Jak chytil krajánek štiku pod čepici

Říkává se, jako se tak mnohé říkává „na dluh“, že prý štika nasazená do rybníka, v němž se chovají kapři, jim znamenitě prospívá, poněvadž je pořád prohání a chrání tak pře ztučněním. Snadno se řekne, když jsou němí. Ale kdyby mohli mluvit – tu by se asi za to dobrodiní zdvořile poděkovali.!

Podobně se říkává, že slouží jen ke zdaru takovému zapadlému tichému městysku na našem venkově, v němž starousedlí sousedé žijí a tyjí až na nějaký ten malý klep, celkem ve svornosti a dobré vůli dnes tak, jako žili před dvaceti a padesáti lety, usadí-li se jim tam nějaký přespolní troufalý člověk světoběžník. Bývá to nejčastěji vytřelý a mazaný všemi mastmi, s hubou jako břitva, který se vypíná svými rozumy nade všecky a všechno zdejší volchuje jako zabořilé a zakrslé, až mnohé omráčí a nachytá do svých sítí. Prý popohání pokrok -“štika v rybníce“! A zatím to nebývá často než dobrodruh a planý tlučhuba pro zlost a nesvár.

Takovým tichým a zapadlým městyskem byl náš chudý Nesoudov se svým starým mlýnem a veselým panem otcem Voldanem, se svou výsadní hospodou „Na křídě“, se svou smutnou radnicí a ještě smutnější farou; ale nicméně žilo se v něm mile a spokojeně, až „zavítal“ v ně búhví odkud takový divný nezvaný host – asi čtyřicátník, chlapisko jako hora, jenž sotva se v hospodě posilnil, hned rovnou do mlýna, vyjednávat s panem otcem o pronájem pily. Vydával se za inženýra; hodlá prý na zdejší pile rozřezat půl baronova lesa, který je přezrálý; už prý je smlouva hotova, jde jen o pilu nablízku dráhy. Pronajme-li mu pan otec svou mlýnskou pilu na rok, dobrá; ne-li, postaví si parní pilu hned pod lesem, blíž k nádraží, a celý obchod se dřevem půjde mimo městys.

Huba mu jela jako šlejfírna, což pane otce ihned zarazilo, ale nebylo příčiny k nedůvěře; neboť o majiteli sousedního panství, baronu Eulenspieglovi, bylo známo, že vězí v dluzích až po krk. Takoví páni nejraději pak kácí les až do poslední borovice. Po nějakém rozpakování tedy pan otec, o němž už dnes můžeme vyzradit, že byl tehda taky trochu v úzkých, pilu pronajal, neznámý inženýr, jenž mluvil špatně česky, ač se jmenoval Paštika, složil kauci a byla ruka v rukávě.

Za týden nato už bylo na pile, druhdy málokdy hopkující, živo jako na trhu. Povoz za povozem neustále přivážel pokácená dřeva, takže dvě pily chodily ve dne v noci, jen to drnčelo. Inženýr Paštika se ubytoval ve mlýně v prvním patře, sekal náramného pána a brzy ho byl plný mlýn a plná hospoda, kde obědval a večeříval za dva, ale naporoučel si toho za deset.

Nu, konečně za své peníze si může každý poroučet, pokud ho lidé poslouchají. Nějaký měsíc to s ním šlo, ale ponenáhlu se začalo šídlo z pytle proklubávat. Městys se mu zdál směšně nepatrným a ubohým. Kromě mlynáře, lékárníka a faráře nemá prý se s kým pobavit, leda když se zde zastaví nějaký fořt. V hospodě huboval na špatné pivo, na špatné dláždění a osvětlení, v šalandě opět na nedostatek hezkých děvčat v „tom hnízdě“, které je za ostatním světem o sto let pozadu, kde nemají kloudný kuželník, neřku-li biliár. Po nějakém čase, když se již zde tak dalece „opejřil“, že se mu mnozí obdivovali a klaněli, nenechal na obecní správě dobrého vlasu; posmíval se všemu od starosty až po buben obecního policajta, nejvíc však domácím hasičům a divadelním ochodníkům. Ti prý patří na pimprlové komedie.

V panu otci při takových uštěpačných řečech „přiběhlíka“ kypívala žluč. Hájíval svou chudou obec jak mohl, pravdou i žertem, vybízeje pana inženýra, aby pořád jen nekázal a nehaněl, nýbrž sám pomáhal k lepšímu. Ale vida, že se inženýru do toho nechce, pozbyl k němu vážnosti a necenil ho víc než jako plného mluvku. Dokonce, když spustil pan inženýr Paštika na flašinet samochvály. To nebývalo písničce nikdy konce. Býval prý vždy prvním a nejšikovnějším. Študoval s vyznamenáním, dovedl nejkrásnější plány na všechno jako praktický technik, rozuměl stavbám i strojům, prováděl nejsmělejší stavby, mostů a drah, vodovodů, tunelů, inu všeumělec; div, že nestavěl také fortepiana! A jaké štěstí prý míval u ženských! Desetkrát se mohl skvěle oženit, kdyby byl chtěl, krásky jako bohyně mu nadnášely svá srdce, ale on nic, jemu je svoboda nade všechno! Zvláště důrazně však varovával v šalandě mlynářskou chasu, aby se nehnala do manželství bez peněz. Bere-li si chudý chudou, zasluhujou prý oba výprask. Lásky se nenajedí, ale přejí. O hubu třeba se starat, srdce už se neztratí. Střeva nejsou dudy. Začnou-li kručet, není srdci do skoku. Člověk nežije od srdce, ale musí mít pečeni v žaludku.

„Pravda,“ namítával pan otec Voldan, „chudoba je těžký křížek, ale ve dvou se přece jen lépe snáší, když je láska k sobě víže. Ten žvanec pro žaludek se vždycky vydělá, aťsi na zlatě nebo na blátě, ale manželství bez lásky je mi tou nejhorší psotou na světě jakou znám.“

Inženýr se mu však jen smál, že prý je ze starého železa.
„Moderní svět chce manželství bez lásky a lásku bez manželství.“

„A proto je taky tak pěkný, fí!“ odlehčil si pan otec Volda od plic a od té chvíle středrovečerní rozprávky v šalandě měl inženýra dost.

Neviděl v něm už jen Prášila s chlubnými plícemi, ale hrubého sobce, nemravu. Že mu nikterak nekřivdil, objevovalo se čím dál zjevněji. Nemělť Paštika za mák citu se svými udřenými a mrznoucími dělníky na pile, ani s kočími, kteří odváželi prkna na dráhu. Nedopřál jim za kruté zimy, aby si odskočili mimo poledne na chvilku ohřát se do šalandy, honil je stále jako karabáčník do díla, aťsi mrzlo třeba až šindely praskaly. Prací se prý nejlépe zahřejí.

Byl by nejraději i vodu pod ledem popoháněl na kola, neboť potřeboval „prachy“ honem honem, jako baron.

Náš pan otec jej často varoval, aby s pracovním lidem zacházel lidštěji, že by se mu to láteření a vyhrožování mohlo někdy špatně vyplatit. On však na to zpupně: že se té holoty nebojí, co prý už v životě rozdal facek a nikdy se mu nic nestalo; - v nejhorším případě: „pětka to spraví“.

Jednou při muzice, když přebíral domácím synkům nejlepší děvčata, měl již namále. Toliko pan otec ho svým rozšafným zakročením spasil od výprasku. Avšak furianta to nenapravilo. Měli prý se opovážit na Paštiku sáhnout, prý by z nich nadělal nudlí!

Tato zpupnost připravila Paštiku o poslední zbytky páně otcovy přízně. Byl odhodlán neprodloužit mu docházející pacht, a řekl mu to zpříma.

„Hm, tak si tady postavíme s baronem parní pilu,“ odsekl mu Paštika na pohled lhostejně a zůstal i potom bytem ve mlýně, ba docházel dále do šalandy, jako by se nechumelilo. Měliť ve mlýně hezkou děvečku, Nandu, a ta byla pro pana „inženýra“ magnetem... Jenže také sekerník Benda na ni bral, z čehož hrozil ouraz! Ale náhodou přišla v pravý čas do mlýna známá rázná hokyně, Nandina teta ze Slaného, a sekerník nebyl líný a pošeptal jí, jaké nebezpečí její neteří hrozí od té „štiky na pile“...

Tetka založila hned ruce v boky a nejen že si vzala Nandu na paškál, ale rozběhla se i za samým Paštikou rovnou na pilu, aby mu přede všemi pilaři vycinkala jen to hrálo.

A ejhle – starý hříšník byl tím nenadálým nájezdem dopálené Nandiny tetky tak překvapen a zmaten, že ji neshodil z pily, ale jen něco zakoktal a sám vzal do zaječích! Slaňačky to pane, umějí! Sekerník jí za její řečnický výkon dal na místě hubičku. To bylo první kruté pošrmocení Paštikovy reputace v Nesoudově; avšak nemělo zůstat posledním.

Hory s hormi se nesejdou, ale lidé na tom kulatém světě se scházívají, nechť je sebevětší a kostrbatější než struhadlo na křen. Dokonce jsou-li to lidé jako Paštika a jako starý známý na zdejším klepáči vyučený „plavajzník“ Kulhánek. Už několik let nebylo o něm slechu. Pracoval až na uherských hranicích, ale zmizel odtamtud, nikdo nevěděl kam. Konečně se mu zastesklo po rodném hnízdě, i vracel se na velikonoce chutě z Haliče do Čech, do svého milého Nesoudova. Ve mlýně byla z jeho nenadálého „nazdar“ radost jako z návratu ztraceného syna; chvilku ovšem trvalo, než ho poznali, tak se za těch pár let změnil. Zarostl a zmužněl, ale bodrým chlapen a čtverákem od kosti zůstal.

Nuž a první jeho otázka byla, když roztál a po večeři si zapálil dýmku, kdože to teď hospodaří na pile? Zahlédl prý tam nějakého habána myslívce, který mu připadá neobyčejně povědomý, nebyl si však přece dost jist, ale postavou prý celý jako Paštika.

„No, však je to taky Paštika, inženýr Paštika,“ potvrdil mu pan otec.
Kulhánek vyvalil úžasem oči. „A jak sem přišel?“
„No, najal si pilu a řeže pro barona Eulenspiegla prkna na prodej!“
Kulhánek si plácl na obě kolena a dal se do smíchu.
„No, to už zase nic neříkám; a za inženýra se vydává?“
„Což jím není?“

„Hahaha!“ smál se Kulhánek a teprv si plácl na obě kolena. „Inženýr! „Leda všech fíglů a všeho šibalství!“

Všichni div nezkoprněli.
„Odkud ho znáš?“

„Z daleka, až ze Lvova, nejprve z novin a potom z přelíčení u soudu. Jednoho dne ve Lvově, kde jsem pracoval předloni, mne kamarádi upozornili, že prý jakýsi můj krajan má zde zítra soud a že to podle novin je náramně vykutálený ptáček. Rozumí se, že jsem sáhnul hned po novinách, a tu čtu skutečně, že jakýsi Robert Paštika, rodem Čech z Moravy, se bude zodpovídat před soudem z celé řady podvodů a neplech, takže přelíčení s ním bude asi nemálo zajímavé. Nedalo mi to, dovolil jsem se nazítří z díla a dostal se do soudní síně. A tam jsem poznal na lavici obžalovaných prvně svého milého krajana - pana Paštiku.“

Je to možné,“ žasli všichni. „A z čeho byl obviněn?“

„Darmo mluvit! Přes hodinu trvalo čtení obžaloby, kteréž jsem z krajanského zájmu naslouchal čtyřma ušima, tak že mi neušlo ani slovíčko. A skutečně to byl vybarvený ptáček! Co ten se od mladosti navyváděl šibalských, podvodných kousků na Moravě a pak v Haliči, už jako hospodářský praktikant, pak jako agent s loterními losy a falešnými skvosty, potom jako šizunk-partafír na stavbách haličských železnic, dále jako karbaník a naposled jako koňský handlíř. Když ho konečně skřípli, to vám byla taková kalamajka taškářská, že to dál nešlo! Ale jak prohnaně se uměl vytáčet a hájit, to byste teprve koukali! Půl dne jsem na něm mohl oči nechat, a nakonec, když mu nasolili tři měsíce, musel jsem si v duchu řici: škoda té hlavy, že je tak darebná.“

„A nemýlíte se v osobě, Kulhánku? Lidí si jsou podobni!“ napomínal pan otec.

„Myslím, že ne, ale pro jistotu se přesvědčím. Půjdu se naň podívat zblízka. Má-li pod okem starý šrám, tak je to on!“

„To má, to má!“ přitakali ostatní.
„V polštině zadrhoval.“
„V češtině zadrhuje teprv...“
„No, tak uvidíme zítra.“
Všichni byli ovšem případem tak rozčileni, že prahli mít jistotu ještě dnes.

„A proč až zítra? Máme domleto, je sobotní fajrum, tož poj ďme do hopody, kde ho zastihneme při kartách,“ navrhoval stárek a jeho návrh byl přijat s takovou jednomyslností, že se pan otec přes všechny námitky paňmaminčiny musel poddat.

„Vás mužské by do hospody utáh´ na pavučině,“ durtila se, ale nic platno, už šli „na komis“ všichni do jednoho.

Cestou pravil Kulhánek k panu otci: „Bude-li to on, mrknu na vás; nato vy mi ukážete nepozorovaně jeho čepici na věšáku a mezi zábavou mne představte jako...jako čtenáře myšlenek.“

Umluveno, ujednáno.

Usadili se hned vedle stolu, kde Paštika hrál karty, a Kulhánek pozoroval každý jeho pohyb jako kočka. Po chvíli mrkl na pana otce, vyšel s ním ven a pošeptal mu důrazně:

„Bez pochyby, je to on!“

Minul však skoro celý večer, než hráči složili karty, a snad by byl Paštika šťastně uklouz´, kdyby ho byl pan otec nezachytil otázkou: „Co soudíte,pane inženýre, je to možné, aby člověk mohl číst cizí myšlenky? Tuhle máme starého známého krajánka, který nás ujišťuje, že se od polských židů naučil číst myšlenky každého, když si nasadí jeho čepici.“

„Nesmysl!“ zachechtal se Paštika, „to se dá jen lidem v Nesoudově nabulíkovat. Škoda, že jste tak starý a světa znalý, pane otče!“

„Nu, já tomu právě nevěřím a s Kulhánkem se o to přu; on však stojí na svém, že by nás přesvědčil, kdyby tu jen byl někdo, s kým se nezná, jehož čepici ještě neměl na hlavě.“

„Nu, moji jste jistě ještě nikdy neměl na hlavě,“ pousmál se Paštika a sundával mu s věšáku vedlejší, cizí čepici. Kulhánek se však nedal zmýlit. Nevzal ji, nýbrž sáhl přímo po čepici Paštikově.

„Tahle je, myslím vaše, pane inženýre!“ a hned si ji nasadil.
To Paštiku trochu překvapilo: „Uhodl jste! A tak mi tedy povězte, co si teď myslím?“
„Myslíte si, že vás považuji za inženýra a ne za všecko to, čím jste byl a čím jste!“
„A za koho mne považujete, člověče?“ optal se Paštika troufale.
„Za koňského handlíře!“
Paštika zrudl ve tváři, pak se však dal do drzého smíchu. „Hahaha, to máte z mé čepice? Nu, a co si myslím dál?

„Myslíte si, který čert mi to vyzradil. Ale vaše čepice mi toho vyzrazuje víc.Povídá mi,co jste se navyváděl kousků po Moravě a po Haliči, jak jste šidil selky falešnými šperky a sedláky padělanými losy, jak jste byl stíhán pro falešný karban, pro dvojženství, pro cikánské kažení pěkných koní, abyste je dostal za babku, a potom, když jste jim z ucha vyplách jáhly, opět je draze prodal; jak jste pro ty a podobné kousky...“

Dále však nenechal Paštika Kulhánka domluvit. Vrhl se na něho všecek rozkacen a byl by ho snad zardousil, kdyby mu v tom všechna mlynářská chasa obratem nezabránila. Celá hospoda byla vzhůru nohama. Kulhánek mu však neohroženě dopověděl do očí:

„...byl ve Lvově odsouzen na tři měsíce se čtyřmi posty, má úcta!“

To Paštiku zdrtilo. Bledý jako syrovátka lapal po vzduchu, strhl svou čepici Kulhánkovi s hlavy a beze slova odtud pádil, jako by za ním hořelo.

Avšak neběžel se utopit, nýbrž utíkal rovnou k nádraží, aby dostihl vlak, který tudy za čtvrt hodiny projížděl.

Tak zapadla o půlnoci hvězda slávy „inženýra“ Paštiky v Nesoudově navždy.

Ale pan otec zaklepal našemu krajánkovi spokojeně na rameno: „Výborně, Kulhánku,to jste chytil kapitální štiku! A k tomu do čepice!“