„Pánbůh dobrý večer vespolek!“ zdravil veselým hlasem ve dveřích šalandy brtnického klepáče dýmající chasu, rozloženou po kavalcích a lavicích, opožděný krajánek, asi čtyřicátník, chlapina jako habr, s vojenským knírem, osmahlý, pihovatý a přizrzlý jako lišák.
Všichni se rázem nadzvedli na kavalcích i lavicích a vítali ho jednomyslným: „Nazdar!“„Matěj Peřina...“ představoval se kamarádům, „...jdu až...“
Však nežli dořekl, odkud jde, vyskočil s kavalce sekerník Višňovský jako jelen, rozpřáhl ruce s výkřikem:“Ježíšmarja, Matěji, jsi to ty?“ a zavřel ho v náruč. Deset let se neviděli, co spolu na vojně chroupávali komisárek a druh se druhu ve světě ztratili jako špendlík v seně.
Nastalo vyptávání, co a jak zažili a přestáli za ta léta svého kolendrování božím světem, a bylo toho tolik, že si k tomu museli oba sednout za stůl a poslat práška s korbílkem do hospody.„Ale dříve bych se měl přece představit panu otci,“ vzpomněl si Matěj Peřina.
„Máš pravdu, pojď, představím tě sám!“ nabídl se čilý Višňovský a již se oba hrnuli spolu ke dveřím, když vkročil do šalandy mladý muž bodrého vzezření, v úhořem v saku, a hned na Višňovského:
„Vy prý umíte stahovat ouhoře? Prosím vás, udělejte to našim ženským.“Byl to pan otec Korčák, který se teprve nedávno přiženil do brtnického mlýna, jakmile si odbyl vojnu. Nepozbyl na ní své veselé kamarádské mysli, spíše naopak.
Chasa si ho nemohla vynachválit. Zdědil po otci ne sice mlýn, ten vyhořel, ale jeho dobré srdce pro tu plavajznickou chasu, mezi níž vyrostl od malička, takže znal všechny její strasti i slasti, všechny její nápady a spády jako své boty.Bera mu úhoře z ruky představoval mu Višňovský zdvořile příchozího krajánka: „Pane otče, dnes si dám fajrum, třebaže jsem dutý jako ten starý topol u náhonu. Přišel můj nejmilejší kamarád z vojny, zde ho máte, Matěj Peřina, krom té duše potvora jako já. Máme si toho co povídat, že nebudeme do půlnoci hotovi. Deset let jsme o sobě nevěděli.“
„No,to máte arci pořádně nadržíno!“ smál se pak otec, přijímaje od Petřiny vandrovní knížku; však ho ani nenapadlo, aby ji prohlížel, nýbrž zastrčil ji nedbale do kapsy, z níž vytáhl dýmku, a usedl na lavici.
Panečku, to znamenalo bene, a proto byly také v tu chvíli už kavalce prázdny a všechna chasa byla pěkně na lavici za stolem jako kuřata v podvečer na hřadě.
„Náš pan otec je také stará pára,“ představoval rozjařený Višňovský nyní pana otce Korčáka krajánkovi Peřinovi. „Jenže byl na vojně trochu hodnější než my dva... považ si, ani kasárníka nevyfásnul, to je co říci!“
„Je to možné?“ žasnul Peřina. „To my dva jich ani nedovedem spočítat, co nám jich nandali po ta tři léta naší blahoslavené vojny!“
„Tedy jste ji měli veselou?“ smál se pan otec.„Ale bože, přebože, až hanba mluvit!“smál se Višňovský. „A čemu se do smrti nepřestanu divit je, že jsem to nicméně přivedl na kaprála.“
„Což bylo mým pekelným štěstím!“ přiznal se upřímně Peřina. „Panenko svatohorká, nebýt on mým kaprálem, to bych ze španglí snad ani nevyšel!“
„Kdybys nemlel na dluh!“ osopil se na kamaráda sekerník. „Jakpak jsem ho mohl udávat k raportu, když jsme spolu z jedné vesnice, kde kmotři kradou husy, tetky slepice, a když jsme skoro všechny ty veselé flámky a hlouposti prováděli vždycky společnou rukou.“
Vtom se přibatolil Poldík s jediným korbílkem a vyřizoval zlou novinu; že prý co nevidět bude pivo dražší, a to nejmíň o dva háky na litru!„Cože!“ vykřikli všichni. „I pivo dražší? To, to už přestává všechno. Cožpak se přidražila voda?“
„Nejspíš jí bylo letos málo. A proto žádná pomoc: musíme se proti té hrozící drahotě opatřit včas!“ rozhorlil se pan otec Korčák, vjel do kapsy a podávaje práškovi korunu, nařizoval mu:
„Vezmi z kuchyně ten velký džbán a přines ho plný, a už ať jsi tu!“Rád nerad prášek odfičel, zatím co Peřina se vůči napěněnému korbílku upejpal jako stydlivá nevěsta. Chtěl první „poctu“ dopřát zdvořile panu otci; nuž, ten ji sice přijal, ale zato hned uvrtal obě „staré páry“, aby dali něco z té veselé vojny „do placu“.
„Což o to by nebylo, ale kde to načít?“ rozpomínal se Višňovský a mrknuv na Peřinu, zakomandoval: „Matěji, vzpomínej!“
„Tak poslušně hlásim, pane kaprál, už jsem si vzpomněl. Jak jsme tenkrát našeho majora po půlnoci dohonili na tom mostě!“„Aha, děkuji, nechci, to byl pěkný malér! Vypravuj!“
„No, dostali jsme vycházku přes čas, ale jen do půlnoci, dýl nám nechtěl major Herdliczka jakžživ dovolit. Rozumi se však samo sebou, že jsme to skoro vždy asi o hodinu přetáhli; půl hodiny sem, půl hodiny tam, na to se u našeho regimentu tak přísně nehledělo; nu a jelikož jsme byli dva, tedy na každého půl hodiny dělalo dohromady hodinu. Ale jednou nás zdržela na Starém Městě „U modré žáby“ tak vydařená zábava, že ne ne se trhnout, až skoro už byly dvě hodiny přes půlnoc... Co naplat, něco uprosíme, něco zapřeme, povídali jsme si a hnali to po řetězovém mostě k Albrechtským kasárnám jako pár splašených automobilů. Tu jsme dohonili nějakého starocha v tmavém haveloku a měkkém, nalitém kolouku.
„To je pražský prorok povětrnosti Fiala!“ povídám hlasitě kamarádovi Višňovskému.Poohlédl se po nás, ale neříkal nic.
„Na mou věru, je to on.“
A jak jsme přecházeli zrovna pod lucernou, pozdravili jsme ho: „Nazdar, proroku Fialo!“
Ale místo vlídné odpovědi na nás dědek zahromoval: ,Halt! Antreten!´
Zůstali jsme jako přimrazeni. Byl to náš major Herdliczka v civilu!!
Rozumí se, že jme neuposlechli ani jeho ,Haltu!´ ani jeho ,Antreten!´ a vzali teď teprve plnou parou do zaječích!
Bez dechu jsme se přihnali do kasáren, odevzdali své ,erlaubšajny´jako zmoklí kohouti a dlouho jsme nemohli usnout starostí, jak to s námi dopadne. Poznal nás? Nepoznal nás?
,Poznal - li, to půjdou frčky dolů!´ vzdychal tuhle Višňovský, poroučeje už své kaprálství Pánubohu.
,A tys čekal svatě špangle!´ připomínal Peřinovi opět sekerník.
„No měli jsme zkrátka mizernou noc a neptejte se, jak nám bylo, když druhého dne jsme byli oba povoláni k raportu a to před samého majora.
Měřil si nás chvíli od hlavy k patě a pak začal výslech: ,Vy jste měli včera do dvanácté hodiny přes čas. V kolik hodin jste přišli?´
,Poslušně hlásíme, ve čtvrt na jednu.´,Hm, a proč jste nepřišli včas?´
,Poslušně hlásím,´ povídal jsem, ,já byl na Vinohradech v nóbl společnosti starých veselých pánů a ti mi ze žertu schovali čepici.´
,A vy?´ obrátil se na Višňovského.
,Poslušně hlásim, já byl na večírku v Holešovicích a tam se mu spustila z nosu krev a nedala se zastavit.´
,Hm, a pak jste se ve zdraví sešli k druhé hodině po půlnoci na řetězovém mostě, vy s čepicí a vy se zdravým nosem. A tam jste dohonili... proroka Fialu.ˇMy už ani nemukali.
,Teď mi povězte, jaké počasí vám ten prorok povětrnosti prorokoval?´
,Poslušně hlásíme, na to se nepamatujem...´
,Já to vím velmi dobře: prorokoval vám, že zítra bude v kasárnách velmi špatné počasí a potrvá celý měsíc. A proto, abyste nedostali rýmu, ani krvácení z nosu, dostanete každý třicet dní kasárníka; abtretet! Flamendři!´
Trvalo chvíli, než se šalanda dosyta vysmála, avšak Peřina, zavlaživ si notným douškem z velkého džbánu hrdlo, již opět spouštěl:
„A cožpak teprve ta naše legrace u telefonu na plackomandu! Přišli jsme tam jednu neděli k večeru navštívit našeho krajana félu Kocourka, který tam měl službu u telefonu. Přivítal nás už hodně nachmelený, neboť byl v kanceláři celé odpoledne sám a tak hold z dlouhé chvíle a z dišperace, že mu jeho ,stará´ dala kvinde, si přihýbal rumu. Když jsme přišli, poslal pro pivo, pil s námi na zdraví a za půl hodiny byl v limbu. Natáhl se na pohovku a usnul jako pařez. Už jsme se chtěli zvedat k odchodu, když tu zařinčel telefon. Já se v telefonu trochu vyznám, tak jsem tedy šel a poslouchal. Volali z restaurace z nádraží státní dráhy o vojenskou asistenci na nějakého lajtnanta, který prý tam dělá už půl hodiny takový nerorázný kravál, zuří, soptí a tasí šavli a není k utišení. Pověděl jsem tu tuhle Višňovskému. Tak jsme začali budit milého félu Kocourka, třepali jsme s ním, křičeli mu do uší, ale chlap jen zamumlal, obrátil se na druhou stranu a spal jako dřevo dál. Telefon zase volal: ,Prosíme o rychlou pomoc! ´ Co dělat? Kocourka, ne a ne vzkřísit z mrtvých, a tam na nádraží se šavlí ohání rozzuřený lajtnnant!
,Nevíš, jak se taková vojenská asistence sežene?ˇ,Nevím,´ odpověděl Višňovský, ,ale něco mne napadá.´
Nakoukl do seznamu telefonních stanic a už to měl.
,Zavoláme na ambulaci.´
A už vytáčel telefonní číslo.
,Plackomando: šikovatel Kocourek. Prosíme, okamžitě s ambulancí na státní nádraží. Tam v restauraci zešilel důstojník, ukrutně zuří a ohrožuje pasažéry!
A s tím jsme ponechali Kocourka i s telefonem Pánubohu a šli procházkou pomalu ke státnímu nádraží do restaurace. Než jsme tam došli, už bylo po všem. Přijela ambulace, milého na mol opilého pana lajtnanta přes všechno jeho zuření naložili a odvezli do blázince.“
„Hrome!“ žasl pan otec. „To jste to spravili, a prosím vás, co z toho pošlo? Co za to chudák Kocourek utržil?“
„Nic. Docela nic! Lajtnanta na druhý den z blázince propustili, a on byl rád, že je rád, mlčel o svém randálu jako pěna; a také féla Kocourek se ve zdraví prospal ze své opice a nevěděl o ničem. Zkoprněl teprve a po měsíci, když jsme se mu vyzpovídli, jak jsme ho tenkrát u telefonu v těžké chvíli přátelsky zastoupili.“
´
´
Žádné komentáře:
Okomentovat