Kousek staré historie

Seděli jsme zase tak jednou v bázni boží pěkně pohromadě a nohy na trnoži, jako se právě jen po jitrnicových hodech sedává. Pivo jako malvaz, a tudy hovoru jako vody. Toť víte, kdypak se jindy Čech rozhovoří? A o čem se mluvilo, Inu o všem možném. Jak to s námi bude, zdali se přece zase jednou dočkáme těch lepších časů, anebo zdali se až do smrti budeme jen pořád zlobit s tou zpáteční vodou?

Starý pan otec Tuvora jen pořád vrtěl hlavou a dělal nevěřícího Tomáše. On že už prý se žádné dobroty na tom světě nedočká. Když prý jsme nechytili lososa tenkrát roku osmačtyřicátého, už prý ho sotva kdy lapnem.

„A čím se to vlastně stalo, pane otče, že jsme tenkrát tak ostrouhali kolečka?“ otázal se zvědavý mládek.

„Hm, čím? Zabručel pan otec. „Pro hloupost. Pražský mlynářská chasa na staroměstských to má na svědomí, ta nám to tenkrát zkazila všechno!“
„Cože?“ vyskočili všichni. „Pražská mlynářská chasa? O té se přece říká, že se držela nejlíp!“

„Ba právě až příliš, až předržela,“ pan otec zase nato, a nabrav učenou tvář, začal vykládat, jak prý už jsme to měli všecko v richtiku. Rieger jak prý nám už právě vezl od dvora z Tyrol celou svobodu v kapse, všechno povoleno a na štemplu, jak jsme jen chtěli; ale než dojel do Čech, už se strhla v Praze ta nešťastná svatodušní mela: študenti, Podskaláci a mlynářští se dali do windischgrätzových granadýrů a prohráli Majlont. Ale ještě v poslední chvíli prý by se bylo dalo vše zase sklížit a napravit, neboť z Vídně přijela komise a chtěla to v dobrotě porovnat. Však ta mlynářská chasa na staroměstských zkazila všechno.

„Jak to? Jak to?“ ptá se zase dychtivě celý stůl.

„Inu jak? pokračoval pan otec u své konvice. „Vojsko stálo na Malé Straně a střílelo odtamtud přes Vltavu na Staré Město. Študenti zase stáli na nábřeží a stříleli zpátky přes vodu na Malou Stranu. Mezitím se na Hradčenech vyjednávalo o míru. Uzavřelo se prozatím příměří na několik hodin. Střelba utichla, obě strany si obvazovaly rány a už se myslilo, že bude dobře. Vtom najednou padne ze staroměstské vodárny rána a srazí na malostranském břehu kanonýrovi klobouk z hlavy. To dopálí kanonýra a on v ráži nasadí doutnák na dělo:pum! Do Starého Města, a rámus začně znova. Purkmistr chvátá na Hradčany a zase sjednává ticho. Ale po nějaké hodině zase to zapráší ze staroměstských mlýnů, zas má kanonýr na Malé Straně kulku v koleně a mela strhne se da capo. A tak to chodí pořád. Všechny domluvy nic platny, nikdo se nemůže dopátrat, kdo to vlastně vystřelil, ale ze staroměstských mlýnů to bylo, a sotva se k nim komise obrátí zády, už to zase bouchne, až Windischgrätzovi došla trpělivost a on nařídil bombardování staroměstských mlýnů, že za hodinu hořely jako svíce.“

„Nu, a co dál?“ vyzvídá mládek.

„Co dál? Nic dál! Jak mlýny hořely, dostali domácí páni po celé Praze smrtelný strach o chalupy, vystrčili bílé prapory, Praha kapitulovala a bylo po svobodě na věky utrum.“

Rozumí se, že jsme si nedali tu historii tak snadno na nos pověsit, a že jsme panu otci připomínali, jak potom ještě naši sněmovali skoro celý rok ve Vídni a v Kroměříži, jak ještě Havlíček tři léta potom se držel, zkrátka; jak jsme pohořeli od něčeho docela jiného, než od těch stroměstských mlýnů pražských. Ale pan otec si nedal svůj rozum brát, má prý to od jednoho tuze učeného pána, s kterým mluvil v Měšťanské besedě v Praze, ten prý to zná a pamatuje na hodinu.

„Přesto přec jen neví, kdo to vlastně střílel,“ ozve se náhle z kouta vysmolený hlas jakoby z plecháče. Nepocházel sice od plecháče, ale z nedaleka: od starého krajánka, jenž pracoval už několik měsíců u nás na pile, ale byl takový divný pavouk samotář, že nenadělal jakživ mnoho řečí. Tím víc jsme se podivili všichni, že nyní rozvázal.

„A vy to víte, Drtino?“

„Bodejť bych nevěděl,“ zabručel s jakousi hrdostí, „vždyť jsem s ním krajánkoval tenkrát na staroměstských u pana otce Mlynáříka, který je už také v Pánu. Byli jsme spolu jako jedna duše, a jen já to vím, proč to udělal. Byl to řádný chasník a kamarád, jakého už jakživo nebude. Poslední košili by dal s těla. Říkali mu Podlesák. Ale měl malér v lásce. Zamiloval se do mlynářovy dcerky někde u Budějovic a dali si slovo nadosmrti. To bylo právě jeho neštěstí. Neboť na milou Barču, která prý byla jako cukr, jako mák, bral už od nějakého času pan Franc ze zámku, a když se toho domakal, že má holka Podlesáka v srdci, kujón neuměl nic moudtřejšího, než dát hocha odvést na vojnu. Víte, co to bylo tenkrát vojna? To bylo dvanáct let vymazaných z lejster života.

,Já ho zabiju!´ zuřil nešťastný hoch. ,Já ho uškrtím!´

Rozmluvil jsem mu to, Barča přísahala, že mu ostane věrná, a Podlesák šel na vojnu. Tři léta to tam vydržel. Dopisoval Barče a ona jemu, ačkoliv ležel až někde hluboko v Uhrách. Pojednou přestala milá Barča odpovídat na jeho psaní, až dokonce umlkla. Místo od ní přišlo psaní od pantáty. Aby prý už holku pustil ze slova, aby jí nekazil štěstí, že na něho nemůže čekat, a zkrátka, že se v neděli provdá za nějakého vachmistra od kanonýrů, s kterým si udělala v Budějovicích známost. Můžete si domyslit, jak Podlesákovi bylo. Jdu jednoho večera z hospody po Praze domů, a tu za mnou někdo volá: ,Drtino!´ Ohlédnu se a co vidím? Vyzáblého vandrovníka se zavázanou levou rukou. Byl to Podlesák. Jakživ bych ho nebyl poznal. Zavedl jsem ho k nám do šalandy a tu mi vypravoval všechno. Plakal jako dítě. V první chvíli se prý chtěl zastřelit. Ale pak si umínil: ,Ne, musíš se pomstít!´ A co neudělal? Jak stříleli do terče, hrál si s nabitou puškou, vtom vyšla rána a Podlesák měl palec od levé ruky pryč. Dali ho do špitálu a pak ho propustili. Tak se vyšrouboval z vojny.

,A co teď hodláš dělat?´ ptám se ho.
,Nějakou čas dobrotu,´ on na to, ,až se trochu spravím v kříži, ale pak se s nimi vyrovnám se všemi, všemi!´

A při tom jiskřil očima, až z něho šla hrůza. Domlouval jsem mu, aby nebyl blázen, pro jedno kvítí, že slunce nesvítí; ale žádná pomoc, nechtělo mu to z kotrby. Našel u nás práci, hrával s námi karty, ale já mu to viděl na očích, že má pořád jen něco za lubem.

Vtom, bylo to akorát na svatodušní pondělí roku osmačtyřicátého, strhla se ta pražská mela. Byli jsme všichni jako u vyjevení. Ale Podlesák, jak uslyšel, že se to bije, popad čepici a ten tam. Teprve po dvou dnech jsem ho zase spatřil s flintou na rameni, s patrontaškou a šavlí, jak lezl do věže.

,Kam tě to čerchmani nesou!´ žasnu. ,Snad nechceš vybírat kavkám hnízda?´
,Ticho, bratře!´ on nato, neříkej nikomu, kde jsem, a přines mi tam honem něco jíst a pít. Padám už hlasy a žízní!´
Přinesl jsem mu tedy kus uzeniny a džbánek křižovnického, on se k tomu posadil do vikýře a začal opět s jiskrnýma očima:

,Vidíš tamhle na malostranském, jak se to černá za těmi fašinami? To jsou kanonýři. Rozumíš? Kdož to ví, neni-li mezi nimi také on? Ale ať je nebo ne, všichni za jednoho. Já nemohu kanonýra vidět.´

Domluvil, popadl flintu a pác! Na druhou stranu. Nato za chvíli odtamtud hned krupobití v odpověď. ,Hahaha!´ smál se divoce, ,vidíš, že jsem se trefil do živého!´

Řekl jsem: ,Dej mi pokoj s takovouhle legrací, to není nic pro mne,´ a štrachám se co možná rychle z věže dolů. Podlesák však se tam držel až do druhého dne do jedenácté hodiny noční, když už mlýny vůkol hořely.

Tu se kmitl okolo mne, stisk´ mi prudce ruku, až mi v ní zachrastilo a řekl: ,Sbohem, bratře, snad na vždycky!

A skutečně, od těch dob jsem ho už nespatřil a co jsem už světa přechodil, nikde se o něm nemohu dovědět, kam se poděl.“

´