Z konkurence!

Nic ve zlém, nechci vás za živý svět urazit, ale... dovolte, víte, co znamená a co obnáší slovo: konkurence? No, bodejť by ne! To ví každé dítě! Konkurence, myslíte si, toť jsou ty nepřehledné řady vagonů s uherskou moukou, s uherskými prasaty a uherskou pšenicí, které nám páni Maďaři dnem i nocí posílají „na dobírku“; konkurence, to jsou dva sousední „drnkáči“ na polovyschlém potoce, jejichž páni otcové si závidí každou putýnku vody a každého mleče; konkurence, to jsou dvě sousední krčmy, z nichž jedna druhé hosty lapá před hubou; konkurence, to jsou dva hokynáři, dva kupci, dva doktoři v jednom hnízdě a tamhle ti dva kohouti na jednom smetišti.

Tak myslíte... A zatím hleďte, to všechno dohromady ještě není žádná konkurence proti té, jakou si vám dovolím ukázat tamhle na vršku pod tou planou hrušní na křižovatce nad našimi milými Sucholany. Vidíte ty dva bělouše? Ejhle, dva krajánkové, setkali se tam na tom svém božím vandru širým světem – setkali se a jak se uviděli, zůstali jako přimrazeni.

„Ferdo!“
„Tondo!“
„Těbůh, kde ses tu vzal?“
„Hrome do tebe uhoď, a kde ty?“
Ani si ruku překvapením nepodali.
Konečně se ozval Ferda nakvašeně: „Tohle ale je setzatracený osud!“
A Tonda si odplivl: „Psina!“

A taky že je: Prosím, představte si jen tu pitomou situaci: Oba „dutí“ jako housle, oba žízniví jako saharští velbloudi, oba ušlí jako cikánské herky a oba hladoví jako... inu jako dva chudí krajánci, a teď po mnohahodinovém trapném marši; teď před samým už cílem,který tam kyne z údolí v podobě útulného sucholanského mlýna: teď se tu setkají na minutu okotrč zrovna na poledne! Víte, co to znamená? To znamená pro jednoho z nich neúprosně: dnes sbohem, oběde! Neboť aby oba dva zároveň dostali v chudém českém mlýnu oběd, to se za nynějších krásných časů mlynářtva českého krajánkům českým už ani ve snách nevyjeví. Jeden nebo druhý z obou vyjde svatě naprázdno – ne-li oba; dva krejcary, kousek chleba a „spánembohem“... to bude celý oběd. Ejhle, tu máte tu pravou a nejvlastnější konkurenci! Kdo má koho předhonit? Kdyby měl Ferda kus zbytečného řemenu na sobě, přivázal by Tondu k nejbližšímu stromu. A kdyby měl Tonda zbytečné kšandy, udělal by to Ferdovi. Ale naštěstí nemá žádný ani nitě a tak musí oba zůstat – dobrými kamarády.

„Ferdo, buď ty, nebo já! Oba tam nemůžeme!“ praví zcela rozumně Tonda.
„Pusť mě napřed“, praví ještě rozumněji Ferda, „neboť si nedovedeš představit, jaký já mám hlad!“

„A myslíš, slívo, že já ne? Od božího rána jsem neměl teplou lžíci v žaludku. Čert tě sem nes´!“ rozhorlil se Tonda a jeho oči divoce zablikaly; ale hned se zase opanoval a začal diplomaticky vyjednávat: „Víš co? Dej mi přednost; čekej tu na mě a já ti slibuju, že se s tebou bratrsky rozdělím, ať trhnu co trhnu.“

„Jsem tvůj blázen, ne?“ zasmál se Ferda posupně. „Tebe bych se dočkal den po smrti. Pusť mne napřed a čekej ty!“

„Když ti dávám čestné slovo!“

No, teď se Ferda teprv rozchechtal: „To je dobré: on mi dává čestné slovo! Člověče, začpak mne máš? Kdybys mi řek´: nechám ti tady v zástavu fajfku, to by bylo něco, ale čestné slovo! Tondo, cožpak vypadám jako letošní?“

Tonda zrudl vzteky jako korál. Tohle se mu ještě jakživo na vandru nepřihodilo! Kamarád a nevěří v jeho čestné slovo!
„Tu máš tedy, špinko, na a vykuř si ji!“ řekl, strčil zahanbenému Ferdovi dýmku, kterou si odrthl od huby, a už sypal s kopce ke mlýnu. Cestou si pořád bručel do zrzavých vousů:
„Je to špína chlap! Svět to neviděl! To ti neodpustím!“

Zvonilo právě poledne, když dorazil do mlýna. První, koho na zápraží potkal, byla paňmaminka. Nejspíš se jí v kuchyni něco přičmoudilo; mračila se jako Škaredá středa na Bílou sobotu.

„Což se s vámi, lidi, dnes roztrhl pytel?“ zabručela. „Dnes už jste třetí!“

Pěkné přivítání, pomyslil si chudák Tonda, ale nedbal a soukal se tiše okolo panímámy do šalandy. Tam zastal pana otce. No, ten vstal dnes teprv ňák levou nohou.

„Že vás nepřijde raději celá kumpanie! A v pravé poledne!“ - Sáhl do kapsy a podal opařenému Tondovi čtyři haléře a šel po svých.

Tonda tu stál v prázdné šalandě jako zmoklé paraple. Vzpamatuje se, vyjde do síně, nikde živá duše; toliko ze světnice se ozývá cinkot talířů a lžic. Kdyby mu aspoň podali kus chleba! Snad ho přece pozvou na lžíci polévky? Ale ono pořád nic. Oni obědvají a jemu žaludek mele naprázdno, až kručí. Vztek a lítost ho popadají, má sto chutí do něčeho bacit. Rozhlíží se vztekle, co by roztřískal, tu ejhle, dva kroky od něho na lavici plný „puclák“ mléka! Mžikem ho zvedá k ústům a pije plným douškem. Pije hltavě, bylo ještě teplé z poledního dojení -pije- a tu si vzpomene na Ferdu na křižovatce! Čestné slovo! A už byl s hrncem venku na zápraží, a neohlížeje se vpravo ani vlevo, sypal to vzhůru po liduprázdné silnici na kopec k té plané hrušce, kde čekal žiznivý a hladový kamarád. Ten ovšem vyvaloval oči na Tondu a ještě více na hrnec mléka.

„Prosím tě, co mi to neseš?“

„Vidíš, kujóne, umím-li držet slovo! Zvali mne na oběd, ale já sněd´ jen trochu polívky a povídám: ,Děkuju. Já nechal na cestě schváceného kamaráda, který už pro mdlobu nemoh´ dál. Máte-li něco od oběda, dejte mi to pro něho.´ A oni se ustrnuli a dali mi hrnec mléka. Chtěli mi dát i krajíc chleba, ale nemohli, byl ještě horký, zrovna ho vyndali z pece!“

„To je škoda,“ litoval Ferda, chlemstaje s náramnou chutí výborné mléko: „Já teplý chleba k smrti rád!“

„No, dojdi si pro něj po chvíli,“ pobízel Tonda, „musíš tam beztoho tak jako tak, vrátit hrnec a poděkovat panímámě, aby neřekli...“

„To jsou ňácí hodní lidé!“ liboval si Ferda, olizuje si vousy i koutky plné mléka.

„Jsou, jsou,“ přísvědčoval šibal Tonda, „nemají patrně sami nazbyt, ale srdce by s člověkem rozdělili, to jsem už dlouho na takové dobré lidi netrefil. Ale nech mi taky něco od toho mléka, buď tak dobrý, ty piješ, člověče, jako děcko! - Tak! Kapitální mlíčko, toho se člověk zrovna nají...No, a teď mi vrať mou dýmku, a trochu tabáku, máš-li! Teď bude pokouřeníčko člověku chutnat.“

Zotavený Ferda vyškrabal z míšku půl hrsti tabáku, pak se opět chopil hrnce, dopil do poslední krůpěje a počal se sbírat.

„Ty už tam chceš s tím hrncem?“
„No, aby si nemyslili...“
„Máš pravdu. Tak jdi!“
„A ty půjdeš s sebou?“

„Nač bych zbytečně ještě lez´ dolů? Nocovat tam oba nemůžeme, ty si tam zůstaň, chceš-li, já se dám k Štěpanicím. Nesmíme si přece dělat konkurenci!“

„Tož tedy zas někdy ve světě na shledanou, kamaráde!“ plác´ mu Ferda do dlaně a již se hrnul s prázdným hrncem vesele dolů k mlýnu... Špatenka Tonda se za ním s utajeným smíchem chvíli díval; ale jen chvilku: pak sebral také svých pět svěstek a hajdy odtud rychlým krokem dál, rozumí se ne ke Štěpanicím, nýbrž na zcela opačnou stranu. Jak se zanedlouho potom chudákovi Ferdovi dole ve mlýně dařilo, když přišel zdvořile poděkovat s prázdným hrncem za to dobré mlíčko....:o tom se šíbal Tonda nedověděl. Doslýchal jen po různých šalandách, že prý se tam Ferda horlivě po něm poptával a cosi mu sliboval jako pár po... nejspíše asi – ponožek...

To všechno – z konkurence.