Nenapravujte přírodu!

(Humoreska z milého zátiší!)

Veselá společnost pražských výletníků brala se malebným údolím potoka Kačáku. Nevycházela z milého úžasu nad tou romantikou, co jí zde, tak blízko Prahy, našim nevšímavým Pražanům zůstalo až do nedávna utajeno.

Teď je to ovšem jinak. Malíři jako první vyslídili ten pěkný, zapadlý koutek naší vlasti. Vyprávěli pak o něm doma, tj. „u Fleků“ nebo „u Tomáše“ s takovým zápalem a tak vytrvale, až si toho povšimli i staří páni penzisté u vedlejších stolů, a mezi nimi pak zejména pan rada Bochánek od kteréhos malostranského ouřadu, tlusťounký, zarudlý mužíček, který přes svých šest křížků na zádech byl ještě stále čilý jako na obrtlíku.

„Tam se z jara podívám!“ přisliboval malíři Klečkovi, prohlížeje si obrázky kačáckých mlýnů v jeho skicáři.

Obzvláště jeden se mu líbil! Jak prý je to daleko od Unhoště? A když uslyšel, že asi půl druhé hodinky směrem k svatému Ivanu, a že se tam najde, bude-li libo, i příjemný letní byt u velmi hodných lidí, zapsal si adresu tamního mlynáře Vydry a příštího jara se tam skutečně nastěhoval.

Tomu je ovšem už přes patnáct let. Rada Bochánek byl tehda snad prvním pionýrem v kačáckém údolí, jemuž zůstal věren až do své smrti. Rok co rok tam trávil se svou hospodyní léto, přes zimu pak dělával po pražských plzeňských pivnicích pro kačácké zátiší nadšenou reklamu. Teď už je tam od mlýna ke mlýnu cesta ušlapaná: ale nejen od krajánků, nýbrž od výletníků, a kde se dříve po stráních leda jen ňáká koza bělala, teď už se bělají vilky.

Veselá společnost našich pražských výletníků, vedená mladým synovcem nebožtíka rady Bochánka, brala se tedy nyní po letech tímto zátiším a našla ovšem i Vydrův mlýn, ale starého Vydry již nezastala; i on už zatím odešel „k té velké armádě“. Jiný pachtýř, jiná chasa, až na jediného šprýmovného starocha, který tu na svá stará kolena za ten boží chlebíček podělkoval, v létě pak čiperně obsluhoval hosty, totiž přinášel láhve piva a chléb s máslem na stráň pod stasrou sosnu, kde se obvykle výletníci nejraději uvelebili v trávě.

Tak tomu bylo i dnes. Právě vytahoval zátku z láhve, když ho jeden z mladíků oslovil:
„Jakpak vám říkají, tatíčku?“
„Sekerník Kumštovný.“
„A to jste na zdejším zestaral?“
„Ba, zestaral; už tu dělám přes dvacet let.“
„Hm, to jste znal tedy taky starého pana radu Bochánka?“

„Bože, jak bych neznal, s tím jsem býval jedna ruka, dej mu pánbůh věčnou radost,to byl hodný pán. Taky jste ho znali?“

„To byl můj strýc,“ odpověděl mladík. „Ten se, chudák, za své nemoci na kačácký mlýnek navzpomínal a do své poslední chvíle natěšil, jak v něm přes léto znovu okřeje .Měl tu prý někde takovou zázračnou studánku s elektrickou vodou, jak říkával.“

Starý sekerník zazářil radostí: „To si liboval, je-li pravda? Ta mu svědčila.Ta je, prosím, tamhle dole u potoka, v kterém měl koupadlo. Zavedl jsem mu tam ze studánky žlábek s cedníkem; on nechal tu studenou vodu na sebe pršet a to prý vždycky celý omládl.“

„Jakpak by ne,“přizvukovaly slečinky, „to byla jistě rozkoš! Škoda, že ta lázeň už není.“
„Časem všechno zchátrá, člověk i kanón,“ povzdechl si Kumštovný, „neřku-li bouda.“
„Nu, tak si s námi zavdejte, tatíku, na blahou památku rady Bochánka.“

Stařík si radostně nalil a vesele zvolal: „Na slavnou památku nebožtíka pana rady! Ať žije elektrika!“

„Ale rada Bochánek nebyl u elektriky!“ opravil ho kdosi.

„Vím, vím, hájil se Kumštovný, „ale elektrika mu byla nade všechno. Kudy chodil, lehaje vstávaje na ni myslil. Celé večery jsme o té dívotvorné síle spolu klábosívali. Celým světem, nebem i zemí, sluncem i hvězdami, veškerým životem, říkával, vládne jen elektrika... A ta jeho radost tenkrát, když se strhla bouřka a já prohodil: ,Hrome, kdyby se se tak daly ty hromy z oblak, dřív než začnou třískat, stáhnout do nějakých haltýřů, a jejich sílu vyvádět po drátech na hnaní fabrik a mlýnů!´ Vykulil na mne oči, vyskočil a pravil: ,Člověče, kde se tahle myšlenka ve vás vzala? Vy jste vyslovil něco tak znamenitého, že z toho mám závrať. Krotit hromy! Schytávat elektřinu ve vzduchu a ztemperovat ji, aby, aby sloužila lidstvu. Víte, co by to obnášelo? Za nějakých sto let nám dojde palivo. Uhlí bude vybrakováno, lesy budou vykáceny. Řekne se: budem pak svítit a topit elektrikou. Ale jak ji chceme vyrábět? Nezbývá nám než jediná hnací síla: řeky a potoky. Ale ty nejsou všade, a kam by stačila všechna vodní díla pro celé lidstvo? Vítr je teprv síla nestálá a nezkrotná. Někdy je ho až běda moc, někdy žádný. Však elektřina je ve vzduchu stále a pořád. Jak se vzduch otepluje a ochlazuje, vyrábí se v něm elektřina. Poněvadž se však o tu božskou sílu ve vzduchu ani kočka nestará, nahromaďuje se v oblacích, až jí je tam tolik, že to praskne a začnou třískat blesky. Všechna budoucnost lidstva tedy na tom záleží, dovedeme-li včas tu věčnou sílu z povětří sbírat, střádat a rozvádět a zapřahat do klidné práce: tak dostaneme tu nejlacinější hybnou a hnací sílu pro naše továrny, mlýny, železnice, lodě, můžeme mít zdarma světlo i teplo, bude po nouzi a zimě a snad i po nemocech!´ Tak mluvil tehda pan rada Bochánek a celý jen hořel. Já pak od té doby jako zmámený na nic jiného nemyslil, než na tu hloupost. Chodil jsem s tou myšlenkou jako těhotný vrabec a málem bych si byl ze samé roztržitosti tehda při sekání klínků ufík´palec!“

„Jejej!“ zaúpěl vtom jedna ze slečinek, „jaký je to tady drát? Já se píchla!“ A zvedala z trávy zrezivělý kus drátu.

Starý Kumštovný honem přiskočil, aby ji z něho vypletl.
„Co je to?“ divili se výletníci sborem a teprve teď si všimli, drát se táhne k stoleté sosně a po jejím kmenu vzhůru.
„Vy jste tu měli telefon?“

„Anebo jste líčili na hromy?“ dotírali na starého plavajzníka, který tu stál v rozpacích, jako by ho polil oukropem.

„To, to patřilo nebožtíku panu radovi,“ koktal.
„Nu ano, ale co to bylo?“ dorážel synovec s celou společností.
Kumštovný však nechtěl s barvou ven.
„Dělali jsme s panem radou s tou elektrikou rozličné pokusy.“
„Aha, a kam jste ji sváděli?“ vyzvídal neúprosný synovec jako hotový soudce, ač byl teprv soudním praktikantem.
„No, jen tamhle do studánky.“
„Nač a proč do studánky?“ divili se všichni.

„To zas napadlo nebožtíka pana otce Vydru, když jsem pod studánkou robil v potoce to koupadlo. Povídal, když už tady děláte lázně, tak mi udělejte nějaké divotvorné, které by pomáhaly lidem od peněz, ňáké moderní, senzační, elektrické! Já bych tamhle na tu sosnu, která stojí tak pěkně na vršku, připevnil hromosvod, a od něho bych vedl dráty až do studánky, aby se do ní ta elektrika ze vzduchu nachytala. Pak už by doktoři brzo vynašli nemoci, které by ta elektrická voda hojila.“

„Mně se zdá, že ten pan otec Vydra byl asi povedená kopa a měl vás oba za blázny!“

„Měl, neměl, v něm se nikdo nevyznal; ten uměl hrát ferbla!“ vyzrazoval náš starý sekerník, dopiv už pátou sklenici unhošského ležáku, „ale červa nám tím svým nápadem nasadil oběma. Asi po dvou dnech si pan rada Bochánek začal najednou stěžovat na bolest v palci u nohy.

,To jsou kuřítka! Uf, to jsou kuřátka!´ naříkal. ,Já musím do Prahy dát se elektrizovat!´

Mne popadla lítost a povídám: ,Zkusme to, jak pan otec radí; já dojedu do Prahy pro dráty a nachytáme elektriky pro vás do té naší studánky habaděj!´

S radostí mi dal peníze, já přivez´ dráty, napjal jsem je od vršku sosny až ke kořenům a odtud po trávě až do té studánky, a pak jsme čekali, brzo-li se do ní ta elektrika z oblak nastřádá.

Nevěděl jsem, podle čeho to poznáme, ale pan rada mne poučil: voda elektřinou napuštěná prý má zvláštní příchuť: svírá na jazyku. Než čekáme den, dva dny, tři dny ale ve studánce na jazyku pořád nesvírala.
,Je velmi málo elektřiny ve vzduchu,´ hádal pan rada, ,musíme nějakou dobu počkat.´
Ale ani po nějaké době voda na jazyku nekysla. Pan rada z toho byl už celý rozmrzelý a já s ním.
Přemýšlel jsem, jak bych mu udělal radost, ale nic kloudného mne nenapadalo. Jdu tedy zas na pana otce, který se nám pro ten náš patent asi pod vousy vysmíval a žádal jsem ho o radu.

Pod slibem mlčenlivosti a pod trestem zabití hromem mi konečně pošeptal do ucha. Byla to dobrá rada a navíc levná. Kournout za pětník a pan rada měl nazítří velikou radost.

,Už svírá na jazyku! Zkuste!´A honem pod sprchu a šplouchal se v tékyselce elektrické, jen což.

Voda dělala zázraky - kuřátka dávala pokoj, pan rada zářil štěstím jako znovuzrozený. To prý je počátek vynálezu, nad kterým užasne svět, radoval se, ale bohužel, ne dlouho. Zlí lidé zkazili mne i jemu potěšení a slávu, jen to fiklo!

Jednoho dne po koupeli pan rada se procházel se mnou po stráni, pojednou se zarazil a koukal do trávy.

,Co to? Spojení je přerušeno!´ Kouknu také a skutečně, drát je přeštípnut, scházelo ho asi čtyři metry.

,Který lotr?´ láteřil jsem a spěchal domů pro nový kus drátu. Pan rada stál nadr mnou a šňupal.

,Jen to mne mejlí,´ řekl, ,že vida nepozbyla své elektrické chuti. Zrovna dnes svírala na jazyku ostřeji než jindy...´

Chlácholil jsem ho, že asi byla od včerejška hodně napojená elektrikou a drát byl přeštípnut asi teprv dnes časně zrána.

,Musíme ho hlídat!´ řekli jsme si a bylo zase dobře.

Já vstával od nynějška jen se rozednilo, a chodil prohlížet drát a občerstvovat vodu ve studánce svým tajemstvím...

Přiklekl jsem k ní, vyndal z kapsy kornout a začal zasejpat. Vtom však jako když do mne střelí:

„Jářku, pane Kumštovný!´ křičí na mne z otevřeného okna ze mlýna baba – radova hospodyně. ,Neotravujte nám studánku! Já vás pozoruju už kolik dní, jak tam sypete ňáký utrejch!´

A za babkou stál v okně pan rada s dlouhým dalekohledem v ruce.

Byl bych se nejraději propadl na tom místě; ale co jsem měl dělat! Nejlíp z barvou ven. A tak jsem tedy šel pod okno a ukazoval jim svůj otevřený kornout, aby se přesvědčili, že to není nic zlého, nýbrž jen pouhý - kamenec.

Asi dva dny na mne pan rada nepromluvil. Pak mne však přece jednou zastavil a pohrozil mi dobrácky:

,Vy, vy jeden kakraholte, pročpak jste mne tak šidil?´
,Abych vám udělal radost!´

,No, tak po druhé už nenapravujte přírodu! Vždyťjsem po té tvrdé vodě mohl dostat zácpu. Štěstí ještě, že vodu nepiju!´“

´