Kdo dřív přijde, ten dřív mele

„Tedy ujednáno, sakramentské cigáro, ode dneška za týden!“ volal, zapaluje si svůj zatvrzelý nóbl doutník, pan správce Šilhauer z Červených Dvorů za panem otcem Korbelíkem z Ostrovce. Po těchto slovech sedl do žlutého kočárku, kterým svezl mlynáře z Příbramě na rozcestí k topolům.

„Slovo na to!“ obrátil se vesele pan otec, „ale na to vědýrko plzeňského nezapomenout, to tvrdí muziku!“

Správce ještě jednou kývl se smíchem kloboukem a fičel dál.

Náš pan otec se však na chvíli zastavil, zamyšlen pohlížel za prášícím se kočárem, pak zavrtěl hlavou, prošťáral si do pomerančově nakouřenou meršálku, cvakl rázně jejím stříbrným víčkem a zabočil od silnice dolů do rozkošného, lesnatého údolíčka, kde uprotřed brčálových luk vesele rachotil dosti pěkný mlýnek, obklopený narovnanými prkny, květoucími slunečnicemi, na bidle do kypra se vyvětrávajícími strakatými peřinami, kládami, drůbeží, dětmi, čuňaty, starými běhouny a podobným harampádím.

Za deset minut byl zpocený pan otec Korbelík uprostřed tohoto harampádí – doma.

„Co nového, tatínku, v Příbrami?“ vítala ho na zápraží roztomilá, čtveračivá a právě tak nejlíp rozvitá růžička s bílou zástěrkou, s rozkošnou bravdavičkou na pravé tvářičce a trochu pomoučenou „ofinkou“ nad šotkovskými brvami; i vtiskla mu bez mučení malinovými rtíky na ty jeho zastřižené štětiny pod nosem takovou upřímnou hubičku, ach, takovou, že vám jí bylo, hoši, věčná škoda!

„V Příbrami zrovna nic, ale cestou, Emičko, cestou, počkej, to budeš koukat jako sýkora na lůj!“ odpověděl tak nějak podivně pak otec, že si Emička z toho nemohla vybrat, je-li to špás nebo něco moc vážného.
„Ale jděte, cestou?“ podivila se. „A co tatínku?“
„Nebuď zvědavá a dočkej maminky, nebudu vám to povídat každé zvlášť.“

Rozumí se samo sebou, že byla Emička skokem pro maminku v kuchyni, a že ji přivedla tak, jak byla s válkem v jedné ruce, s těstem na všech pěti prstech v druhé a s okurkovou slupkou na čele, což prý je moc dobrý prostředek všech hospodyněk – proti bolení hlavy od plotny.

„Prý se ti něco přihodilo cestou?“ byla první slovo panímaminčino, zatím co se pak otec klopotně tahal se zouvákem o svou botu, koukaje při tom starostlivě vůkol, kde má svou druhou trepku.

„Ale...čerchmana...copak by...se mi přihodilo...zatrápená bota...vždyť jsem se svez´ s panem správcem, avšak tuhle Emička...kampak jste mi zas zavlékly druhý pantofel?...ta se podiví, že Šilhauer si o ni řekl...pro svého syna!“

Panímámě vypadl válek a Emička uskočila, jako by byly stoupla na žábu.
„Toho buršáka!“ vykřikla zděšeně.

„No, toho dlouhého Alfreda, s kterým jsi tancovala tenkrát v Příbrami. Už vyprakticíroval, teď dostane pěkné místo, to víš, starý Šolhauer už mu to dovede vyšlapat a bude pánem. Padlas mu do oka a starému se také líbíš.“

„Nu, a cos mu na to řekl, tatínku?“ vyhrkla celá bez dechu Emča.

„Co bych mu na to řek´? Zdvořilost žádá zase zdvořilost. Že je to pro mne velkou ctí, že je panu synovi můj dům otevřený.“

„Ale moje srdce je na petlici a na dva západy!“ odsekla dopáleně dcera a už honem nabírala tetelící se ručkou zástěrku k očím.
„No, no, nebuď splašená, žádné cavyky, jde ti už na dvacátý,“ durdila se panímaminka. „Pan Alfred není žádný zlý člověk. A jak má jednou pěknou službu, budou se o něj holky jen drát.“

„A i kdyby měl sám celé panství, já ho nechci a nechci!“ dupala Emička. „Toho Němčoura, toho zrzouna, toho...štrizziho!“

Tatínek byl paf a už se začal omlouvat, že ještě vlastně nic najisto neslíbil, že jen pana Alfreda pozval, aby si přišel říci o ni sám, že se muselí teprv trochu víc poznat, a proto že ode dneška za týden udělají společný výlet se Šilhauerovic na Zvíkov.

Ale maminka byla houževnatější: Co prý by to bylo za rozum, odhánět si štěstí; teď že, pane, takovíhle ženiši nevisí na hřebíku. A že je zrzavý? No, to jsou rány! Každý je takový, jak ho Pánbůh stvořil. Ať si jen všimne v kostele křížové cesty: tam je sám Pán Ježíš zrzavý. Tak tedy! A že rád mluví německy? To páni všichni. Tím se rozeznávají od sprostých. Kníže pán také mluví raději německy než česky.

Emča se však místo hádky vrhla mamince kolem krku a štkala jako by jí šlo o krk. „Ne, ne, maminko, Šilhauera si nevezmu, to raději skočím po hlavě se splavu.“

Panu otci z toho šla hlava kolem. O jedné botě a jednom pantofli (druhý ne a ne najít!) utekl raději před tím ženským brekem ze světnice na zápraží a foukal tu do dýmky...Tohle je,panečku, šlamastika! Kdopak se toho mohl nadít, že holka tak zjankovatí? Ale jak se z té šlamastiky vymotat, když dal skoro Šilhauerovi slovo? Zejtra, pozejtří může Alfred přiklusat, ona mu dá košem a kaňka je hotová: hněv nadosmrti, a Šilhauer má dlouhé prsty, které sahají seksakramensky daleko.

Když se mořil takovými úvahami a ucpanou dýmkou, vyjde za ním panímaminka od dcery a:...“Už to mám, proč ho nechce!“ zašeptala. „Považ si: ona má jiného!“

Teď by byla zase málem otci Korbelíkovi meršánka z huby vypadla jako dříve panímámě válek.

„A koho?“ vypravil konečně ze sebe.

„Bůh sám nebeský ví; nechce říci, dokud prý se on neprojeví sám. Ale to prý je ten jediný mužský na světě, za kterého by šla.“

„A kdo by to byl?“ divil se pan otec.

„Věř mi, žádný jiný, než ten mladý úředníček z Příbrami, v té hornické kamizole, jak tu byl vloni se študentem Kazdovic na prázdninách. Hrála s ním v Miroticích divadlo, tančila s ním pořád v Příbrami!“ vzpomínala si panímaminka.

„No, Čeněk Strnadů, bože, vždyť ho znám – příjemný hoch,“ doložil pan otec. „Ale nic, myslím, ještě nemá.“

„I kdepak může holka na koho čekat? A kdopak ví, myslí-li to on s ní doopravdy? Zkrátka a dobře, ty jí jako otec musíš napravit hlavu. Ať má ráda koho chce, ale tu se hlásí opravdový ženich a tu přestává všecko: Kdo dřív přijde, ten dřív mele!“

Panu otci jako by po těchto slovech spadl kámen ze srdce.
„To máš pravdu! Tohle je stará mlynářská regule a té se držme! Tak to chce pořádek světa: Kdo dřív přijde, ten dřív mele a basta!“ přisvědčil důrazně, cvaknuv na doklad zase víčkem své maršánky.
„A já jsem svědkem,“ objevil se v pootevřených dveří mlejnice ramenatý mlynářský chlap, s hlavou jako věrtel dlaněmi jako lopaty, čepici v jedné, ulmačku v druhé ruce.
„Vy jste nás poslouchal za dveřni, mládku?“ pohrozil mu překvapený pan otec.

„Nic ve zlém, všechno je řízení boží, pane otče...“ smál se mládek Pilka, přešlapuje, že vypadal jako bílý medvěd. „Je to moje šťastná chvíle, jinak bych utřel hubu, a já...já jsem, pane otče a panímaminko, do vaší drahé slečny Eminky celý blázen!“

Pan otec i panímáma vytřeštili oči a oba skoro zavrávorali, jako by jim podrážel nohy.
„Vy?!“

Mládek však s jiskrami v očích pokračoval: „Buď ji, anebo žádnou! Ano, to jsem si přísahal: jestli mi ji nedáte, tak ji taky nesmí žádný jiný dostat na světě, i kdyby to byl nevím kdo! K tomu jsem odhodlán, ať se se mnou děje co děje!

A zdvihl tu pravou lopatu jako k facce nebo k přísaze, šlak ví, až z něho šel strach.

„Ale, člověče!“ nabyla první ducha panímaminka. „Pominul jste se rozumem? Vždyť by se vám Ema vysmála.“

„I nevysmála,“ ušklíbl se sebevědomě mládek, „právě jdu od ní; všechno mi řekla a povídá mi: ,Nežli toho zrzavého Šilhauera, to desetkrát raději tebe!´“

Jako by do nich střelil, nechali oba ulekaní manželé mládka mládkem a běželi rovnou do světnice na nezdárnou dceru. Ta stála u okna a bubnovala na ně.

„Tak, panenko, ták? Spády s mládkem?“ spustila panímáma, až se chudák Emča lekla. Avšak hned se vzpamatovala, pohodila vzdorovitě tou kučeravou hlavičkou:
„A proč ne? Je to aspoň hodný, poctivý člověk, vyrostla jsem s ním od malička a znám ho: proti buršáku Šilhauerovi je to zlato!“ a bubnovala si dál.

„Ale, Emo! Nezdárné dítě!“ chtěl pan otec spustit nějaké moc pohnutlivé kázáníčko, když se zase ve dveřích objevil kujón mládek:

„Pane otče, já jsem zapomněl, potřebubujeme nějaké šindeláky.“
„Aby tě vzal čert i se šindeláky!“ rozlítil se pan otec. „Hůl bys jsi zasluhoval!“

„A zač?“ zeptal se mládek. „Cožpak nejsem v právu? Nebyl jsem svědkem, jak jste, pane otče, povídal: ,Kdo dřív přijde, ten dřív mele?´“

Pan otec na chvíli oněměl, ale teprve po hezky dlouhé chvíli ze sebe vypravil: „To jsem sice řek´, ale to platí jen pro cizí mleče a ne pro domácí chasu.“

„A tak!“ zamumlal zlostně mládek. „No, o tom si ještě promluvíme... s mladým panem Šilhauerem!“

„Opovaž se a na hodinu půjdeš!“

„A třeba na minutu, ale s tím klukem zrzavým se vypořádám, že bude na to do smrti pamatovat!“ zuřil mládek, bouchnul dveřmi a byl tentam.

Rumrejch hotový. Pan otec lamentýruje, čeho se dočkal na vlastním dítěti, panímáma hubuje, to- li si už nevěděla vybrat hezčího než takovéhohle hlavatého medvěda, který jim ještě vyvede nějakou hanbu! Ano, o ostudu běží, o tu ostudu, kdyby takhle zítra, pozejtří pan Alfted přijel na námluvy a tenhle zblázněný Pilka ho tu zmydlil! A vyhnat blázna bláznivého z domu? To by bylo teprve zle! Teď je ta mladá chasa samý revolver, někde si na Alfreda počíhá a teprv ho zpošmodrchá!

„Tak jim napište, Šilhauerovům, ať se nechá mladý pán doma a má po ouraze,“ prohodila od okna Emča, ani se neobracejíc.

„To se ti jen tak řekne: pište, pište! Copak mu mám napsat? Že se mi dcera zamilovala do rabiáta mládka?“ hněval se pan otec, přecházeje po pokoji s vyhaslou meršánkou.

„To nemusíte psát, ale napište mu jednoduše, že jsem nemocná, že mne bolí zuby, že mám zpuchlou tvář.“

„Ale ode dneška za týden máme výlet na Zvíkov, a ten se nedá odložit, plzeňské se nemůže nechat zkysat!“

„Já nemluvím o výletu, jen když mezi týdnem Šilhauer nepřijde...podotkla Emča mírněji, až to panem otcem radostí škublo.

„Do neděle doufáš dostat rozum?“ škádlil ji už také mírněji.
„Snad!“

„No tak nešť! Tak tedy Šilhaueroci píši, že jsi opuchlá, ale do neděle ať jsi mi jako rybka, a jako dobrá hodina, to ti povídám! Pošlu s tím práška do Dvorů ještě dnes.“

Emča se usmála, kývla ofinkou a utekla ze světnice, a tím pádem nezbývalo, než aby oba ulekaní a utrápení páni rodiče se vyvadili spolu sami. Pan otec vyčítal panímámě, kam jen dala oči, že celý čas nic nezmerčila, co se mezi mládkem a dcerou děje -panímáma zase dokazovala, tím vším že je jenom pan otec vinen, proč je na chasu tak málo dbalý a jen pořád v hospodě, kdežto s nimi nikam nechce, takže holka za celý boží rok žádné pořádné mladíky nepozná; k čemuž zase pan otec, že byla přece v Miroticích, v Příbrami na plesu; načež paní matka: „To je toho!“ atd.

Minuly dva, tři dny. Bylo sice po bouřce, ale pořád ještě dusno jako pod mrakem. Mládek se někam poděl, nikdo neví kam a nikdo se neopovažuje ptát, neboť pan otec odbyl stárka tak zhurta, jako ještě nikdy jindy, a také panímáma se utrhla: „Eh, copak se o něho starám?!“

A té, která věděla, té se na to nikdo neptal. Jakživo nechodili Korbelíkovic jeden vedle druhého tak zabroukáni a nemluvní jako tyhle dni. Konečně podvečer třetího dne už to nemoh´ pak otec dál vydržet. Přised´ si k Emči na lávku před mlýnem, koukal se na ni chvíli, jak pletla punčochu, a pak začal měkce jako do másla: „Víš, Emčo, tohle mi nejde s tebou do hlavy.“

„A co tatínku?“
„Že máš takové gusto.Přece taková čupr...“
„A ty máš lepší, tatínku, když jsi pro mne vyhlíd´ toho noháče zrzavého?“ odpověděla štiplavě.

„No, ale ten má ňáké postavení, kdežto mládek? Maminka myslila, že ti snad padl do oka Čeněk Strnadů.“

Emča se zapálila až přes uši a koukala do punčochy.

„No to bych řek´ přece aspoň gusto; proč ne, fešácký človíček, taky to snad jednou někam přivede, no nešť si! Ale Pilka!“

Teď Ema pozvedla ty své velké trnkové oči a upřela je tak roztomile, inu tak roztomile důvěrně a spolu čtveračivě na dobrého papínka – ale neřekla nic nežli:

„To teď tak mluvíš, dobře, ale kdybych byla řekla: ,Já chci Čeňka´, zase byste mi ho zhanili, že mám špatné gusto, poněvadž mi chcete vnutit zrzavého!“

„A já ti povídám, že ne,“ durtil se pan otec, ale kdo dřív přijde, dříve mele. Kdybys mi přišla s Čeňkem, řek´ bych ti jednoduše: ten o tebe, milá holka, nestojí, anebo je taková buchta, že se neumí domluvit ve světě, a tedy nestojí za nic!“

„To máš pravdu, tatínku!“ vyhrkla na to s pláčem i smíchem chudinka Emča, popadla pana otce kolem krku a štkala mu na té jeho umoučené plandě. Čeněk mě má rád k zbláznění, já to vím, ale on je takové nesmělé povahy, že si netroufá za sebe promluvit slovo.“

Teď šla z toho všeho panu otci teprve hlava kolem. Tak ona maminka přece jen měla dobrý nos! „Inu, ale je to trumpeta člověk!“ ulevil si konečně. „Celé prázdniny se tu s námi ometá, v Miroticích, v Příbrami, a ani necekne!“

„Když ještě neměl místo,“ omlouvala jej Emča držíc pořád pana otce kolem krku.
„A teď už má.“
„Za osm set.“

„Hm, a tohle´s mi nemohla jako rozumná holka a upřímná dcera všechno říci včas? Tohle jsem měl vědět před týdnem a mohlo být dobře! Teď je však malér hotový. Šilhauerovic přijedou na výlet, mají mé slovo...a dokonce objednali pivo...“

„Netrap se, tatínku, však já už nějak ten koš Šilhauerovi ošmajchluju, že bude rád, že ho dostal!“ smála se Emča. „Slib mi, že mamince zatím nic nepovíš a na ,toho blázna´ mládka budeš hodný.“

Příštího dne byl mládek, kde se vzal, tu se vzal, zase ve zdraví doma. Kamarádům namluvil, že si odskočil k nemocné tetě do Příbrami, aby na něj nezapomněla v testamentu, ale Emičce doručil voňavé psaníčko, které ona poťouchle zulíbala celé v nevýslovné radosti i s tou fotografií, jež z něj vypadla. Ale jak se taky nezaradovat, když jí její Čeněk, její jediný Čeněček sděluje, že v neděli zrána je zde jako na koni, aby ve svém životě udělal svůj nejrozhodnější krok. Emča okřála jako lučina po vláze. Zato chudák pan otec, čím blíže nadcházela doba domluveního výletu na Zvíkov, byl tím roztržitější a hlavu měl jako „střep“...Stovku by za to dal, kdyby věděl, kudy z toho ven. Srdce už bylo při Čeňkovi, ale slovo u Šilhauera. Pořád jen shledával, že bude nejlíp, držet se mlynářské regulace“ „Kdo dřív přijde, ten dřív mele.“

Konečně oné osudné neděle vyšlo slunce; Matěj cídí od úsvitu vůz i koně, panímaminka plete Emě vlasy do bohatých vrkočů, v kuchyni kypí smetana... vtom zahrčí a zastaví před mlýnem kočár; v Emě to hrkne, zapomene, že jí maminka drží za cop, chvátá k oknu a : „Jejej, už je tu!“ A skutečně je to, ale ne nohatý zrzoun Šilhauer, nýbrž pěkný černý horní úředníček s flekem jako kominíček vzadu a ještě tři rovněž mladí a fešně oflekatělí kamarádi s ním. Nežli se maminka vzpamatovala, byla už Emča v komoře a hází tam na sebe šustící sukénky, jako by jí nad hlavou hořelo. Žádný voják nedoved´ by se rychleji ustrojit. Vtom k ní po chvíli pronikne ze světnice hlučný potlesk, smích i volání „Slávy!“ a hned nato buší tatínek na dveře: „No, kdepak vězíš, šotku? Pojď sem honem, ať ti vykrákám!“ Emča, rozumí se, jako šipka odemkne a nastojte, tatínek jí s veselou tváří podává list starého Šilhauera. Dychtivěji co živa nečetla Rma žádnou čmáranici lidské ruky.I čte:

Milý příteli!

Náš výlet a vůbec náš záměr zamok´! Co jste nám to sem poslali za rabiátského blázna s tím psaním? Sotva se ho Alfred začal vyptávat na Vaši slečnu dceru, ten divný pavouk začal divoce koulet očima a křičet jako Indián: k té prý vede cesta jen přes jeho mrtvolu! Jestli ji nedostane sám, pak že si udělá smrt a všecko pobije. Můžete si pomyslit, jak byl Alfred překvapen tímto výjevem. A což teprve, když včera dostane list od jakéhosi pana Čeňka Strnada, horního úředníka v Příbrami, kde jej jakožto prý dávný zbožňovatel Vaší slečny dcery zve nazítří na Zvíkov na...na souboj.

Lituji, že jste mi to všechno otevřeně nepověděl – anebo jste snad sám o tom nevěděl?

Ale nahlédněte, že za těch okolností musím Vás jakožto starostlivý otec požádat, abychom se navzájem zprostili daného sobě slova, což zajisté učiníte svému starému příteli, jakým zůstává váš

Max Šilhauer, spráce

Ema ještě nemohla blažeností popadnout dech, když jí přilít´ na krk její Čenda, zatím co se ve dveřích objevila chechtající se tvář mládkova.

„Já jsem svědkem: kdo dřív přijde, ten dřív mele!“ volal, nedbaje, že ho pan otec chytil za ucho a rovněž vesele s ním třepal:

„Ty darebo komedianská, ale svou komedií jsi nás připrvil o soudek plzeňského!“
„I nepřipravil!“ obrátil se blažený Čeněk na pana otce, „přivezli jme si je sami s sebou.“

„Viktoria! To je jiná!“ zvolal mile překvapený pan otec. „Tak vy jste, čtveráci, pamatovali na všecko? No, to si dál líbit, teď teprve platí: kdo dřív přijde, ten dřív mele. Maminko, pojď sem ty své povedené dětičky požehnat!“

Dávno už neviděl starý Zvíkov takových veselých výletníků jako téhle neděle.
Pan otec Korbelík, rozumí se, u vědýrka „mlel“ první.