Jak povstala a skončila mlynářsko -pekářská šarvátka

„Za dnešních zlořečených časů aby měl hostinský zrovna svatojanský jazyk!“ zabručel do vousů všemi mastmi mazaný hostinský a řezník v Dolním Třeblově, Martin Hovorka, jedva že vyzradil poslednímu hostu, mladému Kopistovi, synu zazobaného pekaře z Horního Třeblova, teplé tajemství, které zaslechl od práška ze zdejšího klepáče.

Sděloval v něm, že prý se zdejší pan otec Suchomel chystá příští neděli na tu okresní schůzi pekařů v Horním Třeblově, aby jim tam na plnou hubu vyčinil, že sami pečou z „uherky“ a brání nlynářům pecnařit.
„Z toho může být pěkná mela...!“ smál se hostinský; „protože Suchomel je náramný řečník, když se do toho dá. Přál bych ho vám slyšet!“

Ale skoro se ulek´, když pohlédl na mladíka. Mladý Kopista zůstal jako když do něho z čista uhodí. Tohle ještě tak scházelo...! Chodí již přes rok za mlynářovic Toničkou a co již pro to doma od tatínka vystál! Jak se zmíní o mlýně Suchomelových, hned byl oheň na střeše.

A celá ta nepřízeň byla pro hloupost, pro tu „uherku“ a pro...slepé střevo.

Jindy bývali nejlepšími kamarády. Starý Kopista mlel jenom u Suchomela a Suchomel každou neděli k nim přicházel na šístku.

Ale jak ta zpropadení uherská mouka přišla u nás do módy, neštěstí bylo hotovo. Starý Kopista si vzal do hlavy, že se mu z „uherky“ lépe peče, že víc vydává nežli česká, pan otec Suchomel zase dokazoval pravý opak, že naší mouce nemůže uherská ani vody podat, že je to láce za lácí jenom past na peníze, a tak se hádali a hádali a žádný se nedal přesvědčit, až bylo po přízni. Starý Kopista přestal brát mouku ze Suchomelova mlýna a starý Suchomel přestal chodit v neděli na šístku.

Zatím se však stalo, že Suchomelových osmnáctiletá Tonička z buclatého poupátka se rozvila v nejkrásnější růžičku, i padla jednu neděli u kostela mladému pekaří Kopistovi tak hluboko do oka, že se mu div hlava nezatočila. Po několikerém setkání pak také ona byla do mladého Kopisty celá pryč.

Říká se, že tajná láska je nejsladší. Ale nebývá to pravda; a potom, jakpak na vsi něco déle utajit? Doneslo se to paňmamince Kopiskovic, doneslo se to paňmamince do mlýna a byly z toho mrzuté levity tu i tam.

Nicméně oba mladí blázínkové si ve svých popletených hlavičkách přísahali, že jeden druhého neopustí, protože bez sebe nemohou žít, a kdyby měli na sebe čekat třeba deset let, že počkají. Chuděrky.

Paňmaminkám už začínalo být těch nešťastných „svojčátek“ líto a časem se pokoušely za ně u tatínků orodovat.

Bylo by se jim to také i přes tu zatrachtilou „uherku“ již o letošních velikonocích málem povedlo. Neboť tenkrát, zrovna před samými svátky, spadla Kopistovi pec – nu a tu Suchomel vzkázal paňmámě Kopistovic, aby si jen poslala své mazance do mlýna a třeba všechen ostatní božídárek také, že má na to šikovného chasníka a pec na padesát bochníků.

Kopista nechtěl, nechtěl,ale konečně v nouzi nabídku přijal; poslal mazance, preclíky i rohlíky do Suchomelovy pece, ale s nimi svého chasníka.

„Inu ovšem,“ zasyčel Suchomel skrze zuby, „kdežpak, my mlynáři pecnáři bychom ten kumšt nedovedli.“

Už se zdálo, že ledy tají a že hnedle oběma „svojčátkům“otrne. A zatím nestojte té nehody!
Jednoho večera přišel pan otec Suchomel do hospody a uslyšel tam novinu, že starý Kopista stůně; od včerejška mu dávají studené obklady na život a užívat ricinový olej, a doktor se obává, aby z toho nebyl zápal slepého střeva.

„To má z té uherky!“ zvolal pan otec Suchomel. „Právě jsem četl v novinách, kterak jeden anglický doktor na to přišel, odkud ten zápal slepého střeva pochází: z mleté mouky, ne našimi mlýnskými kameny, nýbrž ocelovými válci těch moderních velkomlýnů: nejsou-li ty válce z nejtvrdší ocele, je mouka plna ocelového prachu, ten se usazuje lidem ve slepém střevě, až se to střevo zanítí a je zle!“

Sousedé naslouchali tomuto výkladu celí vyjevení, a když pan otec doložil, že ta uherská mouka je mleta na takových fórových ocelových válcích -kdekdo z ní jídal rohlíky, trnul a omakával si pod stolem břicho, nemá-li v něm plno ocelových drtin.

„Chudák Kopista má namále!“ zněl všeobecný povzdech, když pan otec doložil, že mu si budou muset otevřít vnitřnosti.

Ale na štěstí Kopista měl zdravý kořínek, vylízal se z toho „slepýše“ bez operce, a když ho po měsíci hostinský Hovorka potkal, vypadal už zase jako melounek.

Pln radosti mu ovšem Hovorka vybrebtal, jak jen pan otec Suchomel všechny tím ocelovým prachem v uherce všechny postrašil.

Kopista zrudl zlostí.
„To že povídal? No počkej, to ti přijde draho...!“
Už tenkrát želel breptavý Hovorka, že mu není dáno ani trochu svatojanského jazyka. Obával se, že Kopista Suchomela zažaluje a on bude muset svědčit.
Než, Kopista nežaloval, ale pomstil se jinak.

Začal u všech „kolegů“ v celém okresu agitovat, aby se už jednou o to pořádně vzali, aby mlynáři nesměli ve svých mlýnech mít pekařské chasníky a péci černý žitný chléb. To prý je zakořeněné zlo na škodu pekařské živnosti, které se nemá a nesmí déle v Čechách trpět.

Rozumí se samo sebou, že po tomto vyzvání se začali všichni okolní pekaři jitřit proti mlynářům, jejich černý, žitný chléb hanět a podepisovli petici, aby se pecnářství mlynářům zakázalo.

No, neptejte se, jak tohle našeho pana otce Suchomela rozčililo.

„Jakže, pekaři chtějí mlynářům zakazovat, aby ze žita, které semelou ve svých mlýnech, pekli poctivý samožitný chléb? Vždyť to bylo odjakživa jejich právem. Za pravěku si naši předkové semleli obilí sami mezi dvěma kameny a také si sami z mouky upekli chleba. Potom povstaly ruční mlýny a pak vodní. A dávno se v nich peklo, když o pekařském řemesle nebylo ani vidu ani slechu. A teď v osvíceném věku přijdou a budou chtít mlynáře omezovat v jejich starobylém právu?“

Tak a podobně horlil pan otec Suchomel už po několik neděl doma, v šalandě jako v hospodě, a což teprv když onehdy obdržel zprávu, že se pekaři hodlají sejít v hornotřeblovské hospodě v sále, aby tam upekli ostrou rezoluci proti mlynářům. Hned sedl a dal avízo všem sousedním i vzdáleným mlynářům, aby se na tu schůzi také dostavili a jemu tam vymohli slovo, on že pánům pekařům poví pravdu. Svůj úmysl také v šalandě vyzradil, prášek to pak vyzvonil hospodskému Hovorkovi a ten to, jak jsme slyšeli, sdělil zamilovanému synu Kopistovu, který z té neblahé noviny stále ještě koprněl.

„Víte to zcela jistě, že tam Suchomel přijde?“ vypravil po chvíli ze sebe.
„No, jak povídám, vím to od práška, před nímž to Suchomel v šalandě oznamoval.
„Himllaudon!“ zaklel mladý Kopista; „to je pro mne nadělení. To tak mohu akorát potřebovat, aby se naši fotři spolu dostali do křížku! Ještě jednu na to leknutí!“
A když mu hospodský přines´ napěněnou, vyzunkl ji téměř jedním douškem, načež popad´ Hovorku za rameno a důtklivě se ho optal:“Hovorko, máte mě rád?“
„Ale, bože, odjakživa, to víte!

„Tedy poslyšte: ať mne to stojí co stojí, třeba dvacítku, ale narafičte to nějak, aby k té schůzi nedošlo.!“

Hostinský se zamyslel a podrbal se za pravým uchem.
„Hm, kdyby na to bylo víc pokdy, pokusil bych se, ale do neděle...?“
„I jen to zkuste, ať to stojí třeba tři desítky,“ pobádal ho rozechvěný mladý Kopista.

„No, tak to zkusím promluvit s našimi sociálními demokraty,“ usmál se lišák Hovorka. „To víte, ti jsou proti každému okrádání. Našeptám jim, že na té schůzi chtějí pekaři a mlynáři uzavřít dohodu,ne-li kartel na menší chleba, aby jim ji tedy přišli rozbít!“

„Člověče zlatý, tohle-li dokážete?!!!“ zajásal mladý Kopista, „to mi vytrhnete z nohy trn!“
„No, udělám co bude možné,“ sliboval hostinský, nalil šťastnému mladíku ještě kalíšek mogadoru a s tím se rozešli.
Nadešla konečně neděle, na kterou byla schůze pekařů na třetí hodinu odpoledne ohlášena.

Však nebyly ještě ani dvě hodiny a taneční sál hornotřeblovské se již plnil, ale ne pekaři, ani mlynáři, ale dělníky s červenými karafiáty v knoflíkových dírkách.

Konečně si ke třetí hodině se k hospodě blížily hloučky popelavých kabátů – pánů pekařů a pánů otců.

Pekaři měli v čele starého Kopistu, mlynáři pana otce Suchomela. Pozdravili se překvapeni navzájem a hnali se nahoru na sál.

Ale kdo vymaluje ty jejich oči, když spatřili sál přeplněný samými červenokarafiátníky, kteří je přivítali nejprve ohromným smíchem a pak ještě ohromnějším:
„Pereat! Hanba! Ven s lichváři! Ven s nimi!“

Není divu, že zůstali mistři pekaři i s pány otci mlynáři stát u vchodu jako přimrazení. „Co je to? Přece máme na tuto hodinu najatý sál my!“ rozhorlil se jako první Kopista, načež se rázně dral s četou svých baculatých „kolegů“ kupředu; za pekaři se pak hrnuli zavalití mlynáři s panem otcem Suchomelem rovněž rázně vpřed k pódiu, na němž stál předsednický stolek se zvoncem. Ale než se tam promačkali, už tam vyskákali mrštnější mladí socialisté, obsadili celé pódium i s předsednickým stolkem a zmocnili se zvonku.

„Dovolte, to je mýlka! To je naše schůze, nás, pekařských mistrů a nikoho jiného!“ zahřměl nyní Kopista ze schůdků pódia na shromáždění. Ale to se mu smálo do očí a sborem kříčelo:

„Volit předsednictvo!“

Kopistovi už bylo horko. „To nejde!“volal ze všech sil. „Já jako svolavatel musím sám schůzi pekařů řídit.“

„Oho! Až budeme chtít. Poroučej si někomu jinému!“ hřmělo mu v odpověď ze sta hrdel a kdosi ho srazil ze stupínku.

Tu vyskočil pan otec Suchomel na židli a mohutným hlasem oslovil rozkacený dav: „Mějte přece rozum! Tady není žádný tábor, nýbrž soukromá schůze mistrů pekařů a nás mlynářů, abychom se spolu dohodli!“

„Ahá! O menší chléb!!“ zabouřil sálem pekelný chechtot a hned nato: „Pryč s vydřiduchy! Karteláři! Taškáři! Ven s nimi, ven!“

A hluk bez přestání, až uši zaléhaly, hůř než ve mlýně.
Zdrceni a schlípeni jako zmoklí kohouti scházeli po chvílimistř ipekařští jako páni otcové do dolní šenkovny, kde si však netroufali již naprosto pustit se do sebe.
„To jsme to dopracovali,“ povzdychl si hlasitě Kopista, celý se třese zlostí.

„Ba, dopracovali, brachu,“poklepal mu bodře na rameno neméně dojatý pan otec Suchomel. „Tu máme obraz, jaký osud nás čeká, budeme.li se mezi sebou stále jen štířit a škorpit do krve! Co jsme si, odpusťme si a přejme jeden druhému: vy pečte bílý chléb, nám přejte černý a bude opět dobře v Čechách!“

„Výborně! Zlatá slova!“ zaznělo rázem ze všech stran a jeden druhému podával pravici; však ze všech si je snad nejsrdečněni potřásli Suchomel s Kopistou.

„A tak bych navrhoval,“ vesele zvolal mladý Kopista, „abychom ten náš šťastný smír šli oslavit k Hovorkovi, má dnes znamenité pivo, ještě nezdražené!“

S radostným „Sláva!“ byl návrh přijat a ještě téhož večera zvěděla blahem zářící Tonča Suchomelova, že je šťastnou nevěstou.

Hovorka však dnes zářil; domýšlel si, že by mohl být od hodiny prvním diplomatem světa; krom piva prý by jakživ nic nezbryndal! Opil se na to!