Ztracená basa

„Čéče, ty ses pral někde s kominíkem,“ vítal se smíchem mládek na lipnickém příchozího, ukazuje na černé skvrny na jeho „nantýnkách“,loktech, ba ni na levém uchu.

A oslovený kamarád, krajánek Lopata, sundávaje „husu“ z beder, odpovídal neméně vesele:

„Ba, mnoho nescházelo. Čert mi nedal dobře dělat, chtěl jsem se dát trochu svézt po dráze, i povídám na kostomlatské staničce konduktérovi: ,Nemáte pro mne extra kupé, kde bych se nesetkal s žádnými hloupými turisty?´

Špatenka se na mne podíval, usmál se a povídá: ,Mám!´
Otevřel mi dvířka a prý ,honem nastupovat´a už píská: ,Fertig!´

Já jsem tam vhupnul a byl jsem v takové uzounké příhrádce sám jediný – s kominíkem. On se řehtal, já se řehtal, ale jen první chvilku. Neboť už za minutu jsem pozoroval, že je nejen zmazaný, jako by právě prolezl komínem, ale taky namazaný jak ta štětka, kterou mi strkal na přivítanou pod nos. Prý má žizeň pro nevěrnou holku, a nemám-li prý trochu breberky u sebe? A jako by ji, ostuda čenichal, pořád se mi dobýval do kapes a přitom mne chtěl neustále líbat a objímat, inu, jako opilý pavián!“

„A že sis to dal od umouněného líbit?“

„Však jsem se také dlouho nedal. Nejprve jsem ho několikrát usadil po dobrém do druhého kouta, když však ne a ne zůstat, nýbrž pořád jen se ke mne nahýbal a šermoval mi tou svou štětkou pod nosem, dopálil jsem se konečně, vytrhl mu štětku a houkl na něho:

,Poslyš, černej, nebudeš-li zticha, zavolám na tebe konduktéra!´

Vysmál se mi, že je zdejší a konduktéra zná jako své boty, vždyť jsou z jedné vesnice a co se spolu nahráli jedníka! I počal se se mnou přetahovat o štětku, až jsme ji přelámali. Teď rázem chlapisko vystřízlivěl a chtěl, abych mu dal novou štětku.

,Celý pryč, když nejsem doma!´ vysmál jsem se mu, avšak byl jsem rád, že jsme právě dojeli do stanice. Skokem jsem byl dole a strhl jsem rámus, kam mne to kondukrér vstrčil dohromady s opilým kominíkem, který mně počernil celé mé sváteční kvádro. Nachomejtl se k tomu přednosta stanice, koukl zostra na konduktéra, až mu zašel smích, a proto mne honem fedroval do jiného vozu, kde jsem pak ženským naháněl hrůzu svými černými fleky. Nakecal jsem jim, že v zadním voze jede bláznivý kominík, který mne z ničeho nic přepadl a chtěl mne svou štětkou udávit, jakou jsem s ním měl turu, než jsem se mu ubránil. Můžete si myslet, jak ženské trnuly a jaký z toho udělaly krvavý román, než dojely domů. Však už cestou se mne jedna šeptem zeptala. Nebylo-li to ,pro nevěrnou holku´?“

Když se celá šalandat dosyta nasmála, vzpomněl si stárek Kruliš, zvědavec odjakživa, na ty turisty, proč že má Lopata na ně scvrchu, že nechtěl s nimi sedět v jednom voze?

Lopata si docpal dýmku, dal nohy na trnož, zapálil si a prohodil:

„To se mi stal s takovými pitomými turisty pěkný malér. Až se mi dělá ze vzpomínky hořko na jazyku. Nemohli bychom se složit na trochu vláhy? Na suchu těžko mlít.“

Dobré slovo nepadlo do trní, hned tu byla sbírka, džbánek a prášek, jenž čiile doskočil do pivovaru pro „dobrou míru“, a po chvíli u to v šalandě na lipnickém vypadalo jako v nejútulnější hospůdce. Ani harmonika nescházela, na kterou mládek, olitikář zahrál volavou: „Nemohu, nemohu na tebe zapomenout...“, která vždycky přivábila pana otce Krupku tak jistě jako šustot karet.

Nebylo zapotřebí dlouhého představování a okolkování: znal šibala krajánka Lopatu roky a měl ho rád, když přišel, i když odcházel. Neboť „za panování ve mlýně huba jede, i když prýce stojí“.

„Ale bodejť by se mlynáři ještě v těch zlých časech prací ztrhali“ bránil se Lopata, „ať za nás voda mele, dokud nám ji inženýři nevypálí.“ Věděl, jak má pak otec ty „vodní inženýry“ rád.
„Vy tedy máte v žaludku kromě turistů ještě také inženýry?“ vyzvídal mládek a odložil harmoniku.

„Poněvadž je to jedna pakáž. Všecko prolezou, člověk se s nimi potká na každém potoce a koukají na vás nejen skrz prsty, ale skrz peršpekty (dalekohledy) – jako tenkrát na mne, když jsem tu basu stroji...“

„Vy jste strojil basu?“ rozesmála se celá šalanda.

„V poli,“ podotkl Lopata a po řádném doušku z korbýlku již bez ostychu vypravoval: „Bylo to loni přede žněmi na Bechyňsku, když jsem za pěkného pondělního rána vyrazil ze Židova mlýna k Vltavotýnu, poněvadž jsem se klepáčů na Lužnici již nabažil.

Jdu tak asi hodinu širými poli, když se mi tu asi na dvacet kroků od cesty ve vzdáleném žitě cosi začerná.

Co to může být? Opilec? Nebo...mrtvola? Člověku se to právě nepodobalo, spíše dobytčeti. Neváhám tedy a hajdy do žita.

A co byste řekli, že to bylo?

Basa, obstárlá sice, ale docela zachovalá basa i se smyčcem! Rozlédl jsem se, spí-li tu snad basař, po muzikantovi však ani čepice!

Stál jsem proto hodnou chvíli nad basou jako Franta nad porculánkou. Jenže basa nebyla rozbita ani dost málo. A snad přece, aspoň nějaké vnitřní zranění, neboť jak jsem ji obracel, šeredně to v ní chrastilo. Udělaly si snad v ní myši hnízdo?

Překlopil jsem tedy milou ,káčů´ naznak a začal jsem ji natřásat. A hle, tu z ní něco vypadlo. Sehnul jsem, a on doutník. Docela dobrý, nenačatý doutník ,kraťas´. To se mi líbilo. Honem jsem tedy zatřásl basou dál, a co byste neřekli, ono z ní vyskákalo ještě pět doutníků!“

„Z pekla štěstí! Najít basu a v ní trafiku!“divil se pan otec Krupka.

„Nic divného,“ poučoval ho zkušený stárek, „to dělávají selští synkové při muzikách, že strkávají basaři doutníky do basy, aby nezahálel, ale zahrál jim k tanci. Čím jsou muzikanti lenivější, tím víc jim toho do basy nastrkají.“

„Co však s teď s basou, když to v ní přestalo chrasit?“ pokračoval Lopata. „Abych si ji naložil a plahočil se s ní světem? To by se mi chtělo! Toho smíchu všude: krajánek s basou! A ještě by mne četníci zavřeli, že jsem ji ukradl. Vykládejme jim, že spala v žitě bez basaře. Ale jak se, potvora, dostala do žita? Dlouho tu jistě nemohla ležet, poněvadž doutníky nebyly zvlhlé. Ale kým? Opilým basařem? Proč ne. Opice vyvádějí všelijaké nezbednosti i s nejspořádanějšími lidmi, jako jsme my, natožpak s muzikanty. Však proč ji ten zpropadené basař, když se z opice prospal, tady nevěrně zanechal? To přece žádný pravý muzikant své ,káči´neudělá! Aby se tu byla stala nějaká krádež a zloději na útěku ukryli basu do žita? Dost možná; pak si však za tmy jistě pro ni přijdou a chudák basař se s ,káčou´svou už do smrti neshledá. A je to třebas celé jeho jmění. Bylo mi ubožáka v tu chvíli tak líto, že jsem vytáh´ z kapsy svoji čutoru a poslední krůpěj z ní vylíz´ na jeho zdraví. Byl jsem tozhodnut, že v nejbližší vsi ohlásím nález starostovi nebo prvnímu četníku, kterého potkám. Ale jak zatím basu v poli ukrýt a jak potom to pole najít, když je všude samé žito a všechno deštěm stejně zválené?

Vtom, co tak přemejšlím a vůkol se po nějakém křovisku marně rozhlížím, padne mi do oka hastroš na sousedním poli. Cárů z něho viselo na mancáry a hrnec na hlavě místo klobouku. Trefa, už jsem to měl! Uděláš z basy hastroše! Popadnu tedy milou ,káču´ za krk a vleču ji rovnou k tomu hastroši, kterého jsem skácel a obral o jeho poslední hadry. Pak jsem na jeho místo zabodnul patkou do země milou basu, prostrčil jí napříč mezi strunami šmyčec, navěsil na ni všechny ty hastroší cáry a na čepec jsem jí vsadil ten rozbitý hrnec jako korunu.

Vypadala k prasknutí! Na tu by jistě žádný vrabec nesed´! Spokojen se svým samaritánským dílem, zapálil jsem si ulmačku a pustil se po silnici zase dál, abych v nejbližší vesnici starostovi o tom hastrošovi pověděl. Vesnici jsem brzy našel, avšak starostu ne. Seděl, jako každé odpoledne, v hospodě. Zajdu tam tedy a ptám se po něm. Ukázali mi mi na bachratého padesátníka se štětinatou ostříhanou hlavou, jenž si v rohu za stolem pokuřoval z dlouhé dýmky a četl nějaké noviny.

Nahnul jsem se tedy k němu a začal mu hlasitě vypravovat o svém podivném nálezu, a jak jsem jej v žitě šikovně ukryl. Vyvaloval na mne oči jako vejr a jedva jsem byl hotov, zvolal:

,A tak vás tedy máme!´ A kývl k vedlejšímu stolu na dva mladé pány, kteří tam popíjeli víno: ,Páni inženýří, není on?´

,Je to on!´oba dva rázem nato.
,No to se ví, že jsem to já!´dal jsem se do smíchu a představil jsem se jim: ,Tonda Lopatů, odjakživa svého řemesla plavajzník, právě na vandru. Co má být?´
,Kde jste přišel k té base?´spustil na mne starosta jako profous.

,Už jsem vám to řekĺ,´odpověděl jsem, ,zahlédl jsem ji ze silnice nataženou v žitě, jak širokou, tak dlouhou, a po basaři nikde ani památky!´

,To říká každý, že odcizenou věc našel na cestě. Ale tuhle ti pánové inženýři vás viděli od lesa skrze peršpekty, jak jste tu basu vkláčel do žita, jak jste se ji tam snažil skrejt a jak jste ji potom přestrojoval na hastroše, aby si jí přes den nikdo nepovšim´, načež by se za tmy pohodlně zašantročila!´

Tohle to mně říct, uhodil jsem pěstí do stolu, u kterého ti dva floutkové seděli, až jim víno ze sklenek vyšpíchlo, a spustil jsem na ně:

,Himllaudon! Já že vláčel basu do žita a tam že jsem se ji snažil skrejt?! To že jste viděli od lesa skrze ty své peršpekty? To máte čisté peršpekty nebo čisté oči?´
,No, něco jste s basou v žitě kutil...´ rozpačitě odpověděl ten starší z nich.

,Prostě jsem ji obracel není-li rozbitá, a že v ní něco chrastilo, chtěl jsem to z ní vytřepat. Je to něco podezřelého? A to vás nenapadne, kdybych byl basu ukrad´, že bych přece pak neběžel vyhledat zde starostu, abych mu o base pověděl?´

,To už se tady přitrefilo,´ prohodil starosta, ,že přišel polní pych udat sám pachatel, poněvadž dostal strach, zdali ho nikdo při skutku nezahlíd´. Aby tedy šikovně obrátil podezření od sebe.´

,Ale to se mně ještě nestalo,´ odpověděl jsem dopálen, ,abych na to, že poctivě hlásím nalezenou věc, byl ještě takovým slavným panem starostou považován za zloděje!´

,Ukažte mi svůj vandrbuch!´ on jako břitva; i podal jsem mu svoji pracovní knížku. Dlouho v ní listoval načež uštěpačně prohodil: ,Jste více na vandru než v díle!´

Já ho však hned usadil: ,Každý jak může, pane starosto; někdo je zase raději víc v hospodě než v ouřadě.´

To ho ovšem dohřálo.,Tak půjdete tedy se mnou do obecní kanceláře, abyste věděl, a tam si vás necháme, až přijde četník a věc se vyšetří!

´

,A kdy přijde četník?´zeptal jsem se.
,Snad dnes, snad zejtra!´
Ve mne hrklo. Ten bachoř si tě zde nechá v šatlavě přes noc, a ulekl jsem se, a proto jsem se honem obrátil na oba inženýry:

,Vy, pánové, pak zde musíte také zůstat až do příchodu četníka. Když to pan starosta chce bráti ouředně, tak tedy ať se vyšetřuje řádně, ouředně!´

,Co my s tím máme dělat?´začali se oba ošívat.
,Přece vy mne udali a nařkli z krádeže basy!´ řekl jsem důrazně. ,Tak za tím stůjte!´

,My nic neudali, my vás z ničeho nenařkli,´zaříkávali se jeden přes druhého. ,My jsme zde vyprávěli tu legraci o base, jak jste ji přestroji za hastroše. Ještě jsme se tomu smáli, že jste asi nějaký a obratný a vtipný člověk, když jste přišel na takový šprýmový nápad, že jsme si vás měli vzít s sebou za figuranta...´

Starosta vida, že inženýři takhle obracejí, začal také vyjasňovat tvář a už jen pobroukával, že je to však přece jen podivný případ. Vtom se však otevřely dveře a do šenkovny se všoural s vykleslými koleny utrmácený, zpocený muzikant: ,Prý tu jsou ti páni,co našli moji basu?´

A teď se během minuty vše vysvětlilo. Po půlnoci se vracel basař Mrázek zmožený třínočním truňkem i hraním od muziky z nedaleké vesnice. Chtělo se mu náramně spát i zalezl si se svou basou do žita, kde také hned libě usnul. Měl však nějaké divoké sny o zlé ženě, neboť za svítání ho tady našel od Vltavotýna jedoucí jeho známý vozka, v silničním přikopu pod žitem. A když ho nemohl vzbudit, naložil ho ospalce na vůz a nevzbudil ho až před samým Týnem. Když se Mrázek trochu vzpamatoval, počal se rozhlížet po voze a pohřešil s hrůzou svou nešťastnou basu. Rázem bylo po opici i rozběhl se zpátky k Bechyni, aby našel to pole, kde noclehoval. Hastroše viděl, ale jakživo by ho nenapadlo, že je to jeho basa! Teprv, hostinský, k němuž si zašel na sklenku hořké, mu pověděl, že je právě v šenkovně hovor o jeho base. No, neptejte se, jak mi děkoval!“