Když má člověk o kousek přes míru

„Copak to budete šít, Skládaný?“ otázala se s uštěpačným smíchem buclatá dovádívá mlečka obstárlého, čili jak my říkáme „již naplesnivělého“ chasníka, který tu seděl na lavičce v obvyklé posituře starých „samosprávných“ mládenců: nohy totiž v pantoflích a přes kříž, na nich rozbitý kabát, jenž vysloužil nejméně už svoje tři kapitulace, na nose brejle, v levé ruce jehlu, v pravé nit a obě zdvižené proti světlu, z čehož již každý uhodne, že se chudák namáhal, aby si navlékl jehlu.

Skládaný sebou škub´, a podíval se přes brejle na hezkou tazatelku a zabručel s nevrlostí všech starých mládenců: „Co to budu šít? Maškaru pro vás.“

Celá šalanda se dala hezké mlečce do smíchu, ale ta se nedala.

„Nu proto,“ odsekla ještě rozpustileji, „vy přece na sebe už žádnou maškaru ani věšet nepotřebujete!“

Měla štěstí, že po těchto slovech vyskočila ke dveřím jako kočka, protože když se člověk už čtvrt hodiny marně namáhá navléct tlustou nit do slabounké jehly, nemůže nikdo ručit za jeho humor.

Skládaný se postavil – a chvála Pánubohu- byl to habán člověk! Div že čepicí o strop nesmejčíl. Říkali o něm, že dovede od truhly dosáhnou na koš, aniž se potřebuje napnout na špičky. Škoda jen, že rost´ jenom do délky a ne také do šířky. Hotový topol, anebo jak mu ta prostořeká drůbež při muzikách přezdívala „slonbidlo“, s kterým žádná holka nechtěla tančit, poněvadž každá vedle něho vypadala jako divizna vedle chmelné tyče, anebo jak on říkal: jako kudlička vedle palaše. A poněvadž tak „vysoko o sobě myslil“ a nemohl nalézti „sobě rovné“, zbyl chudák uprostřed toho trpasličího pokolení na ocet a musil si na svoje stará kolena jakožto „šedesátiletý sirotek“ spravovat své gatě sám.

Není divu, že zanevřel na celé to „falešné ženské plemeno“ a že ono si navzájem zase starého pavouka na potkání za to dobíralo,jakož jsme právě byli svědky.

Když se šalanda ze smíchu trochu utišila, přistoupil k usedajícímu mrzoutu mládek a jako útrpný Samaritán se nabízel, že mu tu zatrolenou nit navleče. „Ale musíte nám to, Vitoušku, povědět, jak a kdy jste nabyl toho svého jména ,Skládaný´?“

„To není vaše vlastní jméno?“ divili se naoko krajánci a mleči.

„Bodejť by bylo,“ pousmál se náš pavouk, „za to mám co děkovat nebožtíku Rákosníkovi, kterého jsem jednou tak polekal, že z toho moh´dostat psotník!“

„Ale jděte, nebožtíka Rákosníka, co zde stárkoval?“

„Ano, toho,“ pokračoval Vitoušek, rozveseluje se patrně vzpomínkou na šprýmovnou příhodu z mládí. „Bylo to hned při prvním našem setkání. Přišel jsem tenkrát jako krajánek ponejprv sem na noc, a to už hezky pozdě. Bylo to o masupustě. Ptám se po paňmámě.Také si šla skočit. A kde je tedy stárek? Prý také v hospodě! Inu, já bych nebyl býval také od toho, ale – ,nemáš-li peněz, do hospody nelez´ praví moudré přísloví, a tak mi samému nezbývalo, než se uvelebit s dobrou chutí a žízní v šalandě na houni a přemýšlet, jak je ten svět hloupý, že dělá drobné kulaté, aby se člověku rozkutálely, a široké papírové, aby mu je vítr odnes´ do horoucích pekel, zrovna když mu byly nejmilejší. Ale u všech souší, ani na té psotě nebylo dosti.

V šalandě jako v psinci, a nikde kousek třísky k podpalu, nikde živé duše, která by něco sehnala pod pilou. ,To tak,´myslím si, nic jíst, nic pít a ještě aby člověk na lačný žaludek zmrz´ jako došek.´

Vstanu tedy, abych ohmatal kamna; byla jen vlažná jako panská přízeň. ,Nu, lepší něco než nic,´ povídám si dále, ,lehneš si na lavici okolo kamen!´

Ale ono se to snadno řekne ,lehneš si´; záleží na tom jak? Měla-li každá strana kamen metr šířky, - více neměla; jářku, co je to na moji dýlku? Ať jem si leh´ na lavici při té nebo oné straně, pořád půl těla v povětří! Konečně však jsem na to přece pad´: ulehl jsem si, obrácen tváří ke kamnům, tak pěkně do skoby, že jsem vypadal jako ,vinklhák´: s vrchním tělem na jedné lavici, nohama ob roh na druhé, i tiskl jsem se na kamna jako kocour. Trvalo to hodně dlouho, než jsem mohl usnout. Nechtělo mi to pořád z hlavy, jak je ten svět zamotaný. Kdo má všeho dost, nemůže nic jíst pro špatný žaludek, druhý zas má žaludek, že by hřebíky strávil, ale nemá zase co kousat. Já tu mrznu a těm tam u muziky je horko, až z nich pot teče; oni skáčou a já byl byl rád, kdybych si tu mohl jen pohodlněji poležet. Konečně se mi šťastně počínaly ,ty myšlenky´ z hlavy trousit a oči klížit -ale tu máš: vtom zrovna jak se nejpěkněji zabírám do spaní, někdo se šourá do šalandy. Několikrát zakop´, patrně měl hlavu o ňáký máz těžší než nohy, pak se sebe stáhl kožich a – bodejť do tebe tisíc oškrtů-chlapisko zrovna na mne! Sahá mi po hlavě – já nic, jako bych co nejtvrději spal. Obejde tedy kamna ob roh a sahá na druhou lavici, mne zrovna na kyčli, kde jsem nejlechtivější; zabručím tedy, aby šel dál. Nato on skutečně se vrací ke třetí straně kamen, kde byla sice lavice prázdná, až na to, že jsem tam měl položenou pravou ruku; a on -jak se tak někdy náhoda přistrčí, - nahmátne mi zrovna tu mou ruku dřív, než jsem ji moh´ odtáhnout. A teď se dopálil.

,Kolik vás, lenochů, se tady válí,´ spustí jako profous na rekruta. ,Kdo je to tady?´A zatřepe mnou jako pružinkou.

,Já!´ byla celá moje odpověď.
Nato on popojde ob roh a sahá mi po zádech: ,A kdo to zde spí?´
,Já!´ zabručím zase zkrátka, neboť nač s leckýms dlouhých diškursů.

Ale když přistoupil ke třetí straně a zase tam chtěl na mém koleně zvědět, kdo že tam spí: - tu jsem toho měl zase skoro já dost, i vzkřiknu do třetice: , Taky já!´ ale již takovým hlasem, že zůstal nějaký čas celý zpražený. Pojednou začal škrtat sirkami. ,Aha, chce si na tebe posvítit,´ - pomyslím si, ,nu podíváš se také na něho´, a počnu se na milé lavici zvedat. Však právě když se tak obracím a nazvedám se na půl kola, on rozžehne, posvítí si na mne, vytřeští oči, uskočí – a jak se vám před ním postavím, vykřikne: ,Marja Panno!´ a vyfrkne ze šalandy, jako by po slepici koštětem praštil. Za chvíli pak slyším venku kroky, hlasy a smích, dveře se rozlítnou, kdekdo ve mlýně se hrne s lucernou do šalandy.

,Vždyť jsem to povídal, že je to ten dlouhá krajínek, co přišel na noc,´ poučuje mudrc prášek s chchtotem mezi dveřmi, zatím co ostatní na mne svítí jako na sedmý div světa.

Ale státek si odplivuje:,Fuj, člověče, vy jste mne polekal! Ještě to mám ve všech oudech! Jak vám říkají?´

,Vitoušek,´ řku, ,odjakživa.´

,Vitoušek!´ on na to, ,pěkný Vitoušek! Jakpak jsou u vás potom teprv ti Vitáci dlouzí?´ Prohlížel si mne od hlavy k patě, pořád jako v Jiříkově vidění, neboť byl proti mně sám jako špunt; šel mi tak asi hlavou pod vestu. ,Teď však,´ dal se do smíchu, ,musíte mi to udělat Vitoušku k vůli a ještě jednou si tak lehnout okolo těch kamen, jak jste ležel.´

Mně nebylo právě do legrace, a proto jsem mu zkrátka odsekl, že člověk, který nic nevečeřel, nic nepil a v takovém psinci křehne, na takovéhle komedie je po čertech špatně naložený. Po těchto slovech musel prášek hned do hospody pro pivo a pro cerbulát, nu a tu se mi teprv stárek přiznal, jak myslil, že tam ležíme u kamen po lavicích aspoň tři, a jak se polekal k smrti, když spatřil při sirce, jak se ti tři pojednou zvedají a jak se z nich skládá jen jeden. Od těch dob mi jinak neřek´a neříkal než – Skládaný! A čím víc mne to dopalovalo, tím víc mi tak říkal, až si na to navykla po něm celá ves.“

„No, však jste mu to také jednou oplatil, Vitoušku, tenkrát na tom brodě,“prohodil zase mládek, pořád ještě nemaje navlečeno.

Vitoušek se usmál, hodil hlavou a rozvázal s patrnou chutí: „Ano, to stálo za groš. Byli jsme spolu v neděli za vodou v Netřeskách a zdrželi jsme se jako obyčejně přes půlnoc. Vracíme se a dojdeme k přívozu.Houkáme, čekáme, hvízdáme, přívozníka ne a ne se dovolat. ,Nu co,´ povídám, ,voda je teplá a mělká, přebrodíme.´

I zujeme si boty, vykasáme kalhoty a pustíme se do brodu .Mně bylo hej, ale jemu! Ještě jsme nebyli v polovici řeky, už mu šla voda pod stehna, už se bál dále.

,Co vám to udělá, Skládaný,´ začne na mne, ,vemte mne na záda!´
,Vidíte,´ povídám, ,k čemu je to dobré, když je člověk dlouhý!´

Vysoukal se mu tedy na záda a já ho nes´ jako svatý Kryštof. Když jsme se však blížili ke břehu, klopýtnu a bác ho! Stárek letí přes mou hlavu do vody.

Rozumí se, že si do smrti nedal vymluvit, že jsem mu to neudělal naschvál, za toho -Skládaného.“