ vyzvídal Nedvídek.

„Nu, pak,“ vykládal klidně ferina přednosta, „pak se dá soudek do magacínu, dráha oznámí tomu obchodnímu domu do Pešti, že adresát se zdráhá zboží přijmout, no, a o to ostatní se už páni Maďaři postarají: zažalují vás a hodí vám mastný proces na krk.“

Jak uslyšel slovo „proces“, Nedvídek sebou trhl, jako by ho přetáh´ pružinkou.

„K sakru, to tak, ještě proces! To by tak hrálo! Dovolte, když jsem toho chlapa agenta dočista odbyl, tak říkaje vyhnal, jak by se mohli ti lumpové opovážit? Ne, ne, to víno patří tuhle sousedovi Medvídkovi, to je mýlka v adrese, a dost!“

Ale pan otec Medvídek jen krčilm rameny. „Patří, na koho je psáno. Je-li tam M, patří mně, je-li tam N, patří vám.“

Přednosta stanice vytáhl z kapsy „Průvodní list“. Samá maďarština, tištěná i psaná, čert aby tomu rozuměl: jen adresa byla německá a zněla zcela zřetelně: „Nedvídek, Müller in Topolanu. Co teď? Nedvídek byl zdrcen.O čem asi přemýšlí? Komu by víno prodal? Či má si je nechat? - Po chvíli zvedl zamyšleně hlavu a tázal se přednosty stanice:

„Ono to tedy vlastně nepřišlo na dobírku?“
„Ne! Účet přijde poštou, o to nemějte starost!“

„Tak víte, sousede Medvídku, co?“ řekl udýchaný lakomec. „Vemte si to víno, a odřekněte svoji objednávku. Já podepíšu dodací list, vy však zaplatíte účet, až mi přijde, a je odbyto! To máte přece jedno.“

Kdyby byl lakomec tak viděl, jak se přednosta stanice s Medvídkem pod stolem šťouchali! Po nějakém zdráhání Medvídek souhlasil a bylo ujednáno. Pln radosti, že tak šťasně vyvázl z nesnází, podepsal Nedvídek přednostovi dodací list a za chvíli bylo půlvědýrko zde.

„Alou, hospodo, půjčte nám pípu, nebozízek a kladívko, ať to okusíme!“ volal pan otec Medvídek, a za pět minut na to už srčela karmínová šťáva bujné révy do nastavených sklenic.

„Oj, panečku, to je malvízek!“ liboval si Medvídek, „to jsem se neokrad´!“
A podával plnou skelnici Nedvídkovi. Ten lízl a opět lízl, pak už směleji okusil, až se udatně napil a teprv začal chválit.
„Na mou duši, tomu se říká pane!“
„A teď, přátelé,“ rozohnil se Medvídek, „vzal to nešť, nemám tak nic jako nic, ať jsme tedy jednou veselí. Ať to půlvědýrko praskne!“

Všeobecný potlesk a hned začalo hodování jako o svatbě krále Vondry. Dlouho, dlouho do noci rozléhal se z ozářené besídky zpěv, hlahol a smích veselých kumpánů, až soudek zazvonil a kohout zakokrhal...

Druhého dne po té čarokrásné noci seděl Nedvídek doma ve své starobylé lenošce jako oukropeček. „Bolely ho vlasy“. Dostal chuť na kyselé okurky. Paňmáma mu je právě přinášela ze špíže, když tu přišel obecní poslíček s psaním. „Aha, z Uher, to je ten účet za víno!“ hádal Nedvídek, omrknuv maďarskou poštovní známku s korunkou a ohnutým křížkem. Chroupaje okurku, pozvolna otvíral dopis; pak si nasadil brejle a.. a.. četl:

Vážený pane strýčku!

Podivíte si asi, kdo Vám to píše! Deset let už tomu, co jsem Vám o sobě nedal vědět. Osud mne nemilosrdně pronásledoval. Nemohl jsem se nikde uchytit, až tady v Uhrách. Zpočátku dařilo se mi bídně, až jsem se konečně dostal k velkoobchodu s vínem firmy Engel &Comp., kde mám pěkné postavení. Tu mi přišla objednávka našeho agenta na půl vědra budínského panu Medvídkovi, mlynáři v Topolanech. Věděl jsem hned, že je to špatně, že má stát Nedvídek, i expedoval jsem hned nejlepší sortu na Vás, - rozumí se gratis, neboť to by bylo ode mne moc hezké, abych svému panu strýčkovi a paní tetince účtoval ten krapek vína! Přijměte tedy ode mne ten malý dárek, nechte si dobře chutnat a vzpomeňte přitom na Vašeho oddaného synovce

Emila v Andrassyho třídě 56

Ta mrštnost, s jakou Nedvídek ze svého starožitného křesla vylít´, ta křepkost, s jakou letěl dolů k mlýnu Medvidkovu, ta bezdechá rozpálenost, s jakou mu strkal dopis svého milovaného Emila pod nos, a ten flegmatický humor, s jakým náš pan otec Medvídek chválil toho hodného synovce, že nepotřebuje tedy žádný účet rovnat – to vše se nedá slabým perem vypsat, to jste měli vidět a ty potomní „setsakry“ Nedvídkovy slyšet!

Při obědě snědl polévku, dál už nemoh´, nýbrž sňal se hřebíku pušku, nacpal si do brašny asi dvacet patron, a jen zlostí sípaje, šel do polí. Rovnou na hůrku ke svému lánu ovsa. Běda, zastihne-li tam ňákou tu potvoru husí! Ještě nedošel a už se zarazil. Z dáli už se to tam bělalo, ne jedna, ale celý houf husí. To jsou svatě Medvíkovic! Počkej, chlapisko, já tě naučím, moje víno pít. A už nabíjel.

Dojde na třicet kroků, husy si pochutnávají na jeho ovsu. Napočítal jich jedenáct. Bác, bác – už se válejí dvě. Nabíjí znovu, zase bác, bác .- a zase dvě. Husy prchají do ovsa. Nedvídek jako krvelačný tygr za nimi. Bác, bác – a opět bác, bác- a tak pořád, až dobil poslední.

S ukrutnou radostí jako vítězný Čingischán se vrací domů. Jen září, ale nikomu ani muk. Čini se ve mlejnici, laškuje v mladými mlečkami, až chasa nad tím žasne. Jakživa neviděla morousa v tak dobré náladě. Pojednou vrazí do mlejnice paňmáma všecka bez sebe:

„Nedvídku! Kde vězíš? Někdo nám postřílel na poli všechny naše husy!“