Jak pan otec Drvota vzpomíná

Poslední neděle před svatou Kateřinou zatrápeného roku 1912 nebylo na kamenickém jen tak jako jindy, ale tentokrát neobyčejně slavnostě veselo. Neboť jen jen, že to tak chytla nejmladší dceruška Helenka pana otce Drvoty, aby ještě letos sestře „podrazila“ stoličku...

Ano, dnes ji vyvdával, tu svoji čečetku, za mladého, bodrého rolníka Rubeše ze sousedství a proto byl náš otylý a oplešatělý, však nicméně pořád křepký a statný šedesátník dnes tak vesel, jako by byl vyhrál hlavní trefu na svůj ruský los, který mu loni syn přivedl k svátku z Prahy.

„Pojď si přece již ke mně přisednout!“volal už po třetí na uřícenou, blahem zářící pańmaminku, která, ač byla od časného rána na nohou, pořád ještě neměla stání, nýbrž obsluhovala neustále do pozního večera hodující lenochy svatebčany, jako by si nemohli sami nabrat a nalejt co hrdlo ráčí.

Konečně si tedy přisedla a přiťukla se svým starým „na zdraví těch mladých“, čímž byla zahájena kudrnatá řada veselých i vážnějších, ale vesměs upřímně míněných přípitků, mezi nimiž nescházelo ovšem také nadšených zdravic jihoslovanským hrdinům nazdárů jejich vítězné věci.

Starý pan otec Drvota připíjel jen což, ale chvílemi se nějak zamyslel, jako by mu něco kostrbatého táhlo myslí. Jeho soused, lesní Votoček, to zmerčil a jako starý přítel na něho hned udeřil:

„Copak ti, starý Matěji, vrtá mozkem?“
„Ale nic, jen tak vzpomínám.“
„Nač? Na svou svatbu?“

„Eh ne, ale na první jihoslovanskou válku za svobodu před třicet ipěti lety, jak ta nám tehdá jináč hnula naší mladou krví proti dnešku!“

„No dovol, tatínku,“ ozval se mladý pan otec Drvota udiveně, „cožpak se dnes neradujeme o sto šest z každého úspěchu balkánských junáků, jako bychom to sami vyhráli? Přijď, kam přijď, o ničem jiném se nemluví než o válce na Balkáně a všude se sbírá na raněné Jihoslovany.“

„To je všechno pravda, ale přece jen mi připadá, že to tenkrát bylo u nás všechno o celý hřebík bujnější, teplejší, ohnivější než dnes!“

„To se ti snad jen zdá, starouši,“ podotkla paňmaminka, „poněvadž jsme byli tehdá sami mladí.“

„Zajisté,“ notoval paňmamince lesní Votoček, zapaluje si svou ulmačku. „,Líp bývalo jindy!´ zpívá každý starý kapucín, když si vzpomíná na své první porcinkule!“
„A na první hubičky!“ vpadl jim do řeči rozjařený družba, mládek Stuchlík, začeš po něm rozjařená družička hodila cukrátkem.
Ale náš starý pan otec se nedal zviklat.

„Ne, ne,“ vrtěl hlavou, „nic se mi nezdá, je to pravda, že v nás tenkrát byla jinší krev, jinší zápal, nežli je dnes! Ani ponětí nemáte, milí hoši, o tom, jak to tenkrát z jara 1876 námi všemi trhlo, když nejprve v Hercegovině a Bosně se zvedli utlačení Slované proti tureckým bimbašům a zahájili svým hrdinským povstáním ten veliký boj Slovanů proti půlměsíci! Tehda, panebože, až se nám dech tajil v prsou. Náš Palacký tehdy umíral, ale myslí byl pořád u bojujících Jihoslovanů. ,Riegře, pomáhejte vítězit!´ byla jeho poslední slova. Považte jen! Hrstka černohorských a srbských Sokolů se pojednou vrhla jako horská bouřka na ohromnou přesilu tureckých vojsk. V dálce se pak zvedali Makedonci a Bulhaři. V čele Srbů ruský generál Černajev a vedle něho náš rodák, osmačtyřicátník, plukovník Zach. A hned první utkání bylo vítězné! Černajev vyrval Turkům pevnost Niš, Zach jim pevně odolával na srbském Javoru.

Než, jak se říká, první vyhrání z kapsy vyhání. Turků se přihrnulo na malé srbské knížectví jako much, a proti tí přesile bylo těžké co svést. Srbové bojovali jako lvové u Alexince a Deligradu, však nic naplat, štěstí je opustilo. Turci je tiskli pořád hloub a hloub do země. My trnuli úzkostí a brzy jsme upírali zraky na Černou Horu brzy na veliké Rusko. Nu, když bylo nejhůř, Rusko aspoň tak dalece přiskočilo, že vymohlo na srbském bojišti příměří.

Ale zato ta naše radost z černohorských junáků. To byly tenkrát veselé žně! Lidé na polích četli tehdy v poledne nahlas noviny a sousedé na sebe volali:,Už jste slyšeli, že Černohorci Turkům nasekali? Pane, ti znají kosit!´

U nás v šalandě jako v mlejnici o ničem jiném nebyla řeč, než o té milé hrdinné Černé Hoře, jak proti ní vytáhl Muktar paša se čtyřiceti tisíci divokých bojovníků, Albánců, bašibozuků – jak mu tehdy pálení černohorští bojovníci posvítili! V šalandě jsme měli tehdy nakreslenou velkou mapu Černé Hory, uhlem na stěně; kreslil ji nebožtík Valenta, sekerník, prej podle generálštábky, kterou mu půjčil jeho bratranec, féla od hejtmanství. Vypadala jako piškot, nahoře a dole tlustá a uprostřed štíhlá; tak šla do ní napříč hlavní vojenská silnice. Poté chtěl tedy Muktar paša vtrhnout do samého srdce Černé Hory a tam všechno porubat. Nuže, Černohorci ho pustili do země, ustupovali v boji před Turky pořád hloub do svých roklí, až měli celou tureckou armádu ve vnitřku své skalní kotliny. A pak se na milé Turky, Albánce a bašibozuky sesypali ze svých hor jako krupobití a teď nastal mejdan na handžáry! Prohnali Turka celou svou zemí, po té příční silnici sem a tam, až se octnul Muktar paša zase slavně venku! Ale neptejte se, v jakém stavu! Polovici své armády tam ztratil a ta, co mu zbyla, vypadala jako žito po kroupách.

To nás těšilo; a ve mlejnici, myslím, ještě dnes najdete na sloupu nalepený obrázek z tehdejších Humorů o té proháňce Muktara paši po černohorských pilulkách výborných ,doktorů´ Marka Milanova, Peka Pavloviče a Ilji Plamence. Tak se totiž jmenovali ti slavní Sokolové černohorští, kteří dobyli nad tureckou armádou skvělých vítězství ve Vučím dolu, u Medunu a Fundiny, kde Turka dorazili až do základů!

Přes zimu dali Turci Slovanům pokoj, ale pifku na ně měli nehoráznou a důkladnou pifčičku měli také naši dobří přátelíčkové ve Vídni na nás, pro tu naši radost. Ukázalo se to nejlíp, když po Novém roce 1877 generál Černajev, navraceje se do Ruska, zastavil se na skok v Praze, aby si s námi potřásl rukou. Přál bych vám vidět ten tehdejší poprask pro naše vřelé uvítání statečného slovanského bohatýra! Jako by je na vidle bral. Štandrecht svolávali na Prahu, všechny nás chtěli pozavírat a Černajev musel již druhého dne z Prahy a z Čech vůbec, takže nesměl se ani podívat do našeho divadla v Praze, kde se na jeho počest hrála Smetanova Hubička.

Šťastnou náhodou jsem tenkrát zajel do Prahy a tak jsem byl také toho večera v divadle a do smrti nezapomenu na to nadšení Pražanů!

To byla demonstrace pro bojující Jihoslovany, až srdce usedalo. Konec nemělo to volání slávy a což teprv, když se na jevišti objevil komisař v uniformě a poroučel, aby bylo ticho v Čechách. Jakpak nemělo být o tehdejším masopustě v naších srdcích veselo, když už vrabci na střechách věděli, co se z jara chystá na Balkáně!

V dubnu 1877 skutečně také vypověděl ruský báťuška Turkovi válku za vysvobození balkánských Slovanů z jeho drápů. Teď byli opět Bulhaři vzhůru a my s nimi.

Kéž Pánbůh požehná ruským zbraním, aby už tomu trápení dobrého slovanského lidu v Turecku byl jednou provždy konec – toužil tehdá hlasitě opět všechen náš národ z celého srdce. Naše obecní i okresní zastupitelstva projevovala radost i díky Rusku a dávala konat bohoslužby za zdar osvobození balkánských křesťanů.

Na všech stranách byly chystány velké tábory lidu; ale zase nám té radosti nepřáli, zase pršely zákazy za zákazy. Jenže jim to dohromady nebylo nic platno. Rusové se přece jen dostali přes Dunaj a mocně vtrhli do Bulharska a u nás bylo zase všeobecné nadšení a radost, když Gurko pronikl přes Balkán a zmocnil se pod ním Kazanliku, kde prý kvetou nejkrásnější růže světa.

Byla ovšem chyba, že u Plevna ještě stála neporažená turecká armáda Rusům v boku a týlu, a že její čilý velitel Osman paša proměnil Plevno v takovou nedobytnou pevnost, jako je dnes Drinopol, Skadar a Čataldža dohromady.

To byl pro Rusy ouraz na Balkáně; museli z Kazanliku zpátky a nemohli zabránit, aby jim pak Turci nezatarasili hlavní cestu přes sedlo horstva a k pověstnému průsmyku na Šipce. O znovudobytí průchodu přes Balkán jako o dobytí Plevna byla pak ukrutně dlouhá a krvavá dřina od léta do zimy. Na tisíce udatného ruského vojska tam padlo, nicméně ne a ne Turky zdolat; přibývalo jich spíše, jako hub po dešti.

Už nám počínalo být z toho všeho úzko, neboť kolkolem už naši nepřátelé vejskali, škodolibě se vysmívali Rusům a turecké hrdinstvé vynášeli do nebes. Věřte mi, tenkrát jsem nemohl pro to maďarsko-německé vejskání usnout, a novin ne a ne se dočkat.

Konečně však to na podzim přece vzali Rusové hákem! Skobelev a Totleben sevřeli Plevno jako do kleští a ruská stráž na Šipce stála jako žulový sloup za nejkrutější nepohody.památného 8.listopadu začal před Plevnem rozhodný boj; sevřený Osman paša vyrazil, aby se probil kruhem oblehatelů; ale špatně se mu to vyplatilo. Dostal co proto. Na deset tisíc Turků padlo ve dvojdenních bojích, on sám byl zraněn do stehna.

A tak 10.listopadu vystrčil bílý prapor. Vzdal se Osman Rusům na milost a nemilost s třiceti tisíci prostými muži, dvěma tisíci důstojníků, sto dvaceti osmi štábními oficíry a desíti paši. Maminko, viď, jak jsme tehdá vyváděli? To nám bylo líp než o posvícení.

,Plevno padlo! Už to víte, že Plevno padlo?´ vítali se lidé na potkání a staří kocouři se líbali a plakali radostí ještě než začali pít!“

„Nu a potom přišlo pozdvihování!“ smál se lesní, který se dobře pamatoval na svou tehdejší opičku, při které dal tucet ran ze své lefošky z okna hospody Pánubohu do oken na oslavu Plevna.

„A naši kluci,“ dodal, „brzy nato už přinesli ze školy písničku, která začínala: ,Osman paša u Plevna dostal sušku do stehna!´ a končila: ,Plevno padlo, Plevno padlo, kdo teď Rusy zastaví?´“

„Naše chasa,“ pokračoval pan otec, „zase zapálili oheň na kopci, jako když stodola hoří, a večer celé městečko bylo osvětleno. Vůbec tenkrát celé Čechy byly jediná iluminace a sláva, aťsi proto pukal žlučí, kdo chtěl. Věděli jsme, jak padne Plevno, že už bude Rusům hej!

A bylo. Ještě měsíc krutých bojů v třeskutých mrazech na Balkáně, ale pak Skobolev a Radecký přichvátali Gurkovi v rozhodné chvíli na pomoc a teď to šlo s Turky horempádem s kopce dolů! Vítězní Rusové hnali Turky pořád pryč na Cařihrad a 20. ledna 1878 už stáli před Cařihradem když tu... Turků se ujala Anglie a diplomacie a donutila Rusy k míru!

Tak to bylo před třiceti pěti lety skoro jako dnes: u samého cíle ouraz! Dobře Halvlíček říkal: ,Takové psoty drživají jak juchové boty!´ - Ale jednou před jen se sderou na křápy, amen.“