Purkyňův zuvák

Právě se vrátil pan otec Záruba z Libochovic z Purkyňovy slavnosti do své milé šalandy, a první jeho slovo bylo: „Pepíčku, honem pro pivo, to nám vyprahlo!“ a druhé jeho slovo: „Hoší, to vám byla krása, inu, to se nedá ani vypovědít´, jaký to byl znamenitý muž, tenhle náš Purkyně. Věčná té hlavy škoda a toho srdce teprv!“

A teď vypravoval bystře naslouchající chase, jak ten náš slavný Purkyně všemu chtěl přijít na grunt, jak chtěl vypátrat ten prvopočátek všeho stvoření a života, co bylo dříve: slepice nebo vejce? A jak neulevil, až to šťastně našel. Tři měsíce nic jiného nedělal, než pořád kuchal slepice, aby vyzkoumal, jak v ní vejce počíná, a jaké je v tom prvopočátku vejce tajemství, že se z toho líhne živý tvor. Neboť jak se jednou tohle vypátrá, pak už vidíme takořka Pánu Bohu do veřtatu. I pátral tedy náš slavný Purkyně pořád a pořád dál těmi nejvýbornějšími drobnohledy, až to taky šťastně našel. „Ale už byl také nejvyšší čas,“ říkával pak vesele sám, když se mu pro to celý svět obdivoval, „neboť už jsme od těch slepic měli všichni zkažené žaludky, už jsme je nemohli ani cítit, jak se nám za ten čtvrt roku přejedly.“

„Jako krajánkovy kroupy!“ozval se od pece krajánek s fialovým nosem mezi „plavajícíma“očima, jak se jim říkává po půlnoci, když tak do vlhka svítívají do skelnice, jako hořící kaft na vodě.

„Aj, mlsné hubě nejedou kroupy?“ nabral si ho pan otec. „Ale řekněte mi, čím to je, že se vám ta kořalka jakživa nepřejí?“

„Inu ta se, poníženě prosím, nejí, ta se pije, a potom jí nemá člověk nikdy dost, tak je to!“

„Toho si tedy nepřejte, Cmírale, abyste jí měl někdy dost, sic byste shořel jako došek. Radím vám: zanechte té rasoviny, dokud je čas! Chodí se tak dlouho se džbánek pro vodu...“

„Až dá pan otec na pivo!“ vpadl do toho nezbeda prášek, stavě naplněný džbán před pana otce.
Všechno se dalo práškovskému nápadu do smíchu, když tu pod okny začal troubit ponocný.
„Co to, už deset? To není možné!“
Mládek přiskočil k oknu: „Už zase někde hoří!“

Rázem byla celá šalanda u oken a skutečně, za vodou, na konci, asi hodinu odtud, hořela stará pazderna.

„Kdopak se nad tou rachotinou slitoval?“ smáli se všichni. Zanedlouho bylo po všem.
„To je teď s těmi ohni!“

„A vždyky po žních, když jsou stodoly plny,“ rozumoval stárek. „Dílem syčáci zakládají, dílem ta sucha, dílem lidská neopatrnost...“

„A největším dílem si zapalují sami, aby napálili asekuraci,“ ozval se od pece náš starý krajánek s fialovým nosem.

„Eh, jděte k šípku, to jste si dal namluvit od nějakého asekuračního agenta!“ okřikl ho stárek. „Ti tak rádi špiní do foroty, aby si měly asekurace nač stejskat; proto však ještě žádná nezhubla.“

„Raději nemluvit,“ durtil se náš krajánek. „Co vím, to vím, a co řeknu, z toho mluví zkušenost..“
„Nebo patálie!“ prohodil nezbeda prášek, ale na štěstí tak potichu, že ho krajánek přeslech´, sic by ji byl, kluk prostořeká, slízl a šalanda by měla utrum. Ale takhle vytáh´ Cmíral bez páčidla stavidla.

„Například, když jsem dělal na Voprosném. Znali jste pana otce z Voprosného Tejzara? Ale to vám byl kapitální čtverák: takovéhlo pohledat a špendlíkem vyhrabat!“

„Už je pod drnem?“

„Ba, už od předloňska. Ale jen já s ním věděl o tajemství, které vzal, duše poctivá, s sebou do hrobu.“

„Jaké tajemství?“ zbystřila celá šalanda.

„A pane, jaké! Měli jsme za souseda nekalého strejdu, baráčníka, kterému celá ves neříkala jinak než Drbaný. Co měl, to prosoudil, a co mu zbylo, to propil. Když byl už, jak se říká, na kvasnicích, najednou se mu na chalupě objeví asekurační vorlíček.

,Jářku, pozor hoši,´ povídá tenkrát náš pan otec Tejzar, ,ať z toho orlíka u Drbaného není kohout na střeše!´

A skutečně měl nos. Neminulo ani půl roku a najednou poplach: ,U Drbaných hoří!´ A barák hořel jako svíčka. Přijít trochu povětří a nebyli bychom mlýna uhájili; měli jsme tam dost túru.

Zkrátka, Drbaný vyhořel, ale už mezi ohněm byl všeobecný hlas lidu, že si to udělal, špicpub, sám, aby si pomoh´ z ouzkých. Neboť ačkoli shořel barák troudem, on měl z něho skoro všechno své harampádí vynešené na zahradě, takže mu neshořela ani trdlice. Ani na hodiny nezapomněl a strh´ je se stěny a přines´ je s dětmí k nám. Přišla komise od soudu i od asekurace, prohlížela spáleniště, zaváděla protokol, vyslýchala svědky, ale filuta vyváz´ z konopí se zdravým krkem. Ale náš pan otec se jen usmíval a usmíval a neříkal té slavné komisi nic. Teprve když bylo po všem, zavolal si Drbaného mezi čtyři oči a povídá mu: ,No tak, teď si postavíte pěknou chalupu za těch šestnáct stovek, které dostanete od asekurace?´

,To vystavím,´ liboval se Drbaný.

,Ale já bych vám upřímně radil, člověče, abyste ji vystavěl hodně daleko od mého mlýna, a sice vám hned povím, kde: v Americe.´

Drbaný vypulil oči.

„Sice,´ pokračoval pan otec Tejzar, ,sice, Drbaný, přestanou žerty. Myslíte si, že jste opil komisi a že máte vyhráno, tedy v tom je ještě trochu mejlky. Ještě tu jsou důkazy a svědčí proti vám!´

,A jaké?´ vyhrk´ze sebe polekaný kujón.
,V kolik hodin u vás vyšel oheň?´
,V půl druhé s půlnocí.´
Dobře. A kdy jste strh´ hodiny se stěny?´
,No, když už hořelo.
,Podívejte se, zde jsou, jak jste je přines´a ukazují na tři čvrti na jednu!´
,Inu, to nejspíš došly,´ koktal překvapený Drbaný, až na něm pot vyvstával.

,Ale nedošly!´ zpražil ho důrazně pan otec, ,jsou, jak vidíte, nataženy, a vaše podruhyně, vaše děti a vaše vlastní žena mi dosvědčily, že šly toho večera tak dobře jako jindy, že jste je sám před ulehnutím natahoval.´

Teď byl tchoř v pasti. Zbled´ jako syrovátka a lapal po vzduchu jako kapr na suchu.

,Vidíte, kam byste patřil, darebo,´ spustil na něj pan otec, ,však kvůli vašim nevinným dětem a vaší nebohé ženě to spolknu, ale jen pod jednou podmínkou: seberete-li do svých pět švestek a hajdy z naší obce do Ameriky!´

A chlap, špatenka, sklap´ jako zavíráček, sebral svých pět švestek a odtáhl do Ameriky; nemůžete si představit tu radost v celé vsi, když ho viděli za humny!“

„A s tím se vám pan otec Tejzar svěřil?“

„I Bože chraň! Ale já celý ten jejich diškurs poslouchal za pytli ve mlejnici, avšak pomyslel jsem si: Čert vem asekuraci, pan otec má srdce a pravdu; kriminál by to zavilé dřevo nenarovnal, ale v Americe tě chlapisko napraví!“

„Pardie! Tohle byl moc šikovný nápad; kouknout se na hodiny a hned na to kápnout, kolik u Drbných uhodilo,“ obdivoval se mládek.

„Potom, že prý na mlynáře už vyzrál svět!“zasmál se samolibě stárek, zavdávaje si s panem otcem. „Oč, že by tohle nebyl vypátral ani náš slavný Purkyně!“

„No, no, stárku, nechte být!“ odporoval mu pan otec. „Měl jste našeho Purkyně znát. To byla teprv ňáká vtipná hlava. Veselost dobrému starouškovi pořád kolem koutků hrála, a jakpak znával roztomile žertovat! Radost ho poslouchat. Ten věru nepokazil rýmu, kde se dařilo šprýmu, a ty jeho nápady! Povím vám například jen, jak vyzrál na svou služku se... zuvákem.“

„Se zuvákem?“ rozesmála se udivená šalanda.

„Náš milý Purkyně byl asi přes třicet let až do své smrti vdovcem. Nemělť pro samé učení ani času, aby se po druhé oženil. Žil u syna a měl ke své obsluze dobrou, ale trochu přihlouplou služku, Marjánku, která mu každou chvíli způsobila nějakou svízel. Brzy mu při uklízení něco založila, nebo zavřela rozečtenou knihu, nebo mu převrhla nějakou lahvičku, kterou se nesmělo ani hnout, zkrátka ta dobrá osoba nemohla nikdy pochopit, že když dle sebe dělá pánovi pořádek, způsobuje tím učenci zmatek nad zmatek. Ale myslíte, že ji proto dovedl náš dědoušek vypeskovat? Bože chraň! Toho mu nebylo dáno. Neřekl jí celý den ani slova, tiše si zase uvedl vše do svého milého nepořádku, až teprve večer, když se zouval, zavolal milou Marjánku na slovíčko.

,Poslouchejte, Marjánko, co mi dnes na vás tuhle zuvák žaloval. Že jste mi vyvedla to a to, je-lipak to pravda?´

Marjánka se zapálila, chtěla zapírat, ale nešlo jí to. Poprosila za odpuštění a bylo dobře. Druhého večera při zouvání zase: ,Marjánko, zuvák mi zase povídal, že jste mi dnes neudělala to a to! Je-lipak to pravda?´ A zase to byla pravda. Ten zuvák mu pověděl všechno. Marjánka si mohla hlavu zlámat, jak to s tím zuvákem je! Mnohdy si dala tak záležet, když nějaký ten ,peršpektiv´ pošoupla, nebo nějakou tu lahvičku převrhla, aby to zase narafičila na vlas tak, jak to stálo: nic naplat, večer to pán na zuváku vyzvěděl všechno! Tam se chudák Marjánka začala milého zuváku bát jako svého zlého svědomí. Pohlížela na něj jako na nějakého zakletého šotka, a kdy jen mohla, hodila na něj hadr, anebo ho obrátila rohama pod postel, ,aby neviděl´; ale nic naplat. Přes den koukal zase ostuda zuvák zpod postele jako sova z nudlí, a jak přišel večer, pověděl panu profesoru vše, co viděl za celý den.

Jednou přišel Purkyně domů později a neměl odestláno. Jde tedy do kuchyně a chce Marjánku budit, aby šla odestlat. Ale co to? Kuchyně prázdná! Inu, co to, vzpomněl si náš dědoušek; mladá holka a máme nasopustní neděli, bude asi někde u muziky.. s úsměvem si odestlal sám, pak vzal zuvák a položil ho Marjánce do... postele pod peřinu.

Hodně pozdě v noci kradla se tancem celá upachtěná Marjánka tiše domů. Před kuchyní vyzula střevíce, aby ji nebylo ani cítit. Že starému pánovi ve spěchu své tancechtivosti zapomněla odestlat, ani jí nenapadlo a proto myslila, že v celém domě o jejím nočním proskočení krom domovnice neví živá duše. Šťastna, že se jí to tak podařilo, tiše se potmě odstrojila a zvolna ulehla, zlehoučka do postele. Ulehla... vtom cítí něco tvrdého a studeného, sáhne na to a hrůza: on to zuvák!

Vykřikla, jako by ji uštknul had, že ji bylo slyšet za třetí zeď, a rovnýma nohama z postele. Vtom se otevřely dveře od pokoje, a starý pán v županu a se svíčkou.

,Co jste tak vykřikla, Marjánko?´ zeptal se.

,Zu...zuvák! Milostpane! Zuvák!´ jektala ulekaná, jako osika se třesoucí Marjánka a ukazovala na postel.

,Nešťastný zuvák, copak s ním zase máte?´ divil se s úsměvem staroušek, vzal zuvák z postele a nasadil si ho k uchu: ,Inu, arci, zuvák mi žaluje, že se Marjánka vykradla k muzice a že samým spěchem mi zapomněla odestlat. Je to pravda?´

A bylo zase dobře. Jenže pověrčivá Marjánka po kolik nocí si nechtěla ulehnout do postele, kde spal ten čertovký zuvák.“