Klíč v zámku

„Který safrahelt zas na dnešek zašoup´ ryglík na vratech tak, že jsem se nemoh´ dostat domů, ač jsem měl klíč?“ vyptával se od božího rána nevyspalý pan otec Kudrna na ploučnickém kdekoho z chasy i čeledi; rozumí se, marně. Zlobil se proto celý den. Ale podvečer se mu zlost vykouřila; neboť do mlýna přikolendroval starý známý, přihrblý už věkem, ale pořád ještě šelmovsky křepký krajánek, vysloužilý sekerník Šebánek, panu otci obzvláště milý. Bylať radost ho poslouchat takhle večer v šalandě, když rozvázal o svém mládí, o svých zkušenostech a strakamakatých příhodách po cestách života, netaje se svými křehkostmi a hloupostmi, za které odpykával na stará kolena prázdnou kapsou a suchým loupáním.

Také panímaminka přivítala Šebánka spíš jako starého domácího přítele než jako cizího krajánka, a při večeři mu vesele vyprávěla, jak se jí zrovna na dnešek cosi libého zdálo a nemohla se živou mocí ze sna probrat, dokud pan otec jen tak nesměle klepal na okenici a polohlasem volal. „Baruško, otevři mi.“ Pořád se domnívala, že je mladá a svobodná, a Kudrna že koleduje pod oknem jako její mladý černovlasý šohaj. „A já se rozmýšlela, mám-li mu okénko otevřít a vyslechnout jeho vyznání lásky, - když tu pojednou začne bušit a bouchat do okenice, až okno řinčí a já slyším svého starého venku klít: ,Himllaudon krucityrk, což si spíš na uších?´ Tu jsem teprv procitla, ale trvalo chvilku, než jsem se vzpamatovala, rozsvítila a převázala sukni, abych mu mohla běžet otevřít...“

„A co byste řek´,“ doložil pan otec, „posud se nemohu dopátrat, který špatenka mi tu závoru na noc zastrčil, ač věděli, že jsem šel s lesním do hospody na taroky a pagátl ultimo že se před půlnocí nezdaří.“

Šebánek se usmál a rozhlédl se po chase kolem stolu. „Inu, z takových hloupotí se člověk nerad zpovídá, třebaže to udělal nerad, jen z pouhé roztržité pitomosti, jako já tenkrát na kvíčalském na Sázavě. A pane, z toho byla pěkná komedie!“

„Tak nám ji povězte, Šebánku,“ pobídla ho panímaminka, „ať už je to pravda nebo ne.“

„Jako že tu sedím, vzácná panímaminko, pravda pravdoucí, ačkoli se vám bude zdát neuvěřitelné, že jsem já, sekerník, dělal před desíti lety hlásného!“

„Vy hlásného? Na věži?“
„Na věži, s které jsem troubíval desátou jako dole ponocný.“

To řka, Šabánek přihnul k ústům dopitou sklenici, jako by na ni chtěl zatroubit, ale rázem ji opět odsadil: „Nejde to z prázdné.“

Což tu zbývalo, než za všeobecného smíchu vypravit práška Tondu s bachratou hubatkou znovu pro pivo.

„A zastrč za sebou závoru,“ zvolal za ním Šebánek, nacpávaje si z měchuřiny ulmačku.
„Myslíte, že mi to včera provedl prášek?“ zeptal se pan otec.

„Jak nemyslet. Posílala ho šalanda jistě v noci pro pivo nebo pro šnábu, viďte kamarádi? Vždyť bylo včera Všech svatých, obětovali dušičkám.“ Kamarádi se jen zubili do hrstí, ale žádný Tondu neprozradil, což se Šebánkovi patrně líbilo; aspoň na ně spokojeně zamrkal a začal vypravovat:

„Ano, před desíti lety jsem byl ještě chlapík na place. Sekerničil jsem, tesařil, truhlařil a soustružil, jen to drnčelo, o tom by vám mohla vyprávět vila Kvíčalka na horní Sázavě. Stavěl ji tehda bratr pana otce Kvíčaly, výborný stavitel, ale také trochu potrhlý, na nevysoké, ale malebné skalce, asi osmdesát kroků nad mlýnem, v kterém jsem pracoval. Stavěl ji o jedno patro polo z cihel, polo ze dřeva na způsob švýcarských domků. Na naší pole se řezaly trámy a latí na její krov a já pomáhal tesařům rozměřovat podle plánů. Tu si mne všímával milý pan stavitel, a když zpozoroval, že rozumím řemeslu jako žertu, zalíbil jsem se mu tak, že mi nejen svěřil všechnu truhlářskou práci, ale dokonce se se mnou radil, co by se ještě pro lepší vzhled vily dalo na jejím krovu provést. Něco tam pořád scházelo, ale co?

Jednoho dne se tak oba dva upřeně díváme na polohotový krov, když mne tu napadne, že by k celé stavbě na skalce nad řekou nejlíp slušela hezky vysoká věž s pavláčkou a bytem pro hlásného, s dřevěným podsebitím a s hodinami. Vykulil na mne oči, plácl se do do dlaní a zvolal: ,Šebánku, tohle máte výborný nápad; ano, taková pěkná hlásná věž s ochotem, tuhle v rohu, ta by dala vile nádherný vzhled; vypadalo by to jako zámeček!´ A v tu hodinu se začala kopat základy pro fórovou věž, která byla za dva měsíce hotova a na které mi ten můj šťastný nápad dopřál malinký sic, ale čistý pokojík hlásného, pokud budu na kvíčalském mlýně v práci. Za pěkného počasí tam bylo milo pobýt. To vám byla vyhlídka na řeku a na protější lestnaté stráně jako z rozhledny. Chyba byla jen v tom, že jsem musel být jako voják do půl desáté večer doma, poněvadž se v tu dobu vila zamykala a nikdo nemohl na věž nebo z věže než domem. Jak jsem povídal, dobrý člověk ten stavitel, ale podivín, potrhlý a jeho paní s dospělou dcerou slečnou Apolenkou, jako by smet. Zpočátku mne obě spolu občas na mé hvězdárně kvůli vyhlídce navštěvovaly. Avšak jednou zahlédly na mém stolku veselou pohlednici, na které byla krásná dívka v rouše pramaminky Evy, po druhé mne zase překvapily, zrovna když jsem v neděli na svůj svátek svatého Vavřince ještě dopoledne v posteli leže děkoval milé kuchařince Terezce za srdečnou gratulaci s bábovkou a právě se napínal k upřímné hubičce... a bylo utrum! Chudák Terezka dostala výpověď a já bych ji byl dostal tady, kdyby jen byly místo mne někoho měly, kdo by jim natahoval, mazal a řídil věžní hodiny, které – láci za láci, chodívaly po pěšinkách a zůstaly stát, kdykoli se jim zachtělo. Odtud jsem měl od jejich návštěv svatý pokoj, ale dobrák starý Kvíčala mi dal udělat zvláštní klíč od domu, abych nikoho neburcoval, když bych se někdy náhodou pozdržel přes čas v hospodě.

Sám si dal udělat taky. Nedlouho nato však porazila chudáka mrtvice, a osiřelé dámy hledaly do prvního patra vily nóbl nájemníky z Prahy, z Brna nebo Vídně. Přijel jakýsi zvětralý paprika, prý svobodný, asi čtyřicátník, nafintělý podle nejnovější módy, se sklíčkem v oku, a nafoukaný jako bublák. Vydával se za hlavního inspektora nějaké asekurace, mluvil špatně česky jako Hotentot a najal si byt v prvním patře s celým zaopatřením. Prý se mu kraj líbí a hlavní věc: honitba mezi lesy. Bude prý chodit na čekanou.

Přes den se procházel po okolí s paní stavitelovou a slečnou Apolenkou, které se obě v něm takřka zhlížely. Dělal jim tatrmana jako dvacetiletý mladík. Kroutil zamilovaně oči brzy po staré, brzy po mladé – takže bylo těžké uhodnout, na kterou z nich vlastně bere. Mne si skoro ani nepovšiml. Byl jsem mu nejspíš moc špatně doporučen, abych ho nezkazil. Nu, nevídáno, pomyslil jsem si, aspoň mne nebudeš obtěžovat na věži. Jednou však vylez´ ke mně přec, a to s peršpektem. Zahleděl se k lesům po stráni a ptal se mne, jaký to tam malý domek? ,To je hájovna, tam bydlí panský hajný, náš soused revíru.´

,Ach so, fořtmajstr?´
,Ne,´ povídám, ,jen hajný.´
,Hat family?
,Ne,´ poučil jsem ho, ,je sám se ženou.´

Ještě jednou upřel na hájovnu peršpekt (dalekohled), díval se opět chvíli a pak se poroučel jen tak přes rameno, na půl huby. To bylo všechno. Od té doby jsem s ním nemluvil, ale vídal jsem ho skoro každého večera s ručnicí na rameni stoupat po lávce přes náhon a po polní cestě směrem k hájovně. Patrně chodil na čekanou. Avšak málokdy bylo slyšet z těch končin ránu, a také prý nikdy nic z čekané nepřinesl, ani od srsti ani od pera. ,Sváteční nimrod´, smával se pan otec, ,ten toho hajnému Jakubovi mnoho neodstřílí!´ Ještě více se smával dobrý známý Jakub. ,Tomu by se musel zajíc před flintou na bobek posadit a na deset kroků před ním panáčkovat a ještě ho netrefí. Pozoroval jsem ho asi dvakrát zpovzdálí. Vrtí sebou, kašle, smrká, odhání si šátkem komáry, inu nemá o čekané ani ponětí. O takového střelce se nefutýruju.´ Vskutku také hajný touž dobou, když náš vrchní inspektor za soumraku chvátával do hůry na čekanou, scházíval bezstarotně po stráni dolů buď k nám do šalandy, do mlýna nebo do Nové hospody pod námi, kde se zdržel ovšem při velusu hodně pozdě do noci, ač tam nebylo pivo k pití.

Byla právě doba švestkových knedlíků, u stavitelů je vařily skoro denně a nová kuchtička, čupr děvče z Prahy, už na mne čekávala večer u vchodu na věž, aby mi jich podstrčila hrnek.“

„Hromě, vy jste měl na ty pražské kuchtičky štěstí!“

„Odjakživa, pane otče. Až do smrti na ty zlaté časy s nimi nezapomenu. Jedna hezčí a lepší než druhá. Jako tahle, Amálka jí říkali, bylo takové dobré, krotké holoubě a přitom chytrá jako liška. Ta se vám znala přikrást ke mně na věž jako duch, jakmile stavitelovic dámy dole usnuly, - chodily spát se slepicemi. Ještě ji vidím, jak se ke mně tulila na pavlači, když jsme hledívali ke stráni, jak se na ni drápal nohatý inspektor na čekanou. Vypravovala mi o něm, jaký je to mlsný tchoř, jak ji začal štípat do tváří, ač už je se slečnou domácích dost daleko. Mamá prý již chystá výbavu. Vtom, jak se tak do soumraku rozhlížíme, spatříme v lese světýlko. To v hájovně Jakubově rozsvítili. A divná věc: to světlo v oknech hájovny se pohybuje, nejinak, než jako by někdo lampu přenášel z okna do okna.

,Co to tam hajná šuká bliká s tím světlem?´
,To je skoro, jako by někomu dávala znamení, že muž odešel...´ zasmála se moje čiperná holubička, a mně se rázem rozbřesklo pod čepicí.
,Taky že odešel, už před půlhodinou scházel pasekou dolů do hospody, místo aby hlídal ženu a les.´
,Což je ona taková?´ptala se dychtivě Amálka.

,Povídá se,´ poučuji ji, ,mladá, kyprá, hezká a bezdětná ženská, ač jsou už třetí rok svoji. Poctivý Jakub si mi kolikrát posteskl, jaká je to starost uhlídat mladou ženu, které se na samotě stýská, před zelenou krví. Už kolikrát prý měl příčinu k žárlivosti a sto chutí spráskat to všecko karabáčem, ženu i ty adjunkty a mládence. Ale jak prý ještě jednou přistihne některého u hájovny, běda mu, ať je kdo je.´

,Jejej!´ zasmála se moje hrdlička. ,Aby to byl tak náš paprika inspektor. To by mu patřilo, tomu bych to přála!´

,A já bych se chtěl vsadit, že je to on! Proč by chodil večer co večer na čekanou, když neumí střílet a jakživ nic neuloví? To by ho bylo dávno omrzelo. Ale zmerčil tam na hranicích hezkou hajnou, sčuchli se, a teď leze kozel hajnému do zelí. Proto on hnedle, jak se k nám nastěhoval, vylez ke mně na věž a peršpektem se ustavičně koukal na hájovnu.Od té doby chodí k hájovně.´

,Tak jim to překažte, Vavřínku,´ ponoukala mne šelmička. ,Já bych na vašem místě rovnou řekla hajnému, ať chodí také na čekanou, ale ke své vlastní hájovně.´

Musel jsem jí slíbit, že mu to co nejdříve vyřídím. Ale pro dnešek se mi líbilo líp tady na pavlači u Amálky, než dole v hospodě, a tak jsme prodleli hezky přes desátou, abychom se pana inspektora dočkali. Já odtroubil desátou, ale inspektor se pořád ještě nevracel. ,To se mu tam daří!´ zavrčel jsem, zatím co Amálka odsuzovala všechny nevěrné ženy a něžně se ke mně tulila, holubička milá. Konečně se vracel. Otevřel si fexír na vrátkách do zahrádky, kráčel po špičkách k vile, a že měl svůj klíč od vrat, odemkl a zamkl je tak tiše a opatrně jako zloděj...

,Už touhle opatrností se prozrazuje,´ špitla moje čiperka a za chvíli nato sama zrovna tak neslyšně vyklouzla ode mne...

Příštího dne jsem se sotva večer moh´ dočkat, abych hajnému překazil karban a otevřel oči. Ale zase jsem se rozmýšlel, nebylo-li by lépe dobrému Jakubovi uspořit vztek a hoře, a postrašit jen jeho záletnou ženu důtklivou výstrahou, že jsou její spády s inspektorem prozrazeny. Než, kdo ví, bylo-li by co platno nevěrné ženě domlouvat. Buď se stane pak ještě opatrnější, anebo se svým galánem muži uteče, a to by Jakuba teprve porazilo. Vyšel jsem proto v podvečer rád nerad Jakubovi vstříc. Zpočátku nechtěl ani svému sluchu věřit. Jak prý by se mohla jeho žena do takového kostrouna s opuchlým ciferníkem a tetelícíma nohama zbláznit? Když jsem ho však pozval, aby se šel sám přesvědčit, nelenil a vylezl se mnou na věž.

A jakorát. Sotva se setmělo, v hájovně se rozsvítilo, jako by lampa stála na okně. Hned nato pospíchal inspektor po stráni vzhůru k hájovně „na čekanou“. Ubohý Jakub tu stál zbledlý s vykulenýma očima jako dřevěný Mojžíš. Ale pak zahrozil proti své hájovně pěstí: ,Pánbůh vám buď milostiv, zastihnu-lii vás tam spolu! Hůl o vás rozmlátím, neřádi!´

,Jenom neztrácej rozum,´ napomínal jsem ho, a nic s ručnicí!´ Ale po exekuci, bude-li to možno, přijď ještě na zotavenou do hospody, abych zvěděl, jak to dopadlo.´ Přislíbil a s tím odkvapil za inspektorem do lesa.

Jakživo mi nebyl večer v hospodě tak dlouhý jak tenkrát. Už bylo hnedle deset, já měl povinně na věži zatroubit, hajný se však nevracel. Co to znamená? Naposled aby se bylo stalo v hájovně neštěstí?! Nedočkavostí jen hoře, dal jsem si ještě jednu, a když ani po ní se Jakub neobjevoval, pospíchal jsem v medvědí náladě domů. Zamknu honem vrata na klíč, a hle, již mne vítá hebká ruka zlaté Amálky, která je nejméně zvědava na konec té komedie jako já. Vytáh´ jsem ji ovšem nahoru k sobě na věž. Byla vlahá měsíční noc, takže bylo vidět až k lesům. I díváme se z mého cimbuří upjatě v stranu k hájovně. Vtom, jak vysvitl měsíc na celé kolo, spatříme po cestě k náhonu utíkat muže. ,Inspektor!´ zašeptli jsme oba a přitiskli se za cimbuří. Než by napočetl deset, byl inspektor u vrátek zahrádky, ale...bez klobouku a bez flinty! Mžikem si otevřel fexír na vrátkách a kalupem k vratům vily. Strká klíč do zámku, on mu tam však nejde!

,Verfluchtes Zeug was ist das?´ kleje a strká klíč opět do klíčové dírky, cloumá klikou i vraty, ale vše marno: klíč do zámku nejde.

,Který sakramentský trouba zapomněl v zámku klíč?!´ zařval pojednou dost pěkně po česku. Já si bezděky sáhnu na kapsu, a hrome, klíč v ní není. Patrně je to můj klíč, který jsem zapomněl v roztržitosti dole v klíčové díře, když jsem před chvílí zamykal vrata a když mne přitom zlatá Amálka objala. Už chtěla ta dobrá dušička sběhnout dolů a soptícímu inspektorovi otevřít. Ale já jsem ji zadržel: ,Počkej, až najde Prosíka. Dříve ne!´ Však to netrvalo dlouho a našel ho. Neboť už se drápal přes zahradní plot hajný Jakub do zahrady a jako rozkacený lev se hnal s pozdviženou sukovkou na inspektora. Ten se před ním dal na útěk za roh vily. Hajný však úprkem za ním a křičel, co mu hrdlo stačilo:

,Už tě mám, lotře! On mi sváděl ženu! Já ti dám lízt v noci za vdanými ženami!´

Vyděšené, ze spánku vyburcované dámy stavitelovic trnuly za záclonami, ale slyšely všechno. Inspektor oběhl vilu a volal o pomoc. Vtom ho dohonil Jakub a teď nastala mela. Žuch, žuch, žuch...nespočítaných žuchů a do toho inspektorovo kvílení o pomoc, štěkot Amidorkův, křik domácích dam z otevřených oken a láteření rozkaceného Jakuba, který to mydlíl kam mydlil a při tom stále řval: ,Já ti povím svádět mi ženu!´

Když už bylo rámusu tak hezky dost, seběhl jsem z věže dolů, otočil v zámku svůj zapomenutý klíč a otevřel zbitému inspektorovi jako by se nechumelilo s přáním dobré noci. Vletěl do domu jako zalknutý granát a usedl na prvním schodu, aby se vydýchal a vzpamatoval. Vtom paní stavitelová pootevřela se svíčkou v ruce dveře a zlostně naň zvolala: ,Po tomto škandálu přestávají naše styky, pane inspektore!´ Po těchto slovech bouchla dveřmi.

Příštího dne se pan inspektor stěhoval z letního bytu od nás jako zmoklá slepice. Bylo po partii se slečnou Apolenou. Ale taky já dostal na zimu ze svého panování na věži kvíčalské výpověď a stal se zas jen obyčejným smrtelníkem či sekerníkem. A to všechno proto, že jsem té osudné noci zapomněl pro děvče domovní klíč v zámku.“